Nuly a jedničky - 2. kapitola

Kartáčem počítač nepokoříš! 

Dnešním dnem Bella poprvé zpětně oceňovala Philovy mužné, vysportované a silné ruce. Ne, že by měla něco proti svému tátovi, ale od policisty by čekala větší sílu a daleko větší výdrž. Nicméně raději mlčela a nic mu neřekla. Byla mu vděčná za jakoukoliv pomocnou ruku. Sama by totiž sklep asi nezaizolovala. Na to její hubené ručičky neměly dostatek síly.

„Víš, Bells, co kdybych zavolal kamarádovi a jeho synovi, jestli by nám nepřijeli pomoci? Měli bychom to rychleji a je uplatíme jen večeří,“ vymýšlel táta, jak urychlit práci, která pro ně byla na dva víkendy, a další víkend si v klidu užívat s vychlazeným pivem a prutem na ryby.

„A co je to za kamaráda se synem?“ zjišťovala Bella. Nechtěla mít hned na krku nějakého poťouchlého spolužáka ze školy, který by o ní poinformoval ostatním. Třeba by dokonce chtěl, aby s nimi šla někam ven už o prázdninách.

„Ale Blackovi. Vždyť je znáš. S malým Jacobem sis hrála na pískovišti, když jsi byla malá. Pamatuješ?“ vzpomínal zasněně Charlie na to, jak byla Bella velmi roztomilá, když byla malá. Teď aby od ní s pistolí v ruce odháněl zástupy mužů. I když, pokud bude chodit i nadále v těchto teplákách… Nebude se snad čeho obávat.

„Dobře. Tak jestli budou chtít, tak ať přijedou. Já zatím pojedu nakoupit něco k jídlu, abych jim tu večeři měla z čeho udělat,“ sdělila Bella Charliemu a ten s radostí vyskočil a hnal se k autu.

„Určitě nám přijedou pomoct,“ ujišťoval ji a v dalších sekundách už slyšela, jak Charlie nastartoval auto a odjel. Skoro ji překvapilo, jak moc byl nadšený. To měl takový strach, být s ní sám?

Bella si povzdechla a vytáhla iPhone, přes který si hodlala najít nejlepší recepty na vaření. Sice měla základy vaření v merku, ale nějakou tu specialitku pro hosty nijak nikdy nepotřebovala. Od toho měla kdysi doma Phila, který se svým grilem dokázal kouzlit. Jenže grilovat v patnácti stupních mínus nebo plus už je sakra velký rozdíl. A soudě podle počasí, taky by jí do uhlíků mohlo napršet.

…

Když Bella dojela před barák, nevěřila svým vlastním očím. Z půjčené policejní dodávky, nějaká parta kluků, teda spíše svalovců, vytahovala věci k izolaci a nosila je dolů do sklepa. Bella zaparkovala před domem, opřela se o volant a chvilku zamyšleně sledovala postavy z vysněné počítačové hry Wolf Rider – mužnější verze Tomb Ridera, kde nejen že nebyla prsatá Lara, ale celá řada obratných bojovníků. Nadechla se a vystoupila z vozu, načež se k ní otočila celá partička a z domu vyběhl Charlie.

„Bello, konečně si tu. Moc rád bych ti představil kluky z La Push. Nabídli se, že nám pomůžou,“ chlubil se Charlie jakou dovezl pomoc a Bella nejistě vykročila k nim. Mezitím, co jí je Charlie nadšeně představoval, přemýšlela, zda “Kluci z La Push” neznamenají nějakou striptérskou skupinu vypatlaných asociálů. Jakmile k nim došla, byla si schopná pamatovat tak posledního jmenovaného, zubícího se na ni jako sluníčko na větvi. A to jí připomnělo, že nemá na sobě své brýle paní odrazovačky. Sice na sobě měla tričko, přes které měla přehozenou flanelovou košili a culík, ale zdaleka si byla vědoma toho, že tohle jí prostě nestačí. Teď najednou doufala v to, že ji podpoří její normálně schovávané odstáté uši. Byla v okolí jediná žena, což vždycky přitahovalo nechtěnou pozornost. Proto se nedivila, že ji všichni napjatě pozorovali a čekali na její první pohyby a mluvu. Rozhodla se být milá, konec konců sklep se sám nezaizoluje a maminka jí říkala, že takhle se to s chlapama dělá.

„Ahoj, ráda vás poznávám. Jmenuju se Bella a dneska vám budu vařit večeři,“ prohodila slušně a zašklebila se trochu při posledních slovech, protože si ji prohlíželi chtivými pohledy. Možná že to nebylo její atraktivitou, ale slíbeným žvancem, o kterém se jim její otec jistě zmínil, když je sem zval. Jejich oči totiž sklouzávaly k papírovému pytli, který držela v náručí. A navíc jak je známo, muži často kvůli kusu žvance udělají téměř všechno. Ne nadarmo se po jejich pohlaví na žebříčku hodnot řadí žaludek.

„Tak a do práce,“ zavelel najednou Charlie, protože pohledy v mužské části strany také zaznamenal a pistoli se mu fakt vyndávat nechtělo. Proto Bellu zahnal do kuchyně a kluky popohnal do práce. Charlie vzal tašky s jídlem, co Bella nakoupila, a odnesl je na kuchyňskou linku.

„Co bude dobrého?“ zeptal se, než zase zmizel ve sklepě.

„Chtěla jsem osmahnout nějaké maso, ale při pohledu na to množství lidí to vypadá na těstoviny. Ještě se poradím s iPhounkem, on bude určitě vědět,“ zabroukala Bella a Charlie se s cukajícím obočím vydal zkontrolovat námezdní sílu. Tak trochu se mu začalo objasňovat, co myslela Renée tou nezdravou závislostí na elektronických přístrojích. Cožpak se to nemohlo týkat třeba kuchyňského mixéru?

Mezitím kluci nanosili do sklepa kompletní obsah dodávky a začali se věnovat izolaci sklepu.

„Tak to je ta slavná Bella, šerife?“ zazubil se Paul. „Má pěknou košili, takovou sháním už dlouho.“

„Sklapni buzno,“ kopnul ho do holeně Jared.

Charlie si jen povzdechnul, vlastně byl docela vděčný, že má jednu dceru a ne pět synů. Nicméně teď se chlapci hodili, tak je koukal honem nahnat do další činnosti, aby se stav místnosti zlepšil z díry na brambory na moderní IT laboratoř, což se s občasnými výkřiky typu, “kam čumíš, vole” docela dařilo.

Při žertování o penetračním tmelu však přeci raději mládež opustil a šel se ochomýtat kolem hrnců do kuchyně, kde se jeho dcera snažila nehodit telefon do omáčky a něco do něj zuřivě psala.

„Už to bude?“

„Dej mi sedm minut. Můžeš dát zatím příbory na stůl, prosím?“ Zvedla oči od displeje a sladce se usmála.

…

V San Francisku byl vlahý letní večer a muž v černé masce se snažil nenápadně vymotat z hloučku dívek v kostýmech z Final Fantasy, vyhnout se Darth Vaderovi se světelným mečem a přeskočit ležícího trola. Sotva se vypotácel na čerstvý vzduch, zhluboka se nadechl a po vteřině ucítil na svém rameni těžkou ruku.

„Jo, já vím, vypadají jako fantasy postavičky, ale pořád voní jako jídlo.“

„Kde je tady nejbližší les?“

„Nebo ZOO?“

„Dneska bych si dal nějakou exotiku, ale Alice by nám zuřivě volala už za dvě vteřinky.“

„Takže nějaká divočina, jdeme na to,“ blýskl tesáky ten statnější a během nanosekundy byli oba v tahu.

Když pak spolu dva zlatoocí mladíci seděli za městem, vsázeli se, copak asi doma dělá Edward. Možná by je překvapil, kdyby ho spatřili přilepeného u klávesnice. Přeci nemohl být ten počítač chytřejší než Edward, ne? Už pokořil hledání min, no vážně, kdo by se nedokázal vyhnout deseti čtverečkům, které vybouchnou po kliknutí? Se sladkou nevědomostí o jakýchkoli úpravách hracího pole se zaměřil na další hru a to by v tom byl čert, aby všechny neobral o ty správné karty. No dobrá, nejvyšší číslo se asi nerovnalo nejlepšímu výsledku. A co to bylo kruci za lidi, co hráli proti němu?

Edward Cullen se rozhořčen odsunul od stolu, vypnul tu věc a vyskočil oknem do přírody. Maminka mu vždycky říkala, že má být hodně na čerstvém vzduchu. Moment, ne maminka, ale ta paní v reklamě proti dětské obezitě. Za jeho mladých let to byla pole a neodsířené továrny, jaká to slast. Sotva vyběhl na příjezdovou cestu, zabrzdilo před ním auto a z něj vyskočila elegantní blondýnka s kusem zrezivělého železa v ruce, s nímž láskyplně odskotačila do garáže a za okamžik z ní byly vidět jen lodičky, vyčuhující zpod starého auta.

Alice jen pokrčila rameny a z otevřeného kufru mu podala tašky, které měl odnést dovnitř.

„Opatrně s tím, vidím tě, jak to házíš na pohovku a tašky klouzají na podlahu,“ zašklebila se bolestně malá upírka.

„Neboj se, nic se tomu nestane,“ zavrčel na odpověď a vyskákal schody do domu. Už aby se vrátil Jasper, tyhle jeho časté výlety, když jednou ročně vyrazil na pár dní bez Alice, byly hodně náročné. Upírce se stýskalo a snažila se dělat všechno proto, aby na to její myšlenky čtoucí sourozenec nepřišel.

Edwardovy nervy, mezitímco jeho sestry přijely, vychladly a on se rozhodl, že se vyhne zákeřným kartám, ale pokusí se si vyzvednout emailovou schránku, kam mu bohužel byly ze školy posílány emaily týkající se výuky.

Probudil počítač z tichého spánku a po klikání na ikonky konečně našel aktuální prohlížeč, který byl na počítači nainstalovaný. Nevěděl, proč zrovna tento prohlížeč nyní preferují jeho bratři, ale bylo mu to fuk. Hlavně, že první stránka, která na něj z prohlížeče vyskočila, byla Google, kde se mohl dalším kliknutím dostat k přihlášení své emailové adresy. Kdyby měl absolvovat více kliknutí, nemusel by se na email vůbec dostat.

Čekal a čekal, dokud se na obrazovce před ním neobjevila hláška: „Chyba připojení“. Edward vyvalil oči a snažil se dle nápověd, které mu daný prohlížeč nabízel, zvážit všechny možnosti. Po chvíli šrotování v hlavě si vzpomněl, že nejednou si z něj dělal Emmett srandu, když mu sděloval, že má stránku jaksi refreshnout, proto neváhal a využil dvě cyklící se šipičky vpravo nahoře a zase čekal. Zpočátku začínal mít radost, že si vzpomněla na takovouhle prkotinu, ale jeho mužnému já sklaplo, když se na obrazovce o slovo přihlásila ta samé hláška jako před tím. Edwarda to trochu víc rozhodilo. Tentokrát si jen povzdechl, pročísl si rukou vlasy a hodlal si znova projít pokyny vyhledávače.

Pokyn číslo jedna:

Zkontrolujte, zda je adresa napsána správně a neobsahuje chyby jako ww.server.cz místo www.server.cz

S tímto pokynem pohlédl do okénka, kde byla adresa Googlu automaticky zadána, ale žádnou chybu nenalezl, proto se rozhodl postoupit k bodu číslo dvě. Jen doufal, že nějaký škodolibý bratr adresu nezadal do špatného okénka, ale to už by mu byl opravdu čert dlužen. Navíc, koho by napadlo, že se o připojení pokusí sám. Pravděpodobně by ho nesabotovali, ale naopak ho vlídně ponoukali k dalším krokům, což by bylo horší než posměch.

Pokud se vám nezobrazují ani ostatní stránky, zkontrolujte síťové připojení svého počítače.

S tímto pokynem zkontroloval i ostatní stránky, pomocí záložek vytvořených v panelu pod okénkem, kde měl zadat správně původní adresu, a dozvěděl se, že bude muset zjistit, jak je na tom síťové připojení jeho počítače, ale protože nevěděl, jak tento pokyn provést, rozhodl se rozhlédnout kolem sebe a zrak mu padnul na černou krabičku, která měla jakousi anténku. Došel k ní a zaměřil se na světýlka, která svítila zeleně, což mu trochu vrtalo v hlavě, a proto se rozhodl krabičku prozkoumat.

Vzal ji do ruky a otáčel ji ze strany na stranu, dokud nezjistil, že na krabičce je pouze jedno tlačítko, a proto ho bez váhání stlačil, natož se domem ozvalo jedno velké hysterické „Néééééééé“.

Do obývacího pokoje vtrhla Alice v ručníku a hystericky ječela:

„Tebe člověk chvíli nehlídá a hned posereš, co se dá,“ vyváděla.

„Alice, vždyť jsem nic neprovedl,“ bránil se Edward.

„Ale udělal,“ oponovala mu. „Proč si zatraceně mačkal ten knoflík? A hlavně! Proč ses rozhodl tak najednou?“ už zase na něj křičela a Edward začínal přemýšlet nad tím, proč tak vyvádí. To jako nevydrží víkend bez internetu? No, vypadá to, že ne.

„Jestli řekneš to, co máš v plánu říct, tak ti rozmlátím tvého miláčka,“ vyhrožovala mu a on raději zmlknul, protože ani z její hlavy nevyčetl, zda má na mysli Volvo, klavír nebo kartáč s kostěnou rukojetí. Alice začala pochodovat místností sem a tam.

„Tos nemohl zapojit jen ten kabel od té druhé krabičky s tou první?“ ptala se ho jako největšího pitomce na světě a Edward měl chuť se propadnout pod zem. Teprve teď si začínal uvědomovat, jaká byla blbost vyhýbat se posledních padesát let jakékoliv technice, zejména proto, že nevěděl o jakých kabelech Alice mluví. Posadil se na gauč a vložil si hlavu do dlaní.

„A co teď?“ zeptal se trochu zdrchaně a natáčel si bezmyšlenkovitě loknu za uchem na prst.

Alice se otočila v ručníku a vypochodovala schody do prvního patra se slovy: „Jdu volat Jasperovi a prosit ho, aby to dal do pořádku. Každou věc, kterou ode mě za to bude chtít, pořádně zaplatíš. To mi věř,“ sdělila mu jen tak mimochodem a zmizela ve vlastním pokoji.

Edward spolkl výkřik, že když je tak chytrá, mohla by si tu věc s anténou spravit sama a nevolat hned manžela. Po patnácti minutách však stále seděl na gauči a už jen doufal, že mu Jasper podá pomocnou ruku. Krom toho si usmyslil, že až tahle šlamastika najde šťastného konce, začne se trochu zajímat o techniku dnešní doby. Nuly a jedničky prostě pokoří!