Políbená - 2. kapitola

 Co funguje na Bellu jako lék, když je nešťastná?

2. Kapitola
Edward nás odvezl do školy. Přišli jsme pozdě. Tak, jak se dalo čekat. Dolezli jsme do hodiny matematiky, kterou s námi měla Alice. Neptala se, proč jsme přišli pozdě, ale pořád se uculovala. Asi věděla, co Edward měl v plánu. Bohužel ji zklamu. Jak jí tohle vysvětlím?

Byli jsme na obědě a jako vždy já jediná jedla. Jasper Edwarda propaloval pohledem a Alice se tvářila nechápavě, ale i tak všichni mlčeli. Byla jsem za to ráda. Nikdo se na nic neptal a já si v klidu odpykávala trest, který mě za mojí neopatrnost postihnul.

Dorazili jsme ke Cullenům a já se v rychlosti vytratila do svého pokoje. Pustila si mp3 přehrávač a smutnila. Nechtěla jsem s nikým mluvit.

Ležela jsem na posteli už nějakou hodinu, když jsem u cítila, že se mě někdo dotkl. Otevřela jsem oči a koukala na Carlislea. A je to tu. Bude chtít vědět, co se děje.

„Ahoj, akorát jsem dorazil z práce a Alice mě sem nahnala s tím, že si myslí, že jsi nemocná.“ Posadila jsem se a odpověděla mu:

„Nejsem nemocná, ale smutná.“ Nechápavě se na mě koukal a pak pronesl:

„Stýská se ti po domově?“ Jeho otázka mě donutila se pousmát.

„Ne, jen jsem něco zpackala a není to lehké napravit.“ Byl hrozně zmatený.

„Chceš si o tom popovídat?“ nabídl mi Carlisle. Uvědomila jsem si, že by mi to udělalo dobře, ale bála jsem se jeho reakce, ale i tak jsem to riskla.

„Jen když nás nikdo neuslyší.“

„Neboj, Alice už všechny vykopala ven. I přestože nevidí tvoji budoucnost, tak je hodně všímavá,“ informoval mě Carlisle.

„Někdy až moc,“ povzdychla jsem si. Carlisle nedočkavě seděl na posteli vedle mě a čekal, až spustím.

Začala jsem mu vyprávět vše úplně od začátku. Jak jsme jeli společně do školy, jak Edward zastavil a jak jsme se začali líbat, až po to, jak jsem Edwarda zabila. U toho vyvalil oči a nebyl schopný v tu chvíli na mě začít ani řvát, a že bych si něco takového zasloužila. Viděla jsem, jak se vše snaží rozdýchat, tak jsem pomalu pokračovala dál. Až jsem se dostala k tomu, že Edward zapomněl na to, že mě miluje a já teď nevím, jak mu vše připomenout.

Carlisle seděl na mé posteli s otevřenou pusou a snažil si to v hlavě všechno srovnat. Čekala jsem, až se mu to všechno podaří a začne na mě řvát, jak jsem nezodpovědná. Přesně něco takového jsem očekávala. Jenže on se zachoval úplně jinak.

„Jsem rád, že Edward je zase mezi živými a je mi líto, že jsi na to doplatila ty. Musí být těžké tvoji schopnost ovládat. Slibuji, že se s tím Edwardovým zapomněním budu snažit něco udělat. Ale musíš to vše brát pozitivně. Aspoň budeš mít víc času na ovládání schopnosti,“ snažil se mě uklidnit. Mělo to jenom jeden háček.

„Když Edward mi tak chybí,“ postěžovala jsem si. Vzala jsem polštář a lehla si na postel s tím, že se schovám pod něj. Carlisle mi vzal polštář a pokračoval.

„Zkoušela si to Edwardovi říct?“ zeptal se mě Carlisle.

„Ne, protože by si o mně myslel, že jsem blázen a jedna z těch šílenejch holek, co je do něj ve škole zamilovaná. Kruci! Já vlastně mezi ně patřím!“ Carlisle mě moc nechápal. Středoškolská politika asi nebyla jeho kafe.

„Spíš jde o to, že tohle mu musí vycházet ze srdce, aby to bylo tak jako předtím. Jinak se může snažit všelijak, ale nic ke mně neucítí. Proto bude lepší, když budu vedle něj a časem si snad vzpomene sám.“ Carlisle se tvářil chápavě. Už mu vše bylo jasné.

„Dobře, tak ho necháme. Řeknu Alici s Jasperem, ať mu nic neříkají.“ Na jeho odpověď jsem jen přikývla. Carlisle se zvedl z postele a odcházel. Na konci pokoje se zastavil a zeptal se:

„Existuje něco, co by tě aspoň trochu rozveselilo?“ Na chvíli jsem se zamyslela, a pak odpověděla:

„Kýbl čokoládové zmrzliny a Kerb.“ Carlisle chvíli přemýšlel a pak dodal:

„Pro čokoládovou zmrzlinu ti zajedu, ale kdo je Kerb, nevím.“ Jeho reakci jsem se uchichtla.

„Víš, Kerberos je můj tříhlavý psí mazlíček.“ Carlisle valil oči.

„Jako ten trojhlavý pes, co hlídá bránu do podsvětí? On fakt existuje?“ ptal se zaujatě Carlisle. Na to jsem mu jen kývla.

„To víš, už na tohle máme někoho jiného, tak se mi Kerb stal mazlíčkem.“ Myslím, že jsem tím Carlisleovi způsobila další šok, ale pak mi odpověděl.

„No, všichni jsou na lovu a do rána tam budou, tak jestli budeš chtít, můžeš si ho sem vzít.“ Jen jsem vykulila oči a uvažovala, zda to myslí vážně. Carlisle viděl moje překvapení.

„Teď ti dojedu pro tu zmrzlinu a ty si zatím Kerba zařiď.“ Měla jsem z toho hroznou radost, až jsem vyskočila z postele a Carlislea objala. Byl trochu překvapenej, ale ustál to.

Spojila jsem se mamkou a vysvětlila jí, co chci, a ona souhlasila. Řekla mi, že Kerba nechá odvést k bráně, a že mi ho přemístí přímo do pokoje. Během patnácti minut už jsme se mazlili. Když se objevil u mě v pokoji, hned po mě radostí skočil a nutil mě, abych ho drbala, a já to dělala.

Po nějaké době se vrátil Carlisle. Zaťukal na dveře pokoje.

„Dále,“ vyzvala jsem ho. Opatrně s kýblem čokoládové zmrzliny vstoupil do pokoje. Ostražitě se koukal na Kerba a čekal, co bude.

„Neboj, on jen pouští hrůzu, ale jinak je mazel.“ Carlisle chvíli váhal a pak došel k posteli a podal mi kýbl se zmrzlinou a k tomu lžíci. Poděkovala jsem mu. Chvíli váhal a pak Kerba podrbal za jedním uchem. Kerb jen zavrněl slastí a nechal Carlislea, aby ho drbal dál.

Carlisle byl naprosto fascinovaný. Vyptával se mě na to, s jakými bytostmi se ještě vídám a prostě dělal jakýsi výzkum toho, co všechno ještě ode mě může čekat.

Po nějaké době jsem zívla. Carlisle pochopil a uklidil se někam pryč a já usínala v obležení Kerba.

Když jsem se ráno probudila, tak tam už Kerb nebyl, přesně tak, jak jsme se s mamkou domluvily. Vstala jsem a začala se připravovat do školy. Po nějaké době jsem dorazila do kuchyně, kde byla Esmé a připravila mi snídani. Po snídani za mnou dorazil Carlisle.

„Jak ses vyspala?“ Odpověděla jsem mu s úsměvem.

„Výborně,“ odpověděla jsem mu s úsměvem.

„Tak to rád slyším.“

„Chtěl bych se tě na něco zeptat.“ Jen jsem se na něj podívala a čekala.

„Víš, dneska odpoledne k nám mají dorazit naši známí z Denali, nebude ti to vadit?“ Nechápala jsem, proč by mi to mělo vadit.

„Jako další vegetariánští upíři?“ Carlisle mi kývnul na souhlas.

„Aspoň tu bude sranda.“ Snažila jsem se zprávu brát pozitivně.

„Tak to jsem rád, že ti to nevadí, ale buď, prosím tě, opatrná, ano?“ Zatvářila jsem se jako andílek a Carlisle pochopil. Bude pro mě zajímavé poznat další upíry. Už se nemůžu dočkat!