Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 15. kapitola

Někteří potřebují jen získat příležitost k tomu, aby jednou byli úspěšní. Nekteří i pomocnou ruku, ale jedno máme všichni společné. Vlastní osud si tvoříme samy.

15. kapitola

Nikoho za poslední týdny nezajímalo, co s Annie děláme. Vysvětlila mi, že dokud neprovádíme ostudu rodině, je jen na nás jak využijeme volný čas. Nejvíce se od nás očekává, že se budeme vzdělávat a držet si naše pozice. Na obyčejné věci máme lidi. My je bráníme, léčíme a oni nám dávají najíst. Jak jsem zjistila, zároveň se každý rokem mohou posunout výš nebo níž podle toho, jak se umístí na turnaji ve svém oboru. A tenhle princip fungování království nutí každého makat a nezahálet. Můžete být podvodník či uplácet lidi, ale v jednom jediném dni, kdy vám ostatní kouzelníci zablokují jakoukoliv pomoc ostatních, se vše projeví. Ale všechno má svůj systém. Pokud někdo silný nechce třeba post krále, může ho podstoupit někomu, kdo je hned po něm. A tak je to vlastně se současným králem. Nejsilnější je v království Samuel a svému otci nechává královský trůn jen z toho důvodu, že ho nebaví vládnout.

Proto bylo úplně všem jedno, že jsme se s Annie staraly o deset dětí, která přísahala přírodě, že věci, jež se od nás přiučí, budou používat v dobrém. Já měla na starosti jejich vzdělávání a díky tomu, jsem denně cvičila a testovala své znalosti a dovednosti. Ve volných chvílích jsem byla v knihovně a procházela každý svazek, který jsem ještě neznala. Rozšiřovala jsem si své znalosti.

Annie kromě trávení času v knihovně se mnou dohlížela na naše děti. Dost mě překvapila, když si o každém z nich zjistila snad úplně všechno, co šlo, a zároveň se dětem snažila nějak pomoci, některým doslova ze sraček, dostat k lepšímu. Ale nikdy jim to nedala zadarmo.

Každý týden všichni byli povinni minimálně jednou podstoupit ledovou řeku, a dokonce kontrolovala, jaké mají stravovací návyky. Moc dobře věděla, jak to ve společnosti chodí a tušila, jak se někteří rodiče ke svým dětem chovají. Hlad, zima a nemoci byli věci, které je trápily ze všeho nejvíce. A to už nemluvím o násilí, které se některých týkalo. Jenže pokud nedostávaly dostatek jídla, Annie jim ho zadarmo nedala. Vždycky vymyslela nějakou malou práci, kterou by v království mohly udělat a za ni jim vlastně zaplatila jídlem. Měla ještě jednu podmínku a to, že minimálně polovinu z toho, co dostaly, musely sníst v klidu před ní, protože se bála, že jejich okolí jim nenechá ani kousek z toho, co získaly na ochutnání. Prostě to měla velmi dobře promyšlené.

Když Jane přišla jednoho dne s podlitinami po celé tváři, málem jsem pokazila celou snahu Anny, když jsem jí chtěla ze všeho vyléčit a jít jejím rodičům ukázat, jak se mají chovat k vlastním potomkům. Jenže Annie mě zastavila a odtáhla mě pryč. Byla jsem na ní za její zákrok naštvaná:

„To jí chceš nechat v tomhle stavu?“

„A co si myslíš, že se tím změní?“ hájila své počínání. „Musí se naučit postarat sama o sebe. Vím, je to zlé, ale i když jí podáme pomocnou ruku, bude se tam muset vrátit i tak a koloběh se bude opakovat. Nech jí, aby se s tím poprala sama,“ přemlouvala mě.

„Je jí jen deset.“

„To nic nemění. Pomáhal někdo tobě, když si byla jako malá v nouzi? Nebo ses musela postarat sama o sebe?“

„Mně pomáhal Christian,“ sdělila jsem jí a dost jí to udivilo. Cítila jsem jí, že jí budu muset část své minulosti vysvětlit. „Říkal, že v těch sračkách se nemusíme koupat dva, a že aspoň nějaké dobro by mohlo odčinit jeho hříchy.“ A odmlčela jsem se. „Vlastně takhle pomáhal celé naší skupině. Chápej, víc rukou víc sil,“ zasvětila jsem jí do fungování života na ulici. Annie se na moji odpověď netvářila nadšeně.

„Ale i tak, jsi mi sdělila jednu důležitou informaci,“ zkonstatovala.

„Jakou?“ nechápala jsem.

„O to se nestarej.“ A s tím se vracela ke skupině. Povzdechla jsem si a nechala to na ní. Do téhle doby dělala všechno správně, snad i tentokrát ví, co dělá.

Hodinu jsem odučila, a když se všichni zvedaly, ozvala se Annie: „Všichni si uvědomte, že když se pokoušíte o spravedlnost, může to mít následky.“ Viděla, že její narážku ani jeden z nich nechápe, a proto dodala: „Švec bez rukou, na opravě bot dělat nemůže, a pak jeho rodina nemá, co jíst.“ Viděla jsem, jak všechny děti kromě Jacka, Michaela, Jayjaye a Gerarda vyděšeně polkla.“ Potom se otočila k odchodu a já se vedle ní usmívala.

„Já vlastně vůbec netuším, co budou dneska dělat, že?“ Bylo mi jasné, že bychom jakékoliv jejich násilí a průšvihy neměly nijak podporovat, ale Annie se rozhodla, že do jejich věcí zasahovat nebudeme. Ale malé nabádání a manipulace občas prospěje. Byla velmi chytrá a ještě jsem se toho od ní měla hodně, co učit.

…

Denně jsem viděla, jak se každý z nich zlepšuje. Učily se velmi rychle a moje hlavní starost byla, jestli jim nedávám moc vysoké nároky, ale když se mě malá Suzy jednoho krásného dne zeptala na otázku na téma, které jsme stále neprobíraly, usoudila jsem, že na tempu mohu klidně přidat. Jak se ukázalo, všichni poctivě ve volných chvílích chodily do knihovny – jen do základních oddělení, a proto jsem je nemohla potkávat. Odcházela jsem moc pozdě. Dost často jsem tam pobývala dlouho do noci.

Knihovnice si dokonce zvykly na to, že jim tam chodí a nic nenamítaly. Jedna se mě dokonce zeptala, jestli by neměly zájem o malou práci. Potřeboval se všude utřít prach. Většina z knihovnic už je celkem stará a na vysoká místa nestačí, musely by použít kouzla, která by je vyčerpala. Byla ochotná dát každému zlatku a já neváhala a využila její nabídku k vyzkoušení levitačních kouzel. Děti po práci byly naprosto odrovnané, takže když jsem k nim přišla a v ruce držela mince, nechápala.

„Dnešní trénink byl i takovou malou výpomocí za peníze knihovnicím. Byly ochotné za vaši práci zaplatit. Proto dnes za vaši snahu dostanete vydělanou zlatku.“ Každému jsem vložila do ruky minci a viděla, jak kulí oči.

„Ale to je moc, za tak málo práce,“ ozval se trochu neinteligentně Simon. Usmála jsem se na něj a odpověděla.

„Na úklid si využil většinu své magické energie a minimálně další dva dny nebudeš moci kouzlit. A knihovnice potřebovaly úklid provést v co nejrychlejším čase, aby tu studující měli klid a stále byly plné energie pro jiné práce. Z tohoto důvodu jsem svolila, abyste jim pomohly. Zlatku každý z vás dostává za tu vyčerpanou nádrž magické energie, ne za to, co jste dělali.“ Potom jsem se na chvíli odmlčela a sledovala je. „Chci vám tím naznačit, že magická energie je velmi vzácná věc, a když je dobře používána, je velmi dobře peněžně hodnocena. Lidé mohou dělat všechno možné, ale mezi tři nejpřednější věci v životě patří zdraví, štěstí a mír. Nyní si zdraví a mír koupíte nebo je získáte pomocí své magie. Štěstí je zase ošemetná a vrtkavá věc. Někdy velmi těžce získatelná. Ale pokud se chováte slušně k ostatním, je ho lehčí dosáhnout.“ Nakonec jsem úplně zmlkla.

Viděla jsem na dětech, jak moje slova mají na každého jiný účinek a co s jejich výrazy dělá mince, kterou dostaly. Podle toho se daly určit jejich životní hodnoty. A jak jsem je sledovala, sálala z nich jedna hlavní věc a to bylo přežití. Bylo mi jasné, že tahle priorita bude ještě nějakou dobu obsazovat jejich první příčky, ale jakmile to bude jinak, začne se rýsovat jejich povaha a já a Annie budeme hlavně ty, které ji budou mít šanci ovlivnit. Doufala jsem, že budeme úspěšné. Což se zdálo jako nadlidský výkon.