Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 14. kapitola

Ne vždy vám ukousnou pomocnou ruku, když ji nabídnete. 

S Annie jsme čekaly a byly rozhodnuté, že případně půjdeme trénovat i samy. Zhodnotily jsme večer situaci a usoudily, že budeme rády, když dorazí alespoň Jack. Jenže jsem byla více než překvapena, jakmile jsem spatřila, že na obzoru se rýsuje skupinka lidí. Sice ne ta samá jako včera, ale někdo přicházel. A jak moc jsem byla překvapená, když vpředu byl Jack, a za ním asi tak dvacet dětí v jeho věku. Nechápala jsem a podle výrazu obličeje Annie, ona taky ne. Nechaly jsme je dojít až k nám a uličnický výraz obličeje Jacka mi naznačoval, že mě chce namočit do něčeho, co mě asi ovlivní na celý život. Už jen co přicházely, zaznamenala jsem, že většina dětí nemá nejčistší oblečení, vypadají ušmudlaně a zrovna nejpřátelštěji se netváří. A pak mi to došlo. Tak dlouho jsem nebyla mezi svými z mého dětství, že mi chvíli trvalo, než jsem poznala, kdo se přede mnou objevil. Byly to děti z ulice nebo z chudších rodin a trochu jsem si začala dávat dohromady jedna a jedna. Jack se tvářil trochu provinile, ale všimla jsem si, že je připravený za všechny bojovat, a to jsem na něm obdivovala a neskutečně oceňovala. Nechala jsem ho, ať začne.

„Já vím, že jste doufala, že aspoň někdo z těch ňoumů se dostaví. Ale jejich hrdost jim to nedovoluje. Už podle toho, jak se mezi sebou bavili, mi bylo jasné, že nikdo z nich nepřijde a mně se začal tvořit v hlavě plán, jak vaší nabídky využít. Jen jsem doufal, že nejste vůči těmto věcem pokrytecká a neotočíte se k nám zády.“ A pak chvíli zmlknul a zamyšleně dodal: “Je mi jasné, že nás nebudete moci posílat do boje, ale jednoho dne bychom mezi těmi, co na to mají prostředky, chtěli mít šanci a na rozdíl od nich si ceníme čehokoliv, co nám podá pomocnou ruku. Známe pravidla a víme, že každý zdatný kouzelník se může dostat do lepší sociální vrstvy a je jedno, kde se narodil a odkud pochází. Těmito nadějemi jsme denně motivováni. Někteří z nás tímhle způsobem mohou změnit svůj život celkově a já bych vás chtěl poprosit, jestli byste nám k tomu všemu pomohla.“

Nevím, co ode mě čekal. A asi o mně moc nevěděl. Podle všeho netušil, odkud pocházím já, a jak jsem se dostala na svůj post. Podívala jsem se na Annie a viděla, jak krčí čelo. Chtěla jsem jí požádat o pomoc a moc dobře jsem věděla, že jí to také prospěje. A když viděla můj výraz, pochopila.

„No, dobře. Mám jen jednu podmínku,“ začala a já čekala, co z ní vypadne. „Chci, aby dodržovali čistotu. Nebudu pracovat s někým, kdo smrdí. A stejně, pokud se budou chtít třeba dostat do knihovny, nic jiného jim nezbývá,“ prosazovala si svou a já přemýšlela nad tím, jak tenhle její požadavek splním. Uznala jsem, že má pravdu.

„Máš nějaký nápad, jak to udělat?“ Po mé otázce se její oči trochu uličnicky rozzářily a já tušila, že těm dětem situaci ulehčovat nebude.

„Za městem je řeka, kde se všichni mohou umýt a zároveň si vyprat oblečení. Nějaké mýdlo donesu.“

„Ale ta voda je hrozně studená,“ ohradila se malá zrzavá holčička, z které to táhlo na míle daleko a koupel určitě potřebovala.

„Ber to jako test. Pokud chcete, aby vás Megan něčemu učila, budete muset dřít, a jestli tě odradí i studená koupel, nemá cenu, abychom s tebou vůbec začínaly.“ Annie se chovala drsně, ale měla pravdu. Mohly jsme ty děti poslat do městských škol, které království poskytovalo lidem zdarma, a tušily jsme, že jejich úroveň asi nebude nijak dobrá, nebo jsme se jich mohly ujmout a to za cenu, kterou jsme si mohly stanovovat. Jejich čistota byl jenom první krok.

…

Koukala jsem na řeku a viděla, jak se děti postupně s mýdlem v ruce pouštějí do mytí a praní svého oblečení. Klepala se zimou, ale i přesto odhodlaně plnily náš úkol. Bylo pravdou, že z dvaceti dětí jsme najednou měly deset.

„Výuku přenechám na tobě. Všechno okolo hygieny a jídla necháš na mě. A neopovažuj se jim nijak pomáhat. Chtějí lepší budoucnost, musí si ji vybojovat. My jim dáváme příležitost a já nechci jednou vidět, jak se nějaký lenoch a flákač ukazuje s tím, co se od nás naučil. To snad chápeš, ne?“ vysvětlovala svoje počínání Annie a já jí byla vděčná.

Jack se jako první odvážil vylézt z vody a celý roztřesený se zeptal:

„Stačí?“ Annie si ho pozorně prohlédla a udělala něco, co jsem od ní nečekala – kouzlem ho osušila i s jeho oblečením. Viděla můj nechápavý výraz.

„Přece nechci, aby nám onemocněly. Léčení by nás nakonec stálo více sil.“ Když zbytek spatřil, co udělala, přidaly na mytí.

„Jestli někdo nebude pořádně umytí, pošlu ho zpátky do řeky!“ zaburácela, když viděla, jak někteří z nich se jen v rychlosti oplachovala, aby mohla do suchého. Všechna zpozorněla a usoudila, že jednou jim to dnes bude stačit, proto se raději dvakrát ujistila o tom, že vše dělají pořádně.

…

Odvedla jsem všechny do zahrad a Annie donesla nějaký teplý čaj a deky. Po studené koupeli se polovina dětí nebyla schopno ani zahřát.

Vyzvala jsem je, aby se posadily do kruhu a každého si pořádně prohlédla.

„Začnu jako první. Mé jméno je Megan a chci, abyste mi tak říkali, ačkoliv jsem na postu, na kterém jsem. Nikdy jsem se necítila jako někdo vážený a povýšený. Vlastně pocházím asi i z nižší vrstvy než vy. V mém království se chudí kouzlení neučí a mě byli nuceni vzdělávat jen z důvodu, že se v mém případě magie rozrostla do takových rozsahů, že jsem byla nucena sama bez jakéhokoliv vzdělávání ji používat. Na spoustu věcí jsem přišla sama, až časem jsem se dozvěděla, jak některé věci mám dělat správně. Magie a zvědavost mě dostala tam, kde jsem teď.“ Jakmile jsem domluvila, viděla jsem překvapené výrazy všech přítomných kromě Annie.

„Jsem Annie, a ačkoliv si myslíte, že kvůli postavení mé rodiny to mám asi lehčí než vy, divili byste se. Mnohé se ode mě očekává a vím, že se potřebuji zlepšovat. Proto jsem oslovila Megan včera s tím, jestli by mi jakkoliv pomohla. Abych své místo v tomto království udržela, denně se musím vzdělávat a hledat nové cesty, jak obhájit to, co jsem získala. Život je prostě boj,“ představila se Annie a já byla z jejího proslovu celkem překvapená. A potom se ujala slova děti. Sice trochu stydlivě, ale každý něco o sobě řekl. Zjistila jsem, že každý z nich se snaží navštěvovat školu ve městě, ale moc je to nebaví, protože většinu informací už znají. Když jsem se jich zeptala na psaní, čtení a počítání, málem jsem je urazila. Musela jsem uznat, že Jack svým způsobem vybral elitu mezi svými, což jsem velmi oceňovala. Každé dítě bylo naprosto rozdílné a věkově odlišné. Nejmladší Suzy bylo šest a nejstaršímu Gerardovi patnáct, ale i tak tušily, že každý z nich se u mě naučí něčemu novému.

Celkem jsem měla k dispozici sedm kluků – Jacka, Gerarda, Simona, Zacha, Colina, Michaela a Jayjaye. Holky byly sice jenom tři, ale o to výraznější – Suzy, Jane a Adele.

Dnes jsme stihly jen základní věci v podobě představení se, domluvení se na základních pravidlech a času sházení. Krom toho jsem jim sdělila, že budou vázáni přísahou, kterou provedou další den. Nebudou přísahat mě, že to co je naučím, nebudou používat ke kradení a různým lumpárnám. Ale budou přísahat přírodě, jež jim dala dar magie. Ano, už i malá šestiletá Suzy pár kouzel ovládala a já byla celkem ráda, že svůj talent nechce zahodit. Přece jen tolik nadaných dětí se nerodí.

„Myslíš, že jim nějak tímhle pomůžeme?“ ujišťovala se Annie, když jsme ze schůzky odcházely.

„Doufejme. Je jen na nich, jak náš dar využijí.“