Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 1. kapitola

Věk čarodějů, královen a králů. Každý jedinec bojuje za to, aby v tomto světě našel své místo. Megan je dívka, která získala nadání využívat magii, čímž se její život od základů změnil. Začala sloužit králi, jenž se rozhodl ji provdat za prince sousedního království. Udělá tak jak je jí nakázáno? Zamiluje se do svého nastávajícího a najde konečně své místo v tomto světě? Nebo bude navždy nešťastná a sama? 

První setkání.

1. kapitola

Dnes byl tento voják desátý. Desátý člověk, kterého jsem vyléčila. Ostatní léčitelé odpočívají, jakmile doléčí desátého pacienta, protože už nemají dostatek sil uzdravovat. A to ještě nebyla ošetřena více jak polovina zraněných. Všechny akutní případy jsou hotové a zbývají většinou jednoduchá zranění.

Rozhodla jsem se, že si čekání zkrátím výpomocí královským léčitelům, ačkoliv to pro tentokrát nebylo posláním. Asi poprvé v životě jsem byla na takovémto místě úplně z jiného důvodu. Mým úkolem je se stát manželkou prince, kterého jsem nikdy neviděla. Jediné, co o něm vím je, že je velmi dobrý válečník.

Byla jsem vybrána králem mého království. Chce posílit příměří mezi říšemi. Vybral mě na základě toho, že jsem nejsilnější čarodějka v jeho panství. Mimochodem, taky se mě potřeboval zbavit. Mezi jeho čaroději jsem byla méněcenná, ačkoliv jsem byla jednou z nejmocnějších z nich.  

Pocházím z nejchudší části hlavního města vedlejší říše, a proto jsem byla pro něj pouze holka s talentem, ke které se choval slušně jen, aby dodržoval kodex, stanovený jeho otcem. V království, odkud pocházím, se čarodějové mezi chudými nehledají, protože geny čarodějů se dědí. Někteří mohou být obdařeni talentem, ale bez pomoci druhých svůj talent nikdy neobjeví.

Já se stala výjimkou. Už od malička jsem vnímala svůj magický potenciál a časem ho začala využívat pro léčení svých bližních. Nepotřebovala jsem studovat, abych věděla, jak léčit. Cítila jsem prostě, co mám dělat.

Bohužel jednoho dne na mého kamaráda zaútočil nějaký čaroděj, protože mu ukradl měšec, aby si na další dny mohl koupit jídlo. Nechtěla jsem, aby ho nijak zranil, tak jsem kolem něj instinktivně vytvořila štít. Kamaráda jsem zachránila a královští čarodějové neznámého čaroděje zneškodnili. Ale ten den jsem byla prozrazena a musela jsem se podřídit králi. Taková byla pravidla. Žádný kouzelník, čaroděj nemohl fungovat v království na vlastní pěst. Jedinou výhodou toho všeho bylo, že jsem tak mohla zajistit svou rodinu.

V království, do kterého se mám přivdat, na dědění genů nespoléhají, proto jim je také jedno, jaký kdo má původ. Záleží jim hlavně na tom, jak moc silní čarodějové jste. Své postavení si tu musíte vydobýt, z tohoto důvodu se mi nelíbilo, že král mě sem posílá jen tak. Bez toho, aby mě lidé obou zemí stihli poznat. Obhájit si zde své postavení, jež mi bude přiřazeno, nebude jednoduché. Když jsem byla vybrána pro tento úkol. Rada království, kde se momentálně nacházím, vyslala čaroděje, kteří mé schopnosti přijeli zkontrolovat. Několik dní jsem byla testována, a pak prohlásili, že jsem pro tento úkol dostačující. Měla jsem ty jejich slova uložená v paměti a trápila mě. Jak řekl jejich velitel: „Dostačující!“ A mě zní od té doby v hlavě pořád dokola: „Pouze dostačující!“ A tak se ke mně od té doby také chovali. Celou cestu, co mě doprovázeli do sídla, které se mělo stát mým novým domovem.

Nechovali se ke mně jako ke své budoucí princezně, jednou možná královně, ale jako k holce s nadáním, jenž si teprve jejich uznání musí vydobýt. Mělo to dvě nevýhody. Odvezli mě z mého domova a musela jsem prozatím nechat členy mé rodiny tam. Ale také to mělo dvě výhody. Jakmile si získám své postavení zásluhami, nikoho nebude zajímat, odkud pocházím a má rodina tu časem najde domov, který nikdy před tím pořádně neměla.

Došla jsem k dalšímu pacientovi. Měl popálenou polovinu zad od kouzel, které na něj byly vrhány při ústupu, a chronicky bolavé levé koleno, které bylo špatně vyléčeno. Přišla jsem k němu a pohlédla mu do tváře. Byl mladý. Muselo mu být okolo dvaceti tří let. Měl krásné modré oči, které mě propalovaly, a krátký blonďatý upravený sestřih. Vypadal velmi sympaticky, ale také sebevědomě. Bez jediného mého slova si sundal košili, jak mile spatřil, že se k němu blížím, abych mohla lépe k jeho popáleným zádům, a mně tak bylo odhaleno jeho vypracované tělo.

Pohled na jeho svalnaté tělo mi vehnal červeň do tváří.  Něco takového se mi nikdy před tím nestalo. Trochu mě to znervóznělo. Za celý můj život jsem se nesetkala s mužem, který by mě znervózněl jenom tím, že si sundá košili. A že už jsem jich ošetřovala hodně.

„Super, Megan, zrovna teď se ti bude líbit jeden muž a dokonce to vypadá, že patří do gardy tvého budoucího manžela,“ pomyslela jsem si a vynaložila jsem veškeré své soustředění na léčení jeho zad. Nechtěla jsem, abych kvůli tomu, že mě rozptyluje, udělala chybu. Jenže on se rozhodl, že mi to neulehčí.

„Myslel jsem, že po deseti pacientech, si dává každý léčitel odpočinek,“ rejpnul si. Byla jsem na začátku léčení, takže jsem ho mohla ještě přerušit a to jsem také udělala. Podívala jsem se mu do očí a řekla:

„Mohl byste, prosím vás, po dobu léčení držet klapačku? Nerada bych vám ublížila.“ Podle změny jeho výrazu na nevěřícný jsem vytušila, že takové chování ode mě nečekal, ale mlčel. Aspoň do té doby, dokud jsem s léčením jeho zad nebyla hotova. Poděkoval a oblékl si košili. Myslel si, že jsem skončila, ale já měla v plánu mu uzdravit koleno. Jakmile se dooblékl, tak se chtěl zvednout, ale já ho nenechala. Nechápavě na mě koukal.

„Ještě vaše koleno,“ odpověděla jsem mu na jeho otázky v očích. Usmál se na mě a začal se znova zvedat, ale já ho znova zastavila.

„Seďte. Já to myslela vážně.“ Nevím proč, ale nechtěl se mi podřídit. To se mi ještě u žádného pacienta nestalo. Podíval se na mě s výrazem - malá namyšlená holčičko - a chtěl pokračovat dál. Jako kdyby byl kdoví kdo. Jeho počínání mě naštvalo a nehodlala jsem se vzdát.

„Bojíte se snad, že bych vám nohu amputovala?“ uchichtnul se a dopověděl mi.

„Jen se mi nechce ztrácet čas s něčím, co nevyléčil ani náš nejlepší léčitel,“ vysmíval se mi.

„Hm, tak to bych ho mohla trumfnout,“ vrátila jsem mu namyšleně. Nemám ráda, když mě někdo podceňuje a dokazovat věci, které nikdo před tím nedokázal, mě vždy lákalo.

„Nemám čas na něco takového.“ Otočil se a chtěl odejít. Já neměla v plánu se vzdát.

„Hlavní léčitel vám řekl, že koleno máte v pořádku, že? Jenže vás pořád bolí při každém kroku. Už jen, že jsem si toho všimla, vás muselo překvapit. Snažíte se chodit, jako kdyby vás nic nebolelo, ale ono bolí.“ Viděla jsem, jak zastavil, pokračovala jsem, dokud měla moje slova v sobě pro něj nějakou váhu.

„Dřív, než jste s tím stihl zajít k léčiteli, vám vazy špatně srostly, a proto nevidí, že koleno není v pořádku. Dejte mi, prosím tě, jeden pokus na vyléčení vašeho kolena. Nic jiného nežádám,“ napadlo mě ještě dodat a tím mu zároveň prokázat úctu, kterou bych vůči němu měla mít. Jednu důležitou věc jsem se za posledních několik měsíců naučila. A to bylo správným způsobem využít sílu svých slov.

„Příště, až se budete vyhýbat ráně, tak to nemusí schytat jen vaše záda.“ Po téhle větě jsem viděla, jak rezignoval a sedl si na nejbližší židli. Přišla jsem k němu a klekla k noze. Začala jsem mu vyhrnovat nohavici na levém lýtku. Snažila jsem se ho co nejméně dotýkat. Přece jen mě pořád znervózňoval a pokaždé, když jsem se ho dotkla, jsem cítila, jak se do mého těla rozlévá teplo, kterému jsem nerozuměla a raději jsem mu rozumět ani nechtěla. Já už měla svého nastávajícího vybraného.

Vyhrnula jsem mu nohavici až nad koleno se slovy: „Dokud neotevřu oči, prosím, nemluvte a nehýbej se,“ a položila jsem mu ruce na koleno. On mi jen na odpověď přikývnul.

Když jsem položila ruce na jeho koleno, cítila jsem, jak mým tělem projela příjemná vlna tepla. Něco, co jsem dosud nezažila. Snažila jsem se pocit příjemného tepla opominout a soustředit se na léčení. Nemínila jsem jeho koleno uzdravovat typickými metodami, které jsem se naučila na akademii, ale metodou, udělej to tak, jak cítíš, že to má být. Obyčejná léčitelská metoda by jeho koleno neuzdravila. Normální metody totiž fungují tak, že se zaměříte u pacienta na to, co mu je a vyléčíte to. Ale pokud je už zranění zhojené, nemáte šanci ránu vyléčit. Problém, který řeší králové obou království už několik staletí. Já něco takového byla schopná dokázat, ale nebyla jsem schopná své umění naučit ostatní. Pro mě bylo cítit, co je špatně zahojené v těle a neduhy ostatních přirozené, když jsem chtěla, pro ostatní ne. Bylo to součástí našeho talentu.

Má magická moc vstoupila přes jeho kůži a napojila se na krevní oběh. Pomocí krevního oběhu jsem doputovala, až k jeho bolavému svalu v koleni. Tam jsem vypustila všechnu magickou sílu, co mi zbývala, a oživila buňky, které byly špatně srostlé. Pak jsem buňky srovnala, tak jak mají být, a vracela se zpět do reálného světa.

Otevřela jsem oči a musela se párkrát nadechnout. Cítila jsem, jak se moje zásoba magické energie zmenšila. Úplně jsem zapomněla na to, jak moc je tento léčivý proces náročný. Musel vidět, že mám problémy zákrok rozdýchat, a radši mě přidržel, abych nespadla. Zahlédla jsem jeho starostlivý pohled a musela ho uklidnit.

„Jsem v pořádku,“ usmála jsem se na něj. Moc mi nevěřil, ale pustil mě. Zvedla jsem se a poručila mu:

„Teď zkuste koleno opatrně ohnout.“ Udělal tak.

„Nebolí?“ zeptala jsem se. Jen trochu nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Teď se zkuste postavit a na nohu došlápnout,“ pokračovala jsem v komandování. Na nohu došlápnul a nic.

„Teď udělejte opatrně pár kroků.“ Zase poslechl a tvářil se čím dál víc užasle. Nakonec se otočil na mě a řekl:

„Nebolí.“ Oddychla jsem si, že jsem to zvládla a dodala:

„Snažte se, prosím vás, tu nohu tak týden šetřit," poprosila jsem ho. Kývnul, že rozumí a pohlédl na mě.

„Moc děkuji a odpusťte, že jsem vám nevěřil. Dnes byl pro mě náročný den, ale tohle mi velmi zvedlo náladu.“ Najednou vypadal unaveně. Už se otáčel k odchodu, když:

„Málem bych zapomněl. Jak se jmenujete?“ Nechápala jsem jeho zájem, ale odpověděla mu.

„Megan.“ Přikývl.

„Myslím, že tohle jméno si budu určitě pamatovat.“ Jeho slova mi vykouzlila úsměv na rtech a zahřála u srdce. Zase jsem cítila, jak se mi tvoří červeň na tvářích. Radši jsem mu v rychlosti přikývla a otočila se. Nechtěla jsem, aby viděl, jaký má na mě vliv. Nevím, jak by můj nastávající rozdýchával, že jsem se zamilovala na první pohled do jednoho z jeho vojáků. Nadšený by určitě nebyl. Musím na něj urychleně zapomenout a udělat to, co mi bylo přikázáno, abych jednou své rodině mohla dát, co jsem si usmyslela.

Dnes byl mým jedenáctým a nejnáročnějším pacientem, proto jsem se rozhodla, jít si odpočinout a doplnit síly na další léčení. Cestou ke dveřím mě zastavila uculující se Annie. Nechápala jsem, čemu se směje.

Annie je sestrou mého nastávajícího a je hrozně milá a starostlivá. Našla jsem v ní hned první den kamarádku a oporu, kterou v budoucnu určitě budu potřebovat. Zato mého nastávajícího jsem ještě neviděla. Byl s gardou na nějaké akci. Radši jsem se neptala na jaké. Podle toho, že jsem dnes ošetřovala pár vojáků z gardy, jsem tipla, že už musel přijet. To znamená jediné - večer mi bude představen. Annie doléčila, a pak se otočila na mě.

„Tak jak se ti líbil můj bratr?“ zeptala se mě. Její otázka mě zaskočila.

„Kdo? Tvůj bratr?“ Pořád mi její slova nedávala smysl.

„Ten blonďák, cos ho léčila, je můj bratr a tvůj nastávající,“ odpověděla mi. Její odpověď mě přikovala na místě.

„On!“ vzdechla jsem překvapeně. Všimla si mého udiveného výrazu a pousmála se.

„Není to sice největší fešák v království, ale aspoň má občas něco v hlavě. Taky se omlouvám, jestli tě jakkoliv urazil, ale drží si tak odstup od všech žen. Sama tomu musíš rozumět. Jsi ve stejné situaci. Prostě ti byl určen partner a nikdo se tě neptal, jestli ho chceš nebo ne.“ Na srozuměnou jsem jí pouze přikývla. Nemínila jsem s ní rozebírat svého nastávajícího. Ještě by poznala, jak moc mě zaujal. Omluvila jsem se jí, že půjdu odpočívat. Propustila mě s tím, že se pro mě před večeří zastaví a pak mě oficiálně představí jejímu bratrovi. Při jejích slovech se mi rozbušilo srdce a jedna moje část se na večer najednou těšila.

…  

Seděla jsem před večeří před zrcadlem a čekala na Annie. Měla jsem strach z oficiálního seznámení. Bude na mě poznat, že se mi líbí. A co já jemu? Bude mě brát jako povinnost, nebo se mu aspoň trochu líbím a bude se mnou spokojený? Na tyhle otázky bych ráda znala odpověď a něco mi našeptávalo, že se ji brzy dozvím.

Na dveře někdo zaťukal. Musela to být Annie. Pozvala jsem ji dál. Pozdravila a já šla za ní. Zaklesly jsme se navzájem za lokty a vyšly vstříc večeru. Vstoupily jsme do hlavního sálu, kde se všichni shromažďovali před večeří. Král měl ve zvyku se setkávat se svými poddanými a konverzovat s nimi, aby jim byl blíže.  

Rozhlédla jsem se po místnosti a zahlédla jsem svého nastávajícího v obležení pánské společnosti. Jak jinak. Pořád lepší, než obležení dvorních dam jeho matky. To by mi asi dělalo větší starosti. Annie byla jako tank. Jakmile zahlédla svého bratra, tak se k němu hnala a mě za sebou táhla sebou. Princ ji zpozoroval a tím si také všiml mě. První nechápavě koukal, ale pak se mu koutky úst zvedly do úsměvu a nevěřícně zavrtěl hlavou. Bylo mu všechno hned jasné a já se trochu styděla za chování, které jsem mu před tím předvedla. Zrovna nejzdvořileji jsem se k němu nechovala.

Annie mě dotáhla až před něj a já se mu snažila výrazem v obličeji naznačit, že já za nic nemůžu. Jeho sestra byla prostě neodbytná a zastavit jsem ji už nedokázala.  

„Ahoj, bratříčku!“ pozdravila ho a olíbala ho na tváře. Pak došlo na mě.

„Ráda bych ti oficiálně představila Megan, tvoji nastávající.“ Když to vyslovila, tak jsem stydlivě zakoukala na zem. Proto jsem neviděla jeho výraz v obličeji, ale bylo to lepší než mu ukázat ruměnce na tvářích.  

„Megan, tohle je můj bratr Samuel.“ Jakmile vyslovila jeho jméno, pohlédla jsem mu do obličeje. Usmíval se a v očích mu hrály jiskřičky. Nevěděla jsem, co to znamená, ale pak udělal něco, co jsem nečekala. Zvedl ruku a pohladil mě po tváři se slovy:

„Moc rád vás oficiálně poznávám, Megan.“ V jeho očích jsem viděla pouze upřímnost a mé srdce zaplesalo. Byla jsem jím naprosto omámená. Jediné, co mě v té chvíli napadlo:

„Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.“

2. kapitola 

Polibky přírody - 14. kapitola

Tohle může být jen osud. 

 
14. kapitola

Les byl čím dál hustší a já začal mít strach, že jsem cestu na místo, kde jsem získal svou moc, zapomněl. Ale po chvíli, co jsem prolezl několika novými lesíky, ukázal se mi konečně háj, který jsem hledal. Dojel jsem až k tůni, sesedl z koně a šel se napít. Měl jsem ohromnou žízeň. Naklonil jsem se, vložil si vodu do dlaně a usrkl čerstvé vody. Potom jsem se rozhlédl po okolí a zaznamenal, že i přes těch několik desítek let se háj tolik nezměnil. Občas přirostl nějaký keřík, ale rozložení háje neměnilo.

Postavil jsem se a došel k místu, kde jsem si kdysi zdřímnul, a tak se mi splnila přání, která jsem před tím, kvůli smrti mé rodiny, neuváženě vyslovil. Jenže tenkrát jsem nevěděl, že se vyplní. Jinak bych mluvil nahlas obezřetněji.

Rozhodl jsem se, že zvolím stejný způsob jako tenkrát. Odzbrojil jsem se a položil meč vedle stromu, abych ho měl blíže k ruce. Pak jsem se uložil ke kmenu stromu a zavřel oči. Byl jsem po cestě unavený, a proto jsem během několika vteřin upadl do tvrdého spánku.

…

Nikdy jsem být králem nechtěl, už jenom z toho principu papírování. Ale i jako velitel vojska jsem se tomu nevyhnul. Byrokracie bohužel vládla na jakékoliv vyšší pozici. Až se král vrátí, tak mu za tohle vyčiním. Krom toho také za to, jak se zachoval nezodpovědně. Jsem téměř jediný muž, který se mu nebojí postavit, a za to si mě cení nejvíce.

Přelouskal jsem další stránku nesmyslného zákonu a napsal radě svůj názor místo krále. Potom jsem zabouchl knihu, ve které byly sepsány všechny novinky z jednání rady. Zamířil jsem z královských komnat na druhou stranu hradu, navštívit tu, jež spala.

Prošel jsem několika chodbami a cestou mě zdravila spousta lidí. Prolezl jsem zahradami a zamířil do prvního domku kousek za hradem. Zaťukal jsem na dveře a otevřela mi Amálka. Vypadala utahaně a ustaraně.

„Její stav se nezlepšuje. Dýchá stále mělce,“ informovala mě, jak mě uviděla a já si smutně povzdechl. Celý den jsem k Natalie nechal posílat bylinkáře a léčitele z celé země, co se tvrdili, že ji vyléčí. Chtěl jsem vyzkoušet cokoliv, co mi připadalo jako dobré řešení. Na krále jsem raději spoléhat nechtěl. Byl jsem odhodlaný vyzkoušet všechny, kdo přišli, a odměnit pouze toho, který ji uzdraví. Překvapilo mě, kolik lidí, i přestože král léčí, existuje v tomto oboru. Když večer Amálka všechny snaživce vyhnala z komnaty Natalie, posadil jsem se vedle postele a začal jí zase předčítat. Později dorazila i Amálka a unaveně se posadila na druhou stranu postele, kam umístila před několika dny druhé křeslo, abychom mohli dělat Natalie společnost dohromady.

Pohlédl jsem na ni a pokračoval ve čtení. Oba dva jsme se tu naučili večer sedávat a doufali, že se Natalie jednou nějakým záhadným způsobem uzdraví a otevře své hnědé oči.

Když jsem dočetl kapitolu a zabouchl knihu, zadíval jsem se na Natalie a sledoval každou křivku jejího obličeje a zjišťoval, zda stále spí. A spala.

„Je krásná, že?“ pronesla Amálka a já rychle ucukl pohledem z její tváře a trochu vzdorně se na Amálku podíval.

„Nejsem slepá, Elyane. Změnil ses v den, kdys ji potkal,“ ale já zarytě mlčel a nemínil přiznat nic. Stačilo mi, že jsem se s tímhle poznáním zaměstnával každou volnou chvíli od té doby, co jsem se ze svého spánku probudil. Amálka se mému mlčení zasmála a dodala: „Mlčení je souhlas.“ Stočil jsem tvář zpátky na Natalie a hledal jsem jakoukoliv známku v odpověď na moje city k ní. Jedna moje část chtěla, aby se probudila a já jí mohl říct o sobě pravdu a ta druhá? Bála se odmítnutí. Toho, že moje city nebude opětovat. A nakonec tu byl král a ta jeho potřeštěná podmínka. Nevěděl jsem si s tím rady a spánek Natalie mi jen dával čas, abych se připravil o ni bojovat. Hledal jsem denně úskalí a moc dobře jsem věděl, že jestli se vyjádří ohledně svých citů záporně, nechám jí na pohled být, ale vždy budu bojovat, abych v ní cokoliv vůči mně probudil. Vždy existuje cesta k dosáhnutí svých cílů, jen se člověk nesmí vzdát.

Amálka mlčela, a pak rejpavě dodala:

„V pohádkách princeznu probudí polibek z pravé lásky. Nechceš to vyzkoušet?“ A já málem pukl vzteky z její opovážlivosti. Jenže dřív, než jsem stihl jakkoli zareagovat zvedla se a odešla z místnosti. Chtěl jsem ji zastavit, ale věděl jsem, že by se mi jen vysmála, a proto jsem se na židli nervózně posunul a sledoval zeď před sebou. Občas jsem pohlédl na tvář Natalie a nervozita se mi vrátila. Měl jsem udělat to, na co mě naváděla? Zvážil jsem všechny možnosti a po několika minutách usoudil, že se má zkusit všechno.

Pohlédl jsem na její rty a znova nervózně polknul. Vadilo mi, že nemám její svolení k tomu, abych jí mohl políbit, a druhá věc byla, že jsem netušil, jak bude reagovat, když se probudí a zjistí pravdu. I přesto všechno jsem pomalu nakláněl svou hlavu nad ní a přibližoval jsem se k jejím rtům. Zastavil jsem kousek od našeho spojení a pro jistotu pohlédnul k jejím očím. Když jsem viděl, že nijak stále nereaguje, přitiskl jsem své rty k jejím a doufal, že tohle je ta věc, která ji probudí.

…

Dokonalý. Objeví se tu zrovna, když vypotřebuji všechny své síly na Elyanovi, a myslí si, že mu snad rozšířím jeho zásobárnu energie, aby mohl uzdravovat více lidí? Budu ho muset svou mlčenlivostí vyvést z omylu. Rozhodl jsem se v dalších dnech odpočívat a to se budu snažit také dodržet. S králem u kořenů stromů i bez krále. Král ne král. Já byl ten, kdo měl esa v rukávu.

…

„Ááááách,“ zařvala Temi, když si vytáhla šíp pracně ze zad a znovu upadla do bezvědomí. Bolest ji časem vrátila do reality a ona se donutila zvednout, přitáhla si koně, který se pásl kousek od ní a nasedla na něj. Stálo ji to mnoho sil, ale nemohla zůstat na tomto místě. Zde se jí ošetření nedostane. Položila se mu na krk a pobídla ho, aby ji vezl dál. Netušila jaký má směr, pouze se snažila někam dostat. Kůň jí kamsi odvážel a ona se v bezvědomí křečovitě držela. Kdyby ji vezl k bráně pekelné, bylo by jí to jedno. Čas plynul a její kůň nakonec zastavil a začal pít. Temi probudilo, když necítila kolébavý pohyb chůze koně, a rozhlédla se po okolí. Překvapeně zjistila, že její kůň zastavil vedle koně někoho jiného. S bolestí se rozhlédla po okolí a spatřila spícího muže u kořenů velikého dubu. Ne muže! Samotného krále! První uvažovala nad tím, že má halucinace, ale pak se rozhodla, že vjemy, které vnímá, ověří. Slezla pracně z koně a téměř se dobelhala k postavě. Vzala do ruky meč, jenž mu ležel po boku, a špičkou zamířila k jeho krku. Úplně ji zarazilo, že ho žádný z těchto kroků neprobudil, a proto se rozhodla, že do něj trochu píchne. Lehce popostrčila čepel, tak aby mu neublížila a viděla, jak král se probouzí. Vypadal trochu dezorientovaně, ale bylo na něm poznat, jakmile pochopil realitu.

Ten se s leknutím probral a jeho tělo se celé našponovalo. Vyděšeně se na ni zadíval a začal zrychleně dýchat. Vůbec nechápal, jak se dostal do takovéto situace. To spal tak tvrdě, že neslyšel žádný zvuk, který by ho upozornil na přítomnost někoho jiného? Temi se na něj vítězně usmála, a i přesto jaké měla bolesti, řekla:

„Tohle může být jen osud.“

Odkaz Dračích jezdců – Inheritance – kniha čtvrtá

Ticho se rozléhalo po místnosti a do pokoje vklouzly první paprsky dalšího dne. Ale pro mě nezačínal nový den, nýbrž ukončení další etapy mého života. Zavřela jsem oči a nechala ve své hlavě dobíhat jednotlivé představy o dracích. Celý příběh byl úžasný a já prožila nezapomenutelné dobrodružství, aniž bych se zvedla z postele. Byl konec a já mohla přestat přemýšlet o tom, jak všechno skončí.

Čekat na dokončení ságy byla zdlouhavá záležitost a mezery mezi vydáváním jednotlivých dílů byly velmi náročné na paměť, ale o to víc měl pro mě příběh větší váhu. Pokud by mě nezaujal natolik, abych si počkala na rozhřešení celé situace, nestál by za to.

Galbatorix od počátku ságy čeká, až se před něj Eragon postaví čelem a pokusí se ho zabít. Nepředpokládá porážku a plánuje si novou budoucí tvář svého království. Království, kde každý kouzelník bude moc kouzlit jen s povolením Galbatorixe. Ohromná moc mu leží na bedrech a neohlíží se po nikom. A že by zrovna takováto prkotina mohla být jeho zkázou? Nebo ne? A zničí ho spíše Eragonovo štěstí, které zdaleka převyšuje jeho rozum? Toť je otázkou.

Sága po přečtení třetího dílu Brisingra v každém čtenáři vyvolávala plno otázek a jak některým mohlo připadat, Galbatorix vůbec nevypadal jako muž, jež by se mohl nechat porazit, proto náročné hledání řešení prosakuje celou poslední knihou. V tomto ohledu je Inheritance velmi zdlouhavá, ačkoliv Roranova tažení do bitev jsou příjemným zpestřením. Důvtipnost, odvaha a touha žít jsou prvky, které celému příběhu dodávají šťávu. Jeho dobrodružství naši mysl zaměstnávala už od druhého dílu ságy a celkový postoj k věcem dával trochu nádech jednoduchosti a obyčejnosti. Čtenář jakoby se vnořoval do válečného historického románu.

V druhé části knihy se setkáváme dokonce i s pohledem za hradbami samotného Urû'baenu, kde s každou přečtenou kapitolou cítíme krutost Galbatorixe. Bolest, která je popisována v kapitolách vám v poměrně v živých představách bude vytvářet husí kůži po těle, a nejednou se otočíte za jakýmkoliv zvukem, který vás od čtení vyruší, a pro jistotu zkontrolujete, zda vám náhodou něco nevítaného nedělá společnost v posteli. Stačí, že někdy považujete vystrašeně jakýkoliv zvuk za jakési „škrrr, škrrrr“, a pak se přesvědčujete o tom, že nic takového, co bylo v knize psáno, neexistuje. No, díky bohu! Krom toho je nám v těchto kapitolách výstižně popsáno, jak Galbatorix o sobě a o všem smýšlí, jeho slabiny a vůbec vztah k celé jeho existenci.

Časem získáváme i lehký náhled pod masku Murtagha, pobývajícího po boku krále v Urû'baenu. Pro ty, kteří si stihli v první knize Murtagha oblíbit, budou tyto kapitoly nakonec jako balzám na duši a postupně budou doufat, že Murtagh časem dojde klidu a míru. Přece jen už od počátku nemohl za to, do jakého postavení se dostal. Téměř bychom také mohli říct, že Eragon mu jako svému nevlastnímu bratrovi vybrakoval všechno jeho štěstí a jeden z nich prostě musel trpět. Život není spravedlivý, a ačkoliv bojujeme proti všemu, co se kolem nás děje, ne vždy ovlivníme, co nás potká.

Ale asi nejvíce nás překvapí několik informací, na které je v jednom bodu příběhu zřetelně poukázáno. Čtenář očekává v průběhu knihy nějaký boom, jež má otočit síly Eragona a Galbatorixe, aby příběh mohl šťastně skončit, jen neočekáváme tak slabý boom, a proto do poslední chvíle je čtenář zapojen do příběhu, tak aby některé řádky příběhu hltal.

Kniha je plná zážitků a perfektně popsaných detailů prolínajících se celým příběhem. Až nás někdy překvapí, jak moc byl příběh od začátku promyšlen. Pouze pozorný čtenář plný důvtipnosti by mohl o některých věcech trochu tušit.

Pro mě je stále záhadou, už od prvního dílu bylinkářka Angela, která svou tajuplností upoutá nejednoho čtenáře. A správnou otázkou je: „Co je ta ženská zač?“ Pokaždé, když je nouze největší ona nebo kočkodlaci kolem ní vytáhnou eso z rukávu a nejednou pomůžou nalézt správnou cestu Eragonovi dál. Občas člověk od ní čeká, kdy se postaví na stranu Galbatorixe a rozmázne Eragona a Vardeny jako mouchu. Celou dobu mi něco říkalo, že by to klidně udělat mohla. Pro mě se stala jednou z nejzajímavějších postav v příběhu a její postoj k věcem vždy značil, že ví víc než ostatní. Občasný náhled do její pomatené hlavy by byl asi zajímavý zážitek.

V ústředí celého příběhu je vládkyně Nasuada. Odvážná, chytrá a bojovná. Její důvěra v Eragona by už od počátku mohla být zkázou pro Vardeny, a i přesto neváhá a dělá cokoliv, aby Eragon se Safirou byli klíčem k vítězství. Bez ní by se armáda nikdy nedostala do Urû'baenu a všechny rasy by se nestaly spojenci. Pro příběh je velmi důležitá a nikdo nemůže popřít, že ne. Nejvíce v jejím případě musíme ocenit obětavost pro všechny, protože by byla ochotná udělat cokoliv, aby dosáhla svých cílů. V jednu chvíli jsem se bála, že si nakonec bude muset vzít krále Orrina, jež se pro mě stal nerudným a trochu alkoholikem. Určitě bych jí ho nepřála, byla stvořena pro někoho jiného a já pevně doufám, že jednou se dočká svého vysněného muže. Snad si dotyčný nevezme moc času a nezahodí jedinečnou příležitost být šťastný.

A nakonec se dostáváme k cílové rovince knihy. Může se nám zdát, že přidáváním dalších a dalších jednotlivých detailů je kniha téměř nezáživná. Paolini se rozhodl knihu dokončit takovým způsobem, že nejeden z nás bude přemýšlet nad tím, zda několik posledních stránek vůbec bylo nutných. Nemusel naše představy a myšlenky směřovat dál, a přesto to udělal. Jedna vaše část bude na konci jásat a červenat se a ta druhá bude plná hořkosti, jež vás na konci otráví ještě víc. Nečekejte úplný happy end a nemyslete si, že tímto by sága mohla úplně skončit. Svým způsobem v ní zůstávají skrytá vrátka pro další příběhy buď samotného Eragona se Safirou, či ostatních postav.

Inheritance v češtině vychází v pátek 30. března 2012 a ti, co zároveň sledují počasí, určitě ví, že o víkendu nemá být nejtepleji, proto bych být Vámi neváhala a hned v pátek bych si pro knihu do knihkupectví došla, abych mohla strávit příjemný víkend třeba pod dekou a čajem s příběhem pro zkrácení dlouhých chvil. Přece jen jsme čekali dlouho na konec příběhu a je na čase ho pro nás uzavřít.

Odkaz Dračích jezdců – Brisingr – kniha třetí

Brisingr – jméno dalšího draka? A tentokrát zlatého? Nebo ne? Každá kniha od Paoliniho je záhadnější a záhadnější. Často naše myšlenkové pochody hledají různá řešení, jak zabít Galbatorixe, ačkoliv nám nyní připadá, že zabít už jen samotného Murtagha bude velký problém. Cesta je ještě daleká.

Přidávám znovu odkaz na další díl: http://www.uloz.to/x4zdaGw/brisingr-pdf

Odkaz Dračích jezdců – Eldest – kniha druhá

Pokud jste se v posledních dnech začetli do knihy, kterou jsem Vám doporučila v předchozím příspěvku, je na čase sem Vám hodit další díl.

Důležité v tomto případě je poznamenat, že tento díl je o něco záživnější a po dočtení budete akorát připraveni otevřít třetí knihu.

Další díl naleznete zde:http://www.uloz.to/xv2bmrS/eldest-2-odkaz-dra-ich-jezdc-doc

Odkaz Dračích jezdců - Eragon - kniha první

Už je to velmi dlouho, co jsem četla poprvé tuhle knížku. Ale zanechala v mém srdci kousek obsazeného místa, který už asi nikdy nezmizí.

Příběh vypraví o chlapci, který nalezne v lese kámen. Jenže z kamene se časem vyklube dračí vejce a Eragon získá postupem času nejlepší přítelkyni ve svém životě.

Z vejce se vyklube dračice a podle vyprávění jednoho vypravěče ve vesnici ji pojmenuje Safira. Z počátku jejich společný život je hlavně o vzájemném objevování, ale to se během jednoho dne stane minulostí, když jeho domov, kde vyrůstal, navštíví Razakové. Od té doby se děj rozbíhá a začíná Eragonovo nezapomenutelné dobrodružství a je jen na vás, jestli i vy se stanete jeho součástí.

Zájemci si mohou stáhnout knihu zde: http://www.uloz.to/xfdMUTD/eragon-1-odkaz-dra-ich-jezdc-doc

Ti, línější čtení si mohou sehnat film, ale filmové zpracování bylo naprosto hrozné, takže vám sem odkaz nedávám.

Polibky přírody - 13. kapitola

Šípková Růženka

13. kapitola

V místnosti kromě služebné, které měla dohlížet na Elyanovo pohodlí, nikdo nebyl. Občas ho chodila navštěvovat Amálka, aby vždy zjistila, zda se jeho stav zlepšil. Služebná se zvedla ze židle a protáhla. Došel jí čaj, a proto se rozhodla, že si pro nějaký skočí do kuchyně. Ale nejprve otevřela okno, aby vyvětrala zatuchlý vzduch z místnosti. Potom zanechala Elyana o samotě.

Nemohla tušit, že jediným jejím rozhodnutím spustila konečný proces uzdravování Elyana. Starý dub málem zajásal, když se okenice otevřely, a mohl dokončit to, na co čekal už druhý den. Přes vzduch posílal směrem k Elynaovi jednotlivé útržky energie a doufal, že jen špetka bude stačit k tomu, aby se začal probouzet, protože tenhle způsob posílání energie byl velmi náročnou záležitostí. Ale starý dub si stál za svým a věděl, že Elyan bude jednou tím, kdo snad probudí Natalie zpátky k životu, protože na její probuzení byl momentálně krátký. Proto se snažil udělat i to, co pro něj bylo velmi vyčerpávající. Bude muset v dalších dnech odpočívat.

…

Už několik dní jsem bojoval s tím, abych se vrátil do reality a mohl normálně žít, ale nějaká síla mě neustále držela zpět a já díky tomu věděl, že nejsem dostatečně silný. Slyšel jsem, co se kolem mě děje a hrozně mě znepokojovalo, že často mluvili o tom, že na rozdíl od Natalie, se můj stav zlepšuje. Byla na tom stejně jako já? A proč se její stav na rozdíl od toho mého nezlepšoval? Trápilo mě to a jeden z důvodů, proč jsem se chtěl vrátit, byla ona. Chtěl jsem jí pomoci, ačkoliv jsem nevěděl jak. Vlastně jsem ani netušil, jak se z téhle šlamastiky dostanu já.

Další velmi důležitou otázkou, která mě tížila, bylo, co se vlastně stalo? Věděl jsem, že jsem přišel na ošetřovnu zraněný a jak vyhodnotila Natalie – smrtelně zraněný. Pak jsem si jen vzpomínal, jak na mě padala únava a já, ačkoliv jsem proti ní bojoval, jsem podlehl. Cítil jsem, jak mě opouští síly a snažil se vydržet, co nejdéle při vědomí. Doufal jsem, že vydržím, dokud mě král nebude moct vyléčit, jenže jsem byl bláhový. Uvědomoval jsem si přítomnost Natalie, která se pro mě snažila dělat, co se dalo, ale jedna moje část už věděla, že tenhle boj jsem sám za sebe prohrál. V jednu chvíli jsem přemýšlel o tom, co mi nejvíce bude vadit, až tu nebudu a překvapivě jsem vyhodnotil, že to, že tu nechám na pospas Natalie životu a hlavně to, že ji nebudu už moc více poznat. Bylo divné si v posledních chvílích života uvědomit, jak moc jsem si k sobě nechal připustit k tělu drobnou dívku s hnědýma očima. Byla tajuplná a zároveň plná života. Už když jsem se loučil i s ní, se něco změnilo. Místo mizení posledních zbytků mých sil, se do mě začala vkrádat nová energie, kterou jsem nechápal a ani nevěděl, kde se bere. Pořád myslím na to, kde se najednou vzala. Ale byla omamná a já se jí nebránil. Užíval jsem si každý doušek, který mi byl dán. Jenže najednou mi byl proud odebrán a já se cítil zoufale jako závislák. Chtěl jsem víc a nechápal jsem, proč najednou už nic nedostávám.

Vzpomínka na onen pocit mě vždy napjala. Musel jsem se vrátit zpět, zjistit, co se stalo. Cítil jsem, jak jsem osaměl a najednou se mi zdálo něco jinak. Ale co? Nevěděl jsem. A pak se to, co jsem poznal tenkrát v noci, začalo dít znovu. Sice v daleko menší míře, ale ten pocit se prostě opakoval! Kdybych mohl, jásal bych jako malé dítě. Zase jsem přijímal energii s otevřenou náručí a cítil, jak sílím a přibližuji se konečně k světu, do kterého jsem se chtěl tolik vrátit. Moje nádrž síly se doplnila a já si uvědomoval, že najednou mohu otevřít oči a postavit se všemu, co mě v realitě mohlo potkat. Nadechl jsem se a otevřel oči. Bylo na čase se vrátit.

…

Začalo svítat a mně se klížily oči. Nevěděla jsem, kde jsem, ale to mě momentálně nezajímalo. Ztratila jsem se svým pronásledovatelům, ale moje rána dále krvácela. Zastavila jsem koně a z posledních sil z něj svezla. Rovněž jsem zároveň stáhla své věci a složila se s nimi k nejbližšímu stromu. Bohužel, víc už jsem nedokázala a podala se temnotě.

…

„Aááh,“ zakřičela služka vyděšeně, když se vrátila do komnaty Elyana, protože netušila, že dotyčný se probudil ze svého dlouhodobého spánku. Když se lekla, upustila konev s čajem, jež si přinesla a popálila si tak trochu nohy. Lehce poskakovala na místě a snažila se uklidnit.

„Nechtěl jsem vás vystrašit, omlouval se polonahý Elyan pouze v kalhotách oblíkající si košili. Služebná urychleně stočila pohled od jeho vypracovaného hrudníku a začala ho hned kárat:

„Neměl byste vstávat, dokud vás neprohlédne král nebo paní Amálie.“ Elyan si povzdechl a odpověděl jí:

„Než se začnu věnovat záležitostem, které na mě čekají, stavím se nejprve u krále a paní Amálie.“ Potom se sebral a zamířil ven z komnaty. Služebnou nechal stát na místě, osamocenou. Nic jiného než uklidit nepořádek, který se jí podařilo vytvořit, jí nezbývalo.

Elyan zamířil tam, kam řekl a zanedlouho stál před dveřmi vedoucí do královských komnat. Zaťukal a čekal na vyzvání. Místo obyčejného pozvání, ale otevřel Igraine, jež mu málem skočil štěstím do náruče.

„No, už bylo na čase,“ zvolal nadšeně a vpustil Elyana dovnitř. Ten se rozhlédl po místnostech a hledal krále. Bylo mu divné, že za stolem nesedí jako obvykle a nesnaží se najít chyby ve svitcích.

„Kde je král?“ zeptal se přímo Elyan a Igraine se začal trochu nervózně ošívat.

„Víš, král tu jak si není,“ sdělil mu a Elyan trochu naštvaně svoji otázku zopakoval:

„A kde je teda král?“ vyslýchal ho. Igraine zabořil pohled do země a sdělil mu jeho srdce tížící novinku:

„Nemám ponětí. Odjel zjistit, proč jeho síly nefungují, jak mají, a zároveň se pokusit vyřešit problém s jeho nestárnutím,“ vysvětlil mu.

„Je na cestě sám?“ zjišťoval a s každou další informací s ním otřásal, čím dál větší vztek. Zhluboka dýchal a snažil se myslet jasně. Věděl, že Igraine za králova rozhodnutí nemůže. A protože Igraine dále neodpovídal, byla mu odpověď jasná.

„Neměl jsi ho nechat jít samotného,“ řekl trochu zprudka a hned potom se vydal ke stolu zavalenému papíry, aby zjistil, jaké škody Igraine v zastoupení krále napáchal.

„A koho by tu pak nechal? Amálku? Která má dost starostí s nemocnými? Není moc lidí, jimž plně důvěřuje,“ ohrazoval se Igraine a Elyan musel uznat, že má pravdu. Nebyla to jeho chyba. Byla to neopatrnost krále. Teď už mohl jen doufat, že se mu nic nestane. Uklidnil svoje vlastní myšlenky a razil se zjišťovat další následky. Ale nejprve je vyrušilo zaklepání a během další chvíle do dveří vstoupila Amálka.

„Elyane?“ zvolala a jemu bylo jasné, co bude následovat. Amálka ho bude muset prohlédnout, a dokud ji nenechá, nedá mu pokoje. Proto se posadil na nejbližší židli a přizval Amálku k sobě.

…

Byl jsem na cestě druhý den a už mě začínalo všechno bolet. Úplně jsem zapomněl na to, jaké je dlouho jet na koni. Na něco takového jsem nebyl zvyklý. Slunce žhnulo a já se blížil konečně k lesům, kde jsem se před ním plánoval schovat. Zbýval mi už jenom jeden den cesty. Během několika minut mě skrylo příšeří stromů a já si oddechl. Ale nezastavil jsem a pokračoval dál. Odklonil jsem se od vytvořené cesty a zamířil do lesa. Tam, kam jsem jel, žádná cesta nevedla.

Kopyta mého koně se zabořila do mechu a ozvalo se tiché zapraskání větviček. Vedl jsem koně mezi stromy a vyhýbal se každé překážce, abych sobě a koni neublížil. Chtěl jsem se, co nejméně zdržovat, aby Igraine dlouho neseděl na trůně a nepokazil, co se dá. Krom toho jsem se bál, že stav Natalii a Elyana se nezlepší, dokud nepřijdu na to, jak je uzdravit.

…

Než všechno stihl zařídit, byla skoro noc a Elyan se konečně dostal k lůžku Natalie. Byla položena mezi peřinami a podřimovala. Vypadala, jakoby v bezvědomí byla dobrovolně a ne, že by ji tam něco drželo. Tušil, že je na tom dost podobně, jako když ležel v dlouhém spánku on. Důležitou otázkou bylo: „Co ho probudilo?“ Netušil. Ale plánoval to zjistit, aby mohl pomoci Natalie.

Elyan se naklonil nad její tvář. Pravou rukou jí odstranil prameny vlasů, válící se jí po tváři za ucho, a potom pronesl do ticha místnosti. „Jak tě mám probudit?“ a dále pokračoval, „vrať se mi.“ Pohladil ji po tváři a posadil se vedle ní. Amálka mu doporučila pro jistotu ještě odpočívat, proto vzal knížku, kterou našel na stolku krále, když odcházel z jeho komnat, otevřel ji a rozhodl se Natalie předčítat. Chtěl, aby cítila jeho přítomnost a hlas mu připadal jako dobrý způsob, jak vyplnit okolní prázdnotu místnosti.

Zatím jediná věc, kterou pro ni momentálně mohl udělat, dokud se mu ji nepodaří probudit, bylo toto.

The Iron Lady - Železná Lady

Hluboká podstata ženy matky dokáže věci, o kterých se některým mužů ani nesní. U spousty žen můžeme obdivovat, jak jsou schopné dosáhnout cílů, jež si stanoví. Některé menší, některé větší, ale dost často se jich zhostí velmi dobře.

Jednou z takovýchto žen je Margaret Thatcherová, stále žijící legenda. Film natočený, o jejím životě je poutavý a samotné ztvárnění není obvyklé. Nudou si nehty určitě kousat nebudete. Pouze budete muset rozdýchat podle mě nesnesitelnou povahu paní Thatcherové. Nečetla jsem knihu o ní, a proto jsem ani neznala spoustu výroků řečené ve filmu, a byla jsem občas překvapená, jak jsou pravdivé.

Nynější politická doba není nejlepší a je dobré se učit z věcí minulých. Z tohoto důvodu doporučuji film každému, kdo aspoň trochu sleduje současné dění okolo sebe, čte noviny, kouká na zprávy a má zájem mít nad všemi věcmi nadhled.

Já film shlédla v pohodlí domova a podařilo se mi ho stáhnout na uloz.to . Těch několik minut života sledování filmu mi za to stálo. Snad budete mít na konci filmu stejný pocit jako já.

Once Upon Time - Objevená závislost

Každý z nás se v dětství setkal s pohádkami, které v nás zanechávaly všelijaké pocity, a z počátku jen málokoho zarazilo, že neustále mají šťastný konec. Ale co když se svět pohádkových postav a příběhů, kvůli jedné zlé čarodějnici přesune do současnosti? Budou v nich stále existovat šťastné konce?

Pohlcení pohádkových příběhů v osnovách reality je v poslední době velmi moderní záležitostí, a proto nás nemůže ani překvapit, že se na obrazovky dostává seriál Once Upon Time.

Hlavní představitelkou příběhu je Emma Swan. Mladá 28 letá žena, pracující jako lovkyně lidí na kauci, pro kterou si jednoho krásného dne přijde její 10 letý syn, jež dala kdysi k adopci, snažící se ji přesvědčit, aby s ním odjela do Storybrook. A tím začíná příběh plný záhad a pohádek. Každý pohádkový příběh má své kouzlo, a proto není překvapením, že příběh složený z několika upravených pohádek je pro nás téměř neodolatelným lákadlem ke shlédnutí.

Pro ty, kteří by chtěli nahlédnout pod pokličku příběhu prvních několik dílů, doporučuji tento link: http://www.serialycz.cz/2011/11/once-upon-a-time/

Polibky přírody 12. kapitola

Dlouhá noc

12. kapitola

Strávila jsem u nich celou noc. Nespala jsem a každých pár minut je kontrolovala. Během noci jsem zaznamenala, že srdeční tep a dýchání u Elyana se o trochu zesílilo, ale u Natalie se nic nezměnilo. Pořád mělce dýchala a jako by její srdce bojovalo o jakýkoliv pohyb. O něho jsem neměla strach, o ni ano.

Znova jsem je prohlédla a sedla si na židli. Venku svítalo a mě únavou začala padat hlava. Myslela jsem, že jsem zůstala bdělá, ale opak byl asi pravdou, když jsem byla probuzena samotným králem. Málem jsem ze židle spadla, když jsem ho zaznamenala.

„Amálko, měla byste si jít lehnout do postele. Takhle budete v dalších dnech naprosto nepoužitelná,“ vyrušil mě z mého polospánku.

„Jak na tom jsou?“ zeptal se, když uviděl, že jsem se probrala a postupně začínám vnímat.

„Elyan dýchá lépe a jeho tlukot srdce je také silnější. Ale Natalie je na tom pořád stejně,“ podala jsem mu hlášení. Král se nad ně postavil a přiložil k Natalie ruce a znovu se pokusil o její vyléčení. Jenže ona vůbec neodpovídala. Nedokázal se s ní spojit a ani ji vyléčit. Zoufale si povzdechl a to samé se pokusil zopakovat na Elyanovi, jenže byl stejně neúspěšný jako u Natalie.

„Asi by bylo nejlepší, kdybychom je umístili alespoň do jejich vlastních postelí,“ pronesl smutně. „Bude to pro ně pohodlnější,“ konstatoval a přikázal strážím, aby je odnesli do pokojů.

„Amálko, postarejte se o ně. Je někdo ze zraněných, kdo potřebuje nutně ošetřit?“ zjišťoval a já zakývala záporně hlavou. O všechny se už postaral včera.

„Běžte ještě odpočívat. Pořád vypadáte hrozně,“ odpověděla jsem mu a on se na mě ušklíbl, ale sebral se a odešel. To bylo asi poprvé, co mě v tomhle směru poslechl. Asi se opravdu už musí cítit špatně.

…

Amálka měla pravdu a ani netušila mé plány na několik následujících dnů. Uložil jsem se zpět do postele a v hlavě si dával dohromady, co všechno musím před odjezdem zařídit. Vůbec se mi nebilo, že nemám pro své zastoupení k dispozici Elyana a jeho náhrada mě tolik netěšila, ale byla uspokojivá.

V říši snů jsem dlouho nepobyl a jedna moje část se těšila na to, až započne mé nové dobrodružství. Velmi dlouho jsem nebyl takhle mimo hrad a sám. Jedna moje část byla natěšená jako malé dítě.

Sepsal jsem všechny důležité dokumenty pro nástupce a sbalil si všechny věci. Ani jsem si nenechával připravovat koně a vydal se bez sdělování strážím do kuchyně, kde jsem dle očekávání potkal Igraina. Jo, kde jinde ho hledat, že? Ten si mě trochu nedůvěřivě prohlížel, a když zjistil, že jedu pryč, přemlouval mě, aby jel se mnou. Jakmile zjistil, že na dalších několik dní bude králem on, stál na místě jako přikovaný, a já si zabavil jeden z balíčků, které byly připravené pro vojáky na delší hlídky. Minimálně jídlo na čtyři dny. Igraine mi nestihl ani odporovat a já se urychleně vydal pryč. Dřív než kdokoliv zjistí, v jakém stavu opouštím království.

Dle mých instrukcí, mne měl Igraine krýt, aby nikdo nevěděl, že jsem odjel. Pro království byla lepší nevědomost. Během několik dalších minut jsem odklusal za hradby a vydal se do lesů, kde jsem se měl setkat se svojí budoucností.

…

V noci jsem se rozhodla a sbalila si věci. Musela jsem se od skupiny oddělit a najít Elyana. Doufala jsem, že útok od Dahrena přežil a já neztratila bratra. Poslední část mé rodiny.

Když všichni kolem mě v noci usnuli, neváhala jsem ani minutu. Uklidila jsem si zbraň a vak pod plášť, došla ke hlídce, které jsem oznámila, že nemohu usnout, a že se jdu projít. Nic nenamítala, netušila mé záměry, proto jsem bez problému zamířila ke koním a ani vteřinu neváhala o dalších krocích.

„Tušil jsem to!“ ozvalo se osočení za mými zády a já se obezřetně se zbraní v ruce otočila.

„Moc dobře víš, že teď nemám jediný důvod, proč tu být,“ odpověděla jsem mu a vytasila předem připravený meč pro podobnou situaci. Jen jsem doufala, že ho nebudu muset vytáhnout proti muži, který tam stál.

„Staral jsem se o tebe jako o sestru a ty se mi chceš tímto způsobem odvděčit?“ vyrukoval na mě a já se přikrčila.

„Za to jsem ti vděčná, ale krev není voda,“ ohradila jsem se.

„Teď jsem tvoje rodina já,“ zabručel naštvaně a tušila jsem, že jeho nervy během několik vteřin rupnou a já se budu muset bránit. „Kvůli němu jsem přišel o rodinu a děti. Byl jsem jeho nejlepším přítelem, dokud mě nenahradil za mladé muže ve skupině,“ vyčítal bratrovi a já znala pravdu, proč se můj bratr tenkrát zachoval, tak jak se zachoval.

„Nenahradil tě, protože si byl slabý článek, ale protože chtěl, abys byl se svojí rodinou a neběhal někde po lese za zvěří,“ snažila jsem se mu vysvětlit.

„Nestál jsem o to,“ pronesl zatvrzele a zaútočil. Zbytek jeho příběhu jsem znala. O rodinu později přišel při obraně vesnice, když nejlepší muži vesnice byli na lovu, a sám se dostal do otroctví, jako by nebylo dost jeho trápení. Celé ty roky si vyčítal, že nebyl schopný zachránit ty, jež miloval, čímž se podle něj mému bratrovi potvrdilo jediné, byl slabý. S něčím takovým se Dahren nebyl schopný vypořádat. O to náročnější bylo vykrývat jeho přesně mířené rány plné vzteku. S každým jeho pohybem mi bylo jasné, že z tohohle jednoduše nevyváznu.

Ani nevím, jak ale při třetím výpadu se povedlo Dahrenovi o něco zavadit a zamířil k zemi. Mohla jsem mu ublížit já, ale nedokázala jsem to. Nezaváhala jsem a rychle se otočila a vyskočila na prvního koně s vakem, který jsem kvapně sebrala, a přehodila ho přes něj. Slyšela jsem za sebou jen několik neslušných nadávek. Koně jsem pobídla a ten vystartoval. Dahren za mnou naštvaně křičel a mě bylo jasné, že tím probouzí celý tábor. Jenže to nebylo jediné, co prováděl, když vstal, to jsem bohužel zjistila, až když mnou projela vlna bolesti v zádech. Musel stihnout nabít luk a trefit se první střelou. Čekala mě náročná noc. Nemohla jsem zastavit, protože jsem se bála, že by mě našli a zároveň jsem si potřebovala ulevit. Netušila jsem, kolik toho zvládnu, ale nemínila jsem se vzdát. Buď mě čekala náruč mého bratra, nebo smrt.

…

Seděl jsem nad papíry, kterým jsem vůbec nerozuměl a snažil se rozhodnout, jak budu v dalších dnech podle pokynů krále potají postupovat. Ohlásil, že je nemocný a že potřebuje klid, proto nikdo kromě mě a Amálky do komnat nemohl, tudíž ani nikdo netušil, jak se situace vlastně má. Pouze jsem občas musel schválit, co ti papaláši v radě sesmolili podle všeho pro blaho našeho království.

Ozvalo se zaťukání a do komnaty vstoupila Amálka:

„Tak co? Už jsi jim odpověděl?“ zeptala se mě a já se na ni zoufale podíval a trochu hystericky pronesl:

„To je jako, kdybys mě nutila vařit, taky by to nebylo použitelné,“ sdělil jsem jí svůj postoj.

„Drž se pokynů krále. Prostě tam naláduj jakékoliv výhrady jen, aby museli zákon upravit a jeho odsouhlasení se muselo oddálit,“ radila mi.

„Ty jsi teda chytrá!“ ohradil jsem se na její radu. „A co tam mám jako napsat?“ zjišťoval jsem, jestli náhodou na rozdíl ode mě nebude v těhlech věcech zkušenější. Ta mi lejstra vytrhla z rukou a prolistovala je tam a zpět, potom se zoufale posadila a složila hlavu do rukou.

„Už aby se se Elyan vrátil mezi nás,“ vyslovila přání a já jí v hlavě podporoval modlením, aniž bych věděl, jestli vůbec nějaká síla tam nahoře opravdu je.

„Jak na tom vlastně jsou?“ zjišťoval jsem a doufal, že aspoň jeden z nich se k nám vrátí.

„Podle zlepšování Elyanova stavu si myslím, že by se k nám měl v dalších dnech vrátit, ale s Natalie to vidím bledě,“ sdělila mi a já se ustaraně nahnul nad kopu papírů, která zastupovala jeden ze zákonných výmyslů. Amálka se na stůl škodolibě usmála a spustila:

„Napiš jim tam, že s pravopisnými chybami jim zákon nenecháš projít, a dokud si to neopraví, mají smůlu,“ a já na ni koukal jako vykuk.

„Vždyť jsem tam žádné chyby neviděl,“ ohradil jsem se.

„No a?“ zasmála se. „Jen tím získáš potřebný čas,“ zašvitořila a já neváhal. V zákonech jsem se nevyznal a tohle byl jediný způsob, jak nenechat rádcům projít jakoukoliv blbost, za kterou by mě král v dalších letech káral. Dokud král zákon neschválí, rada má prostě smůlu.

Krasopisně jsem vryl svou výhradu na poslední list a doufal, že mi psaná slova poskytnou aspoň o trochu více času, protože ten jsem opravdu potřeboval.