Láska věc ďábelská - 5. kapitola

Jedna noc, jedno přání, jeden polibek a duše je pryč.

V posledních týdnech jsem byla celkem šťastná, že jsem vyfasovala jako pekelný posel nějaké ty výhody, jelikož byl Lucifer v poslední době dost při milenecké chuti. Budu si muset zjistit, co mu v kuchyni do jídla dávají a vyřadit mu z jídelníčku cokoliv, co obsahuje malé pecičky, celer a čokoládu. Takového ho neznám. Ale ne, že by mi to vadilo. Aspoň mě pak nenapadají blbosti v okolí Edwarda. Teda hlavně potom, jak na něj koukají všechny ženy, by bylo zajímavé, kdybych jim ho už jen z trucu vyfoukla. Ještě bych o tom před svatbou mohla zauvažovat. Hmmm, třeba pozměním zpečetění smlouvy z polibku na… No, z toho by asi můj snoubenec neměl radost, ale jak on na mě, tak já na něho. Nemáme si co vyčítat.

Oblékla jsem se do svého oblíbeného oblečení (kožené černé kalhoty s červeným upnutým tričkem) a vydala se za Edwardem. Mohl být kdekoliv, ale měl to štěstí, že já jsem ho mohla kdykoliv a kdekoliv najít. Neměla jsem na něj ten týden čekat. Byla to chyba. To už jsem věděla. Přemístila jsem se k Edwardovi a zůstala pro něj neviditelná, aby nevěděl, že tam někdo je. Nejprve jsem se musela porozhlédnout po okolí, zajistit, aby nás nikdo jiný neslyšel a nemohl mi utéct, protože jsem tušila, že z mého zjevení bude trochu překvapený. No, trochu, spíš naprosto mimo. Ale upíra to snad tolik nerozhodí. Musí tušit, že existuje ještě nějaké nadpřirozeno, a že upíři nejsou jediné nelidské bytosti na zemi.

Když už jsem měla všechno hotové, položila jsem se na postel, kterou měl Edward v pokoji, a prostě jsem se zjevila. Jenže on mě vůbec nezaznamenal. Seděl v rohu, celý zkroušený, a kdyby mohl snad by i plakal. Nechápala jsem to. Proč? Z čeho může být upír nešťastný? Ale jedna moje část mi říkala, že to bude pro mě možná plus. Třeba pro něj budu moci udělat něco, co nikdo jiný ne.

„Ruším v nevhodnou chvíli?“ promluvila jsem do ticha místnosti a Edward překvapeně zvedl hlavu. Přesně jak jsem tušila, koukal na mě jako na zjevení. Tenhle jeho výraz v obličeji stál za všechno to trápení. Cítila jsem jakýsi pocit zadostiučinění. Pokud nezískám jeho duši, aspoň tohle si budu pořádně pamatovat.

„Bello?“ zašeptal překvapeně a zároveň přestal dýchat, protože měl strach, že moje krev ho bude stejně lákat jako před tím. Ale tentokrát jsem nic podobného v úmyslu neměla.Potřebovala jsem, aby byl při smyslech.

„Jo, jsem to já. Můžeš dál klidně dýchat. Moje krev už ti zpívat nebude,“ potvrdila jsem mu a zároveň ho upozornila na malou změnu. Čekala, jak se zachová dál. Jenže on pořád překvapeně mlčel, a já musela jít s pravdou ven, dřív než mě začne považovat za ducha. „Edwarde, nejsem doopravdy Elisabeth Swanová. Moje jméno je Isabella a jsem pekelný posel. Peklo chce tvoji duši a já ji mám za úkol získat.“ Edward na mě kulil oči a asi si v hlavě přerovnával každé slovo, které jsem vyslovila, a tak jsem pokračovala raději dál, dokud se nerozhodl, že mi rozbije tu moji hezkou pusinku, za to jak jsem si s ním zahrávala. „Přiznám se. Zvolila jsem trochu netradiční způsob a chtěla jsem, abys mě prostě zabil, a já tvé váhy naklonila víc na stranu pekla. Jenže když si odjel a já na tebe čekala, Smrt usoudila, že jsem na světě jako pekelný posel moc dlouho, a prostě mě zabila. Tak trochu mi tím překopala mé plány. No a já už nemám jinou možnost, než se tě zeptat,“ hlesla jsem potichu. „Co bys vyměnil za svou duši? Můžu ti dát téměř cokoliv,“ domluvila jsem a posadila se vedle něj. Připadalo mi správné být na jeho úrovni a koukat mu do očí. Jenže on měl položenou hlavu na kolenou a už se netvářil nešťastně, spíš mi připadalo, že usilovně přemýšlí. Do očí jsem mu přímo neviděla.

„Mohla bys třeba ze mě udělat znova člověka?“ vyzvídal, kam až může zajít. Usmála jsem se jeho otázce.

„Myslím, že tohle by zrovna šlo. Ale být tebou bych to nedělala,“ snažila jsem se mu poradit a jeho nakrčené obočí mi naznačilo, že mu nedochází proč. „Tak rychle zase pospíchat do pekla nemusíš.“ A on se začal konečně od mého příchodu usmívat.

„Jen jsem testoval tvoje možnosti. Jsi docela mocná mrška, co?“ A já najednou viděla výraznou změnu v jeho chování. "Ale uvědom si, že lidskost je pro mě důležitá. Co ty víš, třeba bych chtěl být jednou otec od dětí," vysvětlil mi jeho záměr a mě samotné v hlavě naskočilo, jestli já jednou děti budu mít. Nikdy jsem se na tuhle záležitost Lucifera nezeptala a asi to s ním budu muset probrat. Mohou mít padlý andělé děti?

„Edwarde, změnilo se něco od chvíle, když jsem přišla, že se najednou usmíváš?“ A podle jeho výrazu jsem usoudila, že jsem ho touhle otázkou překvapila, ale odpověděl mi.

„Tak trochu.“ Nevypadal, že by mi chtěl říci víc, proto jsem ho nenutila. Nebylo to nutné.

„Dobře, vrátím se k tomu, o čem jsme se bavili před tím. Takže je něco za co bys byl ochotný vyměnit svou duši?“ tlačila jsem trochu na něj, protože jsem tuhle záležitost chtěla mít už z krku. Očividně jsem totiž měla stáhnout do pekla upíra, který si to nezasloužil. Snažil se být hodný a opatrný, aby nikomu neublížil, takže jsem měla v jednu chvíli chuť celou věc zabalit, ale usoudila jsem, že tohle není, co se ode mě očekává. Rozhodla jsem se ho prostě získat. Být nemilosrdná. Takovou mě chce Lucifer a taková budu. Edward si mě prohlížel a najednou vybalil:

„Proč si v pekle?“ A tím mě naprosto vykolejil. Proč mě zatraceně nemohl Lucifer poslat za někým, komu nezáleželo na ostatních?

„Nerada se o tom bavím,“ odbyla jsem ho.

„Tak v tom případě jsme tady skončili,“ vrátil mi a podíval se mi zpříma do očí a já po dlouhé době znejistěla.

„Proč to chceš vědět?“ vypálila jsem na něj, protože jsem se začínala cítit dost nepříjemně. Ale to já vždycky, když se mi někdo chtěl hrabat v soukromí.

„Jen by mě zajímalo, za co jsi vyměnila duši ty. Nebo co takové křehké stvoření provedlo, že se dostalo do pekla.“ A já v hlavě hledala tu nejméně bolestivou odpověď. Normálně bych se na jiného člověka vybodla, ale Edward se pro mě stával osobní výzvou. Prostě jsem si umínila, že ho dostanu.

„Vražda, a potom sebevražda.“ Viděla jsem na Edwardovi, že jsem ho tím překvapila. Asi ode mě nic podobného nečekal. „Překvapila jsem tě?“

„Máš pravdu. Ale pořád mě zajímá – proč?“ Nedal se odbýt. Ale já mu nehodlala dát víc, dokud jsem něco nedostala já.

„Odpověď na jednu otázku jsi dostal. Teď mi odpověz ty. Mám šanci získat tvoji duši?“ Vypadal pobaveně, ale nakonec řekl to, co jsem slyšet chtěla:

„Hm, koukám, že jsi pravá obchodnice. Ale tohle zní fér. Máš.“ Jakmile mi odpověděl, rozzářila jsem se jako sluníčko, a hlava nehlava se chtěla hnát k cíli. Jenže mě čekalo nejdříve něco nepříjemného. Něco, co bylo občas pro mě horší než mučení. Říct mu můj příběh.

Láska věc ďábelská - 4. kapitola

Timeout a příprava na další neplechu.

Tuhle část z celého dne jsem nesnášela. Nesměla jsem dýchat, musela si hrát na mrtvolu a proč? Kvůli jedné blbé náhodě. No, jestli to vůbec náhoda byla. Proč se zatraceně smrt rozhodla, že dnes zabije mě? Tohle mě bude stát ještě hodně povyku.

Během hodiny mě odvezli do márnice, tam mě na chvíli opustili. První jsem uvažovala o tom, že zůstanu ležet, dokud mě nepřijdou připravit na pohřeb, ale nakonec jsem usoudila, že pro mého tatínka, místního šerifa, bude zajímavější, když moje tělo zmizí. Protože pravá Elisabeth se mu jednou ozve a asi se bude už tak dost divit. Tedy pokud se nebudu obtěžovat s mazáním vzpomínek, ale to by momentálně bylo kontraproduktivní, smazala bych je totiž i Edwardovi a to by se mi momentálně moc nehodilo.

Takže jsem se začala uzdravovat. Po smrti jsem totiž v pekle vyfasovala svoje lidské tělo, ale trochu vylepšené s tím, že se můžu uzdravovat, plus několik dalších schopností. Abyste se nedivili, tohle není normální. Musíte se stát pekelným poslem, jestli chcete získat něco podobného a to předchází spoustu a spoustu vašeho mučení i mučení jiných duší. Musíte si post zasloužit.

„Zatraceně,“ zavrčela jsem do ticha márnice, když jsem si rovnala žebra, abych konečně mohla začít dýchat. Od teď už žádné hrátky s čerty. Když dostanu úkol, vybalím to na dotyčného a jeho duši obyčejně vyměním za něco, co si bude přát. A to taky později udělám s Edwardem, až se dostanu z téhle patálie. Zahojila jsem si ještě pravou nohu a přemístila se do pekla do své komnaty.

„Teda ty vypadáš,“ ozvalo se z mé postele a já zpozorovala Lucifera, jak si tam čte knížku o středověkém mučení, kterou jsem tam v noci mezi směnami tam nahoře a v pekle nechala. „A co se týče tohohle, je to dobré čtení, ale klidně ti rád některé techniky ukážu osobně, jestli si chceš rozšiřovat i praktické schopnosti. Můžeme si udělat hezký večer a některé nástroje ozkoušet.“

„A začít třeba pásem cudnosti, že?“ utřela jsem ho. Teď mě omluv, dám si rychlou sprchu, a pak se ti zase budu věnovat.

Během chvíle jsem přišla do pokoje pouze v osušce a ručníkem si sušila vlasy.

„Vysvětlíš mi, proč mě na zemi sundala smrt?“

„Nelíbilo se jí, že tam nahoře trávíš tolik času.“

„A tos mi to nemohl nějak normálně říct? To jsi mě musel nechat sejmout dodávkou?“ Na Luciferovi bylo vidět, že se ohromně baví.

„Nebyla by to taková zábava.“ Měla jsem chuť mu za to plivnout do tváře, ale jen by se mi vysmál a ponížila bych se pod jeho úroveň.

„A co kdybychom si dnes udělali hezkej večer a já ti pomocí nějakého mučícího nástroje připomněla, jaké je to mít zlomená žebra?“

„Au, zlomená žebra patří mezi nejhorší zranění. Já osobně je používám nejraději.“ Tohle byla část, kdy jsem jeho hry nesnášela, ale musela jsem se s nimi smířit. Patřili k němu. Po chvíli ticha pokračoval: „Je mi jasné, že ti smrt narušila získání duše Edwarda, takže jsem se tě chtěl zeptat, jestli bych ti nemohl nějak pomoct.“ A tím mě zaskočil. Slova nabídky pomoci jsem od něj nikdy neslyšela a bylo mi to divné, takže jsem hned přešla do módu podezírání.

„Zlato, co se děje. Co ti zajímavého řekla Smrt, že tě to dohnalo k tomu, abys na mě dohlížel?“ Musí to být asi něco extra. Takovou péči jsem od něj ještě nezažila.

„Neskutečné. Máš mě přečteného.“

„Ale k čemu mi to je, když mi očividně stále nevěříš,“ vybalila jsem hned karty na stůl. Luciferovi se asi nelíbilo, kam naše konverzace spěje, ale musel si stát za svým, aby ukázal, že je ten starší a zkušenější. Jak pro muže typické. Od muže přece nemůžu očekávat, že by udělal krok zpět, teda hlavně ne od něho.

„Vím, že ty mi věříš, ale i tak si raději dvakrát zjistíš, jestli je to tak či onak, jestli někomu něco neuniklo či ho jakkoli neoblafnul. Věřit si je důležité, jenže ne vždy je to všechno. Chápeš, co tím chci říct.“ Každé jeho slovo mi šrotovalo v hlavě, ale nakonec jsem zhodnotila, že on asi ví, co říká.

„Důvěřuj, ale prověřuj?“ Jenže Lucifer si trochu nešťastně povzdechnul.

„Ne, spíš, že některé věci neovlivníš,“ řekl, čímž mě celkem překvapil.

„Ani ty ne?“ řekla jsem mu tak trochu naivně, až jsem se sama za sebe skoro styděla. On se rozesmál.

„Lásko, nejsem všemocný, ačkoliv mocný. To si pamatuj.“ Měla jsem mu chuť říct, že není Bůh, ale neodvážila jsem se ho pošťuchovat, jelikož jsem věděla, že přesně tohle slovo nesnáší. Místo toho jsem se vydala k němu a posadila se mu do náruče.

„Víš, nikdy jsem si nemyslela, že budeš takový.“

„Jaký?“

„Prostě umíš být milý.“ Lucifer si povzdechl:

„Isabello, jsi tak mladá, ale jsou věci, do kterých bych tě měl zasvětit.“ Srovnal si mě v náruči a já se k němu ještě víc přivinula. Líbilo se mi být blízko něho. Překvapivě pro mě, dost často působil ochranářsky vůči mně, a já zapomínala, kdo doopravdy je. „Víš, že já jsem synem Božím, který se mu postavil, když vytvořil lidi. Byl jsem žárlivý, a tak jsem mu řekl, že ty jeho noví mazlíčci nebudou andílci, a že na každé jeho promarněné duši v hříchu se vyřádím. Z toho důvodu jsem stvořil peklo. Někteří moji bratři dokonce tvrdí, že jsem si našel místo na světě. Prostě jsem se začlenil do přírodního řádu věcí.“ Jenže v Isabelle to šrotovalo snad ještě víc. „Isabello, ano, podle všeho jsem zlý, ale to ke mně patří. Musím být zlý.“

„Ale můžeš mít i své světlé chvilky. Třeba jako teď,“ prohlásila jsem najednou.

„Přesně, můžu mít i své světlé chvilky. Třeba s tebou v soukromí.“ A znova mě povalil pod sebe. Líbilo se mu, když nade mnou měl moc, převahu či co uspokojovalo jeho přirozené pudy.

„Takže co ti řekla Smrt tak znepokojujícího?“ zaútočila jsem zase na něj. Sice se tvářil jako umučení, když jsem mu otázku položila, ale věděla jsem, že mi odpoví. Mně z nějakého důvodu odpovídal vždycky a pravdu, ať byla jakákoliv. Nelhal mi.

„Smrt si myslí, že bys mohla znova zatoužit po životě a narušit tak řád věcí.“

„Děláš si srandu? Potom, co jsem prožila tam nahoře?“

„Já vím. Jenže si poznala převážně to špatné a jen málo z toho dobrého a Smrt se bojí, že bys mohla chtít porušit přirozený řád věcí. Tvoje místo je prostě tady. Chápeš to?“ Trochu jsem nechápala jeho strach, když o mně věděl co věděl, ale kývla jsem mu na to. Nikdy jsem nezatoužila vrátit se zpátky na zem, jelikož mně to tam připadalo podobné peklu. Zažila jsem tam jen trápení, mučení a smrt. Stejně jako tady. Až na to, že zde se mi začínalo blýskat na lepší zítřky.

Tempus mutatio - 2. kapitola - Mark Ruffalo – Hulk

Ze záchodu do cely Národní bezpečnosti.

Vitrínou obchodu Victoria Secret se prohnala zelená velká obluda, všem okolním připomínající Hulka, ale kdo by tomu věřil, že? Jenže doba byla šílená a ve večerních zprávách měly divákům vstávat chlupy hrůzou za krkem. Přece jen každý den se nedozví, že kromě různých katastrof jim hrozí nějaké to zakousnutí jejich krčku, rozmačkání či roztrhání nějakou příšerou. Prostě bude pro ně lepší, když v dalších dnech nebudou vylézat z baráku.

Ale teď se národní bezpečnost snažila postarat o jeden hlavní problém – Hulka demolujícího Newyorské ulice. Speciální jednotka se ho už snažila zastavit nějakou tu hodinu, ale byl moc rychlý a jeho zuřivost neznala mezí. Jakoby ten netvor dřímal v dotyčném několik let a najednou ožil. Část speciálního týmu mu naběhla do cesty a začali do něj pálit uspávací šipky, které jim dal nějaký veterinář. Prý je používají na uspávání slonů. Už do něj napálily minimálně půltuctu šipek a on pořád nepadl. John McCain zamířil už poslední náboj a doufal, že ta běžící velká stvůra konečně padne. Zmáčkl spoušť.

Hulk se proti němu řítil a on se pomalu začínal loučit se životem, ale jeho výcvik automaticky mozku rozkázal, a povedlo se mu uskočit za dodávku. Ale Hulk se nezastavil a na dodávku vyskočil, zařval a najednou se složil k zemi. John to měl jen tak tak, ale byl první, kdo u Hulka stál, jelikož jeho velká ruka z něj málem udělala rozpláclou mouchu.

„O tomhle se mi nesnilo ani v nejdivočejších snech,“ zamumlal si pro sebe a uviděl, jak se k němu žene zbytek jejich týmu, a v pozadí k nim přijíždí náklaďák s jeřábem, jenž měl pomoci Hulka přemístit do utajeného zařízení, kde se pokusí všechno dát do pořádku. Ale během chvíle bylo jasné, že nic ze zařízeného nebude potřeba. Hulk se přeměnil na herce Marka Ruffala, který ho ztvárňoval ve filmu The Avengers.

„Hustý. Přesně z tohohle důvodu jsem se jako dítě chtěl stát tajným agentem nebo super hrdinou,“ ozval se mu za hlavou jeho střelenější veselejší dvojče Jake.

„Moc bych se být tebou neradoval. Teď nás čeká prej pár upírů v L.A..“

„Těším se jako malé děcko. Kirsten Steward se prej proměnila v tu sexy upírku Bellu a nemůžou ji chytit.“

„Ty jsi asi Stmívání neviděl, co? Jinak by ses tolik netěšil.“

„Ale no tak, brácha. Nesmíš být takový pesimista.“

…

Mark Ruffalo byl převezen a umístěn do tajné ocelové místnosti Národní bezpečnosti. Dopují ho antidepresivy, aby se jim znova neproměnil v Hulka. Musí si s ním v klidu promluvit a zjistit, proč se přeměnil. Craftová začínala být nervózní, protože různé speciální cely se jí plnily všelijakými příšerami a ona pořád netušila proč a podle čeho se lidé proměňují. Ruffalo se mezitím probudil a zjistil, že je připoutaný v nějakém křesle ve velké místnosti a bez košile. Tušil, že v opancéřované či ocelové, ale nemohl si vzpomenout proč. Naposled si pamatoval, že seděl doma na záchodě a četl si noviny, dokud neotočil na stránku showbyznysu a nespatřil, že roli, o kterou stál, přišel. Pak už si pamatuje jen zeleno před očima a několik převrácených aut. Věděl, že se snažil scenérii před jeho očima zastavit, ale nešlo to, jakoby v jeho těle byl úplně někdo jiný. Nebyl to on. Jenže tohle se okolí bude asi těžko vysvětlovat.

Dveře místnosti se otevřely a do nich vešla postarší dáma s několika muži. Pečlivě si ho prohlížela a on trochu začínal litovat toho, že v posledních týdnech moc nevěnoval posilování. Jeho vršky byly tatam. Tíživé ticho naplňovalo místnost, což dělalo celou situaci daleko vážnější, než vypadala. Nakonec Craftová promluvila:

„Budu hádat. Netušíte, co se stalo, a jak jste se stal Hulkem,“ prohlásila Craftová a sledovala jeho vyděšený obličej:

„Já se stal Hulkem?“ vyslovil, čímž jí potvrdil její slova, která slyšela už po několikáté za den. Začínala z toho být unavená. Pořád se nic nového nedozvídala.

„Pane Ruffalo, je mi líto, ale dokud se situace neuklidní, nejsme schopni se vám věnovat, abychom vás naučili, Hulka ve vás ovládat. Jakmile bude situace klidnější, začneme se vám věnovat více. Do té doby vás budou doktoři dávkovat antidepresivy, která vás budou držet v klidu.

„Ale…“ začal Ruffalo, ale víc nestihl, protože ho přerušila Craftová.

„Moji kolegové vás do všeho zasvětí.“ A s tím odešla z místnosti, odkud zamířila na večerní radu, kde parta šílených, zvláštních, ale chytrých vědců, se jí pokusí poradit v dalším postupu. Snad aspoň oni konečně budou vědět, co se děje.

Craftová vstoupila do místnosti a všichni ztichli. Posadila se do křesla v čele stolu a vyzvala vědce k hlášení. Na plátně se najednou začala promítat jaká si prezentace a jeden z přítomných promluvil.

„Bohužel stále nevíme, co je příčinou současné situace, ale po dnešním zkoumání s jistotou víme, že obludy, příšery a vše neobvyklé a nadpřirozené vzniká z herců, kteří danou roli hráli v nějakém filmu nebo divadle. Bohužel vůbec netušíme, podle čeho se daný herec opravdu promění.“

„Hm, takže jestli chci hledat nějakou pomoc u jakýchkoliv superhrdinů, musím za herci, kteří je hráli.“

„Přesně tak.“

„Výborně. Aspoň něco víme. Cartere,“otočila se na agenta za jejími zády,“ pokuste se mi sehnat Thora, Kapitána Ameriku, Černou vdovu a Hawkeyeho.“

„Madam, ale do zbytku Avengers vám ještě chybí Ironman,“ začal ji poučovat nějaký fantasy maniak.

„Iroman mi bude k ničemu, dokud nevynalezne svůj oblek,“ utřela chytráka. Ačkoliv byla postarší ženou, její vnoučata superhrdiny milovala a ona byla nucena shlédnout přes léto natočené příběhy snad každého komiksu od Marvela. Dotyčný ozvaný se trochu posunul pod stůl. „Dále se mi podívej po Supermanovi, Green Latern, i když u něj je otázka, jestli nějakou tu schopnost bude mít, Spidermana, nějaké X-meny a další, kdo vás napadne,“ rozkázala a zároveň byla ráda, že letní hlídání vnoučat jí k něčemu bylo. Moc dobře si uvědomovala, že potřebuje pomoc. Tušila, že spousta padouchů a oblud, se ještě neobjevilo.

„Zjistili jste něco dalšího?“ obrátila se Craftová zase na skupinu vědců.

„Poslali nám z Washingtonu seznam běžících projektů, ale ještě jsme nebyli schopni zjistit, jestli je nějaký na vině. Dále zjišťujeme, zda za tuhle pohromu nemůže nějaký přírodní jev. Ale stále si nemůžeme být jistí.“

„Dobře, až něco budete mít, ihned mi to přineste. Situace se musí, co nejrychleji řešit.“

„Ano, madam.“ A tím celá schůzka skončila. Zase se Craftová odebrala pryč. Stejně rychle jak přišla tak zmizela. Všichni z ní měli vítr. Věděli, že už nikdo výš se této katastrofě věnovat nemohl. Kdyby existovala opravdu mama z Jamese Bonda, ona by jí byla. Mezitím došla do své kanceláře a posadila se do svého oblíbeného koženého křesla. Položila hlavu dozadu a zavřela oči. Snažila si v hlavě srovnat všechna fakta a žádné východisko neviděla. Zatím se cítila dost pod psa.

…

Probudil jsem se asi s nejhorší kocovinou v mém životě. Už se stmívalo. Musel jsem prospat celý den. Rozhlédl jsem se po místnosti, kde jsem se nacházel, a překvapeně zjistil, že jsem mezi svými dětma. Můj zrak spočinul na každém z nich a jedna věc mi připadala zatraceně zvláštní. Vypadala jaksi použitě a trochu ošuntěle.

„Co se tady v noci zatraceně dělo?“ prolétlo mi hlavou. Bohužel jsem si nepamatoval nic z toho, co jsem dělal. Takže kromě balení věcí jsem měl na krku další věc – zjistit, jestli jsem neprovedl žádnou blbost.

Láska věc ďábelská - 3. kapitola

Smrt je potvora, která kdykoliv může zhatit vaše plány. Tak čí krček si dnes podáme? Edwarda či Bellin?

Kdyby Edward mohl, byl by snad ještě víc bílý jak stěna. Bylo na něm vidět, že z Isabelliny přítomnosti radost nemá. Ale nemohl si pomoci. Musel sledovat její dlouhé prameny vlasů, které jí trochu neposedně splývaly po těle a nejhorší na tom všem byly oči. Kdyby před sebou neměl jemně vypadající dívku, soudil by, že jí v nich trochu ďábelsky jiskří. Nemohl se jich nabažit, jako kdyby jen z jednoho pohledu mohl říct, že tohle není vše, co skrývá. A když se snažil skončit se zíráním a pohledem dolů uhnout z jejího zorného pole, zastavil se na rtech, objetých tmavě červenou rtěnkou, což by mu kdyby byl člověk, asi vyrazilo dech.

„Už asi všichni víte, že moje jméno je Bella. A omlouvám se za dnešní vyrušení u oběda,“ chovala se slušně a Edward jí byl naprosto okouzlený. Na jediné na co se tak vehementně soustředil, bylo, aby nedýchal. Byl natolik fascinovaný její krásou a vším co dělala, že i s nedýcháním měl problémy. Měl nutkavý pocit se jí dotknout. Zjistit, jakou teplotu má její pokožka, jestli je stejně jemná, jak si představuje. Musel zavřít najednou oči, aby se zastavil před pohromou. Co se to s ním zatraceně dělo?

Měla ho ve své moci. Ale Bella viděla Edwarda jen jako jednu velkou výzvu. Jeden z nejtěžších případů její kariéry pekelného posla a jeho okouzlení její osobou ji prostě ani nepřekvapovalo. Edward asi musel mít výraz pitomce, protože ten obr s chichotáním do něj drcnul.

„Člověče, zmuž se,“ pošeptal mu a Bella nechápavě na ty dva pohlédla.

„Já jsem Emmett, tohle Edward, Rose, Alice a Jasper,“ ujal se slova Emmett, protože nikdo z rodiny nebyl té slušnosti. Sám sobě se tomu trochu divil, ale asi mu něco unikalo, a jak zbytek znal, jakmile bude Bella z doslechu, zasvětí ho.

Bella tušila, že už se začíná nachylovat čas k začátku hodiny biologie, a jelikož jí nebylo moc příjemné, jak na ni Cullenovi doslova zírají, nandala si kapuci a omluvila se jim s tím, že jde hledat učebnu biologie.

„Počkej,“ zastavil ji Emmett. „Edward má také biologii, dovede tě tam.“ Potom povytáhl Edwarda a nechal ho, aby se postavil vedle Belly, kterou měl následovat. Isabeallino já bylo naprosto nadšené. Nic podobného neplánovala. Dělala Edwardovi ze života doslova peklo a ani se moc nemusela snažit. Lucifer se musel v pekle válet smíchy.

Edward Bellu dovedl do třídy bez jediného slova a posadil se hned do první lavice k oknu, které ihned otevřel. Vystrčil hlavu ven a párkrát se pořádně nadechl. Isabella dělala, že nic z toho nevidí, a pokračovala dál za ním.

„Je u tebe volno?“ zeptala se a ukazovala zároveň na volnou židli vedle něho. Edward trochu vyvalil oči, ale přikývl. Bella si sedla vedle něj a usmála se. Jeho osobní peklo bude pokračovat dál. Sundala kapuci a dělala, že si užívá vzduch, který vane z otevřeného okna. Ale Edward nemohl tušit, že tohle byla jen záminka k tomu, aby ho upoutala ještě víc. V jednu chvíli měl chuť jí říct, že je holka bláznivá, takhle se před upírem předvádět, ale nebyl toho schopný.

„Ona fakt chce, abych ji vycuc!“ pomyslel si.

…

Když Isabella odcházela z hodiny biologie, měla chuť řvát smíchy. Edward byl v hodině jednou vyzván k odpovědi na profesorovu otázku, na kterou odpověděl bez váhání, ale dříve, než mu došlo, co udělal, bylo pozdě. Došel mu vzduch a musel se nadechnout, což ho málem stálo duši. Isabella byla trochu zklamaná, že jí tam přede všema neskočil po krku, ale věděla, že měl opravdu namále. Až se příště setkají, podlehne. Teď si musela vyřídit pár věci v pekle.

Tušila, že její snoubenec využívá toho, že je z baráku. Takže se rozhodla, že ho překvapí, a vyžene mu ty cácorky, které po tajnu pro něj připravovali ostatní pekelníci, na rozlučku se svobodou. Jenže nebyla naivní panenka, aby si zrovna ona myslela, že on bude nějaký věrný panáček. Přece si brala Lucifera!

„Užíváš si poslední týdny před svatbou?“ zeptala se Isabella Lucifera, když vešla do místnosti, kde se válel ve vířivce s třemi dívkami. Jakmile ji spatřil, usmál se na ni a naprosto hravým tónem se jí zeptal:

„Přidáš se k nám, zlato?“

„Miláčku, víš, že na grupáče nejsem.“ Normální ženu by asi Lucifer trápil, ale Isabella na jeho chování byla zvyklá. Věrnost v posteli byla věc, kterou od něj ani neočekávala. Chtěla si ho vzít jen z toho důvodu, aby nemusela dělat podřadné věci a byla dostatečně chytrá, aby se do něj nezamilovala, protože láska k němu by byla věc, která by ji mohla zničit. Milovat někoho v pekle bylo, jakoby jste se rozhodli pro dobrovolné mučení. A Isabella to věděla. Proto Lucifera brala jako muže, který má moc. No, musela si to přiznat, nejradši na něm měla jeho vypracované buchty na břiše a uličnické oči. Dorazila k němu a políbila ho, ale ne obyčejným polibkem. Byla líná mu vyprávět, co se přes den dělo a polibky měly v pekle neskutečnou moc. Mohli jste někomu předat nějaké myšlenky, uzavřít pomocí polibku nějakou dohodu, ba dokonce mu vzít život nebo ho úplně vymazat ze světa, ale něco takového už byla trochu složitější záležitost, tu většinou dokázal jen Lucifer. A bylo to dobře. Jenže ona tím neskutečně denně riskovala. Lucifera si nedovolil jen tak někdo políbit, vždy tím riskoval, že ho může zničit. Jenže tohle bylo Isabelle úplně jedno. Nevážila si sama sebe. Neměla na tomto světě, co dělat. A kdyby ji Lucifer zabil, možná by jednou poznala něco více než mučení a smrt. Lucifer se najednou do polibku položil a Isabella letěla k němu do vířivky.

„Zatraceně! Potřebuju se vrátit tam nahoru,“ zanadávala.

„Všechny hned vypadněte,“ přikázal a Isabella ucítila, jak horní část jejího oblečení je postupně trhána. Ona se zatím vyhoupla na jeho klín a zapletla mu ruce do vlasů. Projela mu jeho kadeře a on zpozorněl:

„Furt nemůžeš uvěřit tomu, že nemám rohy?“ A Isabella se začala smát.

„Ne, jsem nadšená z tvých krásných kadeří.“

„To víš, andělé jsou fešáci.“

„Všichni?“ Lucifera její otázka zarazila a ona to zpozorovala, začala se smát. “Přece si nemyslíš, že bych pláchla na druhou stranu,“ rejpla si do něj a Lucifer ji už téměř bez oblečení povalil pod sebe. „Mám pro tebe jedno malé upozornění. Myslíš, že tohle bych s nimi pod tou božskou rouškou mohla vyvádět?“

„Pod příslibem manželství.“

„Hm, takže mám ještě z čeho vybírat?“ škádlila ho.

„Ne, ty budeš moje.“

…

Druhý den ráno jsem znova nastoupila do školy a pořád jsem si připadala, jak pod dozorem. Všichni mě skenovali pohledem. Vstoupila jsem do třídy a posadila se do lavice. Překvapivě jsem během těchto dnů zjistila, že střední zrovna není věc, která mi chyběla. Na obědě jsem znova potkala Cullenovi a tentokrát jsem si vzala sendvič a vydala se rovnou na biologii. Stačilo mi mučit jen Edwarda. Dnes jsem měla v plánu přidat jen malou formalitu, abych ho dostala - říznout se o papír.

Seděla jsem ve třídě a čekala na Edwarda. Třída se plnila a on pořád nikde. Dokonce dorazil i profesor. Edward mě vypekl. Nebyl tam. A jak jsem pak časem zjistila, nedorazil ani v dalších dnech.

Byl už pátek a já jsem byla rozhodnutá, čekat na Edwarda celý týden. Chtěla jsem sehrát svoji roli bez toho, abych musela na Edwarda vybalit, kdo doopravdy jsem. Když bych získala jeho duši bez jakéhokoliv daru nazpět, o to víc bych ukázala, jak moc jsem dobrá. Jenže to mi nemělo být dopřáno.

Odcházela jsem z hodiny biologie ke svému autu na parkovišti a oddávala se mp3 přehrávači, když do mě něco narazilo. Bylo to rychlé, neovladatelné a nečekané. Narazila do mě dodávka a podle všeho jsem neměla šanci přežít, proto jsem přede všemi naposled musela vydechnout a zahrát si na mrtvou. Zavřela jsem raději oči, abych měla situaci předstírání lehčí a vnímala zvuky kolem sebe. Všichni kolem mě zmatkovali. Byli vyděšení a netušili, co mají dělat. O to větší povyk byl, když jeden z mých spolužáků ke mně přišel a snažil se zjistit, jestli žiju. Podle dunivého zvuku blízko mě, sebou asi švihnul, když zjistil, že jsem mrtvá. A já mohla v sobě dusit hodně potichu pouze lehký smích, který se stával postupně hysterickým, když jsem si uvědomila, že mé plány jsou v koncích.

Láska věc ďábelská - 2. kapitola

Začátek Edwardovi noční můry. Jak se popere s vůní Belly, která se mu začne vměšovat do života? A jak zareaguje, až ji znova spatří? Uteče jako jehně před lvem? 

Jeho budoucí žena byla génius, který se vyžíval v tom, čím byla. Jen ona mohla ještě bytosti obývající zemi udělat peklo na zemi. Edward rád podepíše, jen aby měl od ní klid. Jo, ženy. Lucifer začínal mít o sebe starost. Co když i ta jeho bude mít takhle na háku? Ještě o té svatbě musí zauvažovat.

„Jak budeš dál pokračovat?“ zjišťoval Lucifer, který se těšil na každý další krok. Byl jako malé dítě před rozbalením dárků.

„Nech se překvapit.“ A s tím Isabella odešla z místnosti. Kdyby mu totiž pokaždé hned dala vše, co mohla, neměl by o ni takový zájem. Prokoukla ho už dávno. No, uvědomte si. Dítěti dáte celou čokoládu a ono ji spořádá během pěti minut, a hned jde pak za vámi s tím, že chce další. Když mu dáte pouze kostičku, bude si jí více vážit a vy mu budete mít déle, co dávat. Takže Bella volila na Lucifera už několik let taktiku malého dítěte.

Krom toho, ona sama pořádně netušila, jak se situace s Edwardem v dalších dnech bude vyvíjet. Proto si šla sbalit věci a na pár dní se nastěhovat k jakémusi šerifovi Swanovi. Ironie. Když si ráno vybírala jméno podle telefonního seznamu, netušila, že příjmení, které si zvolí, bude šerifa, jenž má dceru úplně na druhé straně států. Tudíž se rozhodla pro následovnou věc, vydávat se za ni. Ačkoliv jeho dcera se jmenovala Elisabeth, říkali jí Bello, takže až taková změna jmen to pro ni nebude.

V dalších hodinách se Bella nastěhovala k Charliemu Swanovi a začala se připravovat na další den. Z celé věci byla trochu nervózní, protože střední škola v jejím podání nebyla nic příjemného.

…

Bella stála před sekretářkou a v rozvrhu hledala skulinky, aby mohla být s Edwardem na každé hodině. Netušila, že by něco takového mohlo být vůbec problém. Mýlila se. Chtěla ho dovést k šílenství co nejdříve a tahle cesta byla nejjednodušším řešením. Sedět vedle něj a odhalovat mu svůj krček. Jen doufala, že nebude moc slintat. Nechtěla mít poničenou její oblíbenou mikinu.

Byla ochotná zajít do extrémů, ať klidně povraždí polovinu školy. Jí to bylo jedno. Čím dřív jeho duši dostane do pekla, tím dřív bude Luciferovou ženou, a bude mít od téhle práce klid. Intrikovat a vymýšlet způsoby, jak dostávat lidi do pekla, hračka nebyla. Ačkoliv někdy se nehorázně pobavila. Když už konečně navedla sekretářku na nejdostupnější rozvrh po boku Edwarda, rozhodla se, že si dojde do automatu pro jeden z jejích oblíbených jedů lidstva – kafe. Měla na sobě černé džíny a tmavě červenou mikinu s kapucí, která jí zakrývala tvář, takže zatím měla klid, dokud se po škole nerozkřikne, že dcera pana šerifa nastoupila na školu. Potom pouze doufala, že si Edward neuvědomí, kdo by to mohl být a nebude ze školy uhánět jako motorová myš. Chudák, ani netušil, že by jí neutekl, kdyby chtěla.

Cestou se rovnou podívala na svou novou skříňku a naházela tam učebnice, které nepotřebovala. Nakonec se usnesla, že půjde předčasně do třídy, kde zabere místo, jaké se jí zlíbí. Moc dobře si byla vědoma toho, že se jí nikdo neopováží postavit. Stačí, aby se jí podívali do očí, a dají jí klid. Tohle na celé té její pekelnosti milovala. Z nějakého důvodu nesnášela tlachání lidí a milovala samotu. Čím méně ji někdo otravoval tím lépe.

Isabella se posadila do zadní lavice a pozorovala každého, kdo vešel do místnosti. V hlavě si dělala čárky, s kým z nich se v pekle ještě asi potká a byla celkově dost překvapená, kolik z nich už peklu propadlo, jestli bude na světě tolik hříšníků, nebude mít spoustu pekelných poslů, co dělat. A tohle pomyšlení se jí moc nelíbilo, jelikož si mnoho lidí vůbec neuvědomovalo, do čeho jdou. Až bude na trůnu vedle Lucifera, připomene pořádně lidem, co to peklo je.

„Sedíš na mém místě,“ ozvalo se najednou nad ní a ona se podívala dotyčné do očí. Ta holka se jmenovala Jessica a peklo měla jisté. Bylo zajímavé, co všechno byla Bella schopná vyčíst z jednoho pohledu do očí jakékoliv bytosti. Ale to co se dozvěděla o Jessice, ji celkem pobavilo. Měla ráda plyšové medvídky, a když při sexu s klukem na žádný nekoukala, nic z toho nebylo. "Holka s tímhle by ses měla léčit," pomyslela si Bella.

„Opravdu?“ zeptala se jí po chvíli, když viděla, že slečně nad ní sklaplo. Bella skoro zauvažovala nad tím, jestli svoje myšlenky okolo Jessicy jí neposlala. Jo, nestalo by se jí něco takového poprvé. S touhle schopností našeptávání do svědomí ostatních měla trochu ze začátku problém, a tak se jí hned vybavila vzpomínka na jedno z prvních setkání s Luciferem. Káral ji a jejího kolegu za to, že jim moc dlouho trvá než duši získají, jenže tenkrát to Bella dělala naschvál, což na sobě nedávala znát, protože se kochala pohledem na trenéra fitness, který měl na břiše pekáč buchet. No, přece jen se zasekla v pubertálním věku, ne? Tak si přece něco takového mohla dovolit. A tenkrát jí ujelo: "Když na ten jeho pekáč buchet se táááák hezky kouká." Na což po chvíli naklonila hlavu a všimla si, že Lucifer by pod tričkem mohl mít něco podobného: "Ale tak s tímhle pohledem bych se možná taky mohla smířit," dovyslala Luciferovi, a teprve až když na ni třeštil oči, uvědomila si, co provedla. Ajeje!

„Ne, jen si tu zůstaň,“ zaznělo najednou od ní a Bella se na ni lehce usmála, čímž ji podle všeho asi více vyděsila než cokoliv jiného. Jenže pak do třídy vstoupila jakási učitelka angličtiny a rozhodla se, že Bellu ukáže světu. Musela se postavit, shodit kapuci a představit se. Jakmile Bella uviděla, jak všem málem spadla čelist až k zemi, když shodila kapuci, měla chuť se jim vysmát. Looseři. V pekle už na její osobu byli zvyklí, takže zapomněla na to, jak na ni ostatní reagují. Co si budeme povídat. Pekelná krása je pekelná krása. Lucifer se na ní vyřádil. Když se stávala poslem duší, pozměnil ji natolik, aby byla pro lidi lákadlem. Někdo, komu duši téměř svěříte naprosto bez přemýšlení. A tahle malá výhoda ji hlavně u mužů nehorázně ulehčovala práci. Nevěřili byste, co muž dokáže udělat jen pro hezký úsměv.

V rychlosti se představila a hned si potom znova nandala kapuci, aby se její spolužáci dostali co nejrychleji z transu. Kvůli nim tu nebyla. Na některé z nich možná přijde řada později.

Bella byla z celého dne celkem otrávená, protože až po obědě se jí mělo dostat té cti, být v jedné místnosti s Edwardem. Jo, nic lepšího se jí vyčarovat u sekretářky nepodařilo. Nemohla si dovolit zase kolem sebe dělat takový povyk a přesouvat její nové spolužáky z hodiny na hodinu. Hlavně by to bylo moc okaté.

…

Následovala ostatní na oběd, aby dělala menší rozruch než teď, i když už nyní ji pronásledovaly pohledy, kam se hnula. V jídelně si nabrala nějaké jídlo a rozhlédla se po místech, kam by se mohla posadit a měla štěstí. V rohu byl volný stůl, a tak si tam zamířila. Posadila se na lavičku a vytáhla si knihu o středověkých mučících praktikách. Nedávno vyšla nová z historického hlediska a ona měla to štěstí, že ji objevila, protože na rozdíl od některých jejích kolegů, si znalosti musela doplnit. Byla jedním z nejmladších pekelných poslů.

„Ehm,“ zaznělo váhavě za ní a Bella lehce pootočila hlavou. Zahlédla celkem krásnou blonďatou upírku a neodolala si rejpnout.

„Děje se něco?“ odpověděla milým nevinným hlasem a podívala se jí do očí. Viděla na ní, že ta se jejího pohledu jen tak bát nebude a to se jí líbilo. Pro Bellu něco podobného bylo výzvou.

„Sedíš nám na místě.“

„Ale byla jsem tu dřív.“ Viděla na blondýnce, jak její nervy začínají téct a bavila se, protože moc dobře věděla, že její cestu do pekla si vydláždila díky lehce výbušným nervům. Ale kromě nenávisti a žárlivosti vůči lidem byla podle všeho celkem fajn.

„Miláčku, uklidni se. Děje se něco?“ ozval se hlubší mužský hlas za Bellinými zády a tentokrát usoudila, že bude vhodné, když se otočí, aby nebyla považována až za takového nevychovance. Ale nejprve si musela přiznat, že chtěla vidět rozčilený výraz bloncky celý. V zorném pohledu se jí objevil další upír, velkej, statnej, a kdyby nebyla už dávno mrtvá, asi by měla strach. Jenže on se usmíval, ba dokonce se bavil tím, jak prudí jeho přítelkyni? Usoudila z toho, jak ji vzal za pas a dával ji do klidu, aby se podle všeho na ni ihned nevrhla. Bella skoro začínala přemýšlet nad tím, jestli Cullenovi se krmí pouze zvířaty, protože Rosaliin přístup by ji docela vyděsil, kdyby byla člověkem. Rozhodla se nakonec udělat krok stranou.

„Omlouvám se, ale nechci dělat žádné problémy. Když jsem přišla, byl jediný volný stůl zde, a jelikož jsem chtěla trochu klidu, bez přemýšlení, že by něčí mohl být, jsem ho zabrala. Ale zvedat se mi nechce, takže ráda se s vámi o stůl podělím. Prosím, zaujměte místa,“ vybídla je slušně a trochu panovačně. Zahlédla, jak oba nad její nabídkou váhají.

„Posaďte se a už nedělejte větší povyk. Už tak je Bella dost velkým pozdvižením školy. Dejte jí aspoň dvacet minut vydechnout,“ ozval se najednou rozkazovačný hlas další menší upírky a ke stolu se bez keců posadili čtyři upíři, kteří se ji snažili všelijak prohlédnout z toho, co jí čouhalo z kapuci.

„Máme dnes hosta?“ zazněl za Bellou najednou udivený hlas, který ihned přiřadila ke správné osobě. Bez čekání na odpověď si sednul a ona tušila, že jeho rodina už mu poreferovala, co se stalo a kdo je. S jeho schopností čtení myšlenek mu toho asi moc neuniklo. V jednu chvíli viděla, jak ztuhl a upřel na ni pohled. Ale i tak se snažila Bella dále věnovat kapitole o tom, jak úchvatně se dá používat nástroj s názvem „mučící lechtání“. Až mlčení nakonec vzdala. Viděla, že jejich zvědavost a řeči kolem ní je nenechávají chladnými, a rozhodla se představit. Zvedla knížku od stolu a sundala si kapuci, aby jí viděli do tváře. Všichni ztuhli a Edward trochu vyděšeně polkl, zároveň přestal jakkoli dýchat.