A jedeme dál!
Ráno jsem vzala všechny připravené věci a Jamieho nacpala do batohu. Neplánovala jsem řešit, jak ho dát, tak aby viděl všechno, co se děje. Bála jsem se o něj. Už jednou jsem o něj přišla. Vlastně se mi ho ani nechtělo brát s sebou, ale něco mi říkalo, že ho asi budu potřebovat.
Na nádraží jsem nasedla do vlaku a ten se pomalu rozjel směr Nottingham. Jízda vlakem byla o trochu dražší než autobusem, ale z vyprávění mých spolužaček vím, že pokud cestuji sama holka – Jamie v batohu se přece nepočítá, jako plyšový medvěd by mi asi kulový pomohl, kdyby se něco dělo – je to bezpečnější. Všechny věci jsem si dala k sobě a zabořila se do sedačky. Chvíli jsem koukala okolo sebe, a když přišla průvodčí, která mi kontrolovala jízdenku, cítila jsem příležitost si ještě na chvíli odpočinout, než vylezu v Nottinghamu z vlaku.
V plánu mám přespat u kamarádky Margot. Margot je moje spolužačka ze střední a studuje na medicíně. Zpočátku nebyla tolik nadšená, že dorazím, protože se učila na zkoušku, ale když jsem jí řekla, že do Nottinghamu musím ze studijních důvodů a že ji přes den nechám učit – ano, až večer vypadneme do víru maloměsta, Nottingham sice není tak malé město, ale proti Londýnu je to pro mě prostě maloměsto – byla ráda, že dorazím. Očividně si od toho učení taky potřebuje odfrknout.
Ani nevím, jak cesta utekla. Prospala jsem ji. Potřebovala jsem to. Ponocování s Jamiemim se na mě začalo podepisovat. Vypotácela jsem se z vlaku a vytáhla mapu Nottinghamu. Léčebna, kde byla Rose zavřená, byla na kraji města. Rozhodla jsem se tedy, že dnes se po Nottinghamu porozhlédnu, natáhnu se na sluníčko v parku u hradu a promyslím, jak to zítra provedu. Přeci jsem jen pořád netušila, co Rose řeknu, pokud mě k ní vůbec pustí.
Nejhorší na tom všem bylo, že jsem ani netušila, v jakém psychickém stavu doopravdy je. Jestli ji tam drží, protože stále věří, že její bratr se stal plyšovým medvídkem nebo protože se z toho všeho zbláznila a je pro lidi nebezpečná. Věděla jsem, že setkání s ní nebude jednoduché a možná i nebezpečné. Ale Jamiemu jsem dala naději a nehodlala jsem se vzdát bez pokusu se k ní dostat a zjistit, jak se situace má.
Strávila jsem odpoledne na sluníčku a nechala se nabíjet energií, kterou mi zářením dodávalo. K šesté odpolední jsem se vydala za Margot. Bydlela někde na kolejích, protože studovala na Nottinghamské univerzitě, a tak jsem se těšila, že poznám i typický studentský život.
Já sice bydlela se Sammy a chodily jsme obě do stejné školy, ale problém byl, že jsme bydlely celkem daleko od školy, abychom ušetřily, a proto jsme docela často vynechaly nějaký ten večírek a neznaly to, jak se na chodbách kolejí paří do ranních hodin. Sice jsme nic takového nezažívaly, ale když jsme potřebovaly klid na učení, měly jsme ho. A to si myslím, že pro mé studium je důležitější.
Vstoupila jsem do campusu školy a namířila si to ke kolejím. Věděla jsem, že to bude třetí kolej zprava a že mám obyčejně vejít do druhého patra a prostě jen zaťukat na byt číslo 205. A tak jsem provedla, netrvalo dlouho a ťukala jsem na dveře. Nejprve jsem si myslela, že jsem zaťukala málo, ale když jsem se napřahovala k dalšímu kolu ťukání, uslyšela jsem za dveřmi šramot, a pak se dveře otevřely. V nich Margot. Celá rozespalá a s obtisklým inkoustem a písmenky od knížky, na které očividně spala, na tváři. Ještě rozespale mi jen řekla: “Čau.“
„Čau,“ vrátila jsem jí a nečekala od ní vlídnější přivítání. Vypadala hodně jetě. Očividně toho v posledních dnech moc nenaspala a pravděpodobně nic jiného než to, že se válela celý dny v knížkách, a když měla hlad si udělala čínskou polévku, nedělala. Přeci jen studovat medicínu není žádná sranda. Ale občas si říkám, jestli je to vůbec zapotřebí takhle studenty ničit? Člověk vystuduje pracně medicínu a ta mu sebere několik let života. No, nešlo by to jinak?
Kdysi jsem chtěla být psychiatr, ale jak se časem ukázalo, studovat psychologii nebylo tolik náročné. Bylo to těžké, ale pořád to nebylo studium medicíny. Hodila jsem batoh s Jamiem hned vedle dveří pod věšák s kabáty a usadila se k jídelnímu stolu přesně na hranici kuchyně a obýváku, kde měla Margot rozházené učebnice jednu za druhou.
Porozhlédla jsem se po nich a hned vzdala jakékoliv studování toho, co čte, protože většina z toho bylo latinsky.
„Jak dlouho už na tomhle frčíš?“ zeptala jsem se jí, ukázala na čínské polévky a čekala, co mi řekne:
„No, nějaký ten den to asi už bude.“ Divila jsem se jí. Budoucí paní doktorka a sama si takovýma sračkama ničí zdraví. Jen jsem zavrtěla hlavou a nekomentovala to. Ona sama tušila, jak moc je asi na tom bídně, protože začala zavírat knížky.
„Dám si sprchu a půjdeme na véču. Co ty na to?“ navrhla.
„Proč ne?“
„Oki, ty si zatím vymysli, na co máš chuť. Já už mám totiž chuťové buňky stejně spálené od toho koření v polévkách.“ Pousmála jsem se její připomínce a zadoufala, že někde v okolí budou mít moji oblíbenou Pizzu Hut. Ujížděla jsem na jejich kuřecích křídlech v BBQ omáčce. A Sammy se mnou na ně v Londýně už odmítala chodit, takže jakmile se našla možnost na ně dostat, neváhala jsem.
Asi po půl hodině z pokoje v pravé části bytu vylezla nová Margot. Její dlouhé zrzavé vlasy měla stažené do drdolu a lehké nalíčení jí dodalo barvu do tváří a jiskru v očích. To jsem vždycky na zrzkách obdivovala. Vždycky když jsem je viděla nenalíčené a neupravené, tak bych si jich ani omylem nevšimla, ale jakmile se aspoň trochu nalíčily a použili aspoň neobvyklou linku, například modrou linku na oči, vždy to jejich bledé tváře rozzářilo a dodalo jim to šmrnc.
Margot si nakonec vlasy rozpustila, lehce prohrábla a pro mě to bylo znamení, že můžeme jít.
Večeře byla fajn. Margot se mému návrhu návštěvy Pizza Hut nebránila. Pokecaly jsme o klucích, ženských problémech a o tom, jak studium VŠ není žádná hračka. I když oproti ní jsem měla studium na háku. Vyptávala se i na můj projekt do školy, kvůli kterému jsem dorazila, a tak jsem jí prozradila jen to nejnutnější. Čím méně lidé okolo mě věděli, tím lépe.
Asi v deset večer jsme se vracely a z kolejí byla slyšet hudba a spousta lidských hlasů. Podívala jsem se na Margot a ta jen okomentovala: “No, v tomhle se prostě učit nedá. Musíš zapařit a pak odpadnout. Naštěstí jsou párty na kolejích momentálně povolené jen v pátek a v sobotu. Zbytek týdne se snaží studenti učit.” Pokývala jsem hlavou na srozměnou a vkročila do víru zábavy. Studenti se mezi sebou překřikovali a Margot mě táhla k jakémusi hloučku lidí, kteří vypadali, že řeší nesmrtelnost chrousta. Když zaznamenali Margot, zvedli všichni hlavy a usmáli se na ni: “My už mysleli, žes to zabalila a jela dom,” okomentoval její příchod kluk s černými kudrnatými vlasy. Jeho obličeji dominovaly tmavě modré brýle.
“Neblázni. Doma by mě nenechala mamka učit a zkouška z anatomie je už v pondělí.”
“Jojo, po kolikáté na ni jdeš?” zeptal se starostlivě.
“Teprve podruhé.” A on soustrastně zakýval hlavou.”Byla bys po dlouhé době první, kdo by to dal na druhý pokus, tak se s tím teď moc nestresuj,” snažil se jí uklidnit, ale Margot jsem znala natolik, abych tušila, že i tak se tomu snaží dát všechno.
A pak jakoby si najednou Margot vzpomněla, že tam jsem, představila mě: “Marku, tohle je Annie. Moje spolužačka ze střední školy.” Marek se na mě otočil, prohlédl a usmál se. Nebyla jsem schopna identifikovat, zda jeho prohlédnutí bylo jako: “Hm, to by šlo.” nebo “Jeje, tu jako vyhrabala kde?”
“Ahoj,” pozdravil mě. “Moc rád Tě poznávám.” Snažil se být zdvořilý, ale vypadal, že jsem spíš pro něj vyrušením a raději by se bavil jen s Margot o té jejich zkoušce z anatomie.
“Ahoj,” odvětila jsem mu nezúčastněně a dala mu najevo, že jestli se chce s Margot bavit dál, ať pokračují. Kolem mě totiž bylo co pozorovat, takže jsem se v klidu zabavila. Vždycky mě bavilo sledovat lidi na zábavách, jak se baví. Nejradši jsem měla scénky, když nějaký kluk balil holku, byl to stydlín a přehnaně se snažil. Vždycky mi takového kluka bylo líto, ale i tak byla švanda sledovat, jak se dotyčný snaží. A nejlepší bylo, když si toho ta holka ani nevšimla. Bavila se s ním a nedocházelo jí, že jí ten kluk balí. No, když se nad tím zamyslím, měla jsem nedávno s Jeffem taky dlouhé vedení. Jenže už ho znám tolik let a prostě mě to ani nenapadlo. Holt, musí občas pánové jít víc k věci a nechodit okolo horké kaše. Chápu, že se bojí, protože můžou pak o nás přijít, ale někdy se jim to určitě vyplatí.
Sledovala jsem své okolí a úplně mi uniklo, že odbila půlnoc. Takže když jsem v dálce spatřila bosého Jamieho, vykulila jsem oči.
Žádné komentáře:
Okomentovat