Zakletý plyšový medvídek - 9. kapitola

To fakt naštve. Člověk se začte a ono jako není pokračování? 
Omlouvám se všem za několikaleté prodlení. Jak na to koukám, tak tu povídku musím dopsat. 
Zde je další kapitola a další nenechá na sebe už dlouho čekat. Já totiž chci taky vědět, jak ten příběh dopadne!

V pátek večer jsem si začala balit a přemýšlela nad tím, co všechno nás může za ten víkend potkat. Na brzké sobotní ráno jsem měla koupený lístek na vlak do Nottinghamu, abych stihla ještě pana Johansona v jeho realitní kanceláři. Podle všeho měl mít otevřeno ještě v sobotu dopoledne.

A už ani nevím jak, dočkala jsem se zase půlnoci a mého setkání s Jamiemim. Tentokrát jsem na něj čekala v kuchyni a připravovala nám pozdní večeři. Z posledních setkání jsem věděla, že kusem masa mu udělám docela radost. Dneska jsem se rozhodla kolem něj našlapovat opatrně, přeci jen jsem plánovala tak jako tak ho vzít za jeho otcem. 

Musel vidět předbalené věci v ložnici a když přišel do kuchyně, tak si sedl k jídlu a poděkoval. Vypadal rezignovaně, a to mě celkem dožíralo. Místo toho, aby byl rád, že se snažím vyřešit jeh zakletí, dával mi pocit, že já jsem ta špatná, která se do toho rýpu. Poklízela jsem nádobí, když mi nakonec došla trpělivost s jeho mlčením a rezignovaností. Hodila jsem utěrku na linku a zeptala se ho: „To chceš být dokonce života přes den plyšovým medvědem?“

Podíval se na mě a povzdychl si: „Ne, ale mám z toho všeho takový zvláštní pocit,“ začal. „Už jsem toho vyzkoušel hodně a asi něco na tom všem bude, že mě může vysvobodit jen moje sestra. Ale napadlo tě přemýšlet nad tím, co se stane, když jí prozradíš, jak to se mnou celé je?“ Měl pravdu. Nad ničím takovým jsem nepřemýšlela. Chtěla jsem se jen pohnout dál. Sedla jsem si naproti němu a rozhodla se, že mu prozradím, jak to s jeho sestrou je. Tušila jsem, že mu to ublíží, ale připadalo mi, že ty dva zase musím dát dohromady, že to prospěje jí i jemu. A doufala, že prostě pak se to prokletí zlomí. Ale měla jsem strach. Jeho sestra byla už několik let zavřená v léčebně a něco mi říkalo, že prášky a různé psychoterapie ji mohli už dávno odradit od čehokoliv, co by mohlo mít s jejím bratrem společného. Rose podle všeho nikdy nepřestala tvrdit, že její bratr se stal plyšovým medvědem, a protože jeden z doktorů kdysi vzal v podezření to, že mohla svému bratrovi ublížit a případně ho zabít, tak už ji jako malou prohlásili za duševně chorou. Jak naivní, ale bohužel pro Rose naprosto zdrcující. Neskutečné, jak jedna myšlenka doktora může zničit život malé holce.

„No, já si myslím, že na tom tvá ségra už asi ni hůř být nemůže,“ konstatovala jsem. „Je zavřená v léčebně pro duševně choré několik let. Nikdy se nevzdala toho, že se z tebe stal plyšový medvěd. A časem ji prohlásili za duševně chorou.“ Úplně zbledl a chvíli strnule seděl. Nevím, co mu běhalo za myšlenky v hlavě, ale najedou řekl:

„Myslím, že nemá cenu jet za mým otcem, když víš, kde moje sestra je.“

„Doufala jsem, že mi dá nějaké povolení, abych k tvé sestře mohla.“ Ale něco mi říkalo, že jeho myšlenky jdou tím správnějším směrem.

„Ne, musíme se nějak dostat rovnou k ní,“ začal si stát za svým.

„Co si tak najednou změnil názor?“ zjišťovala jsem. Viděla jsem na něm, že je stále napjatý a těžce se mu cokoliv říká:

„Rose si tohle nezaslouží. Má mít vystudovanou školu, spoustu kamarádů a ne být zavřená v nějaké léčebně pro choré.“ Zlobil se sám na sebe a na to, že ho nikdy nenapadlo, že někdo v jeho okolí mohl dopadnout ještě hůř než on.

„Chápu, že ji chceš hned zachránit. Ale jak to chceš udělat? To tam jako mám přijít a říct, jak to všechno je? Vždyť si mě tam pak nechají taky!“ Ano, to mě celou dobu děsilo. Co když tohle všechno je jen sen a já balancuji na hraně bláznovství? Ba dokonce se sama ženu za jeho sestrou do blázince? Ano, jsem studentka psychologie a asi bych se s tím vším měla poprat nějak lépe, ale ono se to jednoduše říká, než dělá.

„Jen říkám, že návštěva mého otce nic nevyřeší.“ To měl asi pravdu, ale vůbec se mi nechtělo do druhého kroku, který jsem plánovala hned na další den. Bála jsem se totiž, že z jeho sestry uvidím jen trosku a budu si vyčítat, že jsem ji v tom tenkrát nechala a nesvěřila se jí. Ale co já vím, kdybych to udělala, tak jsem třeba zavřená s ní.

„Víš, kde Rose je?“ zeptal se mě a probodával mě pohledem.

„Vím a plánovala jsem se tam zastavit v neděli. Myslím si, že nás tam k ní nepustí, ale v neděli jsou návštěvy, a tak jsem to chtěla zkusit, i když nedostanu povolení od tvého otce.“ Krom toho jsem ještě čekala na jedno potvrzení od mého učitele psychologie. Dneska ráno jsem v rychlosti navrhla téma dětských přeludů a jejich vlivu na dětskou psychiku jako seminárku na další semestr a doufala, že mi to ještě dnes schválí, abych se případně mohla prokázat jako studentka, která chce pouze vidět jen člověka, který se s přeludem z dětství nikdy nevyrovnal. I kdyby mi téma nyní neschválili, tak bych se s tím snažila ohánět, proto abych se s ní mohla potkat.

Vždycky jsem na toto téma zvažovala svoje seminárky, ale vždy jsem se bála, že někdo z vyučujících přijde na to, že jsem něčím takovým sama prošla a začnou přemýšlet a studovat to, jak jsem se s tím vyrovnala. Nechtěla jsem, aby kdokoliv přišel na to, že jsem se s tím nikdy nevyrovnala. Ale po delším uvažování, jsem to prostě ráno riskla. Chtěla jsem se prostě k Rose dostat, i když jsem ani netušila, co jí řeknu.

Jamie byl ze sdělení okolo Rose dost překvapený. Netušil, že jsem se dostala k tolika informacím.

„Myslím, že bychom měli jet zítra rovnou za Rose,“ navrhl. A to se mi moc nelíbilo. Najednou byl hrozně hrrrr. Všechno muselo být po jeho. Dobře, asi to zkoušel, ale až bude zase plyšovým medvědem, stejně bude po mém. Na tenhle fakt jsem ho upozorňovat nehodlala.

„Dobře, upravíme trochu program víkendu a vynecháme návštěvu tvého otce. Pojedeme rovnou k mé kamarádce, u které máme přespat a v neděli se pak vydáme za tvou sestrou,“ rozhodla jsem. Nadechoval se, že něco řekne, ale stihla jsem ho ještě přerušit. „A ty máš teď za úkol vymyslet, co tvé sestře mám říct, protože to je věc, se kterou si už druhý den nevím rady.“ A tím mu sklaplo. Očividně sám netušil, jak si s tím vším poradit. Tušila jsem, že dnes jsme si dopovídali, tak jsem si šla lehnout a nechala ho být, aby měl pro sebe taky nějaký volný čas. Přeci jen jsem ráno vstávala brzy a ponocování mi k řešení všech těchto věcí nepomáhalo.

8. kapitola    10. kapitola