Zakletý plyšový medvídek - 8. kapitola

Jasně. Jako kdybych měl na výběr. Co si ta holka usmyslí tentokrát? 

Stála jsem v obchodě a přemýšlela nad tím, jestli se Jamie vejde do velikosti L nebo zda mám raději pořídit XL. Sice jsem měla změřené jeho míry, ale prodavačka mi moc nepomohla, ale i tak jsem se nevzdala. Přes její neochotu jsem mu vybrala jedny džíny, tričko a mikinu. Tohle všechno bylo v pohodě, dokud jsem nedorazila do oddělení pánského spodního prádla, protože to byla chvíle, kdy mě napadlo, jestli vůbec nějaké potřebuje. Nakonec jsem si představila, že by pod kalhoty nemusel mít nic, a když mi z nějakého důvodu z toho naskočila husí kůže, neváhala jsem. Čím více vrstev bude mít na sobě tím lépe. I za cenu, že se budu muset prokousat tou tunou trenek, spoďárů a tang, které zde nabízeli. A věřte mi, že kdyby ten kus hadříku jménem tanga nestál tolik, tak mu aspoň jedny ze srandy koupím.

Nakonec jsem toho nenakoupila moc. Nebyla jsem rozený nakupovací talent a bude lepší, když si ty velikosti, které jsem Jamiemu vybrala, vyzkouší. Nerada bych mu koupila třeba spoustu malých triček. Zároveň mě nakupování opravdu dost vyčerpávalo, proto jsem se rozhodla, že Jamiemu půjčím svůj počítač a nechám ho, aby si taky něco sám vybral. Snad nebude až tolik negramotný. Ano, je pravda, že už mi v hlavě dlouho vrtá pár otázek. Takové ty jednoduché. Třeba jestli vůbec umí číst a počítat? Nebo ho to budu muset naučit? A pokud to umí, kde se to naučil? Nebo bych se spíš měla ptát, kdo ho to naučil? Jednou se ho na tohle všechno prostě budu muset zeptat.

Po celém, celkem náročném dni, jsem se vrátila odpoledne domů a plácla sebou do postele. Rozhodla jsem se, že si zdřímnu, abych pak to večerní ponocování nedospávala třeba na přednáškách. Polosvlékla jsem se a ukládala ke spánku. Byla to taková ta chvíle, kdy víte, že byste měli usnout, ale nešlo to. Sice jsem cítila, jak moje tělo skuhrá únavou, ale mozek pracuje. Takže mě ani nepřekvapilo, že jsem zase začala uvažovat nad tím, zda Jamie vidí, co se tu děje, když je plyšovým medvědem. Chvíli na to jsem si zároveň uvědomila, že jsem pouze ve spodním prádle a raději se přikryla peřinou. Divadélko mu tu přece dělat nemusím.

Nakonec se mi povedlo po dlouhé době usnout, ale poměrně dost neklidně. Člověk by řekl, že když vyřeší aspoň jednu část záhady, bude spát klidněji, ale u mě se stal opak. Byla jsem zase téměř posedlou. Prostě jsem najednou musela zjistit, jak Jamieho zbavit toho zatraceného prokletí. Ano, přesně tahle blbost mi nedávala spát. Když jsem hledala jakékoliv vysvětlení o mém bláznovství z dětství, narazila jsem na různé pohádky, báje a příběhy. Jenže nikdy se nic z toho nepodobalo tomu, o čem jsem četla. A jedno jsem věděla naprosto jistě. Způsob, jak ho odklít, budeme muset najít samy. Tak kde začneme? Malý plán už jsem měla. Otázkou teď bylo, jestli Jamieho přinutím spolupracovat.

Ačkoliv jsem spala, tak přesně tímto směrem se moje myšlenky v hlavě ubíraly, takže i přes lehký spánek mě budík vyděsil. Oklepala jsem se z toho trochu a rovnou zaostřila na plyšáka, který se akorát začal proměňovat v Jamieho. Opřela jsem se o stěnu a sledovala celou scénu. Světlo lehce proťalo pokoj a najednou z plyšového medvěda byl Jamie. Nic víc než záblesk jsem prostě nezaregistrovala. No a nebudu vám lhát. Měla jsem výhled rovnou na ten jeho sexy zadek.

„Oblečení máš připravené v chodbě,“ sdělila jsem mu a doufala, že to více komentovat nebude. Pochopil a neptal se. Odebral ten svůj nahý zadek, kam jsem ho poslala. Já mezitím chvíli jeho oblíkání využila a natáhla na sebe obyčejné tričko a tepláky. No, kvůli němu přece ze sebe krasavici dělat nebudu, ne?

Jamie se během chvíle vrátil oblečený a nevím proč, ale jakoby očekával z mé strany, co se bude dít dál. Pochopila jsem, v tomto vztahu budu muset být mužem já. Zároveň jsem se musela pochválit. Velikost XL mu sedla perfektně. Kdybych vzala L, všechno by měl pořádně obepnuté. Takhle se přes tričko pouze lehce rýsovaly jeho hrudní svaly a mě to rozptylovalo jen trošičku. I když i to občas stačilo. Co vám budu povídat. Na některé muže se prostě občas kouká lépe, když jsou oblečení. I když Jamieho případ to nebyl. Kdyby tu byl zase jen v ručníku, asi bychom toho dneska moc zase neudělali.  

„Máš hlad?“ zeptala jsem se ho, zatímco jsem si vázala vlasy do culíku.

„Vždycky mám hlad. Jsem muž,“ upozornil mě.

„Tak to by sis možná měl něco ulovit,“ zlobila jsem ho, ale s tím jsem zamířila rovnou do kuchyně a ohřála mu připravené jídlo. Z nějakého důvodu jsem ho nebyla schopná dlouho zlobit. Šťouchat do něj to ano, ale nic víc.

„Cos vlastně dneska dělala?“ zeptal se mě úplně obyčejně jako bychom tyhle konverzace vedly už několik let.

„Nic extra. Koupila jsem ti nějaké oblečení. Došla si do knihovny pro knížky do školy a trochu brouzdala po internetu.“ Dobře, lhala jsem mu. Ale jen trošičku. Brouzdala jsem hodně po internetu. Hledala jsem informace o jeho rodině. Snažila jsem se zjistit, kde žijí, jak je budeme moci jakýmkoliv způsobem kontaktovat a jestli vůbec po Jamiem ještě pátrají. A našla jsem jen pár informací – zprávu o Jamieho zmizení, článek o tom, jak jeho sestru hospitalizovali a adresu firmy jeho otce. Ukázalo se, že se jeho otec přestěhoval do Nottinghamu, kde si otevřel realitní kancelář. Ve městě Nottingham jsem to trochu znala, protože jsem tam byla párkrát navštívit kamarádku ze střední, která se tam vdala. Proto jsem jí zavolala a nenápadně jí nastrčila do hlavy myšlenku, že bych ji o víkendu mohla navštívit. Že za tím jsou i nějaké jiné záměry, to už vědět nemusela. Jenže teď jsem musela nějak Jamiemu sdělit, jak to plánuji na víkend. Nebudu mu lhát a teď ho prostě připravím na to, že o víkendu jedeme na takový malý výlet za mojí kamarádkou. Více podrobností, třeba o tom, že plánuji návštěvu jeho otce, mu řeknu časem. Přece mi to nemůže mít za zlé, ne?

„Moc si toho nenakoupila,“ konstatoval. Na mluvení mě tentokrát moc neubylo, proto jsem se jen sebrala a mezitím, co jedl, došla pro můj notebook, kde jsem do vyhledávače napsala pánské oblečení. Vyskočilo na mě několik stránek, které jsem neznala, ale neváhala jsem déle. Postavila jsem notebook před Jamieho a řekla mu:

„Umíš s tím?“ Asi jsem ho touto otázkou trochu urazila, protože si notebook přitáhl k sobě a začal hned sjíždět odkazy. Odhalila jsem ho, hned mi bylo jasné, co občas dělal po večerech, když jeho majitelé spali.

„Kolik můžu utratit?“ Jo, to byla z jeho strany správná otázka.

„Zatím se zkus vejít do sto padesáti liber.  Aspoň do té doby, než mi přijde další kapesné.“ Pochopil a víc se neptal. Naše domácnost se stávala tišší a tišší, napětí v místnosti sálalo, čím dál tím víc. Proč? Proč mě tenhle muž znervózňoval? Oklepala jsem se z mého uvažování nad ním a jeho přítomností a konečně se odvážila mu sdělit, že příští víkend pojedeme do Nottinghamu.

„Jamie, jak by ses tvářil, kdybych tě příští týden sebou vzala na výlet do Nottinghamu?“ zeptala jsem se ho opatrně. Zbystřil.

„A co tam?“

„Ráda bych navštívila kamarádku.“ Nevím proč, ale viděla jsem na něm, že mu asi něco nesedí. Kruci, to jsem tak čitelná? Od kdy?

„Tak to můžeš jet sama, ne? Budu jen rád, pokud mi necháš něco k jídlu v lednici.“ Nechtělo se mu a mě nebavilo chodit kolem horké kaše. Proto jsem usoudila, že mu prostě vyklopím mé záměry:

„Víš, dneska jsem na internetu, trochu pátrala a zjistila, že tvůj otec se přestěhoval do Nottinghamu a ráda bych se s ním setkala, zjistila, jak na tom tvoje rodina je a zda bychom se nějak mohli potkat s Rose,“ viděla jsem na něm, jak ztuhnul, vytřeštil oči a bublalo to v něm. Co jsem udělala špatně? Ale dřív, než začne na mě křičet, jsem ho chtěla zasvětit do mého plánu. „Nebudu mu sdělovat, že opravdu existuješ v podobě plyšového medvídka, ani že tě znám. Prostě bych se ho jen zeptala na to, jak se má Rose a co dělá. Přece jen jsem kamarádka z dětství, ne?“ No, asi mu nebudu vyprávět, kdy a kde jsme se potkaly, ale za pokus to stálo. Třeba mi prozradí, jakým způsobem se k Rose dostanu. Pochybuji o tom, že v léčebném zařízení k ní bude volný přístup.

Viděla jsem na něm, jak kalkuluje a chvíli mu to trvalo, než promluvil:

„Proč chceš najít mou sestru?“ zeptal se mě. Přesně téhle otázky jsem se bála, ale když už se zajímal, rozhodla jsem se ho zasvětit do své teorie.

„Já…“, chvíli jsem hledala dech“, si myslím, že když tě tvoje sestra zaklela, tak je jediná osoba, která tě může odklít. Nemyslíš?“ Asi jsem ho zaskočila, protože mu to v hlavě očividně šrotovalo.

„Asi by to stálo za zjištění,“ řekl nakonec a já si trochu oddechla. Vypadal dokonce už i klidně. Viděl, že to s ním myslím dobře.

 „Takže se mnou pojedeš?“ vyzvídala jsem.

„No, asi bys mi stejně nedala moc na výběr, že?“ A já po téhle jeho poznámce úplně zrudla. Měl pravdu. Jako medvídka, bych ho prostě sebou vzala. Tušil, že se ho ptám hlavně ze slušnosti. Ale aspoň to by mohl ocenit, ne?   

7. kapitola     9. kapitola