Dragons: Riders of Berk

 Má nejoblíbenější animovaná pohádka v posledních letech je Jak vycvičit draka (How to train dragon) a nyní bych Vám chtěla představit seriál, který na celý film navazuje. Film, jež pojednává o tom, jak si Viking ochočí draka a stanou se nejlepšími přáteli, měl takový úspěch, že seriál je velmi žádaný.

Vždycky když jsem uvažovala nad tím, jak byl příběh původního filmu geniální, se mi v hlavě objevovala otázka toho, jak asi nadále vypadá jejich soužití? Jak vyřešili Vikingové problém s tím, že draci toho sní hodně? Kde berou takového jídla? Přece jen takový velký mazlíček prostě něco stojí.

My bychom to mohli třeba přirovnat tomu, kdybychom místo psů doma měli ochočenější medvědy. Asi bychom taky měli problémy s tím je živit, zabavit je, aby nedělali nepořádek, a našli jim náplň celého dne. Vemte si, že někdy je problém zabavit malé děti na celý den, a když je člověk nezabaví, většinou něco provedou. A draci vlastně takové velké děti jsou. A na ty to mé uváhy a myšlenky se pravděpodobně tvůrci sriálu zaměřili.

Bohužel jsem nenalezla žádný český server, kde byste seriál mohli shlédnout s titulky, ale co si budeme povídat, oni tam toho moc nenamluví a většina věcí se dá prostě domyslet, takže jestli máte chuť se pustit do nových dobrodružství s Bezzubkou, máte možnost Zde.

A jestli jste ještě film neviděli, můžete si ho stáhnout třeba zde .

A nakonec mám pro Vás ještě jeden malý dárek a to je Vánoční vydání k filmu a to naleznete zde .

Políbená - 3. kapitola

Bellino první oficiální rande. Jen kdyby to nebylo...

3. kapitola 

Když jsme se vrátili domů ze školy, už tam Denalijští byli. Jakmile jsme vstoupili do vily, k Edwardovi se hnala krásná blondýna. Olíbala ho na tváře a hned si ho někam táhla. Mě naprosto ignorovala. Byla jsem trochu zaskočená. Nic takového jsem nečekala. Alice na mě jen soustrastně koukla. Jediné, co mě trochu uklidnilo, byl otrávený výraz Edwarda. Náklonnost asi nebude oboustranná. Rozešla jsem do obýváku, kde mi byl představen zbytek Denalijských. Eleazar, Carmen, Irina a Kate. Ta, co prý odtáhla Edwarda, byla Tanya. Pak se všichni uvelebili v obýváku a povídali si. Já se moc nebavila. Najednou v mé kapse zavibroval mobil. V hlavě mi probleskla myšlenka: „Kdo by to zatraceně mohl být?“

Vytáhla jsem mobil z kapsy a četla: „Drahá sestřičko, mám úkol od maminky tě na dnešní večer vytáhnout pařit. Říkala, že musíš poznat i něco jiného než bandu upírů a hlavně Edwarda (nevím, kdo je Edward, ale o tom si určitě dneska pokecáme). Takže se připrav, že v sedm jsem u Cullenů jako na koni!“ Občas mě členové mé rodiny překvapují. Kdyby věděl, jak moc se mi hodí odtud dneska na večer vypadnout. Taky bych mu mohla napsat, ať se hned nepředstavuje jako můj bratr. Ať si Edward a zbytek rodiny myslí, co chtějí.

Proto jsem mu odepsala: „Drahý bratříčku, v sedm tě čekám. Mám na tebe jen malou prosbičku. Nepředstavuj se jako můj bratr.“ Věděla jsem, že je na něj spoleh a sms odeslala.

V rychlosti odpověděl:„Pro tebe všechno, sestřičko. Jen mi pak musíš vysvětlit, co máš za lubem.“ Celý on. Je pro každou lumpárnu. Carmen si povídala s Esmé. Vůbec jsem netušila o čem. Proto jsem se naklonila ke Carlesliovi.

„Můžu si večer s kamarádem vyrazit ven?“ pošeptala jsem. Sice jsem věděla, že nás všichni slyší. Carlisle se na mě otočil.

„Jsi si tím jistá? Byl bych nerad, kdybys někomu ublížila.“

„Budu si dávat velký pozor.“

„Je to tvoje rozhodnutí, ale uvědom si, že vše, co zpackáš má své následky.“

„Jo, já vím.“ Bylo pět hodin a bratr tu měl být za dvě hoďky, tak jsem se šla dát do kupy. Vysprchovala se a vybrala si na sebe fialkové šaty s bílým páskem, legíny a baleríny. Alice bude ze mě mít radost a bratr se bude divit, že nemám na sobě něco černého, ale život je změna, ne? Potom jsem si vyfoukala vlasy a nalíčila se. Myslím, že jsem vypadala naprosto kouzelně. Zezdola jsem slyšela, jak na mě volá Esmé, že tu mám doprovod. Vzala jsem sáčko a kabelku a vydala se dolů. Když jsem vešla na schody, tak se na mě stočily pohledy všech přítomných. Dokonce i Edwarda. Viděla jsem, jak polknul. Mé sebevědomí rostlo. Tony na mě čekal uprostřed obýváku a povídal si s Carlislem. Carlisle zjištoval, jak dlouho se známe, tak mu Tony řekl, že už dlouho a mrkl na něj. Došla jsem dolů po schodech a Tony mě přidržel za ruku.

„Ahoj, Bells,“ pozdravil mě a dal mi pusu na tvář. V zorném poli jsem viděla Alicin nechápavý výraz.

„Ahoj,“ vrátila jsem Tonymu. Byl zase perfektně oblečený. Měl prostě styl. Nikdy jsem nechápala, po kom je.

„Tak půjdeme?“ vyzval mě a pak se ještě otočil na Carlislea.

„Budu se ji snažit vrátit do půlnoci.“ Byl dokonalý herec, ale i tak jsem na něm viděla, jak se hrozně baví. Já se taky bavila. Všichni tam stáli jako přikovaní a nic nenamítali. Vzal mě za ruku a táhl ven. Cestou jsem stihla zahlédnout Edwardův pohled. Vypadal tak trochu překvapeně a zároveň naštvaně. Kéž bych věděla, co se v něm děje. Pak mě ale napadlo se podívat ještě na Jaspera. Ten na mě mrknul a mě bylo jasné, že akce žárlivost vyšla.

Vyšli jsme s Tonym před dům, kde stálo černé porshe. Jen jsem na Tonyho mrkla a on mi na to řekl:

„Jsem ti vždycky říkal, že mám rád rychlá auta.“ Nasedla jsem k němu a on nastartoval. Neustále se uculoval. Jakmile jsme odjeli od Cullenů dál, začali jsme se smát.

„Teda ségra, měla jsi to na toho Edwarda hezky vymyšlené. Pozorovat jeho žárlivý výraz, stálo za to.“

„Jsem rád, že ti došlo, o co mi šlo. Byl si naprosto perfektní.“ Jakmile jsem ho pochválila, začal se naparovat jako páv. Musím si zapamatovat, že ho tak často nesmím chválit.

„Co podnikneme?“ zeptala jsem se ho.

„První si dojdeme někam na véču. Mám vyhlídlou jednu biftekárnu. Říkal jsem si, že ty asi nebudeš jako ostatní holky, a že si místo salátu dáš ráda biftek.“ Měl recht.

„A pak půjdeme do jednoho baru tancovat. Zvládneš se ovládat a nikoho nezabít, že jo?“

„Jasně, neboj. Jedinej, kdo mi takhle spouští schopnost už je jen Edward.“

Brácha se uculoval a pak vypustil z úst: „Teda ségra, víš, že jsem nečekal, že se jen tak lehce zabouchneš? Co si nejprve užít trochu života?“

„Asi jako ty, co? Kdy jsi byl naposled doopravdy zamilovaný?“

Nad mojí otázkou se jen zachmuřil a dodal. „To už je dlouho.“ Nelíbilo se mu, že jsem se vrtala v tomhle tématu. Měl stejný problém jako já. Nechtěl se zamilovat, protože věděl, že mu dotyčná, stejně mě jako dotyčný, umře. Jednou se zamiloval. Jmenovala se Catherine. Bohužel jí musel opustit, bál se vidět ji stárnout. Neměl sílu se dívat na to, jak jeho milovaná umírá. Od té doby si s holkama jen užívá.

„Nejsem takový šťastlivec jako ty,“ rýpnul si do mě.

„Co tím myslíš?“ nechápala jsem jeho narážku.

„Já nejsem ten, kdo se hned na poprvé zamiluje do vegetariánského upíra. Ten ti nezestárne a nemusíš se bát, že by ti jen tak umřel. Dobře, můžeš namítat, že ho můžeš zabít ty, ale vezmi si, jak to dopadlo, když si ho zabila. Neztratila si ho. Sice zapomněl, že tě miluje, ale můžeš mu být i tak denně po boku.“ Tony měl pravdu. Svým způsobem jsem měla velké štěstí. Mohla jsem být Edwardovi po boku. Povzdechla jsem si.

„Zkazila jsem to. Dneska jsem mu měla být po boku a odhánět od něj Tanyu.“ Tony se jen uchichtl.

„Ne, udělala si to naprosto správně. Teď je sice s Tanyou, ale přemýšlí o tobě. Chudák musí být pěkně zmatený. Viděl jsem jeho výraz. Odhánět od něj můžeš Tanyu třeba zítra, ale dneska si prostě užívej.“ Jeho proslov mě naprosto uklidnil a já věděla, že mluví pravdu.

Dojeli jsme k jakési restauraci a já si opravdu dala biftek. Potom jsme byli tancovat a já byla příjemně překvapená, kolik chlapů mě balilo. Držela jsem si od nich trochu odstup. Nechtěla jsem nikoho zabít. Moc dobře jsem se bavila. Tony mě odvezl po půlnoci ke Cullenům a rozloučil se se mnou.

Když jsem vstoupila do vily, hned se ke mně přihnala Alice a vyptávala se, co a jak. Jen jsem jí odpověděla, že večer byl skvělý a víc jsem ho nerozebírala. Jen jsem zahlédla, jak Tanya naštvaně sedí v křesle a Edward není nikde.

Tázavě jsem se podívala na Alice a ona mi odpověděla: „Už zase jí dal košem.“ Tahle informace mě potěšila. Alice viděla můj spokojený výraz a radši se nevyjadřovala. Byla jsem docela unavená, tak jsem všem dala dobrou noc a šla spát.

Usínala jsem s přesvědčením, že Edwarda získám zpět. Také mi bylo líto bratra a uvažovala jsem o tom, že bych ho mohla více seznámit z Denalijskými. Třeba by se taky mohl zamilovat do jedné z těch vegetariánských upírek. Třeba Kate mi připadá hrozně fajn. S těmito myšlenkami jsem usínala a přála si, aby vše kolem mě mělo hezký konec.

Políbená - 2. kapitola

 Co funguje na Bellu jako lék, když je nešťastná?

2. Kapitola
Edward nás odvezl do školy. Přišli jsme pozdě. Tak, jak se dalo čekat. Dolezli jsme do hodiny matematiky, kterou s námi měla Alice. Neptala se, proč jsme přišli pozdě, ale pořád se uculovala. Asi věděla, co Edward měl v plánu. Bohužel ji zklamu. Jak jí tohle vysvětlím?

Byli jsme na obědě a jako vždy já jediná jedla. Jasper Edwarda propaloval pohledem a Alice se tvářila nechápavě, ale i tak všichni mlčeli. Byla jsem za to ráda. Nikdo se na nic neptal a já si v klidu odpykávala trest, který mě za mojí neopatrnost postihnul.

Dorazili jsme ke Cullenům a já se v rychlosti vytratila do svého pokoje. Pustila si mp3 přehrávač a smutnila. Nechtěla jsem s nikým mluvit.

Ležela jsem na posteli už nějakou hodinu, když jsem u cítila, že se mě někdo dotkl. Otevřela jsem oči a koukala na Carlislea. A je to tu. Bude chtít vědět, co se děje.

„Ahoj, akorát jsem dorazil z práce a Alice mě sem nahnala s tím, že si myslí, že jsi nemocná.“ Posadila jsem se a odpověděla mu:

„Nejsem nemocná, ale smutná.“ Nechápavě se na mě koukal a pak pronesl:

„Stýská se ti po domově?“ Jeho otázka mě donutila se pousmát.

„Ne, jen jsem něco zpackala a není to lehké napravit.“ Byl hrozně zmatený.

„Chceš si o tom popovídat?“ nabídl mi Carlisle. Uvědomila jsem si, že by mi to udělalo dobře, ale bála jsem se jeho reakce, ale i tak jsem to riskla.

„Jen když nás nikdo neuslyší.“

„Neboj, Alice už všechny vykopala ven. I přestože nevidí tvoji budoucnost, tak je hodně všímavá,“ informoval mě Carlisle.

„Někdy až moc,“ povzdychla jsem si. Carlisle nedočkavě seděl na posteli vedle mě a čekal, až spustím.

Začala jsem mu vyprávět vše úplně od začátku. Jak jsme jeli společně do školy, jak Edward zastavil a jak jsme se začali líbat, až po to, jak jsem Edwarda zabila. U toho vyvalil oči a nebyl schopný v tu chvíli na mě začít ani řvát, a že bych si něco takového zasloužila. Viděla jsem, jak se vše snaží rozdýchat, tak jsem pomalu pokračovala dál. Až jsem se dostala k tomu, že Edward zapomněl na to, že mě miluje a já teď nevím, jak mu vše připomenout.

Carlisle seděl na mé posteli s otevřenou pusou a snažil si to v hlavě všechno srovnat. Čekala jsem, až se mu to všechno podaří a začne na mě řvát, jak jsem nezodpovědná. Přesně něco takového jsem očekávala. Jenže on se zachoval úplně jinak.

„Jsem rád, že Edward je zase mezi živými a je mi líto, že jsi na to doplatila ty. Musí být těžké tvoji schopnost ovládat. Slibuji, že se s tím Edwardovým zapomněním budu snažit něco udělat. Ale musíš to vše brát pozitivně. Aspoň budeš mít víc času na ovládání schopnosti,“ snažil se mě uklidnit. Mělo to jenom jeden háček.

„Když Edward mi tak chybí,“ postěžovala jsem si. Vzala jsem polštář a lehla si na postel s tím, že se schovám pod něj. Carlisle mi vzal polštář a pokračoval.

„Zkoušela si to Edwardovi říct?“ zeptal se mě Carlisle.

„Ne, protože by si o mně myslel, že jsem blázen a jedna z těch šílenejch holek, co je do něj ve škole zamilovaná. Kruci! Já vlastně mezi ně patřím!“ Carlisle mě moc nechápal. Středoškolská politika asi nebyla jeho kafe.

„Spíš jde o to, že tohle mu musí vycházet ze srdce, aby to bylo tak jako předtím. Jinak se může snažit všelijak, ale nic ke mně neucítí. Proto bude lepší, když budu vedle něj a časem si snad vzpomene sám.“ Carlisle se tvářil chápavě. Už mu vše bylo jasné.

„Dobře, tak ho necháme. Řeknu Alici s Jasperem, ať mu nic neříkají.“ Na jeho odpověď jsem jen přikývla. Carlisle se zvedl z postele a odcházel. Na konci pokoje se zastavil a zeptal se:

„Existuje něco, co by tě aspoň trochu rozveselilo?“ Na chvíli jsem se zamyslela, a pak odpověděla:

„Kýbl čokoládové zmrzliny a Kerb.“ Carlisle chvíli přemýšlel a pak dodal:

„Pro čokoládovou zmrzlinu ti zajedu, ale kdo je Kerb, nevím.“ Jeho reakci jsem se uchichtla.

„Víš, Kerberos je můj tříhlavý psí mazlíček.“ Carlisle valil oči.

„Jako ten trojhlavý pes, co hlídá bránu do podsvětí? On fakt existuje?“ ptal se zaujatě Carlisle. Na to jsem mu jen kývla.

„To víš, už na tohle máme někoho jiného, tak se mi Kerb stal mazlíčkem.“ Myslím, že jsem tím Carlisleovi způsobila další šok, ale pak mi odpověděl.

„No, všichni jsou na lovu a do rána tam budou, tak jestli budeš chtít, můžeš si ho sem vzít.“ Jen jsem vykulila oči a uvažovala, zda to myslí vážně. Carlisle viděl moje překvapení.

„Teď ti dojedu pro tu zmrzlinu a ty si zatím Kerba zařiď.“ Měla jsem z toho hroznou radost, až jsem vyskočila z postele a Carlislea objala. Byl trochu překvapenej, ale ustál to.

Spojila jsem se mamkou a vysvětlila jí, co chci, a ona souhlasila. Řekla mi, že Kerba nechá odvést k bráně, a že mi ho přemístí přímo do pokoje. Během patnácti minut už jsme se mazlili. Když se objevil u mě v pokoji, hned po mě radostí skočil a nutil mě, abych ho drbala, a já to dělala.

Po nějaké době se vrátil Carlisle. Zaťukal na dveře pokoje.

„Dále,“ vyzvala jsem ho. Opatrně s kýblem čokoládové zmrzliny vstoupil do pokoje. Ostražitě se koukal na Kerba a čekal, co bude.

„Neboj, on jen pouští hrůzu, ale jinak je mazel.“ Carlisle chvíli váhal a pak došel k posteli a podal mi kýbl se zmrzlinou a k tomu lžíci. Poděkovala jsem mu. Chvíli váhal a pak Kerba podrbal za jedním uchem. Kerb jen zavrněl slastí a nechal Carlislea, aby ho drbal dál.

Carlisle byl naprosto fascinovaný. Vyptával se mě na to, s jakými bytostmi se ještě vídám a prostě dělal jakýsi výzkum toho, co všechno ještě ode mě může čekat.

Po nějaké době jsem zívla. Carlisle pochopil a uklidil se někam pryč a já usínala v obležení Kerba.

Když jsem se ráno probudila, tak tam už Kerb nebyl, přesně tak, jak jsme se s mamkou domluvily. Vstala jsem a začala se připravovat do školy. Po nějaké době jsem dorazila do kuchyně, kde byla Esmé a připravila mi snídani. Po snídani za mnou dorazil Carlisle.

„Jak ses vyspala?“ Odpověděla jsem mu s úsměvem.

„Výborně,“ odpověděla jsem mu s úsměvem.

„Tak to rád slyším.“

„Chtěl bych se tě na něco zeptat.“ Jen jsem se na něj podívala a čekala.

„Víš, dneska odpoledne k nám mají dorazit naši známí z Denali, nebude ti to vadit?“ Nechápala jsem, proč by mi to mělo vadit.

„Jako další vegetariánští upíři?“ Carlisle mi kývnul na souhlas.

„Aspoň tu bude sranda.“ Snažila jsem se zprávu brát pozitivně.

„Tak to jsem rád, že ti to nevadí, ale buď, prosím tě, opatrná, ano?“ Zatvářila jsem se jako andílek a Carlisle pochopil. Bude pro mě zajímavé poznat další upíry. Už se nemůžu dočkat!

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 16. kapitola

Pokud do někoho zasadíte semínko samy sebe, můžete být navždycky spojeni. Riskujete tím bolest, ale i lásku. Je jen na Vás, jak se ke své drahé polovičce postavíte. 

16. kapitola

Už utekl měsíc, co Samuel odjel. Neozýval se, neposlal žádný dopis a všichni kolem mě začínali být trochu nervózní. Annie se mi jednou večer dokonce svěřila, že se ještě nestalo, že by mu nějaká cesta trvala tak dlouho, a proto jsem se začala strachovat i já. Když jsem ukončila dnešní výuku, zůstala jsem ještě v zahradě a rozhodla jsem se, že si trochu pokecám s okolím. A prostě jsem začala tak trochu sosat z okolí energii a hledat svého manžílka. Když odjížděl, darovala jsem mu část svojí energii, a pomocí přírody ji do něj vměstnala natolik, aby ji přijmul za svou. Nikdy jsem nic podobného před tím nedělala, ale ve starých svitcích, které jsem kdysi našla úplně zapadlé v knihovně, se o tom zmiňovali naši předci. Nebudu vám vysvětlovat, že to zrovna nebyla volně přístupná část knihovny, ale ne vždy povolenými způsoby se dozvíte něco nového a důležitého.

Tuhle informaci jsem si nechávala pro sebe a teprve teď mi připadalo dobré ji využít. Ve svitku bylo napsané, že málokdo je něčeho takového schopný, ale já vím, že se mi to podařilo. Bylo na čase to ověřit v praxi. Vůbec jsem netušila, co mě čeká, ale podle všeho bych se pomocí síly, kterou jsem v něm nechala, měla spojit s jeho tělem, cítit co cítí, vidět co vidí. No, asi by neměl radost, kdyby zjistil, co jsem doopravdy provedla.

Zavřela jsem oči a začala se soustředit. Nehledala jsem svého manžela, hledala jsem svou částečku magické energie mimo mé tělo. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, kam moje vědomí putovalo, ale najednou jsem otevřela oči a nebyla sama sebou. Cítila jsem se spoutaně, naprosto mizerně, hladově a slabě. Všude kolem mě byla tma. A mně bylo jasné, že Samuel je v průšvihu. Jak dlouho už je zajat? Kde a kdo ho zajal? Měla jsem spoustu otázek, ale na jejich zodpovězení jsem neměla čas. Moje síla se mi vyprchávala, musela jsem si hýbnout, ale ještě se zhruba dozvědět, kde je. Proto při odchodu z jeho těla jsem nakoukla do jeho hlavy. Získala od něj směr, kam jeli a opustila jeho tělo. Snad tahle malá informace mi bude stačit, abych ho mohla zachránit.

Ale návrat nebyl jednoduchý. Jedno takové propojení mě stálo spoustu sil. Najednou sem moc dobře věděla, proč ty svitky byly někde úplně schované. Jedno takové kouzlo bylo schopné mě dostat, až na pokraj smrti. Ale ničím takovým jsem se nemohla nechat rozrušovat. Ani to, že Samuel je v zajetí jsem si nemohla pořádně připustit, abych si nechala chladnou hlavu. Čím více v tomto směru potlačím emoce, tím líp. Jedna z nejzákladnějších věcí, které jsem se v několika posledních letech naučila.

Bezmocně jsem se svalila na zem a doufala, že do rána zesílím natolik, aby mě tam nikdo nenašel. Jenže dřív než jsem to domyslela, slyšela jsem za zády Annie. Ta holka mě prostě nenechá chvíli na pokoji.

„Já tě chvíli nehlídám a ty tohle?“ Byla jsem vyčerpaná natolik, že jsem jí nebyla schopná odpovídat, proto jsem zavřela oči a nechala všechno na ní s myšlenkou na to, že se z tohoto stavu musím dostat, co nejrychleji, abych zachránila Samuela. Snad to stihnu.

Neměla jsem v plánu do toho nikoho zasvěcovat a hledat pomoc. Nejrychlejší a nejpraktičtější řešení bylo vydat se na cestu a pokusit se ho zachránit. Než bych totiž někoho přesvědčila, že mám pravdu, ztratila bych mnoho času a ten já nemám.

…

Vracela jsem se k sobě a cítila, že už jsem silnější. A překvapivě okolo mé postele bylo příliš plno.

„No, konečně!“ ozvalo se od všech sborově.

„Takového poučování o tom, že nemáme vyplácat vlastní zásobárnu energie a nakonec si nám dala opravdickou ukázku. Až tak důsledná učitelka být nemusíš.“ Komentoval Simon, a kdybych měla dostatečně síly, ukázala bych mu, co proto.

„Mně by zajímalo jediné, co jsi vlastně vyváděla?“ ozvala se ta, co mě našla.

„Jen jsem testovala nějaké kouzlo.“ Odmítala jsem přiznat pravdu. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, jaká je situace. Všechny bych tím vystrašila a za Samuelem by stejně nikoho poslat nemohli. Byl jediný způsob, jak ho zachránit, a to jsem musela udělat sama.

„Příště bych byla ráda, kdybys mi aspoň dala vědět předem, že chceš něco tetovat, abys bezmocně neležela venku celou noc. Co kdyby tě našel někdo, kdo nemá?“ vyčítala mi a já musela uznat, že má pravdu. Mohla jsem být na sebe opatrnější.

„Takže hádám, že asi dneska výuka nebude,“ prohodil Gerard. Podle všeho jsem asi prospala jeden den.

„Ne. Zvládnu to teď. Je čas si promluvit o věcech, o kterých se mezi ženami a dětmi moc nemluví.“ Hned jakmile jsem domluvila, všichni zmlkli. „Vidím, že tu jste všichni, tak můžu začít.“

„Co víte o útočných a obranných kouzlech?“ Většina z nich se trochu ošila a mně bylo jasné, že podobná kouzla už zkoušela.

„Podle toho, jak se ošíváte mi je jasné, že jste chtěli některá zkusit, že? Ale nevyšlo to, co?“

„Asi jsme nepřišli na ten fígl, jak nahromadit dostatečný počet sil.“ Přesně od Jacka bych něco takového čekala.

„No, tím to nebylo. Jen jste se soustředili na špatný cíl. Nesmíte se zaměřovat na to, co míříte, ale na to, co tomu chcete provést,“ sdělila jsem jim.

„Annie, ukaž jim základní kouzlo na obranu a útok. Cvičiště je volné. Využijte ho. Já si zatím zdřímnu a zítra zkontroluji, jak vám to šlo.“ S tím jsem je všechny vyhnala a zachumlala se do peřin.“ Annie jsem základ naučila velmi dobře už před několika týdny a tohle byla věc, kterou jsem chtěla, aby uměly, než odjedu. Ať aspoň oni případným útočníkům zavaří, pokud se mi nepovede zachránit Samuela a vrátit se.

…

Za několik hodin mělo svítat. Dodělávala jsem poslední úpravy na svém koni. Jedna moje část doufala, že nejedu pozdě. Několikrát jsem se ještě nadechla před nadsednutím a rozloučila se s tím, co mi dělalo pár týdnů domov. Doufala jsem v to, že se sem ještě někdy vrátím.

Nasedla jsem na koně a vydala se za mou první zastávkou. Nebyla jsem z ní nadšená, ale potřebovala jsem, co nejvíce informací a on mi určitě poví všechno, co budu potřebovat.

Dorazila jsem na kraj města a za hradbami nechala koně. Vytvořila jsem mu neviditelný štít a vydala se do útrob městského podsvětí. Jen tam jsem ho mohla najít.

Netušila jsem, jak se k němu dostanu, ale moc dobře jsem věděla, že má oči všude, a jakmile někdo spatří, kdo jsem, určitě to bude první, co mu nahlásí. Královská rodina přece moc často mezi zloděje a vrahy nechodí.

Políbená - 1. kapitola

Pokračování povídky Nepolíbená.

1. kapitola

„Já ho zabila!“ S výkřikem bolesti jsem se sesunula na podlahu auta a pohlcovala mě jedna vlna zoufalství za druhou. Brečela jsem a přála si, aby tohle všechno byl jen zlý sen.

Ležela jsem na podlaze auta a Edward byl opřený hlavou o volant. Celá jsem se třásla a nechtěla věřit tomu, co se stalo. Jedna moje část to odmítala přijmout. Tohle přece nemůže být konec našeho vztahu. Vždyť já ho miluju!

Kolíbala jsem se ze strany na stranu a přemýšlela, jak dál. Najednou jsem se rozhodla. Vím, co musím udělat. Nesmím nechat Edwarda zemřít. Zatím odešla pouze jeho duše z těla, ale snad se na jeho duši nedostalo u mojí mamky. Byla jsem rozhodnutá jí dát cokoliv, jen aby ho nenechala odejít a oživila ho. A tak jsem se vydala domů.

Pospíchala jsem do sálu za mamkou a doufala, že není pozdě. Jen co jsem vstoupila do sálu, tak si rejpla:

„Kde jsi tak dlouho? Už tu na tebe s Edwardem čekáme!“ Celým tělem mi projela vlna úlevy. Ještě ho neposlala dál. Edward na mě koukal a usmíval se. Nechápala jsem to. Neměl by být na mě naštvaný? Viděl moje nechápavé výrazy v obličeji, a tak mi do ucha pošeptal.

„Upřímně, ty poslední chvíle mého života za to stály.“ Mně ale ne! Já ho chci živého zpět. Otočila jsem se na mamku a zeptala jsem se jí na to, co jsem potřebovala vědět.

„Dá se s tím něco dělat?“ Mamka se potutelně usmívala a pak mi odpověděla:

„Je tu pár možností, ale nevím, jestli se ti bude aspoň jedna z nich zamlouvat.“ Vau, ta mě tedy překvapuje. Čekala jsem jednu a nic víc.

„Sem s nimi, prosím!“ Mamka se mé nedočkavosti jen uchechtla, a pak spustila:

„Jedna z možností je tu Edwarda nechat. Nevýhodou je, že by nikam nemohl a také by to od tebe bylo velmi sobecké, nenechat ho žít nějaký život.“ Jakmile tuhle verzi dopověděla, tak se ozval Edward.

„Ale mně by se líbila, mohl bych být s tebou napořád.“ Došel ke mně a vzal mě do náruče. I když to byl svým způsobem jenom duch, tak mi v jeho náruči bylo velmi příjemně. Částečně se mi tato možnost zamlouvala, ale představa, že za pár let se tu začne nudit, mě ujistila v tom, že není správná.

„Ne, promiň, Edwarde, ale já chci pro tebe něco víc, pokud to bude možné.“ S těmi slovy jsem se otočila na mamku a čekala na další možnost.

„Pak Edwarda můžu poslat dál a ty si počkáš, až vyroste. Jen ti přesně nebudu moci říct, čím se stane. Je možnost, že se z něj může stát třeba zvíře. A také, pokud by se znova narodil jako člověk, tak by byl smrtelný a ty by sis s ním užila jen pár let.“ Dobře takže tahle možnost se mi taky nelíbila. Představa, že by Edward nemusel být ani kluk, ale holka mě taky děsila. Na holky se mi nechce být. Chtěla bych si ho ponechat na věčnost. Nejvíce se mi líbila možnost Edward upír, ale tu jsem bohužel zpackala.



„Ta se mi také nelíbí. Máš tam ještě něco, prosím?“ Mamka zaváhala, ale pak poslední možnost vyklopila.

„Můžu Edwardovu duši vrátit do jeho těla, pokud je jeho tělo v pořádku.“ U téhle možnosti jsem téměř začala jásat. Věděla jsem, že jsem nechala tělo v autě. Tak musí být v pořádku. Mamka pokračovala.

„Tahle možnost má taky jeden háček.“ Jasně vždycky něco takového musí mít háček.

„Edward na něco může zapomenout. Může přijít o paměť. Zapomenout vše, co kdy prožil. Nikdy si nemůžu být jistá tím, co se mu stane. Za všechno se musí platit jakási daň.“ Prostě, když něco poděláte, tak jako já, tak vás postihne nějaký trest. Ale i tak se mi tato možnost zdála jako nejpřijatelnější.

„Tahle možnost se mi líbí ze všeho nejvíce. Co myslíš, Edwarde?“ Otočila jsem se na něj a on se pořád usmíval.

„Cokoliv, hlavně když tě budu mít poblíž. Doufám, že zapomenu na blbosti a ne na nic důležitého, ale pokud se tak stane, budeš mít za úkol mi to připomenout. Je ti to jasné?“ Na jeho podmínku jsem vážně přikývla.

V jeho náruči mi bylo úžasně. Nejradši bych si ho nechala, tak jak je momentálně, ale bylo by to hrozně sobecké. Musím ho nechat nějakým způsobem žít.

„Takže, pokud jsi pro možnost číslo tři, tak ji musíme provést, co nejdříve. To znamená hned. Čím kratší dobu je mimo tělo, tím menší následky to bude mít.“ Koukla jsem Edwardovi do očí a řekla mu:

„Uvidíme se v autě.“ Na rozloučenou jsem ho políbila. Pak začal pod mýma rukama mizet. Modlila jsem se za to, aby následky byly minimální.



Později v autě:

Seděla jsem připravená na sedačce spolujezdce a čekala, co se bude dít. Edward se začal probouzet. Nechápavě zvedl hlavu a pohlédl na mě. Teď mě čekalo zjistit, jaké následky celá tahle maškaráda bude mít. Proto jsem Edwardovi položila první otázku:

„Co všechno si pamatuješ?“ On na mě koukal jako, kdybych spadla z višně a spustil.

„Jen si pamatuji, jak jsem zastavil a chtěl ti něco říct, ale teď už nevím, co to bylo. A pak mám prostě mezeru.“ Fajn, tak si nepamatuje poslední chvíle. To je pro mě spíše plus.

„Co se stalo?“ zeptal se mě. Rozhodla jsem se mu trochu zalhat. Chtěla jsem vzít jeho ruku do své a soucitně mu říct, že měl prostě nějaký zásek. Jenže on uhnul. To mě trochu zmátlo, a tak jsem mu pohlédla do očí. Mé poznání bylo pro mě téměř děsivé. Už na mě nekoukal s láskou a něhou. Koukal na mě jako na každou jinou. Zapomněl, že mě miloval. Zrychleně jsem začala dýchat. Takže za své činy jsem potrestaná já. Jak jinak. Edward na mě zpozoroval, že se něco děje a starostlivě se mě zeptal:

„Děje se něco?“ Uklidnila jsem se a zalhala mu:

„Nic se neděje. Všechno je v pořádku.“

„Myslím, že bychom měli jet do školy. Už tak jedeme pozdě.“ Už jsem byla klidná. Sice jsem nebyla nadšená z toho, jak se situace vyvinula, ale můžu být ráda, že vůbec žije. Hned na začátku jsem se rozhodla, že budu po jeho boku aspoň jako jeho kamarádka. Snad si jednou vzpomene. Nebo se jednou do mě znovu časem zamiluje. Můžu jen doufat, aby mu to netrvalo moc dlouho. Jediné, co mě na tom všem nejvíce děsilo, byla myšlenka:

„Co když si na to nikdy nevzpomene a zamiluje se do jiné?“ Tahle představa mě ničila. Možná ho budu muset nechat jít dál.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 15. kapitola

Někteří potřebují jen získat příležitost k tomu, aby jednou byli úspěšní. Nekteří i pomocnou ruku, ale jedno máme všichni společné. Vlastní osud si tvoříme samy.

15. kapitola

Nikoho za poslední týdny nezajímalo, co s Annie děláme. Vysvětlila mi, že dokud neprovádíme ostudu rodině, je jen na nás jak využijeme volný čas. Nejvíce se od nás očekává, že se budeme vzdělávat a držet si naše pozice. Na obyčejné věci máme lidi. My je bráníme, léčíme a oni nám dávají najíst. Jak jsem zjistila, zároveň se každý rokem mohou posunout výš nebo níž podle toho, jak se umístí na turnaji ve svém oboru. A tenhle princip fungování království nutí každého makat a nezahálet. Můžete být podvodník či uplácet lidi, ale v jednom jediném dni, kdy vám ostatní kouzelníci zablokují jakoukoliv pomoc ostatních, se vše projeví. Ale všechno má svůj systém. Pokud někdo silný nechce třeba post krále, může ho podstoupit někomu, kdo je hned po něm. A tak je to vlastně se současným králem. Nejsilnější je v království Samuel a svému otci nechává královský trůn jen z toho důvodu, že ho nebaví vládnout.

Proto bylo úplně všem jedno, že jsme se s Annie staraly o deset dětí, která přísahala přírodě, že věci, jež se od nás přiučí, budou používat v dobrém. Já měla na starosti jejich vzdělávání a díky tomu, jsem denně cvičila a testovala své znalosti a dovednosti. Ve volných chvílích jsem byla v knihovně a procházela každý svazek, který jsem ještě neznala. Rozšiřovala jsem si své znalosti.

Annie kromě trávení času v knihovně se mnou dohlížela na naše děti. Dost mě překvapila, když si o každém z nich zjistila snad úplně všechno, co šlo, a zároveň se dětem snažila nějak pomoci, některým doslova ze sraček, dostat k lepšímu. Ale nikdy jim to nedala zadarmo.

Každý týden všichni byli povinni minimálně jednou podstoupit ledovou řeku, a dokonce kontrolovala, jaké mají stravovací návyky. Moc dobře věděla, jak to ve společnosti chodí a tušila, jak se někteří rodiče ke svým dětem chovají. Hlad, zima a nemoci byli věci, které je trápily ze všeho nejvíce. A to už nemluvím o násilí, které se některých týkalo. Jenže pokud nedostávaly dostatek jídla, Annie jim ho zadarmo nedala. Vždycky vymyslela nějakou malou práci, kterou by v království mohly udělat a za ni jim vlastně zaplatila jídlem. Měla ještě jednu podmínku a to, že minimálně polovinu z toho, co dostaly, musely sníst v klidu před ní, protože se bála, že jejich okolí jim nenechá ani kousek z toho, co získaly na ochutnání. Prostě to měla velmi dobře promyšlené.

Když Jane přišla jednoho dne s podlitinami po celé tváři, málem jsem pokazila celou snahu Anny, když jsem jí chtěla ze všeho vyléčit a jít jejím rodičům ukázat, jak se mají chovat k vlastním potomkům. Jenže Annie mě zastavila a odtáhla mě pryč. Byla jsem na ní za její zákrok naštvaná:

„To jí chceš nechat v tomhle stavu?“

„A co si myslíš, že se tím změní?“ hájila své počínání. „Musí se naučit postarat sama o sebe. Vím, je to zlé, ale i když jí podáme pomocnou ruku, bude se tam muset vrátit i tak a koloběh se bude opakovat. Nech jí, aby se s tím poprala sama,“ přemlouvala mě.

„Je jí jen deset.“

„To nic nemění. Pomáhal někdo tobě, když si byla jako malá v nouzi? Nebo ses musela postarat sama o sebe?“

„Mně pomáhal Christian,“ sdělila jsem jí a dost jí to udivilo. Cítila jsem jí, že jí budu muset část své minulosti vysvětlit. „Říkal, že v těch sračkách se nemusíme koupat dva, a že aspoň nějaké dobro by mohlo odčinit jeho hříchy.“ A odmlčela jsem se. „Vlastně takhle pomáhal celé naší skupině. Chápej, víc rukou víc sil,“ zasvětila jsem jí do fungování života na ulici. Annie se na moji odpověď netvářila nadšeně.

„Ale i tak, jsi mi sdělila jednu důležitou informaci,“ zkonstatovala.

„Jakou?“ nechápala jsem.

„O to se nestarej.“ A s tím se vracela ke skupině. Povzdechla jsem si a nechala to na ní. Do téhle doby dělala všechno správně, snad i tentokrát ví, co dělá.

Hodinu jsem odučila, a když se všichni zvedaly, ozvala se Annie: „Všichni si uvědomte, že když se pokoušíte o spravedlnost, může to mít následky.“ Viděla, že její narážku ani jeden z nich nechápe, a proto dodala: „Švec bez rukou, na opravě bot dělat nemůže, a pak jeho rodina nemá, co jíst.“ Viděla jsem, jak všechny děti kromě Jacka, Michaela, Jayjaye a Gerarda vyděšeně polkla.“ Potom se otočila k odchodu a já se vedle ní usmívala.

„Já vlastně vůbec netuším, co budou dneska dělat, že?“ Bylo mi jasné, že bychom jakékoliv jejich násilí a průšvihy neměly nijak podporovat, ale Annie se rozhodla, že do jejich věcí zasahovat nebudeme. Ale malé nabádání a manipulace občas prospěje. Byla velmi chytrá a ještě jsem se toho od ní měla hodně, co učit.

…

Denně jsem viděla, jak se každý z nich zlepšuje. Učily se velmi rychle a moje hlavní starost byla, jestli jim nedávám moc vysoké nároky, ale když se mě malá Suzy jednoho krásného dne zeptala na otázku na téma, které jsme stále neprobíraly, usoudila jsem, že na tempu mohu klidně přidat. Jak se ukázalo, všichni poctivě ve volných chvílích chodily do knihovny – jen do základních oddělení, a proto jsem je nemohla potkávat. Odcházela jsem moc pozdě. Dost často jsem tam pobývala dlouho do noci.

Knihovnice si dokonce zvykly na to, že jim tam chodí a nic nenamítaly. Jedna se mě dokonce zeptala, jestli by neměly zájem o malou práci. Potřeboval se všude utřít prach. Většina z knihovnic už je celkem stará a na vysoká místa nestačí, musely by použít kouzla, která by je vyčerpala. Byla ochotná dát každému zlatku a já neváhala a využila její nabídku k vyzkoušení levitačních kouzel. Děti po práci byly naprosto odrovnané, takže když jsem k nim přišla a v ruce držela mince, nechápala.

„Dnešní trénink byl i takovou malou výpomocí za peníze knihovnicím. Byly ochotné za vaši práci zaplatit. Proto dnes za vaši snahu dostanete vydělanou zlatku.“ Každému jsem vložila do ruky minci a viděla, jak kulí oči.

„Ale to je moc, za tak málo práce,“ ozval se trochu neinteligentně Simon. Usmála jsem se na něj a odpověděla.

„Na úklid si využil většinu své magické energie a minimálně další dva dny nebudeš moci kouzlit. A knihovnice potřebovaly úklid provést v co nejrychlejším čase, aby tu studující měli klid a stále byly plné energie pro jiné práce. Z tohoto důvodu jsem svolila, abyste jim pomohly. Zlatku každý z vás dostává za tu vyčerpanou nádrž magické energie, ne za to, co jste dělali.“ Potom jsem se na chvíli odmlčela a sledovala je. „Chci vám tím naznačit, že magická energie je velmi vzácná věc, a když je dobře používána, je velmi dobře peněžně hodnocena. Lidé mohou dělat všechno možné, ale mezi tři nejpřednější věci v životě patří zdraví, štěstí a mír. Nyní si zdraví a mír koupíte nebo je získáte pomocí své magie. Štěstí je zase ošemetná a vrtkavá věc. Někdy velmi těžce získatelná. Ale pokud se chováte slušně k ostatním, je ho lehčí dosáhnout.“ Nakonec jsem úplně zmlkla.

Viděla jsem na dětech, jak moje slova mají na každého jiný účinek a co s jejich výrazy dělá mince, kterou dostaly. Podle toho se daly určit jejich životní hodnoty. A jak jsem je sledovala, sálala z nich jedna hlavní věc a to bylo přežití. Bylo mi jasné, že tahle priorita bude ještě nějakou dobu obsazovat jejich první příčky, ale jakmile to bude jinak, začne se rýsovat jejich povaha a já a Annie budeme hlavně ty, které ji budou mít šanci ovlivnit. Doufala jsem, že budeme úspěšné. Což se zdálo jako nadlidský výkon.

Nepolíbená - 20. kapitola

Konec Nepolíbená, začátek Políbené.

20. kapitola

V neděli večer jsem se vrátila ke Cullenům. Čekala jsem, že se na mě bude Carlisle zlobit, ale místo toho měl veselou náladu. Tak jako ostatní. Pořád se posmívali Emmettovi.

Téměř mi ho bylo líto. Ale zasloužil si to. Edwardovi jsem se snažila vyhnout a také se mi to povedlo. Byla jsem velmi utahaná, a brzy jsem si šla lehnout.

Ráno jsem vstala a připravila se do školy. Sešla jsem dolů a nasnídala se. Zase mě čekalo strávit většinu dopoledne po boku Edwarda. Měla jsem z toho všeho strach a já věděla, že si budeme muset časem spolu promluvit.

Jeli jsme autem a Edward zastavil na krajnici. Chvíli se na mě koukal a pak promluvil:

„Chtěl bych ti něco říct.“ Upřel při tom jeho zrak na mě a mně se rozbušilo srdce.

„Já vím, že všichni září jako dvě sluníčka, že se mi konečně někdo líbí, ale vidím na tobě, že je toho na tebe moc. Nechci, aby ses mi vyhýbala. Chtěl bych tu být pro tebe a budu se snažit chovat co nejopatrněji, abych ti nějak neublížil.“ Edward byl naprosto roztomilej a já z něho byla úplně unešená, proto jsem mu musela říct pravdu.

„Edwarde, nejde o to, že by toho na mě bylo moc. Spíš se bojím, abych neublížila tobě. Nikdy nevím, zda se ovládnu či ne. Proto se snažím držet od tebe trochu dál.“

„Aha. Já na tebe nebudu nijak pospíchat a počkám, až si budeš jistá, že mi neublížíš. Do té doby se budu chovat, jako kamarád. Bude ti to vyhovovat?“ Jedna moje část byla zklamaná a ta zodpovědná spokojená. Edward si všiml, že jsem trochu smutná a dotkl se mé tváře. Jenže to neměl dělat. Mým tělem projel velmi příjemný pocit a vše, co mi řekl, odešlo pryč.

Měla jsem najednou nutkání se dotknout Edwardovy tváře. Zvedla jsem ruku a přejela mu jí po tváři. Na obličeji se mu vytvořil spokojený úsměv a já věděla, že se ho mohu dotýkat dál. Pomalu jsem hladila jeho tvář a snažila si zapamatovat každý záhyb a tvar čehokoliv, po čem sem přejela rukou.

Po nějaké době jsem se mu podívala přímo do očí. Byly černé. Ne touhou po krvi, ale po mně. Jeho rty mě hypnotizovaly a já měla neskonalou touhu je ochutnat. Chvíli jsem váhala, ale jeho oči mi říkaly, co mám udělat. Co chce. A co chci já. Pomalu jsem se přibližovala k jeho rtům a vyčkávala, jestli se náhodou nerozhodne celou situaci utnout. Nezklamal mě. Místo toho, aby se oddálil, tak naše rty spojil. Bylo mi najednou fuk, že líbat neumím. Užívala jsem si ten pocit líbat se s ním. Rukama jsem Edwardovi zajela do vlasů a víc se vžila do polibku.

Mé tělo žhnulo po jeho. Cítila jsem, jak Edward se mě k sobě snaží přitáhnout blíž, a já jsem svolila. Přelezla jsem ručku auta a obkročmo si sedla na něj. V líbání jsme celou dobu nepřestávali. Jen občas jsme dělali krátké pauzy na dýchání. Ale ani jeden z nás nechtěl přestat. Mačkali jsme se na sebe a líbali se. Cítila jsem, jak Edwardovy ruce mi zajely pod tričko a letmými dotyky prozkoumávaly terén. Snažil se být opatrný. Asi čekal, kdy všechno zastavím. Jenže já nechtěla. Chtěla jsem víc, a tak jsem mu rozepnula bundu. Pochopil to tak, že nezastavím a budeme pokračovat dál.

Pomalu začal rozepínat bundu i mně. Byla jsem nedočkavá a toužila jsem po jeho dotecích, tak jsem ji nakonec shodila sama. Viděl moji nedočkavost a zajiskřilo mu v očích. Neváhal a pokračoval v líbání. Zajel rukama pod tričko a začal mě líbat na krku. Já se zaklonila a úplně uvolnila. Bohužel jsem neuvolnila jen svoje tělo, ale i moji schopnost a místo toho, aby Edward pokračoval v líbání mého krku dál, jsem dopadla na volant. Sama jsem nechápala, co se stalo, ale když jsem se vzpamatovala a viděla, jak na mě Edward bezvládně leží, tak mi vše najednou došlo.

„Já ho zabila!“ S výkřikem bolesti jsem se sesunula na podlahu auta a pohlcovala mě jedna vlna zoufalství za druhou. Brečela jsem a přála si, aby tohle všechno byl jen zlý sen.

Povídka neskončila. Jen se přejmenovala na Políbenou. Naleznete v seznamu povídek.