Polibky přírody - 7. kapitola

Chodící zombie, starosti, cesta k věčnosti a zase ty babizny.

7. kapitola

„Zvláštní. Opravdu nemáme z vedlejšího království žádné zprávy,“ svěřoval se králi Elyan.

„Od hranic nemáme nějaká hlášení?“ ujišťoval se král a Elyan záporně zakroutil hlavou. „Máš pravdu, je to zvláštní, ale dal bych tomu ještě pár dní,“ rozhodl a Elyan si nechal námitky pro sebe. On na svá podezření upozornil.

„V tom případě mě teď, výsosti, omluvte,“ odporoučel se Elyan a trochu naštvaný vyrazil do zahrad. Měl hlavu plnou starostí a obav. Nevěděl proč, ale jeho pocity nikdy nelhaly. Co je čekalo? A jaké nebezpečí jim hrozilo? Nebo se pouze zaměřil na špatný okruh věcí? Nesloužilo právě ke cti velitele královy jízdy, že zamyšlen nepozoroval okolí a nevycítil na sobě něčí pohled.

„Špatný den?“ ozvalo se najednou za ním, a kdyby měl u sebe Elyan meč, asi by ho tasil. Ještěže ho tentokrát nechal v komnatě. „Omlouvám se. Nechtěla jsem vás děsit,“ řekla Natalie, když uviděla jeho reakci. Na oplátku se na ni zašklebil trochu naštvaně, ale na tváři zakrýval pobavený úsměv. Musel si to přiznat, viděl ji rád. Hlavně, že je v pořádku. Natalie k němu udělala dva kroky vpřed, aby jí byl blíž a zahleděla se mu pořádně do tváře. Vypadal utahaně a jakoby v posledních dnech vůbec nespal.

„Předháníte se s králem o to, kdo z vás bude vypadat hůř?“ rejpla si do něj a on se její poznámce ušklíbl.

„To opravdu ne,“ bránil se a až teprve teď mu začalo docházet, že toho od jejich příjezdu moc nenaspal. Cítil se unavený a zranitelnější. To bylo špatně. „Asi bych si měl jít odpočinout,“ svěřil se a porozhlédl se po okolí. Byl krásný slunečný den a jemu se ho nechtělo zabít spaním v temném pokoji. Natalie zahlédla jeho váhání a něco jí říkalo, že kdyby mu nabídla, aby se natáhl třeba hned u stromu, u kterého sbírala bylinky, přijal by její nabídku.

„Musím tu dodělat nějaké bylinky, tak jestli si chcete odpočinout venku, když svítí sluníčko, klidně se můžete natáhnout ke stromu a já u práce dohlídnu, aby vás nesnědli vlci,“ nabídla mu a on zaváhal. Málokomu věřil. Moc ji neznal, ale kdyby mu chtěla bodnout kudlu do zad, už by to asi udělala. Proto nakonec neváhal a došel ke stromu, který byl nejblíže bylinkám, kde původně stála Natalie, a natáhl se. Důvěřivý čin Elyana ji potěšil, a tak se opět pustila do práce s větší chutí.

…

„Zatraceně! K čemu jí je unavený Elyan?“ bručel jsem si pod vousy a měl ho chuť potrestat za jeho neopatrnost. Byl jako král, ale pouze s lidskými silami, a to bylo podle mě málo na ochranu Natalie. Proto jsem se rozhodl mu vyslat jen malinkatou jednorázovou energetickou pomoc a pro příště Natalie upozornit, aby ho více hlídala.

Využil jsem situace, že je opřený o strom a požádal ho o pomoc. Borovice, pod kterou ležel, se nebránila, a trochu svých sil Elyanovi darovala.

…

Věnovala jsem se vlastní práci a občas hodila očko po Elyanovi. Co si budeme povídat, špatně se na něj nekoukalo. Vypadal naprosto uvolněně, jeho ostražitý zamračený výraz povolil do bezbranně dětského a jeho důvěra ve mně mě velmi těšila. Dělala jsem si na svém, když jsem znova kontrolovala Elyana, jestli je v říši snů a zaslouženě odpočívá, uviděla jsem něco, co by pouhý člověk vidět asi neměl. Proto jsem se trochu zvědavě zvedla a položila ruku na borovici, která momentálně sídlila pod jeho tělem.

Nemýlila jsem se, když jsem usoudila, že borovice dává Elyanovi trochu energie, a proto jsem se jí zeptala, proč to dělá. Ale odpověděl mi místo ní starý dub.

„Slabý tě chránit nemůže,“ ozvalo se trochu sebevědomě a moje nervy začaly pracovat. Jak se opovažuje ze mě dělat malou holku, která není schopná se o sebe ani postarat? A musí mít neustále někoho za zadkem? A aby toho nebylo málo, musí ovlivňovat život ostatních.

„Nezlob se na mě. Jen se tě snažím chránit,“ omlouval se dub, který cítil mé rozpoložení skrz energii z borovice.

„Uvědomuješ si, že jednou umřu?“ pustila jsem se do něj a z mlčenlivosti stromu pochopila, že jsem uhodila kladivem do hřebíčku.

„Nejsem nesmrtelná, že jo? Budu stárnout?“ ujišťovala jsem se najednou trochu vyděšena myšlenkou, že bych mohla vidět, jak všichni v mém okolí stárnou. Nechtěla jsem být v pozici, jako byl král. Jenže starý dub chvíli mlčel a já začínala zmatkovat.

„To je na tobě,“ ozvalo se znenadání a mě v hlavě začalo vznikat spoustu nových otázek.

…

„Jak to myslíš?“ vyzvídala a starý dub měl chuť celou konverzaci useknout. Nechtěl, aby se dozvěděla všechno už teď, jenže ona mu nedávala na výběr. Přesně věděl, k čemu to všechno povede. Přestane s ním tolik komunikovat.

„Každým spojením se mnou či s jakoukoliv rostlinou, získáváš dávku energie, která zamezuje tvému stárnutí na určitou dobu, krom toho tě také uzdravuje od různých nemocí,“ vysvětlil jí. „Takže je jen na tobě, jak rychle budeš stárnout. Stačí, když se s kýmkoliv z rostlin propojíš asi tak jednou za tři dny a můžeš žít věčně,“ upřesňoval informace a doufal, že trochu té touhy po delším mládí v repertoáru má.

„Aha,“ vrátila mu zamyšleně.

„Prostě s každým spojením přírody se prodlužuje tvůj život. Mohl bych metaforicky celou záležitost nazvat „Polibky přírody k cestě věčnosti“,“ shrnul tak všechny informace a Natalie bylo jasné, že v dalších dnech má o čem přemýšlet. Mohla žít věčně a zároveň si řídit své stárnutí. Bylo jen na ní, jestli nalezne důvod se své nesmrtelnosti vzdát.

…

„Děkuju za vysvětlení,“ odpověděla jsem zamyšleně a zjistila, že mě Elyan zase pozoruje a naneštěstí si můj postoj nevykládá nijak špatně.

„Když jsem říkal, že mě máte střežit, myslel jsem, že budete u toho dělat svoji práci,“ rýpnul si do mě a já se celá zarděla.

„Už ji mám téměř hotovou. Jen jsem si potřebovala trochu protáhnout nohy,“ zalhala jsem a začala se vracet ke sbírání bylinek.

Neustále jsem v lopatkách cítila jeho zkoumavý pohled a dělala jsem vše proto, abych se nemusela otočit, dokud se mi z tváří nesmyje ruměnec. Když jsem rovnala bylinky v košíčku, zaslechla jsem zpod borovice zabručení a statečně jsem se otočila.

Abych mu dala najevo, že ho vnímám, zahleděla jsem se na něj, usmála se a přemýšlela nad tím, jestli se zvedne či mě bude pozorovat až do konce mého počínání. Rozhodla jsem se s ním raději komunikovat. Byla jsem nervózní z jeho drobnohledu.

„Odpočal jste si aspoň trochu?“ zeptala se ho, čímž ho vyrušila z jeho soustředěného pohledu na její postavu. Zatřásl hlavou a trochu zbrkle odpověděl:

„Ano, cítím se o hodně lépe,“ poznamenal a zjistil, že je mu opravdu o hodně lépe. Jakoby ho někdo něčím nabyl.

„Aby ne,“ pomyslela jsem si a potutelně se u toho usmívala. No, pravdu mu říkat nebudu, ale byla jsem nakonec docela ráda, že začal vypadat jako člověk a ne jako zombie. Elyan se začal pomalu zvedat a vydal se rozvážně ke mně. Snažila jsem se rychle dodělat práci, kterou jsem měla rozdělanou.

„Můžu vám pomoct?“ ozvalo se najednou nade mnou a mě ta otázka velmi překvapila.

„Opravdu?“ ujišťovala jsem se udiveně a on se ke mně sklonil.

„Opravdu,“ usmíval se na mě u toho poťouchle. „Jen mi řekněte, co mám dělat,“ poprosil mne a já neotálela. Sice jsem byla z jeho chování dost udivená, ale byla jsem ráda, že neodejde. Společnost jsem ráda uvítala.

…

„Běž se připravit,“ přikázal Dahren a tím Temi najednou vyrušil ze soustředění nad hlídáním okolí a její minulosti. Temi se bezrozmyšlenkovitě zvedla a začala si balit věci. Dahren ji při tom zkoumal očima a ona vůbec netušila, jak moc velký význam pro něj má.

Sbalila si a slezla dolů z věže. V posledních letech spíše fungovala jako stroj a nikoho si nikdy nepřipustila pořádně k tělu. Pohladila svou kobylu, upevnila na ni všechna zavazadla, nasedla a připojila se ke zbytku jízdy. Čekalo je už jen pár dní, než dosáhnou cíle a stále si nebyli jistá, jestli se jim dostane pomoci, v kterou všichni doufali.

…

„Budou tu za pár dní,“ zaskřehotala ježibaba u krbu a pohladila vrnící kočku.

„A co my s tím?“ odsekla nevrlá baba u plotny.

„Chtějí naši pomoc,“ konstatovala další baba u stolu skládající nově nasušené bylinky do sklenice.

„Takhle chcete provést pomstu?“ pohrdavě odfrkla míchající jakousi směs.

„Jen jim poradíme, jak se dostat nenápadně do hradu,“ prohodila škádlivě ta od krbu.

„Proč králi trochu nezatopit pod kotlem?“ zamumlala si téměř pro sebe a babka u krbu se zakřenila.

„Jste jako malé,“ kárala je vařící, ale usmívala se také.

…

„Na co myslíš?“ vyrušila Amálka Natalie.

„Na nic,“ zapřela Natalie své myšlenky okolo Elyana a začala svazovat bylinky na sušení. Vrtalo jí totiž v hlavě, proč se Elyan tak ničí. Co se snaží odčinit tím, že neustále chrání celé království?
Dnes ho jeho kruhy pod očima usvědčovaly z neustálého pracovního nasazení a starostí. Jak se vůbec mohlo stát, že dva nejvyšší muži království jsou neustále ve stresu a nemají chvíli klidu? Je to jejich dobrovolná volba či se za něco trestají?

Natalie byla zneklidněná jejich postojem, ať byl jakýkoliv.

Z nějakého důvodu si oba muže oblíbila. Chovali se k ní jako k někomu, kdo patří do rodiny už několik let a ne několik dní. Starali se o ni a neustále se ujišťovali, zda je všechno v pořádku. Připadala si v posledních dnech, jakoby našla novou rodinu. Stejně tak jako se oni chtěli starat oni, chtěla se o ně starat ona. Jen doufala, že jí to dovolí.

Tady je ode mě jeden slibovaný dárek - Elyan v dobovém oblečku.