Polibky přírody - 6. kapitola

Sourozenci

 
6. kapitola

„Tobě taky pomohla příroda?“ zjišťovala jsem a čekala celá napjatá na jeho odpověď. Jak to vypadá, příroda se motá do lidských osudů jedna báseň. Asi se hodně nudí.

„Co si budeme povídat. Zem jsem jednu dobu líbal prý o sto šest,“ svěřil se se smíchem Igraine, ale pak zmlknul, protože ho Charlotta přejela vyčítavým pohledem. „Každý je jenom tím, o co se zaslouží,“ pokračoval dál. „Prostě jsem byl králi jen oddaný, a když jsem vyrostl, dal mi tu příležitost občas mu být po boku a tím jsem získal výchovu, která vedla k tomu, čím jsem teď,“ vysvětloval. „Je pravda, že o našem králi je známo, že je to syn sedláka, a to je také důsledek toho, proč se ke dvoru dostávají lidé jako já. Král má raději kolem sebe lidi, kteří si váží věcí a mají píli,“ sděloval mi a já si ukládala informace někam do mé zvědavé hlavinky. Každá informace se mi jednou bude hodit a znát své okolí je pro každého základ.

„Aha,“ odpověděla jsem mu a raději polkla to, co jsem mu málem prozradila. Jo, asi bych měla být více opatrná a neočekávat, že příroda se motá do každého lidského života.

„Tady jste,“ ozvalo se ode dveří najednou a já ztuhla. Ve dveřích stál král a s Igrainem si nás s úsměvem prohlížel.

„Výsosti,“ ozvali jsme se najednou s a postavili se, abychom se mohli uklonit.

„Už zase vypadáte otřesně,“ ozvalo se za námi káravě a já se Chralottinu chování pousmála. Další ženská, která říká našemu králi pravdu, kterou nevidí. Doufejme, že je to jen otázka času než prozře.

„Kuš, babo! Jste se na mě všechny domluvily, ne?“ spustil na ní a Charlotta se rozesmála. Igraine mě mezitím stáhl zpět na židli u stolu, kam nás před tím posadil, a pustil se znova do buchet. Asi se bál, že by mu je král snědl nebo co?

„My vám to s Amálkou říkáme pořád, že to přeháníte,“ kárala ho Charlotta a já se za jejími zády usmívala jako sluníčko na trní. „Jen do něj dámy!“ fandila jsem jim v duchu.

„Natalie, vy se tomu nesmějte,“ ohradil se na mě a můj úsměv povadl. Jenže Charlotta to tak nenechala.

„Copak? Já si říkala, že vás ty naše poznámky s Amálkou tolik nerozhazují. Že by za to mohl tenhle malý přírůstek?“ rejpla si a já celá zrudla. Měla jsem chuť se schovat pod stůl, ale připadalo mi tam těsno, raději jsem koukala všude možně, jen ne na krále a po očekávajícím pohledu Charlotty, který po mě hodila, jsem začala:

„Jen jsem byla dneska trochu upřímná,“ vysvětlovala jsem jí.

„Správně děláš děvče. Král ne král, někdo k němu občas upřímný musí být,“ pochválila mě Charlotta a král se na ni ušklíbl.

„Ženy,“ postěžoval si jedním slovem a zakousl se do tvarohové buchty. Já se mezitím rozhodla, že je na čase nám vlít do žil trochu života. Vytáhla jsem pytlík s bylinkami, který jsem vyfasovala dneska při sklízení a otočila se na Charlottu.

„Máte tu někde konývku, do které bychom si mohli udělat čaj?“ zeptala jsem se a Charlotta automaticky postavila hrnec s vodou na kamna a přede mě konvici, kam jsem mohla naházet nějaké vybrané byliny. Igraine i král mě sledovali, dokud jsem neskončila.

„Na čajové povzbuzováky máte talent,“ pochválil mě král a já se na něj usmála. Potom se voda ohřála a Charlotta bylinky zalila. Chvíli jsme je nechaly vylouhovat a všem jsem nalila. Igraine se po ochutnání zašklebil a dodal:

„Snad to funguje lépe, než chutná,“ a já se na něj ušklíbla.

„Ani rybí tuk není dobrý a pomáhá, když jsi nachlazený,“ na což se po téhle poznámce jeho obličej protáhl do znechucení a raději se zase zakousl do buchty. Potom byla chvíle ticha, kdy v pozadí bylo slyšet, jak občas Charlotta při vaření bouchne nádobím o něco, než ji přerušil král.

„A jak se vám tu zatím líbí?“ ptal se mě a já tím byla trochu překvapená, že se zajímá o takovou banalitu.

„Líbí. Člověk se tu opravdu nenudí a jen tak si neodpočine,“ s čím jsem si vzpomněla na vyrušení v zahradě Igrainem.

„To opravdu ne,“ přitakal král a já si všimla, jak se o trochu pohodlněji posadil na židli, jakoby konečně našel klid a pohodu, kterou hledal. Že zrovna kuchyně bylo jedno z míst, kam se chodí schovat, by mě v životě nenapadlo.

…

Tohle se mi vůbec nelíbilo. Sice jsem vysvětlil Natalie, jak to s ní bude, ale ačkoliv se rozhodla tajit svůj dar, pořád byla moc blízko králi. Doufal jsem, že si aspoň bude uvědomovat, jak moc je nebezpečné léčit.

Trochu jsem byl sobec. Bál jsem se toho, aby se Natalie nezničila. Jen jsem bránil to, co jsem nakonec stvořil. Její sblížení s králem k ničemu není. Spíše naopak. Nechtěl jsem, aby se stala otrokem nemocných.

…

Amálka si stoupla vyčerpaně k plotně a přivřela oči. Nikdy nikomu nepřiznala, že už nějaký týden se cítí pod psa. Viděla, jak všichni kolem ní krále ničí, a považovala to za nesprávné. Už pro něj pracovala dlouho, a i když mu dlouho tvrdila, že obyčejný cyklus života nemůže změnit, on se snažil. Člověk se měl prostě narodit a zemřít. Pokud mu bylo osudem zemřít mladý, měl prostě umřít.

Chápala, když se snažil zastavit různé nemoci, aby se nešířily, ale nesouhlasila s tím, jak to dělá. Bylo by lepší najít způsoby, jak nemocím předcházet.

Dovařila jídlo, které připravovala k večeři a vysíleně se posadila za stůl v jídelně. Byla ráda za to, že ji jednou nahradí Natalie, kterou bude muset zasvětit do své filosofie a vypadalo to, že s ní bude mít snad úspěch. Jen si musí pospíšit, dokud ji král ještě poslouchá.

Dveře světnice bouchly a v nich se objevila Natalie. Trochu se provinile zatvářila a šla si sednout k Amálce.

„Omlouvám se. Igraine mi ukazoval hrad,“ prohodila na vysvětlenou a raději zamlčela to, že její žaludek je nacpaný k prasknutí buchtami. Vážila si toho, že pro ni Amálka uvařila a bez keců se posadila a pustila se do jídla. Chválila její výtvor a čekala, až začne něco říkat. Amálka se s úsměvem na rtech po jejím vychvalování večeře rozhodla pomalu započít to, co měla v úmyslu.

„Natalie, co si myslíš o králově léčení?“ zeptala se nenápadně, na což se se Natalie trochu zarazila, ale rozhodla se odpovědět upřímně, protože po dnešním dni si byla téměř jistá, že ona a Charlotta mají na všechno okolo krále podobné názory.

„Že by se měl více šetřit a najít jiné způsoby, jak pomoci lidem, než neustále využívat síly přírody.“ A na Amálčině tváři tím vytvořila úsměv, který ji zahřál u srdce.

„Máte snad nějaké návrhy, jak zlepšit situaci?“ zjišťovala Natalie, protože po dnešku opravdu o krále měla strach a jiná řešení, než žádat o pomoc přírodu nebo pokoušet své vlastní zdraví, by uvítala.

„Bohužel nic jiného než zavést jakási opatření mě nenapadá,“ pronesla trochu ustaraně Amálka a Natalie v hlavě začalo vířit spoustu otázek.

„Jaká opatření?“ zeptala se Natalie. Amálka tak konverzačně pokrčila rameny a pokračovala.

„Spousta lidí nedodržuje základní očistné potřeby, neumí číst, natož aby rozuměli základním bylinkám pro léčení nemocí. A to nemluvím ani o tom, že polovina z nich se pořádně neumyje, co je rok dlouhý. Já vím, že potok za městem je daleko, a že je studený, ale je to také možnost, jak se o sebe jednou za čas postarat. Proto chci králi navrhnout, že by se nějaká taková opatření měla zavést, ale byla bych ráda, kdybys mi pomohla dát návrhy na ně do kupy a podpořila mě,“ svěřila se Amálka a Natalie byla během vteřiny rozhodnutá.

„Ráda vás podpořím,“ sdělila Natalie Amálce a ta si úlevně povzdychla. I když moc dobře si byla vědoma, že tohle je pouze začátek, a že to nejtěžší je teprve před nimi. Donutit krále, aby prozřel, bude pro ně jednou z nejtěžších částí celé naplánované akce.

…

Tohle špiclování mi chybělo a Natalie mě neustále překvapuje. Naznačil jsem jí, že není dobré, aby své nové síly používala stejně jako král a ona se k tomu postavila poměrně svědomitě. Něco mi sice říkalo, že to nebude tak jednoduché, jak jejich plány vypadají, ale s mojí podporou mohly také počítat. Jen ať se hlavně Natalie nepokouší léčit sama.

Mezitímco se Natalie seznamovala, posvítil jsem si na Elyana. Trochu mě znepokojilo, že místo Elyana dělal Natalie společnost Igraine. A jak se ukázalo, tak Elyan je po královi jeden z nejmocnějších mužů v zemi. Má na starosti všechno okolo vojsk a obrany země. Bohužel na severu země se dějí nějaké nepokoje, a proto se dneska na kontrolu Natalie nedostal. Místo něj byl vyslán Igraine. Sice Elyan jeho veselou náladu moc nemusel, ale byl spolehlivý. Pokud by v okolí Natalie bylo nějaké nebezpečí, poznal by ho.

Ze zamyšlení ho vytrhlo rázná zaklepání na dveře a Elyan prudce zvedl hlavu, aby si mohl prohlédnout příchozího.

„Dále,“ zavolal a v místnosti se najednou objevil Igraine.

„Je v pořádku,“ hned hlásil a Elyan si ho trochu napjatě prohlížel, protože viděl, jak moc je Igraine rozjetý, a to se mu opravdu moc nelíbilo. „Drží se správných lidí. Neustále jí dělá společnost Amálka a král. Dnes jsem ji seznámil i s mojí mámou, další neškodná osoba,“ poznamenal a Elyan zavzpomínal na tvarohové buchty od Charlotty. „Jo a tohle vám posílá,“ podal mu Igraine buchty zabalené v ubrousku a jemu to vykouzlilo úsměv na tváři. „A prý se máte taky někdy stavit, vzkazuje.“ A s tím se sebral a odešel. Elyan zase osaměl.

Řekněme, že mě tohle jejich chování docela pobavilo. Ale pořád mě trápil král, který je Natalie neustále za zadkem. V několika posledních letech nebyl pořádně na žádnou dívku milý a jen co mu tam pošlu Natalie, tváří se jako anděl spásy. Kdybych si nebyl jistý, že neví o Natalie pravdu, tušil bych v tom od něj nějaký podraz. Ale jediné podrazy, které jsem očekával, byl od těch třech ježibab dole z podhradí a rádců, což možná byla chyba.

Ty ježibaby v podhradí byly jeden z důvodů, proč jsem se na krále nikdy nevybodl. Nějakým způsobem totiž přišly kdysi na to, jak z přírody brát energii pro svoje vlastní potřeby a díky králi jsme předešli budoucím přírodním kalamitám. Zastavil je a tím si je proti sobě poštval. Tenkrát zmizely ze světa.

Sice o sobě v posledních padesáti letech nedaly vědět, ale moc dobře jsme všichni tušili, že čekají, až někdo z nás udělá jakoukoliv chybu a ony se budou moci pomstít.

…

„Tak a ten byl poslední,“ otočila se černovlasá dívka s divokýma očima na muže za jejími zády odhazující tělo podříznutého muže.

„Je to přespříliš jednoduché,“ konstatoval muž s ryšavými vlasy a rozhlížel se po další stráži.

„Není. Neočekávají, že by na ně někdo útočil. Nikdo zatím neví, že král z vedlejšího království je v našich rukou, a že zemi vládne náš pán,“ pronesla drsně dívka a rázným krokem došla ke kotouči otvírající bránu na strážní věž.

„Máš pravdu. Na krále, který má k dispozici moc přírody si nikdy nikdo nic pořádně nedovolil, a proto je důležité si pospíšit, než kdokoliv jiný zjistí pravdu,“ souhlasil s ní muž a začal pomáhat s otvíráním brány. Na strážnou věž pak přijela skupina o třiceti černých jezdcích a zastavili na malém nádvoří. Přední z nich slezl z koně a dívka s ryšavým mužem se mu uklonili.

„Odvedli jste dobrou práci,“ pochválil je a potom se vydal dovnitř. Zbytek jezdců také sesedl z koní a hleděl si svého. Jen dívka s černými vlasy se vydala nahoru na věž hlídat okolí. Ačkoliv věděla, že v několika dalších dnech na věž žádná hlídka nepojede, raději si chtěla být jistá, že něco takového nepodcení. Přece jen moc dobře znala svého bratra. Byl nevypočitatelný.