Polibky přírody - 4. kapitola

 

Zdravá či nemocná?

4. Kapitola

„Výsosti?“ ozvalo se sborově od ostatních a já jen sklopila rychle oči dolů.

„Koukám, že jste splnili svůj úkol,“ pronesl pyšně král a došel ke mně. „Vy budete Natalie, že?“ pronesl pak ke mně a já zvedla svůj pohled a podívala se mu do očí.

„Ano, výsosti,“ odpověděla jsem mu. „Asi bude nejlepší, když vás prohlédnu co nejdříve. Není se čeho bát. Jakmile budete zdravá, domluvíme se, co dál. Minimálně dostanete nové oblečení, jídlo a nocleh,“ ujišťoval mne král v tom, co mi sliboval Elyan. Pak se otočil k ostatním a řekl: „Děkuju vám za vaše služby, o Natalie se postarám. Pokud je přenašečem nemoci, dám vám vědět a pak vás případně vyléčím. Teď už můžete jít,“ přikázal jim a muži z jízdy se začali postupně odebírat pryč. Igraine se na mě před odchodem usmál na rozloučenou, a pak už jsem viděla jen záda ostatních. Až na jednoho.

„Elyane?“ ozval se král, když viděl, že Elyan tam zůstává se mnou. „Rád bych slečnu ještě doprovodil a ujistil se, že se k ní všichni budou chovat slušně.“ A s posledními slovy pohlédl na muže za králem. Odhadovala jsem je na rádce a podle postoje Elyana jsem si dala do poznámky, že jim se mám vyhýbat raději obloukem.

„Elyane, to nemusíš. Běž si odpočinout. Osobně se postarám o to, aby o ni bylo dobře postaráno,“ ujišťoval ho král.

„Dobře výsosti,“ odvětil mu a než odešel, naklonil se k mému uchu. „Kdyby se cokoliv dělo nebo se ti nelíbilo, stačí, když jednomu ze stráží řekneš, že mě hledáš či, že mám za tebou přijít, a on to zařídí. Ano?“

„Ano, děkuju,“ potvrdila jsem mu a teprve pak se odhodlal odejít.

„Takovou starost o někoho jsem u něj ještě neviděl. Zajímalo by mě, čím jste ho okouzlila,“ poznamenal král a já zrudla. Vydala jsem se raději bez dalších slov za ním a následovala ho do místnosti, kde byla vystavena spousta bylinek, obvazů a různého vybavení. Tam na nás krom toho čekala postarší žena, která se na mě povzbudivě usmívala.

„Prohlédnul bych vás venku, ale v poslední době potřebuji klid, abych se mohl lépe soustředit,“ vysvětloval král a já si všimla, jak vypadá utahaně. Měl kruhy pod očima a povadlé tváře. Téměř bych řekla, že ten nemocný v místnosti je on. Král nakonec ke mně přistoupil a uklidňoval mě:

„Nic neucítíte a hned budu hotov.“ Potom přiložil ruce na má ramena a já asi na rozdíl od všech ostatních cítila teplo, které pocházelo z jeho rukou a přelévalo se do celého mého těla. Když jsem zaznamenala energii od něho, až u špiček prstů na nohou, začala ustupovat. Během další chvíle král otevřel oči a propaloval mě pohledem.

„Nechápu to. Jste naprosto zdravá,“ konstatoval.

„Měla bych být snad nemocná?“ vrátila jsem mu zpět.

„Ne, tak jsem to nemyslel. Jen je divné, že jste jediná z vaší vesnice přežila morou vlnu a jak to vypadá, nenechalo to na vás žádné následky,“ divil se stále tomu. „Ale nechalo, jen je nehledáš tím správným směrem,“ pomyslela jsem si.

„V tom případě vás dnes propustím a zítra si promluvíme, co s vámi. Ano?“ Na souhlas jsem mu jen pokynula a on se pak otočil na tu milou paní.

„Amálko, ukážete prosím Natalie připravený pokoj,“ požádal ji a ona se téměř bez toho, aby to stihl dopovědět, odebrala ke dveřím a pokynula mi, ať jdu za ní.

„Děkuju,“ ozvalo se ještě od krále, ale to už mě vedla ven.

…

Amálka mě odvedla do pokoje s připravenou koupelí, postelí, čistým oblečením a jídlem. Tenhle servis jsem každou vteřinou potom, co odešla, pilně oceňovala. Musela na mně vidět, že jsem také velmi unavená a nechala si všechny všetečné dotazy pro sebe.

Když jsem se dostala do košile, rozhodla jsem se, že si před spaním otevřu okno. Přece jen jsem byla zvyklá několik posledních dní spát venku a čerstvý vzduch by mi chyběl.

Otevřela jsem okno a vydechla úžasem. Naskytl se mi pohled do krásné zahrady plné starých velkých stromů. Možná jsem měla očekávat, že král budeme mít nějakou zahradu, ale určitě jsem nečekala nic až takového.

S prvním nádechem jsem cítila, jak se mi do žil dostává energie a já se potom odhodlala zalehnout do postele. Zdála se být velmi měkká a po zapadnutí do matrace jsem usoudila, že v tomhle asi neusnu. Proto jsem se zvedla z postele, stáhla prostěradlo a položila jej na zem. Potom jsem na něj umístila polštář a s peřinou nalehla na zem, kde jsem se uvelebila a vydala se do říše snů.

…

Sledovat skrz okno udivený pohled toho vyčerpaného královského ňoumy mě nabil pozitivní energií na několik dalších let. A vůbec ho nenapadlo, že by za její zdraví mohla příroda!

A jak se ukázalo, tak ten kapitánský obr se opravdu snaží držet slovo, což mě velmi těší. Jednou se mu za to odvděčím. Má to prostě u mě. A král taky získal malé plus za to, jak vlídně přijal Natalie. Ačkoliv jsem se bavil tím, jak po tom všem Natalie zametla s komfortem, který jí dal. Až ji ráno služebná najde spát na zemi, bude se držet za hlavu. Co si budeme povídat. Děvče z chudého prostředí prostě nemůžete cpát do moc měkké postele.

Krom toho jsem si dneska večer, když přijela Natalie s jízdou, ověřil i povahy těch rádců, kterých se Elyan strachoval. Trochu jsem si oddych, že jeho zastání před rádci je odradilo od jakýchkoliv pokusů, ale bude jen otázkou času, kdy jim tohle nebude stačit.

Už z chování ke služkám, jsem pochopil, že si žen moc neváží. Jsou to pro ně jen bytosti, určené k jejich potěšení a početí potomka. Do teď nechápu, jak tohle mohlo králi uniknout, ale co si budeme povídat, nikdo není dokonalý.

Upřímně docela jsem zvědav, jak král s Natalie v dalších dnech naloží. Kam do společnosti ji zařadí a či bude poslána někam do světa, ba jestli dokonce zůstane na hradě.

…

Ráno přišlo dříve, než bych čekala. Musela jsem být po cestě asi hodně unavená, a proto jsem ani neslyšela, když někdo do místnosti se zaklepáním vstoupil. Asi mým jediným štěstím bylo, že to byla Amálka. Dobře, Amálka, postarší paní, která mi připadala velmi sympatická. Místo toho, aby se začala všemu divit, tak se rozesmála, což mě naprosto během vteřinky probudilo.

„Moc měkké, že?“ spustila hned a já celá zrudla a začala se zvedat ze země.

„Dobré ráno,“ řekla jsem jí trochu rozespale a ona mi stále s úsměvem pomáhala uklízet peřiny. Potom mi podala šaty a já si je oblékla. Byli modré a naprosto obyčejné. Moc jsem za ně byla ráda.

„Jsou po mé dceři, a jak koukám, tak ti naprosto padnou,“ konstatovala a já jí za ně poděkovala. Byli to pro mne ty nejhezčí šaty, které jsem kdy dostala.

„Teď se douprav. Čeká nás král na snídani a tam se domluvíte, co s tebou,“ přikázala mi a já tak udělala. U krále jsem si ostudu udělat nechtěla a moc dobře jsem si uvědomovala, jak tahle snídaně bude pro mě důležitým krokem do budoucnosti.

Amálka mě vedla chodbami hradu a já se zaujatě rozhlížela. Včera večer jsem si vůbec neuvědomila, jak je hrad obrovský, a že ztratit se v něm nebude žádný velký problém. Asi po pěti minutách chůze jsme se dostali do jakéhosi malého sálu a tam jsem spatřila, jak u stolu sedí král, Elyan, Igraine a rádcové ze včerejšího večera.

Následovala jsem příkladu Amálky a uklonila se. Král nám pokynul a my se posadily po jeho levici. Nenápadně jsem se podívala na Elyana a ten se na mě trochu pousmál a Igraine, jakbysmet. Podívala jsem se na stůl a zjistila, že ta kopa jídla by nakrmila téměř celou naši vesnici. Začala jsem uvažovat nad tím, jestli tam někde mezitím vším najdu jen pouhopouhý krajíc s máslem, protože testovat jednotlivé pochutiny jsem před ostatními nechtěla. Na což se ke mně přiklonila Amálka:

„Co bys chtěla?“ zeptala se mě.

„Chleba s máslem a se solí, prosím,“ požádala jsem ji a ona se usmála a podala mi věci, o které jsem zažádala. Pak jsem se do snídaně s chutí pustila. Král mezitím v klidu domluvil s rádci a potom se otočil na mě.

„Tak co s vámi?“ a já urychleně polkla rozžvýkané sousto a trochu pokrčila rameny. Král se mému chování trochu pousmál a rádcové mě sjeli káravým pohledem.

„Asi začneme od toho nejzákladnějších věcí. Co jste dělala u vás ve vesnici?“ zjišťoval.

„Pomáhala jsem mámě. Byla bylinkářka a já měla na starosti získávání různých bylinek po lese. Po večerech jsem jí je pak pomáhala zpracovávat,“ zasvětila jsem ho tak částečně do své minulosti a čekala na verdikt. Král si mě měřil zamyšleným pohledem a já začínala být nervózní.

„Moc bylinkářek v zemi nezůstalo,“ konstatoval a já byla čím dál víc nervóznější, protože jsem pořád čekala na jeho verdikt a hlavně jsem nevěděla, zda ho pak budu muset přijmout či ho budu mít šanci odmítnout, když se mi nebude líbit. Z mého rozjímání mě vytrhl král.

„Byl bych rád, kdybyste tu zůstala a učila se, pokud vás baví řemeslo bylinkářství. Mám totiž takový pocit, že mé síly v léčení jsou slabší a slabší, proto je dobré, když tady bude někdo, kdo mým pacientům a poddaným bude schopný doporučit správnou bylinku třeba proti kašli,“ vyjádřil své přání král a mně se trochu ulevilo, že se nerozhodl mě třeba poslat na druhou stranu země. „Co si o tom myslíš ty, Amálko?“ Postarší žena se usmála a dodala:

„Už nejsem nejmladší a mám pocit, že další pomocná ruka by se nám hodila. Aspoň tu budete mít potom za mě náhradu, až budu muset odejít,“ svěřila se a král si trochu pro sebe naštvaně pošeptal:

„Tohle jsem opravdu slyšet nemusel.“ Ale pokračoval dál: „Co vy na to Natalie? Budete tu chtít zůstat a pomáhat mně a Amálce léčit? Jsem v posledních dnech více vyčerpaný, než jsem kdy býval, a pomocná ruka by se nám tu opravdu hodila,“ svěřil se.

„Moc ráda,“ přisvědčila jsem mu a jemu se na tváři mihl rychlý úsměv.

„Takže teď budeme muset vyřešit, kde budete bydlet,“ poznamenal a já se trochu nervózně rozhlédla po ostatních.

„Nejlepší by bylo, kdyby, výsosti, zůstala u mě. Stejně mám dva volné pokoje po dětech,“ ozvala se najednou Amálka a na tváři krále se objevil vítězný úsměv. O mém osudu na několik let bylo asi rozhodnuto.