Prozření
11. kapitola
„Nejsem si jistá, jestli se dožijete rána a král je naprosto vyčerpaný,“ prohodila jsem starostlivě a on se konečně trochu vyděsil. Bylo na něm vidět, že se cítí unavený a tělem mu neustále prolítávala bolest. Nečekal, že je na tom tak špatně. Trochu mu poklimbávala hlava a já začínala mít strach z jediného a to, že si budu muset vybrat mezi životem krále a Elyana.
Elyan si opřel hlavu o opěrátko židle a zavřel oči. Potřebovala jsem ho dostat minimálně na lehátko, ale sama jsem to udělat nemohla.
„Elyane, budeme vás minimálně muset přemístit na lůžko,“ sdělila jsem mu, ale Elyan nereagoval. Urychleně jsem se zvedla od rány a začala mu měřit srdeční tep. Cítila jsem, že ho má velmi slabý, to znamenalo jediné. Uvažovala jsem nad všemi možnostmi a ani jedna se mi nelíbila. Krále jsem poprosit o vyléčení nemohla a Elyana jsem nechat umřít taky nechtěla. Byla tu ještě jedna možnost, ale neměla jsem tušení, jestli něco takového dokáži a co to vlastně udělá se mnou. V hlavě mi lítalo spoustu otázek a hlavně na mě tlačil čas. Starý dub mě upozorňoval na to, že mám své síly používat jen v krajních situacích a tohle je rozhodně jedna z nich. Elyana jsem nemohla nechat umřít. Proto jsem se rozhodla, že se poprvé pokusím někoho vyléčit. Snad mi to starý dub nebude mít za zlé.
Postavila jsem se k Elyanově ráně stejně jako to dělal král a přiložila na jeho odhalenou kůži kolem ní ruce. Viděla jsem u krále nejednou, jak začíná léčit od krajů a postupně ruce posouvá k sobě, dokud se rána nebo zranění celé nezacelí. Vžila jsem se do chvíle, kdy se propojuji se stromy a snažila se zachovat stejně jako oni. Chtěla jsem mu dát energii, která by ho měla vyléčit. V prvních momentech jsem si myslela, že naše spojení nefunguje, ale když jsem začala slábnout, bylo mi jasné, že jsem se zmýlila. Léčila jsem ho. Každou vteřinou jsem byla slabší a slabší. Věděla jsem, že Elyana nedokážu vyléčit úplně, ale z nejhoršího jsem ho už dostala. Dokonce jsem začínala ztěžka dýchat, proto jsem se rozhodla ukončit spojení a další léčení nechat na králi. Teď by měl Elyan přežít.
Oddělila jsem se od Elyana a pokusila se postavit, jenže při prvním pohybu se mi zatočila hlava a já neudržela rovnováhu. Spadla jsem k zemi. Pád jsem zpomalila levou rukou. Párkrát jsem se nadechla a pokusila se postavit, ale tělo mě neposlouchalo. Byla jsem naprosto vyčerpaná, proto jsem zavřela oči a rozhodla se nabrat sílu momentálně jediným možným způsobem a to byl spánek.
…
Natalie padla k zemi a mnou projela vlna strachu. Po chvíli jsem uviděl, jak se její hrudník zvedá a trochu jsem se uklidnil. Nezabila se. Dokázala to! Měl jsem z ní radost. Ale to bylo možná jediné.
Kromě starosti o její zdraví mě děsila neznámá dívka schovávající se před strážemi. Běhala si po hradě se zbraní v ruce a nikdo o tom nic nevěděl. Její počínání bylo zvláštní, někoho hledala, ale král to nebyl. Musela vědět, kde je králova komnata. Už ho dávno mohla napadnout, neudělala to. Byl jsem za to rád.
Nacházel jsem se v naprosto špatné situaci a poprvé jsem nebyl spokojený s tím, že se nemůžu zvednout z místa, dojít do hradu, oznámit, jak na tom jsou a zase se vrátit na místo. Jenže já jsem velmi hluboce zakořeněný strom a udělal bych tím pěknou neplechu.
…
Amálka vstoupila do ošetřovny a zděsila se pohledu, který objevila. Natalie ležela jako mrtvá na zemi a Elyan s krvavým flekem na boku nebyl také při vědomí. Neváhala a přiběhla k nim. Nejprve zkontrolovala, jestli žijí. Zjistila, že oba mělce dýchají. Potom zkontrolovala Natalie. Otočila ji a hledala jakékoliv zranění, ale nic nenašla. Pak se zvedla k Elyanovi a začala si prohlížet jeho roztrhlou košili potřísněnou krví. Nahlédla do roztrženého místa, ale žádné zranění tam nespatřila. Zase provedla stejný postup u Elyana jako u Natalie a zjistila, že mu také nic není. Jenže ani jeden z nich nešel probudit. Nakonec došla pro nějaké muže a nechala je položit na lůžka v ošetřovně vedle sebe. Nevěděla, co s nimi je, a proto se rozhodla pro neradostné řešení, který jí zbývalo jako jediné – musela probudit krále.
Král zrovna nevypadal nejlépe, ale když ho Amálka probudila a řekla mu, co se děje, urychleně se zvednul a šel na ošetřovnu. Elyana a Natalie pořádně prohlédl, a když zjistil to samé jako ona, pokusil se je i přestože byl vyčerpaný aspoň trochu ovlivnit vlastní mocí. Jenže ani jeden z nich na jeho pokus nereagoval. Nešťastně zavrtěl hlavou a posadil se na nejbližší židli, kde si složil hlavu do dlaní se slovy:
„Nechápu to,“ rmoutil se. „Nikdy se mi nic podobného nestalo,“ svěřoval se Amálce, která znova kontrolovala životní funkce těch dvou.
„Oba dva mají puls v pořádku a dýchají pravidelně. Snad jsou pouze jen v nějakém spánku, z kterého se časem probudí,“ konstatovala a doufala, že její slova nejsou daleko od pravdy. „Výsosti, běžte si lehnout. Udělali jsme, co bylo v našich silách. Potřebujete si odpočinout a ráno se můžete pokusit je znova vyléčit,“ přesvědčovala ho. Král na ni zoufale pohlédl a zvedl se.
„Máte pravdu. Ráno moudřejší večera,“ s tím nabral směr jeho komnata. Amálka se mezitím posadila poblíž a rozhodla se, že ty dva bude hlídat. Měla o ně starosti, ale jedna její část byla v klidu, protože ze zkušenosti věděla, že nemá cenu panikařit. Chladná hlava většinou najde řešení rychleji.
…
Uložil jsem se do postele a snažil se zapomenout na obraz těch dvou, jak v bezvědomí leží na lehátkách. Nechápal jsem nic z toho. Byli zdraví. Než jsem zavřel oči, přemýšlel jsem o tom, co mi kdysi řekla Natalie o tom, že mám jít za tím, kdo mi dal moje schopnosti.
Od té doby, co jsem je získal, jsem se na místo, kde mi má moc byla darována, nevrátil, ale bylo na čase zjistit, co mohu dělat. Zítra se pokusím ty dva znovu vyléčit, a jestli neuspěji, bude mě čekat návrat k pramenům mé minulosti.
…
Nepřišel. Ani potom, co utichl na hradě zmatek, který udělali mí spolubojovníci. Rozhodla jsem se podívat po okolí a zjistit, jak naši dopadli. Mám takové nemalé tušení, že je budu muset osvobodit z vězení. Bylo mi jasné, že teď bude mít král za zadkem nějakou tu stráž, proto nemělo cenu se pokoušet zabít krále, jen bych se dostala do problémů. Otevřela jsem mapu hradu a podívala se na to, kde jsou vězení. Podle očekávání se nacházela úplně pod hradem. Čekala mě nelehká a náročná cesta chodbami s kličkováním mezi strážemi.
Dveřmi jsem nakoukla na chodbu a zjistila, že tam žádné stráže nejsou. Vylezla jsem a urychleně proběhla za roh, protože jsem slyšela, jak někdo přichází. Schovala jsem se za dlouhé závěsy u oken a viděla, jak postarší dáma pospíchá ke strážím, které byli asi za rohem. Během chvíle z nějaké komnaty pak vyvedla krále a s nimi se drželi i stráže.
Jakmile zmizeli za výklenkem, rychle jsem doběhla k zadnímu schodišti pro služebnictvo. Předpokládala jsem, že tohle schodiště nebude tolik hlídané, a také že většina služebnictva se bude nacházet v říši snů. A měla jsem pravdu.
Dostat se do sklepení s vězeními byla hračka. Potichu jsem se plížila chodbou a slyšela, jak stráže hrají kostky a napadla mě jen jedna věc, jak je obejít. Doufala jsem, že tři muže omráčím. Urychleně jsem se rozeběhla na jednoho z nich a dřív, než mě stihli zmerčit, jsem jednoho složila, druhého přetáhla loktem do obličeje, až se zapotácel a třetího jsem probodla mečem. Během pár vteřin jsem je všechny přemohla a sehnula se pro klíče, abych mohla otevřít vězení.
„Říkal jsem si, kdy se objevíš,“ ozval se jako první Dahren.
„Neukázal se,“ stěžovala jsem si mu při otvírání mříží a on se usmál. „Řekněme, že já ho potkal,“ a já zbystřila. „A asi bys měla Elyana hledat na ošetřovně,“ vytahoval se a mě málem padla čelist k zemi.
„Nezabil jsi ho, že ne?“ strachovala jsem se. Ačkoliv jsem chtěla bratrovi vrátit všechny ty roky strávené v otroctví, zabít jsem ho nechtěla. To by bylo moc jednoduché. Otevřela jsem mříž, abych je vypustila.
„Myslel si, že jsem duch,“ laškoval. „A hádej, co?“ pošťuchoval mě. „Podle mě nemá tušení, že jsi naživu i ty,“ vyslovil svoji domněnku a mě teprve teď po několika letech začalo docházet, proč mě bratr nehledal. Myslel si, že jsem zemřela na hranici s rodiči. Stála jsem při to zjištění jako přimražená.
„Pojď, musíme odtud vypadnout, než nás zase zavřou,“ vyrušil mě z mého prozření Dahren. Budeme muset najít jinou cestu, jak se pomstít. Dneska už bychom asi nic nedokázali. Neustále tu chodí stráže. Budeme rádi, když se dostaneme ven. Víš kudy?“ zeptal se mě a já mu kývla na srozuměnou.
„Tak veď,“ přikázal mi a já tak udělala. Měl pravdu, dnes už bychom nic nesvedli a já vlastně po tom zjištění, ani nevěděla, zda bratra do otroctví chci vůbec dostat. V hlavě mi šla pořád jedna myšlenka: „Nemohl nic tušit. Jinak by mě šel určitě hledat.“
Žádné komentáře:
Okomentovat