A budeme zabíjet?
10. kapitola
Prodírali jsme se tajuplnými jeskyněmi a doufali, že máme správnou mapu, a babizny nás neoblafly. Dnes jsme se konečně měli dostat do fáze, kvůli které jsem se do této skupiny vůbec přidala. Měla jsem se po několika letech setkat s bratrem a vrátit mu to, co mi bylo způsobeno. Mým cílem bylo ho nechat zotročit a poslat na místo, odkud jsem až po několika měsících mučení unikla.
Ani sám král vedlejšího království netušil, že někteří jeho podaní vlastní otroky. Bylo to tajné, dokud se někteří z nás neosvobodili a nespojili jsme se. Původní plán byl získat nad jedním královstvím moc a zničit každého, kdo se podílel na otročivé ohavnosti. Jenže časem se plány změnily a dostali jsme se do fáze, kdy trestáme i kohokoliv, kdo může za to, že jsme se ocitli tam, kde jsme se ocitli. A já měla na seznamu jediného žijícího příbuzného. Mého bratra. Muže, který mě ani nehledal a nezajímalo ho, kde jsem.
Původně jsem si myslela, že umřel po boku rodičů, ale časem jsem zjistila, že byl úplně jinde a odešel do služeb Přírodního krále. Ano, Přírodního krále, krále léčitele, krále, který dostal dar nesmrtelnosti a léčení od přírody.
Snažila jsem se dávat pozor na okolní stěny a pohybovala se za ostatními, dokud jeden z nás nezahlédl jakýsi východ. Cesta měla končit někde za hradbami v chudší části města. Podle všeho ji používali zloději pro různé pašování zboží, ale podle jejího stavu bych usuzovala, že velmi dlouho nebyla používána. Copak tu všechny zločince vymýtili?
Východ se nacházel lehce vyvýšeně a já byla jedna z těch, kterou museli vyzvednout, abych se dostala ven. Venku jsem se rozhlédla a dle mapy zjistila, že budeme muset prolézt domem naproti, kde se nachází chodba používaná služebnictvem pro odnášení odpadků.
Muži vylomili dveře a umlčeli nějaké lidi, kteří byli vevnitř. Nebrali na ně žádný ohled. Přesně tak, jak všichni byli cvičeni. Všechno, na co jsem dlouho čekala, bylo velmi blízko a já začínala být nervózní.
Chodbu do hradu jsme našli a ani minutu neztráceli čas. Čím dále se bez jakéhokoliv rozruchu dostaneme, tím větší máme šance splnit naše úkoly. Od babizen jsem dostala i mapu hradu a byla díky tomu schopná přesně určit, kde by akorát můj bratr měl být, a doufala jsem, že mi ochotně vyjde vstříc. Jeho komnata byla v dolní části hradu, proto jakmile jsme vstoupili do hradu, oddělila jsem se od celé skupiny. Oni šli po králi, já jsem šla po bratrovi. Zde se naše cesty rozcházely.
Vešla jsem do chodby a zjistila, že je prázdná. Jak jinak takhle v noci? Vybrala jsem snad správné dveře a rozhodla se čelit tomu, co mě čekalo. Připravila jsem si dýku a vlezla dovnitř.
…
Na hradu bylo pusto, jen stráže a Elyan hlídali na hradbách. Nikdo z nich netušil, že uvnitř hradu mají nevítanou návštěvu, dokud se hradem neozval ženský výkřik. Elyanovi zatrnulo a modlil se, aby se jeho obávání nenaplnila. Dva muži, které měl při sobě, se připravili k přijímání jeho příkazů.
„Ke králi,“ přikázal Elyan urychleně a rozběhl se zjistit, co se děje. Měl strach z toho, že se jeho zlá tušení plní.
Jako první doběhl do chodby, kde se nacházela komnata krále, a uviděl nezvané hosty. Tasil meč a hned na začátku bylo jasné, že na tohle nebude stačit sám. Proto na celý hrad zařval:
„Spusťte poplach.“ Během několika vteřin se hradem rozezněly zvony takovým způsobem, že to každého muselo probudit. Elyanovi během několika vteřin přiběhly pomoci ostatní stráže a později se k nim přidal i král.
Elyan bojoval, dokud se nepostavil proti muži, kterého znal z dětství:
„Dahrene?“ zvolal překvapeně, jenže ten neztrácel čas a na Elyana zaútočil. Elyan se snažil uhnout jeho ráně, ale nestihl zareagovat úplně včas a Dahrenovi se povedlo Elyana trefit do levého boku. Meč do něj zajel a potom zase vyjel. Bylo to rychlé a přesné. Nejprve měl Elyan ze zasažení šok a teprve potom ho pohltila bolest ze zranění. Elyana ale rána nerozházela a začal útočit, když se mu povedlo Dahrena dostat do kouta.
„Proč?“ ten mezitím odvrátil jeho útok a stihl mu urychleně odpovědět. Bylo pro něj zvláštní bojovat proti nejlepšímu kamarádovi z dětství, o kterém si myslel, že je mrtvý. Chvíli uvažoval nad tím, jestli náhodou nemá halucinace nebo jestli nevidí ducha, ale boj ho přinutil takové myšlenky zahnat do kouta.
„Vždycky jsem tě nesnášel, měl si všechno. A když na vesnici zaútočili ani jsi tam nebyl,“ vyčetl mu a tím byl hovor u konce, protože ho dostal Elyan na kolena a doběhla další část stráží. Všechny nezvané hosty se podařilo pochytat a odvést do vězení. Až na Temi, která se schovávala o několik dveří dál.
Všichni zranění byli odvedeni do místnosti k ošetření. Natalie s Amálkou byly přivolány, aby pomohly králi při ošetřování. Král se šel obléknout do komnaty a připravit se na totální vyčerpání. Věděl, že si bude muset potom, co všechny vyléčí, dát dlouhou pauzu a trápilo ho to. Jenže se cítil naprosto vyčerpaný a v posledních dnech si prostě musel přiznat, že to s ním šlo z kopce.
Natalie s Amálkou už na něj čekaly a ošetřovaly rány, které nebylo nutno hned vyléčit. Nechtěly, aby se král zbytečně vyčerpával.
…
V jednu chvíli jsem spala a druhé mě probudil poplach zvonů. Amálka vtrhla do mého pokoje a vyhnala mě z postele, že budeme určitě potřeba k ošetřování vojáků, pokud je poplach opravdový. Proto když pro nás šly, už nás potkaly na půli cesty do ošetřovny.
Ošetřovna byla plná zraněných vojáků a já se hned ujala ošetřování ran a rozdělování nemocných podle důležitosti zranění. Král dorazil během chvíle. Viděla jsem na něm, jak je utahaný, a proto když vešel, tak jsem ho zastavila a začalo ho informovat o situaci.
„Je tu šest zraněných, kteří potřebují dnes večer vyléčit. Zbytek může počkat na ostatní dny,“ oznámila jsem mu a nasadila nekompromisní výraz. Nechtěla jsem, aby se zabil, protože hned vyléčí všechny.
„Dobře, ale budete mi dávat hlášení, jak na tom všichni jsou. Jakmile se někomu přitíží, dáte mi vědět. Je vám to jasné?“ rozhodl a já byla ráda, že mě poslechl a udělal kompromis. Že by konečně začal dostávat rozum? Potom jsem ho odvedla k připraveným vojákům na vyléčení a začala se věnovat ošetřování ostatních. Jedním okem jsem sledovala krále, který léčil, a s každým vyléčeným vojákem blednul a blednul. Bylo na něm vidět, že se ještě pořádně nestihl dát dohromady z ranního léčení a šest vojáků s rozsáhlými zraněními bylo dost. Skoro až příliš, kdyby tu byl další takový raněný, už by ho vyléčit nemohl bez toho, aby to mělo velmi špatné následky.
Když král doléčil, trochu se zapotácel a hned se ho ujala Amálka. Nechala ho odvést do jeho komnaty. Já zatím doošetřila ostatní vojáky a začala uklízet nepořádek. Když jsem měla hotovo, obešla jsem pro jistotu všechny zraněné, jestli mají všechno a hodlala si udělat čaj, když najednou do místnosti vstoupil Elyan. Teda spíš se zapotácel. Byl bílý jako smrt a sotva stál na nohou. Přispěchala jsem k němu a posadila ho na židli. Měla jsem o něj strach.
„Doufal jsem, že tu ještě někdo bude,“ pronesl slabým hlasem a usmál se na mě. Já mu opětovala jen starostlivý pohled a roztrhla mu košili, kde bylo vidět, že krvácí. Když jsem uviděla ránu, měla jsem ho chuť seřvat, ale nejdříve jsem si začala dělat starosti. Tohle nebyla žádná rána na jednoduché ošetření, chtělo to, co nejrychleji vyléčit králem. Jenže ten byl na umření. Na tohle jsem byla krátká a Amálka taky. Jenže přijít jsem o něj opravdu nechtěla.
„Proč jste nepřišel hned? Jak se vám to stalo?“ spustila jsem na něj trochu naštvaně a on téměř už z posledních sil odpověděl:
„Nemyslel jsem si, že to bude tak vážné, a musel jsem zařídit všechno okolo napadení,“ vysvětlil a Natalie si nad jeho slovy povzdychla. Jasně, všechno pro království, i kdyby on měl být mrtvý. V čele říše byli pracující blázni do posledního dechu a u Elyana se to téměř dalo považovat za doslovné.
„Nejsem si jistá, jestli se dožijete rána a král je naprosto vyčerpaný,“ prohodila jsem starostlivě a on se konečně trochu vyděsil. Bylo na něm vidět, že se cítí unavený a tělem mu neustále prolítávala bolest. Nečekal, že je na tom tak špatně. Trochu mu poklimbávala hlava a já začínala mít strach z jediného a to, že si budu muset vybrat mezi životem krále a Elyana.
Žádné komentáře:
Okomentovat