Polibky přírody - 3. kapitola

Nahej zadek Elyana a hurá před krále

3. kapitola

„Koho máš ráda? A komu děkuješ?“ ozvalo se najednou za ní. Natalie se urychleně otočila a sejmula svou ruku ze stromu. Za ní stál Elyan a probodával ji pohledem. Pravděpodobně čekal na smysluplnou odpověď, jenže ona ji neměla a pravdu mu říkat nechtěla.

„Jen vzpomínám,“ plácla první, co ji napadlo, aby se dál nevyptával. „Děje se něco?“ odvedla hned při první příležitosti pozornost od svého povídání se stromem.

„Jen jsem vás šel zkontrolovat,“ odpověděl jí.

„Bojíte se snad, že vám zmizím?“ Podívala se mu při tom přímo do očí a viděla v nich, jak se trefila přímo do černého. Elyan i přes svou velikost trochu stydlivě sklopil zrak.

„Dělám pouze svou práci,“ řekl jí a ona o tom nepochybovala. Ale i tak ji pozoroval pohledem, z kterého byla trochu nervózní. „Pojďte, mí muži dovezli nějaké jídlo. Určitě máte hlad a byl bych rád, aby na vás taky něco zbylo,“ poznamenal a ona se trochu začervenala. Starost o ni od někoho jako je on, jí imponovala. Zvedla se od kořenů stromu a šla směrem k Elyanovi. Ten, pozorujíc ji, se pomalu otáčel směrem k táboráku, který rozdělali jeho muži mezitím, než si pro ni došel.

Když Natalie dorazila k ohništi k těm trocha věcem, které měla sebou, všimla si, že muži kolem ní zase umlkli. Nechápala to, ale nijak celou situaci nekomentovala. Posadila se, jeden z mužů ji podal kus chleba s masem a její žaludek radostí zajásal. Bylo to velmi dlouho, co měla kus masa. Ani na chvíli neváhala a do jídla se zakousla. Byla velmi hladová, za těch pár dní toho snědla velmi málo a často jen to, co dal les.

Za dozvuku žvýkání ostatních dojedla a sledovala západ slunce, který jí naznačoval, že by si měla jít lehnout, aby byla zítra odpočatá. Rozbalila si svůj vak a z něho vytáhla otrhanou přikrývku, kterou včera zabavila ve vesnici a hodlala ulehnout. Jenže Elyan ji ještě nenechal.

„Nate, přece nebudete spát na zemi jen v tomhle,“ řekl jí a podával jí jakousi přikrývku, do které se soukali i ostatní jeho muži.

„A co vy?“ zeptala se trochu překvapena jeho gestem Natalie.

„Já teď budu hlídkovat, a pak se s jedním z mužů vyměním,“ odpověděl jí téměř automaticky a ona viděla, že nemá cenu se s ním dohadovat, proto přijala z jeho rukou přikrývku a zalezla pod ní. Zachumlala se do teplé látky a nadechla. Ucítila jakousi příjemnou vůni z přikrývky a nechala se jí ukolébat ke spánku.

…

Tak tohle se mi moc nelíbí. Sice se ten bloďatej obr stará hezky o mou malou holčičku, ale veze ji rovnou ke králi. Ačkoliv se Natalie rozhodla svůj dar ode mě tajit před ostatními, budu doufat, aby se nerozhodla jít po podobné cestě jako on. Není na to stavěná a její predispozice jsou jiné než jeho. Ona má být milovaná a ne být otrokem lidí, které má denně uzdravovat.

Ale teď zpátky k výpravě. Od ptáčků jsem slyšel, že ten obr se o ni krásně stará, ale nijak se mi nelíbí to, že ji pouze předá králi a pak ji nechá na pospas osudu. Natalie bude potřebovat nějakého ochránce a on se mi zdá jako ten pravý. Jen musím vymyslet, jak ho donutím k tomu, aby se tak stalo. S ním se asi nebude manipulovat lehce. Myslím, že ani případná nehoda v lese by mu nezabránila jezdit na koni se zlomenou nohou, místo toho, aby dohlédl na Natalie na králově dvoře.

Události dnešního dne mě velmi potěšily v tom, že Natalie přišla na to, jaký dar ode mě dostala, a nebyla vyděšená, nezmatkovala a přistoupila ke všemu rozvážně. Musela už za ta léta něco tušit a já byl vděčný, že to tak opravdu bylo.

Ptáčci mi hlásili každý její krok a já jsem jen vyčkával, kdy se stane něco zajímavého. Musel jsem být trpělivý, protože každý příběh má svůj spád a nemohl jsem hned očekávat nějaké zajímavé zvraty, i když vývoj situace beru za velmi zajímavý. Mám takový pocit, že osud Natalie bude ještě velmi strhující.

Natalie v noci spala jako malé dítě a ani nedutala. Elyana v noci vystřídalo na hlídkování několik mužů a on sám velmi rychle usnul. K ránu se pak probudil dříve než ostatní a vydal se k potoku, kde všechno svlékl a hodlal se vykoupat. Nebudu vám nic nalhávat, kdybych byl žena, určitě bych neodtrhl zrak z jeho postavy. Ale takhle jsem byl nucen požádat ptáčky, ať raději jdou sledovat, jak Natalie spí. Na jeho nahej zadek se mi totiž opravdu koukat nechtělo.

Stačilo mi, že bych měl vymyslet, jak si Elyana podmanit pro ochranu Natalie a znát každý rys jeho nahého těla jsem fakt nemusel.

…

Otevřela jsem oči a rozhlédla se po okolí. Všichni kromě jednoho z mužů spali a já se protáhla a snažila se dostat z přikrývky omotané kolem těla. S námahou jsem se vyhrabala a posadila se vedle hlídkujícího muže. Měl tmavé vlasy a trochu ostřejší rysy, podíval se na mě starostlivě a podal mi chleba a tvaroh. Poděkovala jsem mu a zakousla jsem se s chutí do jídla.

Jenže po chvíli, co jsem jedla, jsem si uvědomila, že mi tu někdo chybí. Elyan tu prostě nebyl. Nechápavě jsem se s otázkou v očích podívala na hlídkujícího muže a ten mi odpověděl bez toho, abych se na to stihla zeptat.

„Elyan se šel trochu upravit k potoku. Nemějte strach, nic se vám tu mezi námi nestane,“ pronesl jako bych se při tom zjištění rozhodla utíkat za ním a já se na něj zpátky usmála.

„Já z vás nemám strach. Jen jsem nervózní z toho, jak pořád mlčíte,“ sdělila jsem mu a on se tomu trochu pousmál. Proto jsem využila toho, že s ním mluvím a pokračovala dál:

„Takhle při cestách mlčíte pořád?“ ptala jsem se ho zvědavě.

„Není to vámi. Je to Elyanem. Má rád ticho a poslušnost,“ sdělil mi.

„Takže před ním moc nemluvíte. Není to špatně?“ zjišťovala jsem.

„Ne, není. Od té doby, co mlčíme, na nás nebručí a lépe s ním vycházíme,“ odpověděl mi, a nakonec se na chvíli odmlčel.

„Mimochodem mé jméno je Igraine,“ představil se.

„Ráda vás poznávám.“ Potom se ozvalo z lesa křupnutí větve a já se podívala směrem, odkud se zvuk nesl. Stál tam Elyan. Oblečený jen v kalhotách a v košili s mokrými vlasy.

„Dobré ráno,“ pozdravil a já sledovala další jeho počínání. Podíval se mi více do očí a později pokračoval. „Doufám, že jste se vyspala dobře. Čeká nás dlouhá cesta,“ po téhle větě jsem se zvedla a začala si balit věci, protože i ostatní si začali smotávat pokrývky a chystat koně.

Vrátila jsem Elyanovi jeho přikrytí s poděkováním a pak mu podala i své věci, které připevnil na koně, tak aby nám při cestě, co nejméně vadily. Potom mě vyzvedl do sedla a posadil se za mě, stejně jako včera. Vyjeli jsme.

Jeli jsme dlouho a nikdo z nás ani nedutal. Já se přizpůsobila zbytku. Ono to mlčení asi mělo nějaký důvod. Igraine se na mě občas trochu pousmál a já mu úsměv vrátila, ačkoliv mi připadalo, že pokaždé když se tak stalo, Elyan z nějakého důvodu popohnal koně více dopředu a nevím, jestli jsem už byla paranoidní, ale myslím si, že začal, jak to řekl Igraine, „bručet“. A když zrychlil už po třetí, tak jsem to nevydržela a musela si rejpnout.

„Děje se něco?“ Ale jako odpověď se vrátilo jen bručící ne a já se to mu musela pousmát.

„Nevím, co je vám tady k smíchu,“ zabručel mi do ucha, a tak jsem mu to bručení vrátila se smíchem.

„Bručíte a nemáte proč. To mi připadá vtipné,“ a viděla, jak mu s mým laškováním přejel trochu úsměv na rtech.

„Ono vás to veselí přejde, až budeme na místě,“ vyhrožoval mi a já se trochu zarazila.

„Říkal jste, že vlastně o nic nejde,“ obořila jsem se na něj.

„To jsem tím nemyslel,“ vrátil mi.

„A co jste tím teda myslel?“ tázala se Natalie dál.

„Byla jste někdy v hlavním městě?“ zeptal se mě trochu s vážným výrazem ve tváři.

„Ne,“ odpověděla jsem mu.

„Tak se připravte na spoustu lidí a spoustu zmatku, pokud na něco takového nejste zvyklá,“ upozornil mě. „Sám jsem z vesnice, tak vím, co vás čeká,“ svěřil se a mě trochu sklaplo. Měl pravdu, vůbec jsem netušila, co mě čeká. Od té doby jsem s ním víc nepromluvila.

Během dne jsme udělali několik zastávek, ale když se začínalo stmívat, trochu jsem začala nervóznět.

„Dnes zastavovat na noc nebudeme?“ zeptala jsem se trochu ustaraně.

„Ne, zahleďte se víc do dálky. Uvidíte světla. Jsme už blízko,“ řekl mi a já tak udělala. V dálce se mihotala velmi malá záře a já trochu znervózněla. Blížili jsme se a já si opravdu nebyla jistá v kramflecích potom, co mi Elyan řekl. Ale spolkla jsem všechny obavy a připravila se na nejhorší.

Dojížděli jsme k městu, až jsme se dostali k bráně, u které hlídkovali vojáci. Když uviděli naši jízdu. Jen se postavili a kývli nám na souhlas. Byla jsem poměrně už docela zničená z celodenního natřásání na koni, takže jsem ani nedávala pozor, kam moc jedeme. Nakonec jsme se zastavili na nádvoří a ze dveří se přihnalo několik lidí. Vůbec jsem nevěděla, kdo je kdo.

Kapitán a všichni doprovodní jezdci zastavili a seskočili. Mně pomohl Elyan slézt a postavil mě na nohy. Musel mě trochu přidržet, protože jsem byla maličko nejistá, když mě postavil. Byli nám odvedeni koně a ze dveří vyšel muž oblečený v obyčejné černé košili a kalhotách.

„Výsosti?“ ozvalo se sborově od ostatních a já jen sklopila zrak.