4. kapitola
Pohled Edwarda:
V několika posledních dnech se cítím naprosto hrozně. Něco mi chybí a já nevím co. Mám podezření, že někteří členové mé rodiny mi něco tají a já začínám cítit, že jejich tajemství je pro mě životně důležité.
Tanya mě zase pronásledovala a já nevím, jak jí mám znova vysvětlit, že zájem prostě nemám.
Seděl jsem večer v obýváku se zbytkem rodiny. Najednou se ozval zvonek a Esmé šla otevřít. Do obýváku vešel jakýsi Tony se slovy, že jde pro Bells. Vůbec jsem ho nevnímal. Přemýšlel jsem nad tím, co mi v životě chybí. Proč jsem pořád tak prázdný?
Na schodech se objevila Bella. První jsem ji ignoroval, ale pak mi znova částečně spočinula v zorném poli a já měl šanci si ji pořádně prohlédnout. Měla na sobě fialkové šaty s bílým páskem, legíny a baleríny. Vypadala jako porcelánová panenka. Byla elegantně nalíčená a tvář jí zdobil lehký úsměv. Hleděl jsem na ni a nechápal, jak jsem ji mohl celý den přehlížet? Sešla schody. Tony ji pozdravil a políbil ji na tváře. Ve mně se rozhostil pocit, který jsem neznal. Měl jsem chuť mu dát přes držku za to, že si k ní tohle vůbec dovolil. Nechápal jsem sám sebe. Tyhle pocity jsem neznal.
Jakmile Bella s Tonym odjeli, tak jsem se chtěl vydat proběhnout, urovnat si myšlenky a hlavně pocity. Když jsem se zvedal, zastavila mě Tanya. Už jsem jí měl po krk a řekl jí od plic další odmítnutí. Znova nasadila smutnou masku a já se nemohl na její obličej dívat. Věděl jsem jediné, musím pryč.
Otočil jsem se a vyrazil na svou oblíbenou louku. Lehl si doprostřed a začal přemýšlet. Přehrával jsem si vzpomínky posledních dnů a pořád mi tam něco nesedělo. Jako kdybych něco zapomněl. Jen jsem nevěděl co. Byl jsem sám ze sebe zmatený. Po nějaké době se na louce objevil Jasper.
„Promiň, že ruším, ale cítil jsem, cos cítil, a říkal jsem si, jestli si nechceš promluvit.“ Jasper byl velmi dobrý bratr. Vždy jsem mu záviděl, že našel lásku svého života tak brzy. Posadil se vedle mě. „Jak se cítíš?“ zeptal se mě, i když věděl, co mu odpovím.
„Zmatený,“ pověděl jsem mu.
„Chápu. Taky bych byl na tvém místě zmatený.“
„Jaspere, co přede mnou tajíte?“ Chtěl jsem znát pravdu. Jasper se na mě podíval a v jeho mysli proběhla myšlenka:
„Já ti to říct nemůžu. Slíbil jsem to.“ Byl jsem rád, že byl ke mně upřímný aspoň takhle, ale já toho mínil využít.
„A komu? To mi přece říct smíš, ne?“ Viděl jsem na něm, jak váhal.
„Carlisleovi a Alice.“ Jeho odpověď mě mátla. Chtěl jsem vědět víc.
„Koho se to týká?“ zkusil jsem.
„Edwarde, oni mě ukamenují.“ Trochu jsem rezignoval. Rozhodl jsem se hádat. Třeba na tuhle hru přistoupí.
„Týká se to mě?“ Viděl a cítil moje odhodlání to z něj dostat. „Stačí, když budeš kývat ano a ne.“ Jasper si povzdechl, ale kývnul na souhlas. Takže to bylo něco o mně. „Souvisí to s tím pocitem prázdnoty, který mě tak trýzní?“
Jasper se usmál a pověděl mi:
„Jsi na dobré cestě, jak vidím.“ Z Jasperovy poznámky jsem měl radost, ale už jsem mu nechtěl u Alice více zavářet, tak jsem stočil hovor na to, co jsem dnes večer cítil.
„Co to bylo za pocit, co jsem dnes cítil, když si pro Bellu přišel Tony?“ zeptal jsem se Jaspera.
„Neříkej, že nevíš, co to bylo za cit,“ rýpnul si do mě Jasper. První se mi chvíli smál, ale pak se slitoval a odpověděl:
„Žárlivost.“
Byl jsem naprosto zmaten. Proč bych na Tonyho žárlil? Kvůli Belle? To mi nějak nesedělo. Vždyť jsem si jí celý den ani nevšímal. Hrozně mě od rána štvalo, že mi něco zatajila a já jí nemůžu číst myšlenky. Řekl jsem si, že když mi to nechce říct, že ji budu ignorovat. Snažil jsem se vybavit si, kdy lidé a upíři žárlí a napadl mě jen Emmett, který tak vyvádí, když se snaží Rose sbalit nějací kluci, ale tam to bylo vysvětlitelné. Emmett Rose miloval. Já Bellu nemiloval. Aspoň jsem si to myslel. Nechápal jsem svoji žárlivost.
Jasper vedle mě trpělivě seděl a přemýšlel nad tím, jak bude žehlit vše, co mi řekl, u Alice. Zvedl jsem se a za všechno mu poděkoval. Cítil jsem se, jako kdybych zapomněl část své minulosti, i když jsem věděl, že upíři nezapomínají. Najednou jsem byl vděčný, že si píši deníky. Snad z nich zjistím, co mi v posledních dnech uniká. Vlezl jsem oknem k sobě do pokoje a hledal můj poslední deník.
Nemohl jsem ho najít. Nechápal jsem to. Kam mohl zmizet? Naštvaně jsem si lehl na pohovku a přemýšlel. Pod postelí jsem měl krabičku s fotkami mé rodiny. Vzal jsem ji a prohlížel si fotky. Narazil jsem tam na maminčin prsten a na srdce z drahokamu přidělané k stříbrnému řetízku.
Slyšel jsem, jak se Bella vrátila a během chvilky ulehla. Její srdeční tep se během několika minut uklidnil a já věděl, že spí. Měl jsem hrozné nutkání ji jít zkontrolovat, jestli dorazila v pořádku. Srdce z drahokamu jsem si strčil do kapsy.
Potichu jsem jí vlezl do ložnice a posadil se na křeslo, které bylo v rohu. Něco mi říkalo, že tohle nedělám poprvé, ale nechal jsem to být. Koukal jsem na ni a v kapse si hrál se srdcem. Najednou začalo svítat a já chtěl vidět, jak bude srdce vrhat duhu. Proto jsem ho z kapsy vytáhl a dal ho do paprsků, které začínaly protínat pokoj.
Srdce vytvářelo překrásnou duhu a já se jí kochal. Byl jsem tím tolik zabraný, že jsem si nevšiml, že Bella sedí na posteli a pozoruje mě.
Seděla a také se kochala krásnou duhou, kterou srdce vytvářelo. Pohlédl jsem na ni a čekal, až začne vyvádět, co tu dělám, ale ona nic. Všiml jsem si, jak mě pozorovala. Měla v očích lásku a zároveň smutek. Nechápal jsem její smutek a rozhodl jsem se ji utišit. Nevím, proč jsem to tak cítil, ale vstal jsem a vzal ji do náruče. Položila hlavu na mou hruď a já se cítil jako v sedmém nebi. Prohlížela si srdce v mé dlani. Měl jsem jí chuť říct, že patří jí, ale nevěděl jsem proč. Měl jsem tolik otázek. Chtěl jsem na ně znát odpověď a něco mi říkalo, že ona mi odpovědi dá.
„Bello,“ začal jsem, „mohla bys mi, prosím tě, odpovědět na některé otázky, které mě pořád v hlavě otravují?“ Podívala se mi do očí a musela v nich vidět můj zmatek. Najednou sklopila hlavu a zčervenala. Nechápal jsem její reakci a doufal jen v to, že mi vysvětlí všechen ten zmatek, který cítím.
Žádné komentáře:
Okomentovat