Poslední políbení na rozloučenou
Megan se mýlila. Byl jemný a každý jeho dotek byl naprosto uvážený. Jakoby se bál, že mu kdykoliv uteču a už mě v životě neuvidí. A překvapivě měl pravdu. Ale prozradit jsem mu to nemohla. Časem mu dojde, co jsem udělala a pravděpodobně mě bude proklínat. Možná i po mě půjde. Doufejme, že mě nenajde dříve, než se malé narodí.
Zase si hrál s mými vlasy a já se na něj spokojeně usmívala. Líbilo se mi v jeho náruči a těžce jsem se smiřovala s tím, že ho budu muset dnes v noci opustit. Ale rozhodnutí už padlo.
„Dáš si něco k pití?“ zeptala jsem se ho, když jsem sama cítila, že v mé puse je sucho, abych nic nemusela hrát. A začala jsem se od něj zvedat ke stolu, kde jsme měli víno.
„Ano, dám,“ odpověděl mi a pustil mě, abych ho mohla obsloužit. Nalila jsem víno do jednoho poháru, a aby mě viděl, vypila jsem ho. Potom jsem se znova otočila ke stolu a dělala, že pomalu nalívám další pohár pro něho. Mezitím jsem z prstenu, který mi dala Megan, vsypala uspávací prášek. S úsměvem jsem se pak k němu otočila a přinesla pohár. Obkročmo jsem si na něj sedla a sama mu dala napít. Bylo vidět, jak si takové gesto užívá a pořádně se ode mě napil. Když dopil, vzal mi z ruky pohár a odhodil ho na zem, převalil mě pod sebe na postel a políbil.
„Nebude ti vadit, když si dáme ještě druhé kolo?“ zeptal se mě, ale já věděla, že je to spíše jen konstatování a polibek mu jako odpověď vrátila. Měli jsme tak třicet minut na to až usne.
…
„Teda to to trvalo. V jednu chvíli jsem myslela, že sis to rozmyslela,“ ohradila jsem se na Astrid, když otevřela dveře. Ačkoliv jsem se snažila neposlouchat, některé věci se prostě nedaly přeslechnout. Měla jsem o ni strach, a kdybych musela, zakročím.
„No, měla jsem na mále,“ svěřila se mi a najednou byla červená až za ušima.
„Jo, snažila jsem se neslyšet.“ Mezitím jsem dorazila ke spícímu Maldredovi a položila mu ruku na hrudník.
„Co to děláš?“ vyjela na mě.
„Neboj, nezabíjím ho. Jen mu odebírám všechnu magickou energii, která mu po těch vašich číslech ještě zbyla, aby nás nemohl hned pronásledovat.“ Snažila jsem se být jen opatrná. Přece jen jsem nás všechny chtěla dostat v pořádku domů.
„Aha.“ Uklidnila se a posadila se na tu chvíli na stůl. Když už jsme byly na odchodu, ještě jednou se nad něj naklonila a políbila ho a pošeptala mu:
„Promiň.“
…
Díky tomu, že jsem měla Maldredovu sílu, mohla jsem bez problému uspat všechny stráže, které jsme potkaly cestou až do žaláře. Dostaly jsem se k žaláři a já potichu procházela od cely k cele, dokud jsem nezahlédla Samuela. Nespal, a proto mě ihned zaregistroval. Povedlo se mi kouzlem otevřít celu. Překvapivě byla tato část velmi jednoduchá a já z toho měla velmi divný pocit. Něco mi tu nehrálo.
Ale uklidňovala jsem se tím, že z cely jsem ho dostala tak jednoduše, protože vězni byli natolik oslabení, že kouzla používat nemohli. Když byl volný, radostí jsem ho objala a dala mu oblečení, které jsme pro něj měly připravené. Bylo jednoho strážného, kterého jsem uspala. Připadalo mi to jako dobré maskování.
Během několika dalších vteřin se oblékl a vyrazili jsme na cestu.
Po boku strážného nikoho nenapadlo nás nějak zastavit a já už nemusela nikoho uspávat. Povedlo se nám dojít k bráně, kde bylo jen pár strážních a nějací noční pocestní. Nikdo si nás pořádně nevšímal a akorát jsme chtěli přejít hranici města, když se Samuel zasekl.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho starostlivě a najednou jsem v jeho očích zahlédla zmatek.
„Nemůžu odejít. Jsem ovlivněn nějakým kouzlem.“ V rychlosti jsem testovala každé kouzlo, které mě napadlo, ale na nic jsem nemohla přijít. Byla jsem dobrá v kouzlech na léčení a zvládala většinu bojových, ale s ničím takovým jsem se nikdy nezabývala.
„Děje se něco?“ ozvala se hlídka, která zaznamenala, že jsme se u východu zasekli.
„Budete muset jít beze mě.“
„Ne,“ odmítala jsem, ale tušila jsem, že jiná cesta nebude.
„Nemůžeš tu zůstat, zjistí, že jste se mě pokusily zachránit.“
„Ale…“ Utišil mě prstem přes moje rty.
„Doposud mě nezabil. Jsem pro něj cenný. Jinak by se mě zbavil už dávno. Připrav všechny na bitvu. Je jen otázkou času, než na vás vyrazí.“ Naposled jsem ho urychleně políbila a otočila jsem se směr domov, než se stráže pořádně stihli podívat po nás.
„Miluji tě,“ poslala jsem mu ještě naposled. Potom už jsme zmizely.
…
Cestou jsme ukradly nějaké koně a postupně se vracely domů. Zastavily jsme se jen na jídlo a mně bylo naprosto mizerně. Astrid moji náladu vycítila.
„Tohle jsme nemohly tušit. Nebyly jsme na nic podobného připravené. A měl pravdu. Kdybychom neodešly, už bychom se odtamtud nedostaly.“
„Jenže jedeme domů bez ničeho. Nic, co by nám pomohlo vyhrát boj.“
„Mýlíš se. Roste v nás život. Je za co bojovat,“ připomněla mi a já musela uznat, že má pravdu. A krom cesty domů, bylo na čase vymýšlet bojovou taktiku. Hodlala jsem bojovat až do konce. Nic jim nedat zadarmo.
…
Po několika dnech jsme měly nadohled město. Když se před námi najednou objevila královská hlídka, byly jsme donucené zastavit. Abych nás ušetřila jakýchkoliv problémů, stáhla jsem si kapuci, pod kterou jsem celou dobu měla schovanou tvář, a jeden z vojáků si sundal helmici. Když zaznamenal, kdo jsem, viděla jsem na něm, jak se mu ulevilo.
„Už jsme vás, výsosti, ani neočekávali,“ sdělil mi a jedna moje část byla ráda, že jsem doma.
„Ale nepovedlo se mi ho zachránit,“ informovala jsem ho mezitím, co jsme se vydali k městu. Astrid mě následovala.
Jakmile jsme dorazili na nádvoří a já sesedla z koně. Přihnala se ke mně Annie a objala mě.
„Mladá dámo, máš průšvih.“ Ale i přesto se tvářila nadšeně, dokud nezpozorovala Astrid.
„Annie, chtěla bych ti představit Astrid. Moji pomocnici při misi. Díky ní jsem se dostala, až k Samuelovi. Ale bohužel se mi ho nepodařilo zachránit.“ Viděla jsem na Annie, že má na mě ještě jednu otázku.
„Takže pořád žije,“ zkonstatovala.
„Ano, myslím, že ano. Z nějakého důvodu si ho drží naživu.“ Annie si viditelně oddechla, a potom začala zkoumat pohledem Astrid, dokud se nezeptala:
„Co pro ni chceš?“ Otočila jsem se na ni a spustila:
„Bude ti vyhovovat, když mi budeš neustále po boku jako moje služebná? Občas totiž budu potřebovat zapnout šaty.“
„Myslím, že s tím nebudu mít problém,“ téměř zajásala. Annie jen na mé rozhodnutí kývla a nijak její chování nekomentovala. Mám takové tušení, že na tohle téma si se mnou promluví později. Místo toho nás vyzvala, abychom šly dovnitř. Musely jsme vypadat vyčerpaně, protože se hned začala starat. Bylo milé být doma.
Zase si hrál s mými vlasy a já se na něj spokojeně usmívala. Líbilo se mi v jeho náruči a těžce jsem se smiřovala s tím, že ho budu muset dnes v noci opustit. Ale rozhodnutí už padlo.
„Dáš si něco k pití?“ zeptala jsem se ho, když jsem sama cítila, že v mé puse je sucho, abych nic nemusela hrát. A začala jsem se od něj zvedat ke stolu, kde jsme měli víno.
„Ano, dám,“ odpověděl mi a pustil mě, abych ho mohla obsloužit. Nalila jsem víno do jednoho poháru, a aby mě viděl, vypila jsem ho. Potom jsem se znova otočila ke stolu a dělala, že pomalu nalívám další pohár pro něho. Mezitím jsem z prstenu, který mi dala Megan, vsypala uspávací prášek. S úsměvem jsem se pak k němu otočila a přinesla pohár. Obkročmo jsem si na něj sedla a sama mu dala napít. Bylo vidět, jak si takové gesto užívá a pořádně se ode mě napil. Když dopil, vzal mi z ruky pohár a odhodil ho na zem, převalil mě pod sebe na postel a políbil.
„Nebude ti vadit, když si dáme ještě druhé kolo?“ zeptal se mě, ale já věděla, že je to spíše jen konstatování a polibek mu jako odpověď vrátila. Měli jsme tak třicet minut na to až usne.
…
„Teda to to trvalo. V jednu chvíli jsem myslela, že sis to rozmyslela,“ ohradila jsem se na Astrid, když otevřela dveře. Ačkoliv jsem se snažila neposlouchat, některé věci se prostě nedaly přeslechnout. Měla jsem o ni strach, a kdybych musela, zakročím.
„No, měla jsem na mále,“ svěřila se mi a najednou byla červená až za ušima.
„Jo, snažila jsem se neslyšet.“ Mezitím jsem dorazila ke spícímu Maldredovi a položila mu ruku na hrudník.
„Co to děláš?“ vyjela na mě.
„Neboj, nezabíjím ho. Jen mu odebírám všechnu magickou energii, která mu po těch vašich číslech ještě zbyla, aby nás nemohl hned pronásledovat.“ Snažila jsem se být jen opatrná. Přece jen jsem nás všechny chtěla dostat v pořádku domů.
„Aha.“ Uklidnila se a posadila se na tu chvíli na stůl. Když už jsme byly na odchodu, ještě jednou se nad něj naklonila a políbila ho a pošeptala mu:
„Promiň.“
…
Díky tomu, že jsem měla Maldredovu sílu, mohla jsem bez problému uspat všechny stráže, které jsme potkaly cestou až do žaláře. Dostaly jsem se k žaláři a já potichu procházela od cely k cele, dokud jsem nezahlédla Samuela. Nespal, a proto mě ihned zaregistroval. Povedlo se mi kouzlem otevřít celu. Překvapivě byla tato část velmi jednoduchá a já z toho měla velmi divný pocit. Něco mi tu nehrálo.
Ale uklidňovala jsem se tím, že z cely jsem ho dostala tak jednoduše, protože vězni byli natolik oslabení, že kouzla používat nemohli. Když byl volný, radostí jsem ho objala a dala mu oblečení, které jsme pro něj měly připravené. Bylo jednoho strážného, kterého jsem uspala. Připadalo mi to jako dobré maskování.
Během několika dalších vteřin se oblékl a vyrazili jsme na cestu.
Po boku strážného nikoho nenapadlo nás nějak zastavit a já už nemusela nikoho uspávat. Povedlo se nám dojít k bráně, kde bylo jen pár strážních a nějací noční pocestní. Nikdo si nás pořádně nevšímal a akorát jsme chtěli přejít hranici města, když se Samuel zasekl.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho starostlivě a najednou jsem v jeho očích zahlédla zmatek.
„Nemůžu odejít. Jsem ovlivněn nějakým kouzlem.“ V rychlosti jsem testovala každé kouzlo, které mě napadlo, ale na nic jsem nemohla přijít. Byla jsem dobrá v kouzlech na léčení a zvládala většinu bojových, ale s ničím takovým jsem se nikdy nezabývala.
„Děje se něco?“ ozvala se hlídka, která zaznamenala, že jsme se u východu zasekli.
„Budete muset jít beze mě.“
„Ne,“ odmítala jsem, ale tušila jsem, že jiná cesta nebude.
„Nemůžeš tu zůstat, zjistí, že jste se mě pokusily zachránit.“
„Ale…“ Utišil mě prstem přes moje rty.
„Doposud mě nezabil. Jsem pro něj cenný. Jinak by se mě zbavil už dávno. Připrav všechny na bitvu. Je jen otázkou času, než na vás vyrazí.“ Naposled jsem ho urychleně políbila a otočila jsem se směr domov, než se stráže pořádně stihli podívat po nás.
„Miluji tě,“ poslala jsem mu ještě naposled. Potom už jsme zmizely.
…
Cestou jsme ukradly nějaké koně a postupně se vracely domů. Zastavily jsme se jen na jídlo a mně bylo naprosto mizerně. Astrid moji náladu vycítila.
„Tohle jsme nemohly tušit. Nebyly jsme na nic podobného připravené. A měl pravdu. Kdybychom neodešly, už bychom se odtamtud nedostaly.“
„Jenže jedeme domů bez ničeho. Nic, co by nám pomohlo vyhrát boj.“
„Mýlíš se. Roste v nás život. Je za co bojovat,“ připomněla mi a já musela uznat, že má pravdu. A krom cesty domů, bylo na čase vymýšlet bojovou taktiku. Hodlala jsem bojovat až do konce. Nic jim nedat zadarmo.
…
Po několika dnech jsme měly nadohled město. Když se před námi najednou objevila královská hlídka, byly jsme donucené zastavit. Abych nás ušetřila jakýchkoliv problémů, stáhla jsem si kapuci, pod kterou jsem celou dobu měla schovanou tvář, a jeden z vojáků si sundal helmici. Když zaznamenal, kdo jsem, viděla jsem na něm, jak se mu ulevilo.
„Už jsme vás, výsosti, ani neočekávali,“ sdělil mi a jedna moje část byla ráda, že jsem doma.
„Ale nepovedlo se mi ho zachránit,“ informovala jsem ho mezitím, co jsme se vydali k městu. Astrid mě následovala.
Jakmile jsme dorazili na nádvoří a já sesedla z koně. Přihnala se ke mně Annie a objala mě.
„Mladá dámo, máš průšvih.“ Ale i přesto se tvářila nadšeně, dokud nezpozorovala Astrid.
„Annie, chtěla bych ti představit Astrid. Moji pomocnici při misi. Díky ní jsem se dostala, až k Samuelovi. Ale bohužel se mi ho nepodařilo zachránit.“ Viděla jsem na Annie, že má na mě ještě jednu otázku.
„Takže pořád žije,“ zkonstatovala.
„Ano, myslím, že ano. Z nějakého důvodu si ho drží naživu.“ Annie si viditelně oddechla, a potom začala zkoumat pohledem Astrid, dokud se nezeptala:
„Co pro ni chceš?“ Otočila jsem se na ni a spustila:
„Bude ti vyhovovat, když mi budeš neustále po boku jako moje služebná? Občas totiž budu potřebovat zapnout šaty.“
„Myslím, že s tím nebudu mít problém,“ téměř zajásala. Annie jen na mé rozhodnutí kývla a nijak její chování nekomentovala. Mám takové tušení, že na tohle téma si se mnou promluví později. Místo toho nás vyzvala, abychom šly dovnitř. Musely jsme vypadat vyčerpaně, protože se hned začala starat. Bylo milé být doma.
Jak tohle může jenom dopadnout? NO, netroufám si odhadovat. ;)
OdpovědětVymazat