Šmarjá, Edwarde tak už se zamiluj! - 25. kapitola

Hormony a bohové se zbláznili!

25. kapitola

„Takže ty budeš ten, komu mám vyhubovat za to, že se mi vloupal do skříňky a narušil mi tak mé soukromí?“ vypustila jsem provokativně z úst a viděla, jak strnul ještě víc.

Vypadá to, že panáčkovi vůbec nedošlo, že se nezachoval zrovna nejlépe. Je mi jasné, že to myslel dobře, ale já jsem na své soukromí velmi háklivá. Pořád tam stál jako solný sloup a mně ho začínalo být líto. Asi se zaseknul. Postavila jsem se přímo proti němu a měla jsem mu chuť přejet rukou po tváři, zjistit jestli je jeho tvář stejně jemná, jako vypadá. Neptala jsem se a nechala se vést srdcem. Dotkla jsem se jeho tváře a nakonec na ni položila celou dlaň. Byla jsem z téhle blízkosti úplně mimo. Někde v mozku jsem si poznamenala, že pokud se někdy dostanu k němu domů, musím se podívat, co používá za tělový krém, ale to bylo úplně podružné, dokud stál ode mě pár centimetrů.

Edward mě pozoroval a čekal, co bude dál. Pomalu jsem se k němu přibližovala a radši opomíjela povzbudivý pískot kolem nás. Už už jsem se byla blízko jeho rtů, když se ozval Jessičin řev.

„Ty mrcho, ten je můj!“ zařvala na celou jídelnu. Nedokončila jsem spojení našich rtů a otočila se vyjeveně na Jessicu. V ruce držela dopis a mířila k nám v podobě bohyně pomsty. Ten výjev mě trochu vyděsil a něco ve mně se pohlo a rozhodlo se utéct s Edwardem pryč od všeho. Chytla jsem ho za ruku a mířila ven ze školy. Následoval mě. Vyběhla jsem ven ze školy a rozhlédla se po parkovišti a chtěla jsem běžet ke svému autu, ale Edward mě popadl do náruče a odnesl mě k němu do auta, kde mě posadil do sedačky spolujezdce, a rychlostí blesku se posadil na místo řidiče a vyjel rychlostí, jako kdyby nás někdo chtěl zabít.

Nevím, kam jsme jeli, ale Edward nemluvil. Já taky nemluvila. V mé hlavě jsem měla zmatek a snažila se srovnat myšlenky. Proč jsem se rozhodla prostě najednou utéct s Edwardem? A divné na tom všem bylo, že jsem byla šťastná. Já prostě chtěla! Podívala jsem se jedním očkem na Edwarda a všimla jsem si, jak je napjatý, a nechápala, co se děje. Zase měl černé oči a vypadal, že mě každou chvíli zabije. Jenže tentokrát jsem neměla šanci nikam utéct a musela jsem se tomuhle jeho já postavit. Rozhodla jsem se nechat vést srdcem nebo hormony? Nevím, co více mě pohánělo v jeho přítomnosti, ale chtěla jsem být s ním i za cenu toho, že mu budu muset odpustit to vloupání se do mé skříňky.

Natáhla jsem znovu k němu ruku a v autě se najednou napjala atmosféra. Byl snad strnulejší ještě víc než před tím, ale před mým dotykem neuhnul. V ten moment, když moje ruka spojila naše těla, se uvolnil. Jako kdyby to byl pokyn k tomu, že se něco změnilo. Chtěla jsem, aby byl se mnou šťastný, a ačkoli kvůli manuálu občas musel zařadit, nacpala jsem k němu a mezi nohama mu dělala prostor na řazení. Sice to nebyla nejpříjemnější pozice, ale jedna polovina těla se mačkala na to jeho a já i on jsme vypadali poměrně šťastně. Zabořila jsem hlavu do jeho ramene.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se s nádechy a výdechy do jeho pokožky. Kromě tělového mléka musím zjistit i jakou má kolínskou, udělala jsem si další poznámku.

„Nevím,“ odpověděl mi. „Asi bychom se měli vrátit,“ podotkl a něco se ve mně sevřelo. Přitiskla jsem se k němu, co to šlo, a odmítala ho pustit. Podívala jsem se mu do tváře a sledovala, jak jede dál a sleduje cestu před sebou.

„Ne, já nechci. Jeď dál, prosím,“ žadonila jsem a dělala u toho na něj oči. Jeho pohled byl zpočátku nechápavý, ale pak začal tát a mě bylo jasné, že mám vyhráno. V tuhle chvíli by snad splnil každé přání, které bych vyslovila.

„Kam to bude?“ zeptal se najednou a já začala přemýšlet. Nemohla jsem se rozhodnout kam.

„Jeď prostě rovně a až mi něco bude líbit, zastavíme,“ poručila jsem mu. Sice na mě chvíli koukal dost šíleně, ale nakonec jen pokrčil rameny a dodal:

„Proč ne?“ A vydal se dál. Já se více uvelebila v jeho sedadle a namáčklá na něm, rozhodnutá ho nepustit, jsem usnula.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale najednou jsem cítila, jak jsme zpomalili. Probudila jsem se a otevřela oči. Podívala jsem se Edwardovi do očí a on se na mě usmál. Bylo to snad to nejpříjemnější, co jsem po ránu kdy viděla. Srdce mi začalo sprintovat a já si uvědomila, že jsem úplně v jiné pozici. Omluvně jsem se podívala na Edwarda a ten se jen ušklíbl.

„Sám jsem tě tak přemístil. Považoval jsem to pro tebe za příjemnější,“ informoval mě a já si prohlédla naše zaklíněné boky. Přesunul mě tak, že jsem měla jednu nohu přes něho a seděla na něm obkročmo. Hlavu jsem celou dobu při spánku musela mít na jeho pravém rameni. Potom, co jsem chvíli mlčela, promluvil:

„Budu muset natankovat a ty by ses měla něčeho najíst,“ informoval mě a já se začala zvedat z jeho klína. Sice se mi nechtělo, ale příroda volala. Vylezla jsem dveřmi řidiče a celá polámaná jsem málem sletěla k zemi. Naštěstí mě zase zachytily Edwardovy ruce, postavily mě na pevnou zem a já se o něj opřela tělem.

„Budeme muset najít nějaký hotel,“ podotkl Edward.

„Hmm,“ zabručela jsem mu do hrudníku. Nakonec jsem zvedla hlavu a rozhlédla se po okolí. Všude bylo spoustu světýlek a já úžasem otevřela pusu.

„Las Vegas, lásko,“ přitiskl si mě na tělo a zajel mi hlavou do mých vlasů.

„To jsem spala tak dlouho?“ zjišťovala jsem.

„Ne, jen já jsem jel jako blázen,“ přiznal se sarkasticky.

„Ale to se nedělá, pane Cullene. Pochybuji o tom, že jste cestou neporušil žádný z předpisů,“ vracela jsem mu škádlivě a on se mému chování jenom uchichtl.

„Má paní, řekla jste mi, že mám jet rovně, a já se snažil vším příkazů, co nejvíce držet,“ zlobil mě.

„To se, pane Cullene, budete vždy chovat jako malé děcko a vždy splníte doslova každé mé přání?“ rýpala jsem si dál.

„Slečno Swanová, kdybych plnil každý váš příkaz doslovně, dávno už jsme rozpláclí někde ve stromě,“ bránil se a mně se na obličeji tvořil ten nejšťastnější úsměv na světě. Naše kočkování končilo a Edward mě najednou zase vzal do náruče. Tentokrát jsem vyjekla a podívala se na něj káravě.

„Já chodit umím,“ zašvitořila jsem.

„Nech mě, prosím, se o tebe dnes starat,“ zamručel mi do ouška a já se hodlala jeho prosbě podvolit. Dálkovým ovladačem zamkl auto a místo k benzínce mě nesl na druhou stranu silnice, kde svítil jakýsi hrozně drahý hotel.

„Edwarde, budeme muset najít něco levnějšího,“ snažila jsem se ho zastavit, ale on mě neposlouchal a nesl si mě do toho drahého hotelu dál. Rezignovala jsem, proti jeho silné náruči jsem neměla šanci.

„Dobrý den,“ pozdravila nás recepční, když jsme došli na recepci. Dřív než jsme stihli cokoliv povědět, zeptala se:

„Novomanželé?“ Ve mně hrklo a dřív než jsem se vzpamatovala, odpověděl Edward:

„Ne, ještě ne," odpověděl jí pohotově a mně málem vypadly oči z ďůlků.

…

„Přišel jsem o něco? Kde je Afrodita?“ otázal se Amor lenivě.

„Afrodita tady před chvílí ječela a skákala, jako když její oblíbený hokejový tým naposledy vyhrál Stanley cup a ona se pak mohla účastnit mejdanu ve sprchách.“

„Proč tolik radosti?“

„Edward odvezl Bellu do Vegas.“

„Chápu, na čem teď máma pracuje?“

„Dává dohromady seznam nejromantičtějších kaplí ve městě, kde by se mohla z Belly stát mladá paní. A trochu jí podezřívám, že by chtěla dělat oddávající.“

„Jů, výlet na zem! Myslíš, že když se rozhodnou a my se budeme poflakovat okolo, vezmou nás za svědky?“

„Za vypracování bojové strategie to jistě stojí,“ usmála se Athéna pod vousy (které neměla). „Pokud ovšem ještě někdy vylezou z toho hotelu.“

Temná akademie – Vyvolení - Gabriella Poole

Zavři oči a jdi spát. Nechoď v noci po chodbách. Drže se ve své komnatě a vyhni se každému, kdo na tebe kouká očima, které nesou staletí moudrosti.

Možná, kdyby se Cassie držela těchto pravidel, nikdy by neměla tušení o tom, co se na Temné akademii děje. Cassie neboli celým jménem Cassandra, získává stipendium na Darkově univerzitě, kam uniká před ne zrovna příjemným životem pěstounů. Z chudé vrstvy se dostává do vrstvy boháčů, kde je výjimečná převážně jen svou inteligencí a podle mě, hlavně svou zvědavostí a drzostí. Ale znáte to: „Kdo je zvědaví, bude brzo starý.“ A k téhle knížce se toto přísloví, tak trochu ironicky hodí více, než by kdo čekal.

Cassie nakonec ve škole najde své místo, ale neustále ji padá do oka skupina Vyvolených, která podle všeho, řídí celou školu, a jak časem poznává, jsou jejími stavebními kameny. Doslova si můžou dovolit ve škole snad všechno a nikdo jim neodporuje. Jenže skrývají tajemství, které je doslova temné a Cassie se rozhodne, že zjistí jaké je, ať jí to stojí, co to stojí. Brouzdá po nocích a každý den zjišťuje nové a nové informace, ale celou dobu se utvrzuje v jediném – celé tajemství zjistí pouze, když se dostane mezi Vyvolené. A o to se začne pokoušet. K jejímu plánu se časem přidává spolužák Jake, který dostal na Darkově univerzitě také stipendium, ale jen kvůli tomu, že jeho sestra nějakým záhadným způsobem zemřela a pan Dark, který univerzitu vede, chtěl rodině mrtvé odčinit, co jí bylo způsobeno. A protože Jakeovův cíl je zjistit, co se jeho sestře stalo, přidává se na stranu Cassie.

Časem se také do hry přidává Isabella. Spolubydlící Cassie, která moc inteligence nepobrala, ale upřímně, kde ji autorka nabrala na inteligenci, tam ji nabrala na síle. Od ní bych totiž do žeber loktem opravdu dostat nechtěla.

Skupinka našich odvážlivců se rozhodne, že nejjednodušším způsobem bude, když se dostane na zoubek jednomu z Vyvolených Cassie. Přece jen muži často ženám podlehnou, hlavně pokud na začátku přiznají, že jejich normální společnice si neholí ani podpaždí, ačkoliv vypadají jako modelky z hlavních stránek nejznámějších časopisů. No, kde se stala asi chyba? Taky vám to vrtá hlavou? Jeden z důvodů, proč jsem knihu přelouskala v rekordním čase.

Jinak pokud knížku otevřete, čekejte, že už od začátku se budete střetávat s jednou nevysvětlitelnou událostí za druhou, a bude vám vrtat hlavou, zda po těch všech upířinách, co v několika posledních letech vyšly, nejste čtenáři další. Ne, ačkoliv vám může v hlavě projít myšlenka, že Meyerová i Smithová si neobyčejně poradily s vycházením upírů na slunce, ale určitě tam nezmiňovaly nic o tom, že lidé mládnou či neřešily to, že kolem hlavních hrdinů se nachází spousta starších lidí, kteří hrají poměrně velkou roli v příběhu. A tak je na vás, zda odhalíte tajemství Vyvolených.

První díl této napínavé série je jen jakýsi úvod k celému příběhu a můžeme se těšit na další a napínavější dobrodružství. No, snad nebudeme čekat dlouho, než si přečteme úplný konec příběhu. Přece jen dalším a dalším natahováním série ztrácí kniha na síle prvního okamžiku, kdy je ještě čtenář do příběhu čerstvě zapojen.

Polibky přírody - 18. kapitola

Polibky tě prozradí.

18. kapitola

„Aha,“ zabručela Amálka, když jsem jí vysvětlila všechno, co potřebovala o mně vědět. „Takže nakonec požádal o ruku tu, která s ním může žít věcně. Roztomilé,“ shrnula téměř vítězně a já málem spadla ze židle. Nic takového mě vůbec nenapadlo a vlastně jsem na to zasnoubení v návalu událostí, tak trochu zapomněla. Jenže když uviděla můj výraz, začala se smát. „Zapomnělas na to,“ sdělila mi tak trochu vypočítavým hlasem a já stále koukala do země. Styděla jsem se za to a ještě více jsem se děsila toho, co má za několik dní udělat. Ten čas tolik letěl! Nechtěla jsem být královnou a ještě hůř, nechtělo se mi být s mužem, kterého jsem brala spíše jako staršího bratra, než muže, jež miluju. „Zlato, to bude dobré,“ uklidňovala mě. „Ono se to všechno nějak vyřeší,“ pokračovala a v mé hlavě se tvořil jediný plán, jak se z toho všeho vyvléknout, když bude potřeba – útěk.

…

Byl jsem nervózní z její tiché společnosti. Dováděla mě tím k šílenství. Viděl jsem, že mi stále stíhá, a tak jsem pobídl koně, aby zrychlil. Slyšel jsem, jak Temi koně stejně pobídla a držela se mnou tempo. Dnes jsme odpoledne měli dorazit do cíle a já nevěděl, jestli vůbec chci zpět. Netušil jsem, co dál pak bude s Temi.

„Temi?“ začal jsem trochu zvědavě a doufal, že z ní dostanu aspoň tentokrát odpověď. Ale byl jsem připraven, že v jejím případě neuspěju, tak jako vždycky.

„Ano, výsosti?“ odpověděla mi trochu nezapáleně.

„Co bude, až mě doprovodíte?“ ptal jsem se.

„No, to je otázka. Záleží na tom, jak se se mnou vypořádají u vás doma,“ odpověděla mi a moje hlava začala v duchu klást miliony otázek.

„Proč by se oni chtěli s vámi nějak vypořádat?“ zjišťoval jsem. Trochu se ušklíbla, potom pokrčila rameny a vysoukala ze sebe:

„Máte recht. Měla jsem vás zabít, dokud jste spal,“ a s tím pobídla koně ještě víc, až mi utekla. Byl jsem z jejích slov naprosto zmatený, ale zase jsem se dobral k jedinému – nic mi pořádně neprozradila. A zabít mě? Proč? Ta ženská si ze mě dělá blázna a já jí to v klidu dovoluji! Áááááááááááááá.

…

Procházel jsem se v zahradách a jo, doufal jsem, že se tu objeví. Bylo po obědě, a jak jsem měl zjištěno od služebnictva, od té doby, co mě ráno Amálka vystrkala ze dveří, tvrdila mi něco o tom, že všechny věci musí probrat po žensku. A asi nic jiného než Amálce ustoupit mi nezbývalo. A teď? Prostě jsem doufal, že se konečně dostane na mě. Nevím, jak jsem tam dlouho na ni čekal, ale nakonec se na mě dostalo. Byl jsem ochotný čekat snad i věčnost.

„Máte tu v plánu stanovat?“ rejpla si a já musel v ten moment vypadat jako totální blbeček, protože jsem cítil, jak se na mé tváři ihned usadil úsměv.

„Ale koukám, že vám to sluníčko prospívá,“ okomentovala mé chování.

„Vy už také vypadáte lépe, když neležíte v bezvědomí a nejste bílá jako smrt,“ vrátil jsem jí kompliment. Chvíli jsme se spolu potichu procházeli, a pak ho prolomila otázkou, kterou bych od ní jen tak nečekal:

„Kdy si myslíte, že by se král mohl vrátit?“ a já byl na něj tak trochu naštvaný. První, co jsem naplánoval po jeho návratu, byl rozhovor o tom, že si musí s Natalie promluvit a tu jejich uspěchanou situaci změnit. I kdybych mu měl říct, jak na tom jsem já. Bylo na ní vidět, že z toho jejich zasnoubení šťastná není. Dokonce, jak vyslovila tu otázku, cítil jsem, jak moc si je nejistá. Že by všechny myšlenkové pochody v tomhle směru měly trochu jiný spád, když teď byla nějaký ten den v bezvědomí?

„Nevím, ale doufám, že co nejdříve,“ sdělil jsem jí a doufal, že je už dávno na cestě zpět. Papírování a vládnutí prostě nebylo pro mě. Tentokrát jsme naši procházku protáhli, až na hradby, kde jsem občas potkával krále. Netušil jsem přesně, kde jsme, protože jsem celou dobu sledoval Natalie. Nějak jsem pořád nemohl uvěřit tomu, že už je zdravá a je tu se mnou. Natalie moje pozorování zpozorovala a trochu uličnicky se mě zeptala:

„Koukáte na mě jako bych spadla z višně. Mám snad něco na tváři?“ A hraně si projela obličej rukou, jako by hledala jakoukoliv nedokonalost. Nevím proč, ale v jednom nestřeženém okamžiku jsem ji za ruku chytil a díky tomu se k ní trochu přiblížil.

„Ne, jen pořád nemůžu uvěřit tomu zázraku, že jste konečně tady se mnou a neležíte ve své komnatě v bezvědomí,“ a s jejím úsměvem jsem se k ní blížil čím dál víc. Pohladil jí lehce jednou rukou po bradě a zastavil se na její špičce. Vůbec jsem netušil, kde se ta odvaha ve mně v ten moment vzala, ale nezaváhal jsem a využil její překvapení. Přitáhl jsem si její bradu, naklonil se a podíval se jí do očí, a potom jsem konečně udělal to, co jsem chtěl udělat už nějakou dobu. A neodporovala. Překvapivě se po prvním šoku uvolnila a cítil jsem, jak mi polibek oplácí. Víc jsem si jí k sobě přitáhnul za její boky a dál v polibku pokračoval. Byl jsem do toho, tolik zaměstnaný, že jsem ani neslyšel, že někdo přichází.

„A já myslel, že je to moje snoubenka,“ ozvalo se trochu se smíchem a já s Natalie od sebe odskočil. Potom jsme se snažili oba, cokoliv říct, ale zastavil nás.

„Nic neříkejte. O tomhle si promluvíme později," a já doufal, že král tentokrát bude shovívavý, protože jsem přesně věděl, jak moc jsem to podělal. Potom jsem si ho pořádně prohlédnul a spatřil osobu za ním. První jsem si myslel, že vidím ducha, ale když se na mě šibalsky usmála, věděl jsem, že jsem se celé ty roky mýlil.

„Temi,“ zašeptal jsem a v rychlosti se rozběhl a popadl ji do náruče. Smála se a já ji točil jako malou holčičku. Když jsem ji postavil na zem a ona si mě prohlédla a poznamenala:

„Jsi v pořádku,“ a já jí na to odpověděl:

„Ty taky. Tolik si vyrostla,“ usmíval jsem se jako sluníčko na hnoji, dokud mě zase nevyrušil, tentokrát trochu naštvaný hlas krále.

„Nechtěl bys nám něco vysvětlit?“ zeptal se a já slyšel v jeho hlasu, že jsem ho tím přivítáním s Temi trochu vykolejil. Tohle asi nečekal. Pravděpodobně mu neřekla, kdo je. Takže jsem se na ty dva otočil a uviděl jeden naštvaný výraz Natalie a jeden naprosto rudý obličej krále. Chápal bych ho u něj, když mě načapal, jak mu líbám jeho snoubenku, ale teď? Změřil jsem si ho, a pak se podíval na Temi a ta se neustále lišácky usmívala. Co ta měla za lubem? Nevěděl jsem, o co jde, ale něco se tu mezi nimi dělo, protože takhle rozhozeného krále jsem neviděl ani nepamatuju.

„Výsosti, Natalie, rád bych vám představil svou sestru.“

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 24. kapitola

 

 

Když se to sere, tak se to sere.

24. kapitola

Já píšu vám – co mohu více?

Co ještě mohu dodati?

Nevím, kolikátý cár papíru už jsem zneškodnil, ale pořád mě napadly jen verše z knih a úryvky z milostných dopisů klasických autorů. V tento moment jsem měl v hlavě čisto a prázdno, pouze verše z knih. Toužil jsem být romantický, ale nešlo mi to. Pokaždé, když jsem přemýšlel o jakémkoliv našem vztahu, pohlcovala mě beznaděj.

Miloval jsem ji a chtěl jí dát všechno, ačkoliv jsem nemohl. Nikdy se mnou nebude moct mít obyčejnou rodinu a pravděpodobně jí ukradnu duši. Jsem sobec, ale jedna moje část mi prostě na výběr nedává. Ta, která na lásku čekala až moc dlouho. Chci o ni bojovat, a pokud bude ona chtít, budu po jejím boku. Naučím se časem být vedle ní bez toho, abych se po ní jakýmkoliv způsobem vrhal. Věřil jsem si a byl jsem rozhodnutý se nikdy nevzdat.

Při těhlech myšlenkách jsem věděl, že jen slovy ji momentálně můžu získat na svou stranu, proto jsem ji chtěl fascinovat a zároveň ji polapit do osidel lásky. Při těchto úvahách se začaly tvořit myšlenky a slova plynula postupně na papír. Nebyli to verše, ale bylo to od srdce. Psáno pro lásku v době, kdy jsem se narodil. Se stejnou úctou a pokorou, jako kdyby byl počátek dvacátého století. Sice jsem nevěděl proč, ale tušil jsem, že tohle chování k ní ji potěší.

…

Ráno jsem vyjel do školy s bratry a sestrami dřív, abych dopis s růží vložil do její skříňky. Zámky ve škole byly na otáčecí zámky s kódy a při jednom jejím pozorování jsem si nenápadně všiml, jaký je její kód. Dobře, Emmett to tenkrát nazval šmírováním a začal mi říkat šmíráku, ale co, lepší než stále omílaný stoletý panic.

Došel jsem k její skříňce a otevřel ji. Dal jsem růži na její učebnice a na ni položil zapečetěný dopis. S povzdechem jsem zavřel skříňku a už mohl jen čekat a postupně sledovat Bellinu reakci.

Nechtěl jsem vidět její tvář hned po otevření skříňky. Radši jsem zbaběle odešel do třídy a rozhodl se počkat na vyučování dřív, než bych si předání dopisu a růže rozmyslel.

…

Bohové sledovali podívanou tam na zemi a čekali na výsledek Edwardova plánu. Okouzlí ji nebo ji odradí ještě víc než posledně?

Tribuna z obláčků se nahýbala ze strany na stranu, čímž přilepšovala pohodlí všem divákům. Takové shromáždění se tu nedělo od atentátu na Hitlera. Tenkrát se přihlížející dělili na dva tábory: zabít, nezabít. Ale dnes šlo jen o jedno.

„Dokáže Edward získat srdce své vyvolené?“ Jo, tak to tentokrát nevěděl ani sám Zeus.

Usazení diváci civěli na události dole a dech zadrželi vždy, když se schylovalo k nejdůležitějším situacím.

Sledovali, jak Bella postupně přichází ke skříňce a baví se s Angelou o včerejším testu z matematiky. Bez nejmenšího zájmu otvírá skříňku a pořád má otočenou hlavu na Angelu. Jenže, co se nestalo - dopis ze skříňky vypadl na zem a Bella si toho nevšimla. Všichni byli zatím v klidu, ještě se ve skříňce nacházela růže.

Bella sáhla stále si povídající jednou rukou do skříňky a jala si nahmatat bez jakéhokoliv pohledu do ní učebnice.

Obecenstvo vyděšeně polklo, když okolo Belliny skříňky procházel Jasper s Alice a modlili se za Edwardovu inteligenci. Snad ten zamilovaný ňouma trny odloupal.

Bella najednou nahmatala cosi, nechápavě se zahleděla do skříňky a uviděla červenou růži. Vykulila oči a rozhlédla se po chodbě. Uviděla Mikea, který ji nenápadně sledoval a ona zčervenala jako rak. Jak tohle dopadne?

„Ach ne!“ vykřikla Athéna.

„Holka zatracená, koukni se pod nohy,“ radila jí z dálky Afrodita.

„Když se to sere, tak se to sere,“ dodal Zeus, když uviděl, jak vítr od vchodových dveří odvál dopis na druhou stranu a přistál u nohou Jessicy.

Amor začal zrychleně z dálky foukat a snažil se dopis odfouknout zpátky k Belle. Jenže Jessica si dopisu u nohou všimla a s úsměvem a plna očekávání, že ji pravděpodobně vypadl ze skříňky, ho zvedla. Zahleděla se na obálku a usoudila, že si potají otevře dopis na dámských záchodcích před obědem.

„A doprčič,“ ozval se Amor hledící na situaci dole.

„Ono se to nějak vyvrbí,“ uklidňovala ostatní Artemis. Ti se na ni trochu nasupeně podívali a ona se pro jistotu stáhla.

„Co s tím,“ ozvala se zoufale Afrodita a na jejím rameni přistála ruka Dia.

„Počkáme, a pokud budeme moct, pomůžeme. Nic víc teď dělat nemůžeme,“ povzdechl si.

„A to si říkáme bohové,“ rýpla si Athéna,“ když nemůžeme ani těm dvěma pořádně pomoci.“

…

Celý den jsem byla úplně zničená a naštvaná. Jak si ten slizoun mohl vůbec dovolit mi vlézt do skříňky? A ještě si myslí, že mu to prošlo a mě okouzlilo? Já mu dám. Jen, co mi při oběde přijde do rány, vytmavím mu. Nikdo mi lézt do skříňky nebude!

Vstoupila jsem do jídelny a rovnou si to hnala k Mikovi. Chtěla jsem mu to vytmavit, ale do cesty se přihnala zářící Jessica štěstím a objala mě. Vůbec jsem nechápala, proč tak vyvádí, ale díky tomu Mike unikl nakládačce, kterou jsem momentálně musela odložit. Krafala něco o nějakém dopisu a o tom, že ji Cullen miluje. Nevím, co bylo to ostatní, ale to, že mi tvrdila, že ji Cullen miluje, mě zaujalo. Vždyť ten kluk se za celou dobu, co jsem v téhle škole na ni ani nepodíval, proto jsem znejistěla a pro jistotu se blbě zeptala:

„Jako Edward?“ vybafla jsem na ni.

„Jaký jiný? Ostatní jsou zadaní a jejich přítelkyně by mi asi utrhly hlavu,“ oponovala mi Jessica. Já se nenápadně podívala po Edwardovi, jenže jsme se střetli očima a já v těch jeho na dálku spatřila děs a zoufalství? Prostě tak zamilovaného muže do Jessicy bych si nepředstavovala.

Nevím proč, ale tohle gesto od Edwarda Jessice mě z nějakého důvodu štvalo a ve mně se to začínalo prát. Pohltil mě jakýsi pocit a já měla chuť Jessice vytrhat vlasy. Zaklepala jsem hlavou a vystrnadila pocity. Smiř se s tím, mladá dámo! Přikazovala jsem si.

Jak to vypadá, já budu mít na krku toho slizouna Mika. Už jsem se poměrně uklidnila a rozhodla se, že si s ním normálně promluvím. Došla jsem k němu a posadila jsem se vedle něj. Chvíli mě nevěřícně pozoroval, a pak se konečně vyjádřil:

„Bello, nešla bys náhodou dneska večer se mnou do kina?“ Tou pozvánkou mě trochu rozhodil. On opravdu touží po mé přítomnosti? A v tu chvíli jsem nevěděla, jak mu vynadat za to, že mi vlezl do skříňky. Proč zatraceně musím být tak hodná?

Nějakou dobu jsem neodpovídala a on se na mě začal pomalu dívat psíma očima stylem – prosím, neodmítej mě. Všechno se to ve mně rvalo a já nevěděla, zda na něj mám řvát nebo být klidná a prostě mu podlehnout. Jedna část mého já se bránila a ta druhá radši mlčela. Už už jsem mu chtěla kývnout na to kino, když nás někdo vyrušil.

„Ta růže nebyla od něho.“ Otočila jsem se a spatřila Edwarda. „Ten dopis nebyl pro Jessicu,“ doplnil a já přestávala dýchat. „Nevím, jak se k ní dostal, ale podle mých předpokladů bych řekl, že ti vypadl ze skříňky,“ vysvětlil. Pozorovala jsem ho při těch pár větách a prohlížela si jeho strnulou postavu, když jsem ho zahlédla hned na počátku, propalovaly mě jeho zlaté oči, nyní stál strnulý a zatínal pěsti a ani to mi neubíralo na tom, jak moc ho chci potrápit.

„Takže ty budeš ten, komu mám vyhubovat za to, že se mi vloupal do skříňky a narušil mi tak mé soukromí?“ vypustila jsem provokativně z úst a viděla, jak strnul ještě víc.

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 23. kapitola

Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo.

23. kapitola

Dalo mi spoustu práce se začít hýbat a následovat Angeliných pokynů. Přiblížila jsem se k Edwardovi a cítila jakési jiskření. Opravdu jsem se snažila nic nepokazit a tvářit se jako samá nevinnost nemyslící na jeho tělo na mém. Jenže vše se pokazilo v jeden moment a to, když se viditelně nadechl. Najednou celý strnul a nenávistně se na mě podíval. Nechápala jsem změnu jeho reakce, ale svým způsobem mě trochu děsila. Rozhodla jsem se před ním raději spakovat. S omluvou, že jsem něco zapomněla udělat, jsem utekla ke své skříňce a vydýchávala celou situaci. Všechny mé instinkty byly nastartované a já se rozhlížela okolo sebe jako bych čekala na svého vraha. Po nějaké době jsem dorazila na záchod a zmatená sama sebou jsem se svezla po zdi na zem.

Co se to se mnou zatraceně děje? V jednu chvíli bych s ním chtěla být o samotě a v té druhé se ho bojím. Nechápala jsem zhola nic. Moje podvědomí mi prostě řídilo tělo. Jednou jsem byla nahoře a podruhé dole. Začínala jsem se cítit téměř jako blázen a uvažovala nad tím, že bych měla navštívit psychiatra. Třeba tyhle stavy mají společného něco s mojí ztrátou paměti. Inteligentně jsem si pro jistotu v hlavě projela všechny pro mě vyčnívající situace v posledních dnech a usoudila jsem, že se mi tyhle šílenosti stávají v přítomnosti pouze jedné osoby a dnes konečně dostala jméno:

Edward.

O důvod víc, proč se od něj držet dál. Aspoň, dokud nepřijdu na to, z jakého důvodu na něj tímhle způsobem reaguju a on na mě. Budu si prostě muset zahrát na slečnu detektivku.

…

Viděl jsem, jak Bella vyděšeně odchází a nechtěl si přiznat, že jsem ji momentálně úplně ztratil. Možná to bylo dobře, možná ne. S ní odešla její týrající vůně, ale i její krásné oči. Nenáviděl jsem se. Byl jsem stvůra a možná tenhle důvod by mi měl stačit, abych ji nechal být, nezabýval se jí a netoužil po jakékoliv její přítomnosti. Jenže ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nic z toho jsem nedokázal. V hlavě mi neustále lítaly obrázky její krásy a mé tělo vždycky zareagovalo velmi nevypočítavě. Neovládal jsem se. Vedle ní jsem se cítil jako novorozený. Polapen ve svých touhách, ovládán chtíčem. Moc dobře jsem věděl, že i novorozený se časem zklidní a já doufal v to, že mé touhy se naučím potlačovat stejně jako touhu po lidské krvi. Už jednou jsem něco takového dokázal a nyní doufám v to samé.

…

Dny ubíhaly a já v sobě neustále cítil potřebu být Belle blíž a blíž. Jenže ona se mi vyhýbala. Vždy když mohla, udělala nějaký manévr a zmizela mi z očí. Chápal jsem to, že ze mě má strach. Nevěděl jsem, jak jí všechno vysvětlit bez mluvení a zároveň bez šance jí prozradit, co jsem. Já jí mé tajemství prozradit nemohl.

V pátek po škole jsem vyběhl znova na lov jako každý jiný den a nechal se znova unášet vzpomínkou na náš polibek na chodbě. Tak moc jsem si přál zážitek zopakovat, ale neměl jsem šanci. Teda měl, ale vypadal bych jako nadržený úchyl, který s ní normálně nepromluví, ale klidně by si to s ní rozdával na chodbě.

Nad tou vulgární představou jsem se trochu ušklíbl a má morální stránka řvala – Tak si zatraceně vychováván nebyl! A já věděl, že budu muset vymyslet něco normálního. Musí přeci existovat způsob, kterým bych se pomohl k Belle přiblížit blíž. Nechci, aby ze mě měla strach, chci, aby věděla, že ji miluju.

…

Amor sice věděl, že Athéna se ráda vzdělávala i co se týkalo technických novinek všeho druhu, zejména pokud se daly využít k informačním válkám, co naplat, už to byly jedny z nejúčinnějších zbraní, ale i tak ho překvapilo, když ji přistihnul, jak si cosi klepe do malé krabičky a následně zkouší mikrofon.

„Jojo, tady to taky funguje, rozjedeme to?“ hovořila s kýmsi imaginárním, takže si tiše sedl vedle ní a čekal, až mu věnuje patřičnou pozornost.

„Podle všeho máme tak tři minuty, drží ti to, i když jsi proměněná? Výborně, tak na něj počkej.“

Amor, stále přehlížen ženou s handsfree, jen nechápavě sledoval, jak Athéna jejich oblačnou pohovku přetvořila do aerodynamičtějšího tvaru, něco naklepala do svého přístroje, chvíli se nad ním usmívala, aby je pak bleskovou rychlostí přesunula nad les, kde se právě plížila upíří šelma lačnící po krvi. Vysoká se divoce rozprchla do nejvzdálenějších konců hvozdů a tvářila se jako pařezy porostlé lišejníkem, aby si jich náhodou ta liška ryšavá nevšimla. Nicméně jedna z laní postávala na mýtince a flirtovně vrtěla svým bílým zadečkem. Šelma zavětřila a s vražedným úsměvem se začala plížit jejím směrem.

„Utíkej, Arťo, utíkej, honí tě upír divokej…“ zabroukala Athéna a laňka vesele vyhodila kopýtkem, jak se ladně vydala poskoky mezi křoví, do nějž vzápětí zmizela i žížnivá bronzová čára.

„Teď doleva, přes potok, výborně, jsi v La Push, hele jak kouká, dej mu šanci číhat a za pět vteřin přeskoč zpět a vem to z té stráně, je moc rychlý, bude se mu špatně brzdit. Takže tří, dva, jedná…“

„Athéno, to nemyslíš vážně,“ nevydržel to už bůžek lásky. „Přeci nemůže Edward honit Artemis lesem, co když jí ublíží?“

„Zlato, máme všechno pod kontrolou, Edward jí nechytí, není žádná chromá srnka, co má chlupatý a křivý nohy.“

„To máš pravdu, tuhle mi kradla vosk, kterým si epiluju záda, takže chlupatý fakt nebudou. Ale on je jako blesk!“

„Neboj, je tu i bezpečnostní opatření, kdyby jí chytil, promění se zpátky a všichni víme, jak se Edward chová, když má před sebou nahou ženskou.“

Amor se zasmál: „Bude pryč dřív, než řekneš vlkodlak!“

„Přesně tak,“ přitakala moudrá bohyně. „Kdyby byl z nějaké živější formy uhlíku, bála bych se, aby při pohledu na ženskou bradavku nedostal infarkt, ale naštěstí je to chlap jak hornina.“

„Máš dneska náladu na geologické vtípky? Běž! Běž, Artemis utíkej! Hustý!“ radoval se bůžek při pohledu na unikající laň.

…

Seděl jsem na útesech kousek za hranicemi La Push a čekal. Věděl jsem, že přijde. Sem utíkala vždy, když ji něco trápilo, byla smutná, anebo když něco tajila. Vítr si pohrával s mými vlasy a trousil mé zbloudilé myšlenky po okolí. Už zase jsem byl u ní. Stejně jako každou minutu, byl jsem lapen do osidel čarodějky tak mocně, že mi dnes unikla i chromá srna. Vážně jsem byl packal a potřeboval jsem přítele na telefonu, který by mi poradil, co s mým neživotem a problémy s mokrými sny, které byly vážně nepříjemné, pokud vezmeme v potaz, že nespím, tudíž sním i za bílého dne.

Najednou jsem zaslechl křupnout větvičku a otočil se. Stála tam. Její třapaté vlasy se lámaly po větru a já hledal v jejích očích rozřešení, ale nebylo tam.

„Mění se to, Edwarde,“ pošeptala. „Pokaždé, když se setkáte, se vaše budoucnost změní. Jednou ji vidím mrtvou v tvé náruči, podruhé pouze jako milenku v tvé posteli a jednou jsem ji dokonce viděla jako tvoji upírskou manželku, šťastnou v tvé náruči,“ řekla mi a vidiny mi přehrávala v hlavě, tak jak se s nimi setkala ona.

„Jedno je jasné. Buď bude s tebou, nebo mrtvá,“ vyděšeně jsem se na ni podíval a čekal na vysvětlení.

„Snažila jsem se hledat její budoucnost bez tebe a pokaždé jsem ji viděla jen jako umírající trosku. Skoro bych řekla, že byla stvořena pro tebe. Najednou se tu prostě objevila, upoutala tě k sobě všemi možnými způsoby a čeká na to, až ty s tím něco uděláš. Jen ti nahoře podělali jednu věc, a to doslova. Ta její krev prostě už sladší být nemůže. I Jasper vedle ní má problém se udržet,“ vysvětlila mi Alice a mé tělo zaplavil strach o její maličkost. Alice na mě viděla tu změnu a ujistila mě:

„Neboj se. Jasper jí neublíží. Hlídám ho. Ale tohle bohužel nemůžu říct o tobě,“ rýpla si. „Mé vize okolo tebe se mění každou chvíli. Nikdy nevím, co se opravdu stane. Buď, prosím tě, opatrný,“ poprosila mě. „Byla bych moc nerada, kdyby její smrt způsobila i tvou,“ upozornila mě a já chápal, co tím myslí. Cítil jsem, že bez ní žít nemůžu. Pokud umře ona, odejdu za ní.

„Ale jak jí mám dát najevo, že ji miluju? Teď si myslí, že ji nenávidím,“ konstatoval jsem.

„Ježiš, Edwarde, jsi muž z počátku dvacátého století. Neříkej, že tě nenapadne nic inteligentního a romantického,“ šťourala se ve mně Alice a já si připadal jako pitomec. Dobře, je čas přemýšlet. Jak se někdo s někým může domluvit bez mluvení? Chvíli mi to v hlavě šrotovalo a konečně mi vzplál nápad – emaily, smsky – zajásal jsem a chtěl začít plán uskutečňovat, když vtom jsem uslyšel Aliciny myšlenky.

„Teda to je romantika,“ vysmívala se mi a já se začal cítit bezradný. Pak se na mě ušklíbla a začala mě navádět:

„Co třeba použít něco z tvé doby?“ A v mé hlavě jsem si přehrával všechny možnosti, které by byly možné. Jen jedna pro mě byla použitelná. Alice mi pokývala hlavou a usmála.

„To ti to trvalo, všeználku,“ rýpla si.

„Je to zastaralá technika,“ oponoval jsem jí.

„Ale romantická. Co víc ženu dostane do kolen, než milostný dopis s květinou? Hlavně dívku, která ráda čte Austenovou,“ informovala mě jen tak mimochodem Alice.

„Jak tohle zatraceně můžeš vědět?“ zajímalo mě.

„Už od pondělka je rozhodnutá, že bude psát seminárku o klasickém autorovi na Austenovou,“ prohodila jako, kdybych byl úplně blbej a protočila oči. Musel jsem uznat, že od té doby, co mi Bella vstoupila do života, připadám si, jako kdyby moje mozkové buňky zaostávaly. Unikají mi základní věci. Bylo na čase se vším něco dělat a nyní už jsem věděl co. S úsměvem na tváři jsem se zvedl a vydal se psát dopis číslo jedna. Mé srdce plesalo, konečně se mohlo projevit.

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 22. kapitola

Smrt a sex nemůže být jediné řešení situace.
22. kapitola

Bella:

 Musela vidět moji nenávist a já tušil, že teď jsem naše druhé entrée jedním nenávistným pohledem pokazil. Oddaloval jsem se tak naší společné budoucnosti. Chtěl jsem s ní být. Velmi dlouho jsem na ni čekal, ale její vůně mě uchvacovala a já měl v ten moment chuť se zachovat jako zvíře řídící se pouze instinkty. Neviděl jsem žádné řešení, jak být s ní v blízkosti bez jakékoliv katastrofy. Ačkoli jsem se snažil, žádnou cestu, jak být spolu bez sexu či jejího sání krve, jsem neviděl.
 
Vrátila jsem se domů k Charliemu a začala připravovat večeři. Od té doby, co si mě k sobě nastěhoval, mu denně vařím. Sice tvrdí, že vařit nemusím, ale já se mu za jeho pohostinnost chci alespoň nějak odvděčit. Vždyť se mě ujal sám dobrovolně a já mu nechci otravovat život, ale zpříjemňovat.

Strčila jsem do trouby vepřové a nechala ho zapékat. Vzala jsem tašku s domácími úkoly a otevřela ji. Vytáhla jsem potřebné věci a s povzdechem se uvelebila na židli. Napsat sloh z angličtiny o oblíbeném klasickém autorovi nebude problém, ale spočítat příklady z matematiky už problém bude.

Matika mi nikdy nešla a tušila jsem, že hračka všechno vypočítat nebude. Obrnila jsem si nervy a vydala se do boje. Statečně jsem hledala definice v učebnicích a opakovala si věci, které jsem už někde viděla. Nakonec mě to omrzelo a prostě jsem příklady spočítala podle toho, jak mi to přišlo všechno logické. Používala jsem různé definice a vzorečky nenacházející se nikde v učebnici. Pouze jeden příklad mi nakonec nevyšel a usoudila jsem, že se na něj zeptám Angely. Vypadala jako jedna z těch inteligentních děvčat.

Dopekla jsem vepřové a vytáhla ho z trouby. Nechtěla jsem ho vysušit. Hned jak jsem maso vysvobodila ze spáru horka, vchodové dveře se zabouchly a do kuchyně se jako hladový vlk přihnal Charlie. Usmála jsem se jeho počínání a jídlo mu nandala. Bylo příjemné dívat se na to, jak mu chutná.

Navečeřela jsem se s ním a popovídala mu o škole. Incident s neznámým chlapcem jsem vynechala, něco mi prostě říkalo, že by dotyčného kluka našel a vyřídil si to s ním. Z jeho strany jsem cítila jakousi otcovskou lásku. Choval se ke mně jako k dceři a já jsem mu za tyhle jeho city byla vděčná.

Po večeři jsem se zavřela v pokoji a uvelebila se v posteli. Jen co jsem zavřela oči, zjevily se mi oči chlapce líbajícího mě na chodbě. Měla jsem o něm jen pár poznatků. Měl měnící se oči. Ze zlaté se proměnily na černou. Byl tvrdý jako skála. Pravděpodobně vyšší než já, postřehla jsem, když mě chytal, a také měl velmi slušné reflexy. A nakonec – zatraceně vášnivě dobře líbal. Už jen při vzpomínce na jeho rty na mých jsem se musela jít zchladit do sprchy.

…

Ranní vstávání bylo velmi nepříjemné. Venku bylo zataženo a má nálada se podle toho tvořila. Radši jsem urychleně vstala dřív, než mě mohlo počasí ovlivnit natolik, abych celý den bručela.

Charlie už dole nebyl a já se urychleně přemístila autem před školu. Přeci jen jsem měla v plánu odchytit Angelu a zeptat se jí na řešení domácího úkolu. Vylezla jsem z auta a rozhlédla se. Angela akorát přijížděla a za ní jelo jakési stříbrné Volvo. Nezajímalo mě. Chtěla jsem řešení toho zatraceného příkladu.

Akorát zastavila a já už byla na její straně u dveří. Vylezla a usmála se na mě. Pozdravila mě a čekala na mou reakci.

„Ahoj,“ vrátila jsem jí pozdrav a rovnou na ní vybalila, co jsem potřebovala.

„Jo, holka, s tímhle ti nepomůžu. Já jsem na matiku taky levá a mám na ni doučování. Dobrá zpráva je, že to z Edwarda během hodiny dostanu a další přestávku ti to můžu vysvětlit. Anebo to z něj dostaneme hned?“ broukla s úsměvem na tváři a koukala někam za mě. Otočila jsem se a zalapala po dechu. Stál tam.

Pravděpodobně stejně rozhozený jako já z jeho přítomnosti. Doslova jsme na sebe zírali a mezi námi proudila jakási dávka neznámé energie. Z našeho rozjímání nás vyrušila Angela.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila ho a já si konečně k těm očím mohla přiřadit tvář a jméno. Jeho medově zlaté oči mě propalovaly a já v nich zpozorovala touhu a nějaký něžný cit? Nechápala jsem z toho zhola nic. Cítila jsem se zmateně. Jedna moje část volala po nevyřčených otázka a ta druhá mu chtěla skočit do náruče a zopakovat si včerejší intimní chvilku.

„Edwarde, tohle je Bella. Bello, tohle je Edward,“ představila nás, ale i tak se ani jeden nepohnul z místa a na srozuměnou jsme si jen kývli hlavami. Podat mu jen tak ruku bych asi momentálně nezvládla. Bouřila se ve mně jedna vlna hormonů za druhou a já měla problémy se držet reality. Toužila jsem po tom, aby svět kolem nás přestal existovat a byli jenom my.

…

„Ó Sněhurko bledá, něco se mi zvedá, žaludek to není, je to…“

„Amore!“

„Athéno, neříkej, že jsi až sem neslyšela, jak mu to jeho kameninový nádobíčko zavrzalo v kalhotách!“

„Dio mio!“ povzdechla si Athéna a byla vyslyšena.

„Volal mě někdo?“ Usadil se vedle ní na oblak Zeus a upřel oči na skupinku pod nimi. „Vidím, mí drazí, že tu máte nějaký zádrhel, ten chlapec nevypadá, že by byl schopen konverzace. Láska bohužel mužům přináší jistá intelektuální omezení, ale říkal jsem si, že upír bez krevního oběhu by si mohl zachovat chladnou hlavu.“

„Taky jsem si myslel, že kámen jde nažhavit jenom na sluníčku nebo v peci. A dva upíři to je jak dva křemeny, tam je jisker z toho tření, že by podpálili les. Nicméně Bella je spíš dřevo než křemen a Edward by tudíž měl zůstat příčetný,“ pokračoval Amor v mužské debatě, zatímco Athéna bedlivě sledovala, aby upír žíznící láskou nevysál svou drahou před tolika svědky.

„Možná že Bella funguje na principu pevného podpalovače,“ přispěl svou troškou do mlýna Zeus.

„Podpalovač, nepodpalovač, jak je dáme dohromady, když se vlastně nesnesou?“

„Nesnesou? Jak já vidím, nejradši by se snesli někam do peřin,“ zachechtal se Zeus a Amor si málem učůrnul.

„Ale vždyť si zatím neřekli ani slovo, jak se mají milovat?“

„Miláčku, copak ses za ta staletí nic nenaučila? K milování moc slov nepotřebuješ, to já jsem se kdysi proměnil v labuť, abych svedl královnu a…“

„A dost! Tati, jestli se chceš dívat na tyhle dva s námi, zapomeň na své milostné eskapády a vzpomeň si třeba na Shakespeara!“

„Bella se probodne a Edward otráví? To bude stylové,“ zašklebil se Zeus a Athéna se na Dia jen útrpně zahleděla.

„No dobře, taky by z něj mohla zešílet a utonout, na Millaisově obraze by jí to moc slušelo, ty vlasy rozprostřené ve vodě, nemyslíš?“

„Velmi, ale nezapomeň, že upíra neotrávíš. Přeskoč i variantu, že jí Edward ze žárlivosti uškrtí.“

„No dobře, radši už půjdu. Ale kdy my tři sejdeme se zas?“

„Hrajete hru: Poznej Shakespearovu tragédii?“ přivlnila se Afrodita.

„Afrodito, právě jsi mi svým příchodem zkazila Macbetha!“

„To víš, tatínku, já jsem vždycky preferovala kupce nad generály, a to ani nemuseli být z Benátek.“

„Myslela jsem, že tvůj favorit byl Král Lear,“ podotkla Athéna.

„Sice jsme spolu strávili krásný večer tříkrálový, ale vzato kolem dokola, to bylo spíš mnoho povyku pro nic.“

„Hele, vy dvě veselé paničky, zpátky k našemu tématu Edward a Bella, to není zkrocení zlé ženy, ale ještě větší oříšek,“ utnul je Amor a Zeus se s lehkým pokýváním rozloučil.

Ta dvě nebožátka na sebe zatím zírala na parkovišti a neměla se k ničemu, takže bohové o nic nepřišli.

…

Stála tam a koukala na mě. Byla překrásná. Její čokoládové oči se nořily do mých a neopouštěly je. Vypadala stejně mimo jako já. Angela mě prosila, abych jí ukázal, jak spočítat ten poslední příklad, a já se rozhodl, že se pokusím splnit její přání a postavit se svému strachu vůči touhám k Belle. Trochu jsem se na ně pousmál a s posledním vzduchem vyslovil:

„Rád vám pomůžu.“ Podíval jsem se přitom opatrně na Bellu a ta vypadala, že se z místa asi nehne. Byla naprosto mimo. Měl jsem radost, že nejsem jediný, kdo lítá ve výšinách, a začal všechnu svou pozornost upírat na příklad přede mnou.

Nahnul jsem se nad sešit, který Angela akčně rozdělala na kapotě svého auta, a zaměřil pozornost na příklad. Cítil jsem, jak ke mně přistoupila Angela a jala se mě pozorovat přes ruku. Z druhé strany se pomalu a nejistě přiblížila Bella. Začínal jsem mít knedlík v krku. Byla vedle mě velmi blízko a mít já živé srdce, letí o závod jako to její. Užíval jsem si její blízkost. Začínal jsem si dokonce věřit, že v její přítomnosti budu moci být, ale tento záchvěv mého částečného přání zabil můj další nádech před začátkem vysvětlování probíraného příkladu.

Její vůně mě obklopila a před očima se mi objevila červená clona. Nenáviděl jsem se za to. Zvíře, které se mnou denně tráví spousta času, ve mně řádilo a pomalu vyhrávalo. Pohlédl jsem zpříma do očí Belle a ta se najednou zasekla.

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 21. kapitola

I koktejl ve Forks potřebuje deštník.

21. kapitola 

Edward:

Mířil jsem si to na oběd myšlenkami někde u krásné neznámé, když jsem do někoho vrazil. A k mému velkému překvapení to byla ona. Naštěstí alespoň mé reflexy fungovaly správně a podařilo se mi ji ušetřit pádu a zachránil ji jen tak tak před dopadem na zem. Zachytil jsem ji v náručí a pomalu ji zvedal na nohy. Jenže jsem se k ní přiblížil moc blízko. Neovladatelná žízeň mě pohltila a já se přestával ovládat. Červeno před očima a svět kolem mě přestal existovat. Byla jen její zpívající krev a já si přišel jako větší fanatik než fanynky na koncertech Beatles, taky jsem se k tomu úchvatnému zpěvu toužil dostat a podívat se mu na zoubek, nebo ho spíš prozkoumat svým zoubkem. Přibližoval jsem se k ní blíž a blíž, až jsem byl blízko jejího obličeje a její výdech mi lehce ovanul bradu, čímž se mi hlady div nepodlomila kolena. Touha po krvi vyhrávala a já už pomalu přestával bojovat. Naklonil jsem se k dívce ještě blíž a najednou se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Před očima se mi začala přehrávat jakási vzpomínka a z touhy po její krvi se stala touha po jejích rtech.

Nevím, jestli viděla můj vyděšený a zároveň zmatený pohled, ale já si nebyl vůbec jistý tím, co se se mnou děje. Ani nevím jak, najednou jsem měl přitisklé své rty na jejích a snažil se dělat všechno podle té vzpomínky. Uvolnil jsem se a jemně ji líbal.

Bohužel jsem cítil, jak je celou dobu strnulá a nespolupracuje. Začínal jsem tempo polibku zpomalovat a přemýšlet nad tím, jak jí tohle vysvětlím. Když vtom najednou zareagovala.

Jednou rukou si mě přitáhla blíž a začala mi polibek oplácet. Trochu mě to zarazilo, ale i zároveň pobídlo. Přitáhl jsem si ji k sobě ještě těsněji a všechnu její něhu jí oplácel. S touhou se začala mísit vášeň a já konečně po dlouhé době poznal to, po čem neustále mí bratři touží a co jim mohou dát pouze jen jejich ženy, nebo i jiné ženy a možná i chlapci, ale to jsou směry, kterými by se mé myšlenky ubírat neměly, zejména když nejsem právě teď schopný myslet.

Vůbec jsem se neovládal a poddával se touhám bouřící se v mém těle. Dívku jsem nadzvedl a opřel o skříňku, abych si mohl uvolnit ruce a mohl jí jimi jezdit po těle. Po mých prvních dotycích zavzdychala a mě velmi potěšilo, že se jí to líbí tak jako mně. Znova jsem spojil naše rty a nehodlal ji nikam pustit. Dokud jsem neuslyšel ten obdivný pískot.

„A já už si začínal myslet, že jsi gay,“ ozval se z dálky Mikeův hlas a to mě snad rozrušilo ještě víc. Urychleně jsem ji postavil na zem dřív, než mě zase pohltí jedna z tužeb, a s rychlým Promiň jsem se otočil a odešel pryč.

Musel jsem pryč. Ta holka mě táhla z problému do problému. První hodinu jsem bojoval sám se sebou, abych se na ni nevrhl a nezabil ji, a pár hodin na to se na ni vrhnu na chodbě, ale nakonec s úplně jinou potřebou. Musí mít o mně hrozné mínění. Cítím se jako zvrhlík. Ale jedno pozitivum to má, Mike mi třeba přestane koukat na zadek, sice má děvče, ale nikdy jsem mu tak úplně nevěřil, abych se s ním po tělocviku chtěl potkat ve sprchách.

Nastoupil jsem do auta a rozjel jsem se domů. Zbytek rodiny si s dopravou poradí.

Vystoupil jsem z auta a rovnou si to zamířil na mou oblíbenou louku. Přemýšlet a přerovnat si v hlavě všechny nové myšlenky a zážitky.

Během chvilky jsem se ocitl na mýtině a natáhl se na trávu. Zavřel jsem oči a užíval si okolního klidu. Žádné myšlenky, žádné extra lákavé vůně, jen příjemný klid a má mysl se mohla rozběhnout.

Přehrával jsem si první pohled na její tvář a mé překvapení, když jsem spatřil, že existuje. Neodolatelnou vůni její krve a zakončil jsem to naším vášnivým polibkem na chodbě. Netušil jsem, proč mě k sobě vábí všemi možnými způsoby, ale v jednom jsem si udělal jasno. Jedna moje část si ji chtěla dát k obědu a ta druhá se s ní chtěla pomilovat a podle toho, jak to všechno dneska dopadlo, zjišťuji, že ta část, která se s ní chce pomilovat je silnější. Jinak by už dávno byla mrtvá.

Trápily mě dvě věci. Nevěděl jsem, zda někdy budu moci být v její přítomnosti jako všichni ostatní a netušil jsem, zda by o mě stála. Sice mi na polibek nakonec odpověděla, ale jistý jsem si tím být nemohl.

Budu muset zjistit, jestli bych se jednou mohl ovládat natolik, abych s ní mohl někdy promluvit, ačkoli v mém těle se neustále střídaly dvě touhy: Milování a hlad po její krve.

Athéna:

Sledovala jsem Afroditu a koukala na triky, které vytahovala z kapsy. Přece jen jsem byla bohyně války a moudrosti a přiučit se třeba něčemu novému od bohyně lásky by mi určitě neškodilo. Ačkoli bych jí to nikdy nepřiznala. Takovou radost bych jí neudělala.

Amor se právě vrátil s namíchaným Sex on the beach, podal mi jednu ze sklenic s děštníčkem, který byl ve Forks nezbytný i pro koktejly, a pohodlně se usadil vedle mě na mráčkové sofa. Cumlali jsme brčko, čekali, co Afrodita vyvede, a vyhlíželi další události. Najednou Afrodita radostí vypískla a my se naklonili, abychom měli lepší výhled na naši Bellču. Šla si to s mapou před čumákem a vrazila si to přímo do našeho Edwarda. Ten jí naštěstí jako správný gentleman zachytil a postavil na nohy, ale už jí nepustil.

Přibližoval se k ní čím dál blíž a já se modlila jen za jediné – ať ji nesežere. Edward se stále k Belle nakláněl blíž a blíž, a když Afrodita usoudila, že je dost blízko, řekla tu velmi důležitou větu:

„Vzpomeň si.“

A pak se to všechno stalo. Místo její žíly se vrhl na její rty a mně klesl adrenalin v žilách. Amor se pochechtával a dodal:

„Takže takhle na něj. Myslím, že tohle bude ještě zajímavé,“ podotkl. Já si jen odfrkla a sledovala ty dva, jak se ocumlávají. Oba vypadali velice spokojeni aspoň do té doby, než je vyrušil ten blonďák a Edward potom utekl. Afrodita s Amorem se radovali a mě přepadl spíš smutek. Všimli si toho a Amor se mě jako první zeptal:

„Ty z toho nemáš radost?“

„Ne, nemám. To pro ně chcete jen tohle?“ vypískla jsem. Oba se na mě zmateně podívali a já jim musela vysvětlit všechno, co se vlastně děje. Nechápali nic.

„Edward ji má chuť buď doslova sežrat, nebo se s ní milovat. A tohle pro ni chcete? O tomhle je podle vás láska? Pokud si myslíte, že jo, naučila jsem se za několik desetiletí v postavení bohyně lásky víc než vy dva za celou věčnost.“ Vyčítavě jsem je pozorovala a oni se radši na mě ani nepodívali. Měla jsem pravdu a bylo na čase všechno začít řešit strategicky. Jinak by to všechno okolo Belly a Edwarda mohlo dopadnout špatně.

„Myslím, že je čas schůzovat,“ upozornila jsem je a ukázala jim, že půjdeme ke mně. Nic nenamítali a vydali se za mnou.

…

Postupem času jsme se dohodli na tom, že si musíme vyjevit, co vlastně jsme těm dvěma vůbec všechno udělali. Začali jsme nejprve u Afrodity.

„Prostě jsem jí vymazala vzpomínky na nás a poslala ji na zem,“ svěřila se a já se držela už teď za hlavu.

„To ti nedošlo, že se jí budou vracet postupně vzpomínky i na její předešlý život,“ zaskuhrala jsem a ona se radši potichu posadila a už radši nemluvila. Předstoupil Amor a útrpně pronesl:

„Mé činy už znáte. Vystřelil jsem ten zatracený šíp a přál si, aby ho Bella vábila, co to jde. Aby byla jeho siréna,“ znovu zopakoval Amor své přičinění a já se pouze káravě zeptala:


„Už nic víc? Nemyslel jsi na něco jako: aby jí samou láskou sežral?“ Ten jenom zavrtěl hlavou a já si protentokrát oddychla. Nakonec jsem vstala a přiznala se ke svému počínání, o kterém jsem si ale myslela, že je poměrně nápomocné.

„Zablokovala jsem Bellinu mysl proti Edwardovu čtení myšlenek.“ Ti dva na mě vyjeveně koukali a nevěděli, co na to říct. Jen prostě seděli a přemýšleli.

„Je na pováženou, zda jsi udělala správný krok,“ zapolemizoval Amor, ale radši se v tom víc nerýpal. Věděl, že on po svém prohřešku do toho má kulový co mluvit.

„A co dál?“ ozvala se najednou nečekaně od Afrodity a já tentokrát nevěděla. Měla jsem si chuť jít sednout na obláček a sledovat, jak se všechno vyvíjí, ale jako správná bohyně moudrosti bych raději přišla s nějakým tím řešením.

„Takže si to shrňme: Bella je zpátky tam dole jako smrtelník a zatím si nic nepamatuje. Ona sama se tu do Edwarda zamilovala, což by mohlo způsobit, že si na to velmi rychle vzpomene na zemi. Ale když si vzpomene, je velká pravděpodobnost, že si vzpomene i na nás a bude nám chtít poslat pohled, což je dost obtížné, protože na Olymp pošťák moc rád nechodí. To jest část první. Další věc je, že Edward z Belly nespustí oči ani ruce, sotva bude v dohledu, což nám poněkud komplikuje školní docházku. Obávám se, že tím je bezpředmětné, že neslyší její myšlenky, protože by zněly asi jen: Ach, Edwarde, ještě. Nějaké návrhy?“

„Mám to,“ ozval se nečekaně Amor. „Poprosíme sudičky smrti, aby trochu ovlivnily jejich osudy. Ony tu niť jednou natáhnou tam a podruhé sem. Budeme mít vyhráno,“ podělil se s námi o svou super myšlenku a já málem, nebýt nesmrtelná, dostanu infarkt. Hlavou mi prolétl obraz svetru, který mi upletly kdysi dávno k narozeninám.

„Jasně, anebo budeme mít rovnou po nich,“ zabručela jsem na něj.

„Athéna má pravdu. Jsou téměř už slepé a je jim jedno, kde co přestřihnou,“ dovysvětlila mu Afrodita, která taky dostala kdysi svetřík s notnou dávkou průstřihů, ale které na rozdíl ode mne přišel sexy, a já se uklidnila, když se smutně sesunul do křesla. Ale stále jsem nevěděla, co si počít. Cítila jsem se naprosto zoufale.

„A co to třeba nechat strýčku osudu?“ ozvalo se najednou ode dveří a v nich stál samotný bůh bohů Zeus. Nojo, to by v tom byl čert, aby se nám do toho nezačal plést ještě táta. Budu potřebovat další deštníčkaté pití s dvojitým panákem. A taky začínám mít pocit, že kdybychom nechali ty dva, ať dělají, co umí, nějak by se to vyřešilo. A kdyby ji snědl? No co, láska přeci prochází žaludkem, ne?