Fifty Shades od Grey: Book Two of the Fifty Shades Trilogy (Pro zasvěcené: Vládce Vesmíru – kniha druhá)

Vzdycháte nad každým pomyšlením na pana Greye? A nemáte dost? Už jste stihli přelouskat první díl? Ne? Tak to je možná škoda. Chápu, v angličtině to není jednoduché. Slovo od slova hltáme stránky více a více a nedočkavě poklepáváme na stole prsty při čekání na další knihu. No, tak tady ji máte.

Pro ty, jež v posledních dnech trávili s dominantním panem Greyem volné chvíle, přináším dalším díl. Najít pro vás kvalitnější odkaz, než minule mi dalo trochu zabrat, ale štěstí se nakonec přiklonilo na mou stranu a tadá, zde si můžete knížkou stáhnout.(Bohužel odkaz už nefunguje a další jsem nenašla. Ale zájemcům mohi poslat třeba na mail.)

Polibky přírody - 16. kapitola

Někomu se zkrátilo vedení. 

   16.  kapitola

Trochu se ochladilo a já usoudil, že bych měl Natalie odnést dovnitř. Zvedl jsem ji zabalenou v dece a odnesl opatrně do její komnaty. Staral jsem se o ni, jako by byla porcelánová panenka.

„A já už si myslela, že se probudila!“ vyjekla Amálka a vstoupila do místnosti, kde mě pozorovala, jak ji ukládám, aby jí bylo pohodlně. Potom k ní přistoupila a začala jí dělat prohlídku jako každý jiný den. Měřila jí tep, jestli dobře dýchá a teplotu. Čím déle se nad ní nakláněla, tím víc mi připadala udivená a překvapená?

„Zajímavé,“ prohodila jen tak pro sebe a celým mým tělem projela vlna nervozity. Změnilo se snad něco? A já musel znát odpověď, co nejrychleji.

„Co se děje?“ zeptal jsem se zvědavě a čekal na jakékoliv vyjádření.

„Její puls je silnější než dneska ráno,“ sdělila mi a já už měl připravenou další otázku, jenže mě předběhla:

„Kde jsi s ní dneska byl?“ ptala se mě a přitom stále kontrolovala její stav, jakoby si nebyla jistá změnou zdraví, jež zjistila.

„Jen v zahradě,“ svěřil jsem se a doufal, že jsem neprovedl něco, co jsem neměl. Nějak mě nenapadlo se jí zeptat, zda by to mohlo Natalie nijak uškodit. Byl jsem neopatrný.

„A celou dobu jsi byl s ní?“ vyzvídala dále a já začínal být z celé situace trochu frustrovaný.

„Ano,“ odpověděl jsem trochu vyladěně nad svojí hloupostí a čekal na jakoukoliv přednášku od ní o nepatrnosti.

„Zvláštní,“ okomentovala a pořád měřila Natalie životní funkce.

„Myslíš, že se zlepšila natolik, aby se mohla časem probudit?“ zjišťoval jsem a byl trochu nervní z toho, že jsem nevěděl přesně, co změnu způsobilo. Kéž bych jen aspoň trochu tušil. Procházel jsem každý moment společně strávené chvíle. Uniklo mi snad něco?

„Nemyslím si. Potřebovala by získat více toho, co jí dodává sílu. Opravdu vás nenapadá, co ji takhle ovlivnilo?“ ptala se dál a já začal přemýšlet nad všemi možnými příčinami. V hlavě jsem procházel všechny detaily, až jsem se dostal ke vzpomínkám s Natalie. Usmíval jsem se nad tím, jak jsem ji vždycky potkával v zahradě a nejednou se divil tomu, že mluví třeba se stromem. Nad tou vzpomínkou z našich prvních dnů jsem se pozastavil a spojoval si všechny podobné situace. Často si ani neuvědomovala, že přede mnou dělá věci, které by neměla. Mluvila se stromy a neustále něco povídala rostlinám. Jako by byla spojená s přírodou a oni ji poslouchali. A v ten moment mi to došlo.

„Příroda,“ vyslovil jsem nahlas, Amálka se na mě nechápavě podívala a já jí to začal vysvětlovat:

„Je spojená s přírodou. Celou dobu jsme to měli před očima,“ téměř jsem nad tímto zjištěním zajásal. A Amálka jen pootevřela trochu ústa a objasňovala si:

„Myslíte? Podobně jako král?“ ujišťovala se a já jí kývnul, že to tak opravdu myslím. Dávalo to smysl.

„Ale vždyť neléčí jako on,“ zkonstatovala a já hledal další spojitosti. Neznal jsem odpovědi na všechny otázky, ale tušil jsem, že je časem zjistíme.

„Viděla u krále, co to s ním dělá, proto asi nechtěla fungovat jako on. Jak jinak bych byl zdravý a ne mrtvý?“ polemizoval jsem.

„A proč teda leží v posteli v bezvědomí?“ položila mi logickou otázku a já se zamračil, protože na tohle jsem odpověď opravdu neznal.

„Tak to nemám tušení,“ shledal jsem. „Ale můžeme to zjistit,“ podotkl jsem.

„Jak?“ zeptala se mě a já ji jednoduše začal zasvěcovat do mého plánu.

„Musíme ji probudit,“ rozhodl jsem se a byl odhodlaný vyzkoušet svoji teorii o uzdravování Natalie pomocí přírody. Neváhal jsem ani minutu a odhodlaně přistoupil k posteli. Vzal jsem Natalie znovu do náruče a poručil Amálce:

„Vezměte, prosím, polštáře a deky. Dneska budeme spát s Natalie venku,“ oznámil jsem jí a ona se jen usmála. Musela být ráda, tak jako já, že se po několika dnech objevilo něco, čím bychom ji opravdu mohli probudit. Naprosto bylo jasné, čeho tím chci docílit a ze skříně v místnosti vytáhla ještě několik dek navíc. Usmál jsem se na ni a dostal od ní odpověď na její činy:

„Přeci nechci, abyste nám nastydl ještě vy,“ vysvětlila a já s úsměvem pokračoval dál. Bylo na čase naši Šípkovou Růženku probudit.

…

„Když už jste se rozhodla mi být po boku, mohl bych znát alespoň vaše jméno?“ zeptal jsem se svého doprovodu a pohlédl na ni tázavým výrazem. Nezatvářila se zrovna moc nadšeně, ale po chvíli odpověděla:

„Temi.“ Podle jejího vystupování jsem usoudil, že tohle asi bude momentálně všechno, co mi řekne. Byl jsem rád, že aspoň jméno mi sdělila.

Po několika hodinách cesty na koni jsme zahlédli vesnici, u které jsem plánoval na noc zakotvit. Byla jediná na cestě, než se mělo začít stmívat, a v noci se mi venku přespávat nechtělo.

Když jsme dojížděli k vesnici, rozhodl jsem se Temi o něco poprosit:

„Mohla byste zkusit neprozradit, kdo jsem? Většina lidí mě ani nepozná, takže bychom se pozdvižení okolo mé osoby mohli vyhnout,“ vysvětlil jsem jí a čekal na odpověď.

„Tohle vaše rozhodnutí schvaluji. Jak vás mám před ostatními oslovovat?“ zeptala se mě a já se rozhodl použít stejný způsob jako ona.

„Říkejte mi Johne.“ Na mojí odpověď trochu vytřeštila oči, ale já se jí rozhodl ignorovat. Jak ona na mě, tak já na ni. Aspoň si budeme rovnocennější.

Ve vesnici jsme našli první a asi jediný hostinec a vešli dovnitř. Bylo tam poměrně plno, ale nikdo si nás pořádně nevšimnul, dokud jsme nepřišli k hostinskému. Ten na nás zkoumavě pohlédl a zeptal se:

„Co si přejete?“ jeho hlas byl trochu ostřejší, než jsem čekal, ale zachoval jsem klidnou tvář a pokračoval v tom, co jsem měl v plánu získat:

„Mohl byste nám, prosím, dát dva pokoje a k tomu večeři a snídani?“ požádal jsem ho a hodil před něj pět zlaťáků. Ten vykulil oči, a pak mi odpověděl:

„Mám jen jeden pokoj.“ Jeho odpověď se mi moc nelíbila, ale asi mi nic jiného, než se s tím spokojit, nezbývalo. Budu spát na zemi.

„Tak aspoň ten jeden,“ spokojil jsem se aspoň s něčím a Temi na mě trochu zabijácky pohlédla. Bylo mi jasné, že z toho opravdu nadšená není.

„Budu spát na zemi,“ vysvětlil jsem jí a zatvářil se neústupně. Podle všeho asi zatím rezignovala a dodala:

„Jak si přejete, Johne,“ řekla pokorně a bez keců se vydala za dívkou, která se nás ujala, aby nám ukázala, kde budeme trávit noc.

…

Amálka mi pomohla rozdělat v zadní části zahrady deky, aby nás zpozorovalo co nejméně lidí. Opřel jsem se o strom, Natalie si vložil do náruče, aby případně sálala teplo ode mě, kdyby jí byla náhodou zima. Potom jsem jí stáhl z obličeje vlasy a políbil ji na čelíčko. Jako malou křehkou holčičku, kterou pro mě částečně i byla.

„Krásko, je na čase, aby ses vrátila mezi nás,“ pošeptal jsem. Potom jsem ji přivinul více k sobě do náruče, a tak s ní usnul. Nevěděl jsem, zda dělám správně, ale cítil jsem, že je to cesta, kterou jsme měli jít.

15. kapitola 17. kapitola

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 11. kapitola

Takže chlapi ti taky nevoní?“


11. kapitola
 
A já myslel, že ta šílená doba, kdy mě holky naháněly a mlátily polštáři, pominula. Asi si všechny baby daly jen přestávku.

Snažil jsem se uhýbat dívce, co mi Emmett poslal, a přemýšlel nad tím, jak ji odtamtud dostat. Zastavil jsem se a rychle otočil tvář, takže jsem dostal jakýsi polibek mimo ústa a přitom polibku mě trochu osvítilo.

„Kolik ti Emmett slíbil za to, že mě dostaneš do postele?“ zjišťoval jsem.

„Asi padesát táců,“ vzdychla mi do obličeje. Dobré vědět, že už mne ohodnotil na víc než pár babek.

„Dám ti sto,“ vyhrkl jsem. Radši jí zaplatím takovou částku za nic, než aby se mě snažila znásilnit. Dívka se zastavila kousek od mých úst a pak znova vydechla:

„Dobře, ale přidej k tomu polibek. Chci vědět, jak chutnají tvé rty. Bez toho tě nenechám jít,“ znova zavzdychala a mně se chtělo zvracet.

„Sto padesát táců bez polibku,“ oponoval jsem. Zasekla se a pozorovala mě.

„Jsi na chlapy?“ zeptala se mě náhle. Když tahle otázka padla, tak jsem nevěřícně vykulil oči a říkal si, že budu asi muset změnit své chování a přestat chodit oblíknutý jako model z časopisu. Alice z toho nadšená nebude. Ačkoliv určitě existuje móda pochybných subkultur, kterou ještě nenakupovala. Nebudu cukrouš Edík ale drsoň Ward. Jo! Budu bránit svou macho mužnost až do posledního dechu!

„Ne, nejsem,“ vykopl jsem ze sebe obranu své heterosexuality s menší jistotou, než bych si představoval.

„Tak proč mi nedáš ani pusu?“ ptala se mě. A já jí neměl chuť odpovídat, protože jsem z jejích úst cítil cigarety a s popelnicí se mi prostě hnusilo líbat. Musela mít přede mnou asi klienta s popelníkem v puse. Radši jí zaplatím ty peníze, než abych něco takového okusil.

„Odejdi, nech mi v kuchyni číslo účtu a nebudeš litovat,“ přesvědčoval jsem ji. Nakonec se vzdala a najednou zmizela. Její vizitka ležela na stole a na zadní straně bylo napsané číslo účtu. Moc dobře jsem si uvědomoval, že to musel být její nejlépe placený nesex za celý život. Teď už asi prostitutku nebude muset dělat.

Jakmile jsem rozdýchal celý zážitek, tak jsem se šel osprchovat. Potřeboval jsem to. Pořád jsem ji cítil na sobě. Po sprše budu muset uklidit celý pokoj, abych se zbavil jejího pachu.

Vylezl jsem ze sprchy a v mém pokoji stál Emmett.

„Teda ta byla rychlá,“ podotkl. Ušklíbl jsem se a šel dál. „Počkat, takže ono nic nebylo? Tak proč ses sprchoval?“ zjišťoval.

„Protože když vešla do místnosti, tak mi bylo, jako kdybys na mě nalil nějaký sliz,“ odpověděl jsem mu unuděně.

„Dala ti aspoň pusu?“ vyptával se.

„Ne, zaplatil jsem ji víc za to, aby to nedělala,“ upozornil jsem ho.

„Cože? Ještě mi řekni, že jsi ji zaplatil i za to, že se na tebe nevrhne,“ řekl sarkasticky a já mu prostě radši nedopovídal.

„Ani polibek?“ ptal se. Zavrtěl jsem záporně hlavou a pak udělal něco, co bych od něj nikdy nečekal. Najednou byl přede mnou a přitiskl rty na mé. Vyděšeně jsem se od něj odtrhnul a vzpamatovával se ze šoku.

„Co to zatraceně děláš?“ vybuchl jsem nakonec.

„Ani tohle tě nevzrušilo?“ vyptával se.

„Fakt ne,“ odsekl jsem mu.

„Takže chlapi ti taky nevoní?“ prskal na mě.

„Ne,“ znova jsem odsekl.

„Vzrušují tě třeba zvířata nebo děti?“ řekl vyděšeně.

„Ne, nejsem zoofil ani pedofil. Jaks na tohle vůbec přišel?“ křikl jsem téměř vyděšeně.

„Víš, občas si s těma pumama hraješ tak, že to vypadá jako milostná předehra,“ uvedl fakt. Trochu mě tím vykolejil, ale stál jsem si za svým. Jenže jeho mysl stále pracovala.

„Ani nekrofil nejsem,“ odpověděl jsem na otázku, kterou připravoval v hlavě. Sice jsem si nebyl jistý, zda se za nekrofilii nepovažuje láska k upírům, kteří jsou vlastně mrtví, ale to jsem si netroufnul vyslovit před někým, kdo lásku k Rosalii považoval za posvátnou. Ačkoliv když jsem nad tím tak uvažoval, byli jsme všichni kusem kamene, sice hýbajícím se, ale pořád kamenným. Takže jsme věci. Takže kdokoli nás miluje, je fetišista? Eeh, moje budoucí láska bude mít sexuální úchylku? Brr, musel jsem se oprostit od myšlenek na prasečinky a obhájit se před bratrem.

„Jsem na ženy. Jen prostě čekám na tu pravou, tak to konečně pochop. Ty jsi třeba před tím, než si potkal Rose, s někým byl, ale já prostě cítím, že nemůžu být s někým, s kým mi není dobře a komu nebudu moci důvěřovat a milovat ho. Čekám už dlouho a nemíním čekání utnout s nějakou děvkou. Pochop mě, prosím. Ona prostě musí existovat.“ Prosil jsem tam ty nahoře, aby s tím konečně něco dělali. Jinak nevím, jak dlouho budu odolávat těm Emmettovým výmyslům.

Bella:

Všichni jsme pozorovali situaci dole a mně se ke konci usazoval na tváři vítězný úsměv. Podle všeho se Edward rozhodl mi dát ještě trochu času. Cítila jsem, že si musím hýbnout, a tak mě čekalo v několika pár dnech spoustu bezesných nocí. Zvedla jsem se z obláčku a rozhodla se jít do pokoje. Bylo na čase dočíst deník číslo dvě.

„Kam jdeš?“ ozval se Amor a prsty si provokativně hladil levou bradavku. Neměla jsem mu v plánu říct nic, co by mu mohlo pomoci. Chtěla jsem mít klid.

„Jsem unavená. Jdu si lehnout. Dnes už jsi ho mučil dost. Měl bys ho nechat vydechnout,“ navrhovala jsem a doufala, že má slova vyslechne. Jenže v jeho očích jsem viděla pouhý začátek jeho plánů. Edwardovi jsem věřila, snad mu jeho pravačka poskytne dostatek uspokojení, než ve zlatých stránkách najdu jeho vyvolenou.

Vešla jsem do pokoje a vlezla si na postel. Deník jsem otevřela na stránce, kde se skrývala poslední přečtená slova, a pokračovala v příběhu Edwardova života.

Na dalších řádcích psal o svých hádkách s Carlislem. Edward prostě nepovažoval lidi, kteří ubližovali druhým, za ty nepapající se. Ke všemu Edwardovi nepřidávaly ani milostné hrátky Esmé a Carlislea. Poprvé tak pocítil pořádně samotu. Asi se dalo pochopit, když i ti dva slušňáci vyplašili svými výkřiky zvěř v okolí pěti kilometrů, nebylo to ideální místo pro uvědomování si své situace. Ta samota ho přiváděla k šílenství, proto se jednoho dne s Carlislem pohádal a odešel. Jeho slova hádky si nepoznamenal, ale litoval jich na dalších stránkách. Nejvíce mu bylo líto Esmé. Její smutný pohled, když odcházel, ho nejvíce trápil po celou dobu, co byl pryč. Jenže on věděl, že musí odejít. Alespoň na chvíli. Jinak by se nezbavil nikdy pocitu, že cesta vegetariánství je ta správná.

Otočila jsem se na záda a četla dál. Edwardovy vzpomínky byly jako droga. Prožívala jsem jeho život. Kdyby měl nějakou ženu a popisoval ji tu. Třeba jak se s ní miluje, bylo by to, jako kdybych se ve svých představách milovala já s ním. Nebo s tou ženou, v horším případě. Ještěže tu nic takového v denících nenajdu. Ačkoli další události jeho vzpomínek jsou drastické, tak se dají chápat, ale ta poslední ho musí trápit až dodnes. Co je to za vzpomínku si musíte přečíst sami, a pak mé mínění pochopíte.

---

Pokračování příště.

10. kapitola 12. kapitola

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 10. kapitola

Dívky dospívají mnohem dříve než chlapci. V sedmnácti letech se většina dívek chová dospěle, kdežto hoši si navzájem podkopávají nohy. Tudíž Amor ani po několika staletích nedospěl, a i když je Bella žena, tak si neodpustí rejpat kam nemá.
10. kapitola

Edward:


Psal jsem si deník o událostech s Angelou a do mého pokoje najednou vtrhla blonďatá, úplně neznámá a polonahá upírka. Potutelně se usmívala a v její hlavě bylo jediné, já. Prohlížela si mě a čekala, kdy uteču. Jako kdyby přesně věděla, jak mám v plánu se zachovat.

Měla na sobě jen jakýsi korzet a nohavičky ve stylu počátků devatenáctého století. Nevím, zda mě mělo něco takového vzrušovat, ale já byl vůči ní úplně chladný.

„Co tu chceš?“ zeptal jsem se jí příkře bez jakéhokoliv pozdravu či oslovení.

„Co si třeba jen trochu popovídat,“ vyslovila dráždivým hlasem a místo vzrušení jsem cítil, jako kdyby někdo na mě vylil nějaký sliz. Měl jsem chuť se jít osprchovat.

„Znova se tě ptám: Co tu chceš?“ vrčel jsem téměř na ni.

„Hrát scrabble?“

„Nebudu hrát scrabble! Nesnáším tu debilní hru!“

„Uklidni se,“ snažila se zpomalit můj výbuch vzteku. „Jsem tu, protože mě posílá Emmett. Jsem tvůj dodatečný dárek k Vánocům. Sice podle mě trochu opožděný, ale budiž.“ Z mého hrdla se ozvalo další vrčení. Nicméně je pravda, že barva jejího oblečení vánoční svátky evokovala. Asi ho koupila v lednových slevách. „Říkal, že s tebou budou problémy. Prý jen za odvahu, že sem vkročím, mám ten balík, co mi dal, ale pokud tě svedu, tak dostanu ještě víc. Věř mi, a to mě láká mnohem víc, než odtud utéct,“ vysvětlovala mi, co má v plánu. Její odhodlání mě děsilo. V hlavě jsem vraždil Emmetta, a pak se to stalo. Vrhla se na mě. Jestli jí přeperu, nepochybně bude jako další následovat nějaká členka gardy, Emmett začíná přitvrzovat. Snad vynechá Jane, nerad bych byl znásilněn, a pak za to šel bručet, protože je ta mrška už pár set let nezletilá. A taky není hezká. A taky je blond. Nemám rád blondýny. Sundejte ze mě někdo tu ženskou!Bella:


„Kdo tam zatraceně poslal tu děvku?“ zařvala jsem na celé kolo.

„To já,“ ozval se Amor a spokojeně olizoval jahodu se šlehačkou.

„To má být jako nějaká odplata?“ vybafla jsem na něj a ignorovala jeho přátelské gesto, když ke mně přistrčil misku s ovocem.

„Něco takového,“ odsekl mi uraženě.

„Jsi jako malé dítě. Ženská ti nepadne ke kolenům a hned jdeš proti ní.“

„Mýlíš se. Jen si myslím, že nevíš, co ten kluk má v hlavě. O chlapech nevíš nic. Jedinej, s kým jsi kdy měla sex, je tvůj mrtvý manžel. Jakmile v Edwardovi probudím alespoň maličký sexuální pud, tak mám vyhráno. Ty nemáš ani páru o tom, jak muže vůbec vzrušit, natož jak mu najít lásku.“

„Podceňuješ mě, kdybych neuměla vzrušit muže, neměla bych děti!“ postavila jsem se mu.

„Myslíš? Já si nic takového nemyslím,“ odporoval mi. „Víš co? Nemá cenu se dohadovat. Je nasnadě, abys mi to radši dokázala, ne?“ rýpal si. Chápala jsem, že po pár tisíciletích tu všichni hledají trochu vzrušení a chrtí závody už je nenaplňují.

„Jak to chceš udělat?“ vyzvídala jsem.

„Odteď s tebou na Edwardovi dělám i já. Všichni nás budou neustále pozorovat z lázní, a pak Athéna rozhodne, až Edward nalezne svou lásku, kdo vyhrál. Souhlasíš s tím?“ Jedna moje část ho chtěla poslat někam, ale ta druhá milovala výzvy.

„A o co se vsadíme?“ škádlila jsem ho. Jeho tvář v ten moment zvážněla a já čekala, co vybalí.

„Vyspíš se se mnou, aby ses něco o mužích naučila.“ Trochu jsem se nad tou myšlenkou, že se s takovým namyšlencem vyspím, otřepala, ale nakonec jsem si uvědomila, že nic nebude. Edward není normální chlap. Zasekl se v éře. „Chci se opravdu zamilovat a pak se teprve milovat.“ Takže Amor s těmi svými hormonálními kousky určitě neuspěje. Ale možná bych byla ochotná v nejčernějším koutku své dušičky přiznat, že prohra by mohla být i v některých ohledech výhrou. Přeci jen má Amor tisícileté zkušenosti, a když zrovna neotevře pusu, je na něj radost pohledět.

„A co bude, když vyhraji já?“ zajímalo mě.

„Co bys chtěla?“

„Vystuduješ na vysoké škole obor partnerství a veřejně přede všemi přiznáš, než začneš studovat, že jsi tupec, který je ovládán hormony,“ zaškaredila jsem se. Amor se šklebil jako malé děcko, ale nakonec na sázku přistoupil. Když jsme si podávali ruce na stvrzení, tak akorát dorazila Athéna.

„Amore, tobě už ze mě hrabe. Když jsi mě poznal, tak si věděl, co je to láska. Ale pak jsem tě ovlivnila já a ty občas uvažuješ jako válečník. Že sis místo té lásky k boji raději nevzal špetku moudrosti. Nu, co si budeme povídat. Tohle bude velmi zajímavý boj. Doufám, že vyhraje ten nejlepší. Láska není žádná věda! A je na čase, abys to, Bello, pochopila. Jde jen o chemii. Tím to také dokáži Afroditě. Budu ti, Amore, fandit,“ postavila se proti mně Athéna a v očích jí zářilo. Chyběl jí jakýkoliv boj a nyní mi zbývalo už jen jediné, a to bylo chránit Edwarda před jakýmkoliv jejich výmyslem. Na Athéně totiž bylo vidět, že jakýkoliv způsob zbavení se Edwarda bude vítán jako spása. Ať fér či nefér.

„A malá rada pro vás oba? Zkuste to stihnout dřív, než lidstvo docela zblbne! Což se s bohyní moudrosti Afroditou neúprosně blíží. Kdyby bylo po jejím, Kant i Nietzsche by dumali nad natáčkami a důležitostí piva v roli tužidla na vlasy!“
Afrodita:


„Vau, Athéna tomu dává,“ hlesla jsem a tím jsem rozhodně nemyslela urážky na svou osobu. Od té suché rašple se člověk milého slova jen tak nedočká, všechno buď řeší analyticky, nebo to rozseká na hadry. A teď, když jí při souboji s láskou selhal rozum, začíná vytahovat zbraně. Já se už několik let válím mezi Athéninými vojáky a je to nuda. Ti chlapy jsou jako pěkní roboti bez citu. Sex s nimi je fajn, ale časem začnete jednu věc postrádat, a to jsou city.

Bez lásky časem přijdete na to, že život je stereotypní a lidé se přestanou snažit. Nehledají navzájem, jak se potěšit a shledávají, že nemají navzájem v sobě oporu a ani důvěru. Přiznávám, že na tom nesu vinu i já, když jsem se nastěhovala do kasáren, kde žila Athénina elitní jednotka, byli to mladí muži plní sil a ideálů, zvyklí jeden za druhého položit život. Ale nejsou žádné války a my si tu jen smilníme, pijeme a jíme. Možná jsem jim do žil nechtěla vlít lásku, protože by se zahleděli jeden do druhého a mne přestali potřebovat.

Takže se nemůžeme divit, že v několika posledních letech to šlo s láskou do prčic, když i ten zatracený Amor se nechal stáhnout Athénou, kterou moje práce očividně nebaví stejně jako mne ta její, což ovšem neznamená, že jí neposílám provokativní fotografie.

A já doufala, že když jí nechám Amorka k dispozici, tak aspoň on bude držet průměrné statistiky lásky, než nastane ta správná doba, abych se vrátila. Můžu být jen ráda za Bellu. Ačkoli nikdy neměla šanci poznat cit pravé lásky, tak za ním stála. Zůstala v ní ta malá holčička, která i přese všechno nepřestala věřit.

Budu jí pomáhat Edwarda chránit a zároveň mu hledat lásku, tak aby o tom nevěděla. Bude to fér. Amor má Athénu, Bella bude mít mě.

Ale i tak. Osud Belly a Edwarda je jen v jejich rukou. Dle jejich rozhodnutí si budou utvářet svůj život.

Vstala jsem z vany a nechala si donést čokoládu dovezenou ze Švýcarska. To horké maliny s vanilkovou zmrzlinou a šampaňským s jahodami uspokojovaly moji vášnivou povahu. Ne muži, ale jídlo. Konečně jsem pochopila slovní spojení kulinářský orgasmus. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a zjistila, že mi trochu narostlo bříško a že nevypadám tak úžasně jako kdysi. Pokud chci pomáhat Belle, tak se musím dát do pořádku. Tudíž mi zbývá jediné. Z Athéniných robotů s mužskými pohlavními orgány udělat muže s city. Jinak to tu dalších několik let nepřežiju. A s tím bude ještě hodně práce. A taky bych mohla zaskočit za Artemis, třeba bude ochotná Belle nastínit problematiku dlouhotrvajícího celibátu. A mně by zase mohla poradit pár cviků na zpevňování problematických partií, kterých jsem na rozdíl od ní vlastníkem. To je jediná nevýhoda schůzek s Arty, je to jediná bohyně, která nemá problémy s celulitidou. Ani nadváhou. No, aspoň že nemá zájem o chlapy. Což ale znamená, že nemá problém ani s muži. Krucinál, kam jsem dala tu čokoládu?!

9. kapitola 11. kapitola

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 9. kapitola

Deník číslo dvě: Esmé a Carlisle
9. kapitola

Bella:
 
Koukala jsem na situaci tam dole a trošku Edwarda litovala. Nikdy bych se nechtěla dostat do něčeho takového. Jedna moje část mu chtěla poradit, ale radši jsem se do jejich rozhovoru nemíchala. Nerada bych Edwarda sprovodila ze světa. Vůbec jsem nechápala, jak mě ten skřítek jménem Alice mohl tak děsit. Občas prostě vypadala jako bohyně pomsty.

Edward chvíli přemýšlel, a pak z úst vypustil slova, která mě u něj překvapila. V ten moment jsem pochopila, že to vlastně není sedmnáctiletý puberťák, ale stoletý upír vypadající jako hříšně krásný mladík.

„Já si myslím, že nezáleží na tom, kdy se s Benem vyspíš, ale záleží na tom, zda jsi připravená a také jestli si myslíš, že Ben je ten pravý,“ pověděl pomalu a obezřetně čekal na jakoukoliv Angelinu reakci. Bylo na ní vidět, jak si všechno srovnává v hlavě a Edward oddaně čekal. Nakonec to nevydržel a asi zaslechl v jejích myšlenkách něco, co ho donutilo dodat.

„Víš, Angee, nemusíš mě brát doslova. Je na každém z nás, jak se k věcem postavíme. Podívej se na mě. Já se rozhodl čekat na tu pravou a občas si říkám, zda pravou vůbec potkám.“ Ušklíbl se u posledních slov. Angee nemohla tušit, jak je na tom Edward doopravdy a jedna moje část ho litovala. Ale tady nahoře nám nic vyčítat nemohl. Fakt už se dlouho snažíme. Athéna z něj byla na zhroucení, občas si říkám, zda jí ho Afrodita úmyslně nepodsunula. Pochybuju, že by nám pomohla, protože se jí od vojska dle fotky s věnováním, kterou nám přinesl Hermés v ranní poště, nechtělo ani za mák. Ona si popíjí barevné nápoje s deštníčkem a my nemáme páru, kde je chyba. Neživot není fér.

Vzala jsem další jeho deník do rukou a otevřela ho. Jeho rukopis se nezměnil. Stále psal zcela, tak krasopisně, až mě jeho pečlivost občas děsila.

Zpočátku psal o tom, jak s Carlislem žil, a jak si zvykal na lákání lidské krve. Další jeho problémem bylo čtení myšlenek. Měl problémy schopnost ovládat. Jeho hlava byla neustále jako bzučící úl a někdy byl natolik mimo, že pro lidi nebyl nebezpečný svou žízní, ale svou zmateností. Ačkoli byl Edward upír, tak mu dalo zabrat tuto schopnost zvládnout. Neustálý hluk myšlenek jeho okolí ho doháněl v některých chvílích k šílenství. Až časem dokázal vytěsnit myšlenky, které pro něj byly nepotřebné, z hlavy.

Další zajímavou částí deníku bylo, jak Edward z počátku reagoval na přítomnost Esmé v rodině. Carlisle prostě jednou domu přinesl ženu měnící se v upírku a hleděl na ni se vší láskou. Jako kdyby ji znal celý svůj život. Edward byl nejprve proti Esméině proměně a vyčítal Carlisleovi, že ji proměnil. Nikdy nebude moci mít děti a sebral ji možnost jít dál.

Jenže názor na celou situaci se měnil, když se Esmé doproměnila. S Carlislem se obávali, že je Esmé bude nenávidět, ale opak byl pravdou. Edward se do té doby nikdy nesetkal s láskou na první pohled, dokud nezažil ty dva. Esméiny první myšlenky patřily Carlisleovi a jejímu vzdychání nad tím, jak je úžasný. Její myšlenky ihned uvrhly Edwarda do horoucího pekla. Od prvních dnů Esmé Carlislea milovala a on se držel radši zpět, protože se bál, že Esmé ublížil a ona ho nenávidí. Esmé se kvůli jeho zdrženlivosti trápila a etiketa tehdejší doby ji nedovolovala se ke Carlisleovi vrhnout a vyklopit mu všechno. Edward trpěl jak pes. Měl doma do sebe dva zakoukané, kteří si ani pořádně neuměli promluvit. Byli jako malé děti.

Edwardův vztah s Esmé od začátku směřoval k jeho nahrazení ztracené matky. Byl zvyklý mít neustále někoho za zadkem a jeho matka zemřela. Překvapivě pomalu zjišťoval, že k ní chová dost podobné city a ona mu je vrací. Jediné, co ho trápilo, byla její zamilovanost. Kvůli Carlisleovi se mučila smutkem. On se jí vyhýbal, protože si myslel, že ho nenávidí a radši trávil většinu času v nemocnici.

Jednoho dne už to Edward nevydržel a šel si to vyříkat s Carlislem. Odešel za ním do nemocnice a cestou za ním po chodbě nemocnice radši nedýchal. Bál se, že by za ním nedošel. A když došel k jeho dveřím, zaťukal a vešel.

Slyšel jsem, jak Carlisle dumá nad případy. Byl jimi tolik zaneprázdněn, že ho ani nenapadla má návštěva. Když se po nějaké době nadechl, tak téměř vyděšeně zareagoval.
„
Edwarde, co tu děláš?“ zareagoval po nadechnutí.

„Přišel jsem si s tebou promluvit,“ odpověděl jsem mu v klidu a slyšel kárání z jeho hlavy, jak to je nebezpečné. Prý nemám takové sebeovládání, abych nikoho nezranil. Vadilo mi, jak mě podceňoval. Neměl důvod. Nikdy jsem nikoho nezranil. Na to jsem byl příliš opatrný, ačkoli jsem občas nesouhlasil s Carlisleovým vegetariánstvím. Ne všichni si podle mě zasloužili žít. Lidé, kteří ubližují druhým lidem, si zaslouží smrt. Nejednou jsme se o tom s Carlislem dohadovali a on mě stále přesvědčoval o tom, že se nechci stát zrůdou. Občas se mi ale v hlavě ozval hlas, který mi říkal, že zrůdou už stejně jsem. Odhodil jsem myšlenky na naše hádky, zda zabíjet lidi nebo ne a zaměřil se na to, proč jsem vůbec přišel.

„Rád bych s tebou mluvil o Esmé,“ nakousl jsem téma, které mě tížilo. Carlisle zvedl zlaté oči od šanonů s pacienty a zamračil se.

„Je s ní něco,“ zeptal se trochu naštvaně. Neznal jsem ho takového. Hlídal si přede mnou myšlenky a já věděl proč.

„Ano je,“ vrátil jsem mu lhostejně. V Carlisleově hlavě se objevila starost a strach. Potvrdil mi tak to, co jsem už dávno věděl. Miloval ji. Trochu vyděšeně mlčel a čekal, až spustím.

„Měli byste si spolu promluvit,“ rejpnul jsem si. „Třeba zjistíš, že věci se nemají, tak jak si myslíš,“ upozornil jsem ho nenápadně. Jeho zmatek v hlavě mě pobavil. Navenek byl klidný a toužil po dalších informacích ode mě. Já mu je nechtěl dát tak lehce. Bylo na čase, aby se k tomu všemu okolo Esmé postavil jako chlap. Ne jen jako gentleman, kterým je každým coulem.

„Edwarde, jestli je něco s Esmé, tak mi to můžeš říct. Není nutné, abych s ní mluvil.“ Snažil se vyhnout kontaktu s ní. Ačkoli toužil po její přítomnosti. Bál se, že mu utrhne z nenávisti hlavu, i když skonat jejíma rukama by mu nevadilo.

„Jaks vlastně přišel vůbec k myšlence, že tě nenávidí,“ zjišťoval jsem.

„Její první reakcí na mě. Vzpomínáš po proměně, jak mě propalovala pohledem? Byl plný nenávisti.“ Jeho odpověď mě dostala do kolen. Spletl si pohled lásky s pohledem nenávisti. Hranice mezi láskou a nenávistí někdy bývá tenká, ale zde se opravdu netrefil. Na Carlisleovi bylo vidět, že jeho otec byl kněz. Vůbec ženám nerozuměl. V jednu chvíli jsem mu málem vmetl do obličeje, jak moc se mýlí, ale ustál jsem to a jen se mu snažil pomoci.

„Napadlo tě, že by ses mohl mýlit?“ nabádal jsem ho nenápadně. Podle jeho výrazu v obličeji jsem vytušil zápornou odpověď.

„Prostě si s ní dneska večer promluv,“ doporučil jsem mu. Otočil jsem se a vydal se domů za Esmé.


„Takže Edward už byl dohazovač hned od počátků,“ prohodila jsem pro sebe. Ale nebyla jsem v té chvíli sama.

„Proč si to myslíš?“ ozval se vedle mě nečekaně sexy Amor v khaki kalhotách a lehce rozepnuté košili. Zajela jsem pohledem k němu a jeho nepravidelně rozepnuté knoflíčky na košili mě zaujaly snad víc než jeho hruď. „Jsem vůbec normální?“ blesklo mi v hlavě. Pro jistotu jsem zkontrolovala i jeho překvapivě holou hruď a říkala si, zda tráví v koupelně spoustu času, když si holý i hruď. Nechápavě jsem sama nad sebou zakroutila hlavou. „Snad ze mě neudělala Athéna lesbu,“ vyvstalo mi hlavě. Jenže pak mi proběhla hlavou vzpomínka na Edwardův zadek pod sprchou a měla jsem jasno. Asi jsem dlouho mlčela. Amor si mě trpělivě prohlížel a čekal. Vrátila jsem se do reality A polkla sliny, co se mi snažily vytéct levým koutkem. Sakra, jak já doufala, že se toho uslintávání v mladém těle zbavím.

„Kvůli tomu, co píše v deníku,“ odpověděla jsem.

„Aha,“ odpověděl téměř nezaujatě. Tak ten tu asi kvůli Edwardovi není, stejně by měl smůlu, když už všichni víme, že Edward není gay. Heh.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se ho na rovinu.

„Jen zjišťuji, zda ještě žiješ. Pořád trávíš čas u sebe v ložnici nebo na obláčku. Kdybych nevěděl, že všichni jsou neustále v lázních, tak bych tvrdil, že máš milence, kterého před námi schováváš,“ upozornil mě. Jeho rejpání jsem se usmála a vrátila mu.

„Jediným milencem mi je Edward. To víš, práce je velmi náročná milenka. Nikdy bych netušila, že mě něco takového tolik zaujme. Rýpat se v životě někoho jiného,“ povzdechla jsem si.

„Ale jak jsem před chvílí zpozoroval, tak práce není dostatečná milenka,“ zaútočil na mě. Nechápavě jsem na něj koukala a snažila se pochopit, co tím myslí.

„No tak, Bello! Já tě viděl, jak pozoruješ moji hruď. Trvalo ti téměř celou minutu, než ses dala do pořádku a přestala na mě zírat,“ pokračoval. Jeho namyšlenost mě odzbrojila. Nevěděla jsem, jak mu říct, že mě spíš zaujalo, jak má špatně zapnuté knoflíky a zda holení jeho těla zabere polovinu dne. Chvíli jsem váhala, zda se mám tvářit jako stydlivá holčička, které byla prohlédnutá nebo být pořádná mrcha a shodit mu sebevědomí. Mé já jménem „Mrcha“ neodolalo.

„Hm, Amore, víš, co by mě zajímalo?“ začala jsem. „Jak dlouho ti trvá, než se celej kromě vlasů oholíš?“ příkře jsem mu pověděla. Chvíli mě nechápavě pozoroval a pak se radši zvedl.

„Běž do háje, Bello!“ prskl na mě a odešel. Sice jsem si asi zkazila jediný pořádný komunikační kontakt, který jsem tady nahoře kromě Athény měla, ale bylo mi to úplně jedno. Myslím, že co se týče preparátů a kouzel na holení všech částí těla, zvládne mi poradit i Athéna. Znova jsem se uvelebila na obláčku a koukla dolů a spatřila něco, co mě dost překvapilo. Edward a polonahá upírka v pokoji.

8. kapitola 10. kapitola

Fifty Shades of Grey: Book One of the Fifty Shades Trilogy (Pro zasvěcené: Vládce Vesmíru – kniha první)

Jsou knihy, které vás během několika minut otráví a knihy, jež vás pohltí do děje během prvních řádků, a už se od nich prostě neodtrhnete, dokud je nedočtete. Příběh vypráví o megalomanovi posedlém kontrolou, který se zamiluje do úplně obyčejné dívky. Bohužel kromě společenských rozdílů mezi nimi jim jejich cestu lásky narušuje ještě jedno malé tajemství, které kolem pana Christiana Greye hazí padesát odstínů šedi. Odkryje hlavní hrdinka stránku po stránce jeho neduhy? A důležitější otázkou je: Bude schopná se s nimi vyrovnat a být i nadále po jeho boku?

Bohužel knihu si v českém překladu nepřečtete, protože ji žádné české nakladatelství zatím nebylo ochotno vydat, ačkoliv už překlad k první knize je hotový ve velmi čtivé verzi a osobně si myslím, že kniha by mizela z pultu rychlostí blesku. Zatím neznám nikoho, kdo by knihu znechuceně zavřel. Spíš naopak závislost s každou kapitolou na jednotlivých slovech stoupá.
Těm, co vládnou angličtinou, alespoň můžu zatím odkázat na anglickou verzi, kde si knihu můžete v celkem slušné verzi stáhnout. Odkaz najdete zde.
(Odkaz se stal bohužel placený, ale knihu mám v počítači, proto nabízím uájemců, že ji můžuž poslat třeba na mial.)

Ale musím vás upozornit, že kniha je vhodná pro čtenáře 18+. Jinak přeji příjemné počtení.

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 8. kapitola

Vzpomínky z Edwardova dětství. 

8. kapitola

Začínalo svítat a já dočítala Edwardův deník číslo jedna. Spíše si v něm zapisoval vzpomínky z lidského života. Protože ho někdy zpočátku Carlisle upozorňoval na to, že jeho lidské vzpomínky budou časem blednout a zapomínat na to kým byl a kdo byla jeho rodina.

Edward zapomenout nechtěl, a proto si většinu vzpomínek poctivě zapsal. Začal od svého dětství, od historek, které si nepamatoval, ale vyprávěla mu je maminka a pokračoval, až po své sny být vojákem a bránit svou vlast.

Nejvíce mě pobavil příběh o tom, jak se snažil v sedmi letech dát pusu malé Phillipsové, protože chtěl být stejný borec jako kluk, který s ním chodil do školy, a podle všeho olíbal všechny holky v sousedství. Proto se rozhodl začít s malou Amélií Phillipsovou, blonďatou kudrnatou kráskou z vedlejšího panství. I když prý podle něj byl krasavec už v té době, tak jeho pokus o políbení neskončil nejlépe. Nafoukanec jeden, někdy mu budu muset srazit hřebínek jako Amélie.

Takže zpátky k příběhu. Amélii se rozhodl dvořit jako správný gentleman devatenáctého století, proto využil svého malířského talentu. Namaloval Amélii s její kamarádkou, která se tenkrát nejraději převlékala za princeznu. Jenže v té době jeho malířské umění nebylo dost okouzlující pro malou holku, jako byla Amélie, a ta mu kresbu hodila na hlavu s tím, že měl radši donést lízátko.

Podle všeho pak utekl s kresbou domů za maminkou a ta ho utěšovala, že je velký malíř. Jenže tento zážitek se na něj podepsal ve dvou věcech a to: od té doby nemá rád blondýnky a maluje jen sám pro sebe, kresby nikomu neukazuje. Zapsala jsem proto si do svého sešítku s poznámkami o Edwardovi jeho preference a z potenciálního seznamu milenek – spolužaček, svobodných, rozvedených a ovdovělých žen do věku padesáti let v celém okrese – jsem vyškrtla 37,6% blonďatých zázraků. Tím se mi výběr zúžil jen na pár stovek dam a slečen. A asi čtyři homosexuály z blízkého okolí, kdyby si náhodou rozmyslel svou orientaci.

S malířským uměním mi ho bylo líto, měchuřinky, protože mi připadalo, že na šest let byl poměrně šikovný malíř. I když v šesti letech bych od kluka uvítala asi taky radši lízátko než kresbu. Jenže to já vědět nemohla. Nepamatuji si, jaká jsem byla v šesti letech. Co já vím. Třeba jsem byla větší mrcha než ta Amélie.

Jenže tím jeho milostné hrátky v dětství skončily a popadla ho mánie vojáčků. Která mne za mlada také popadla, ale při pohledu na muže v uniformách. Jeho mamka Elizabeth z toho nadšená vůbec nebyla, hlavně ne potom, co začala válka. Jeho snem se okamžitě stalo neverbování a bojování za vlast. Byl naprosto neoblomný a nic jiného než vojna a umění boje ho nezajímalo.

Měl takové ty typické vzpomínky kluka, který potají ukradl otci pušku, aby si poprvé mohl vystřelit. Až na to, že Edward ji kradl strýci, který ji měl na kachny, a málem se s ní zranil. Nikdo mu totiž tenkrát neřekl, že když vystřelí, tak že puška má zpětný ráz. Edward prostě zpětný ráz nečekal, a protože stál na hraně hnoje a střílel do dřevěné zdi, na kterou si křídou namaloval terč, tak sletěl přímo do hnoje, kde se zrovna nacházela čerstvá dávka kobylince.

Jeho vzpomínky na mládí byly krásné. Prožil hezké a poměrně klidné dětství. Jeho rodiče ho milovali a snažili se ho podporovat v čemkoliv, co si zamanul, i když z jeho nadšení pro vojnu vůbec nesdíleli. Spíše z tohoto rozhodnutí byli zoufalí.

Nakonec se dostal k tomu, jak onemocněl španělskou chřipkou a k posledním vzpomínkám, jak slyšel maminku, která ho prosila, ať bojuje a nevzdává se. Její tišící slova, uklidňující a hledající způsob, jak synovi pomoci. Podle svých zápisků zřejmě nevěděl, kdy přesně přišel o vědomí, ale další o čem věděl, bylo, že cítil šílenou bolest, prohánějící se jeho tělem, počátek jeho téměř pro něj v ten moment nekonečné cesty bolesti a utrpení. Kdyby mu Carlisle neřekl, jak dlouho se měnil, tak by každému říkal, že k věčnosti se člověk dostává bolestivou věčností a další méně bolestivou věčností jeho život v podobě upíra pokračoval. Deník končí slova:
„A takhle se ze mě stal upír!“

Jakmile jsem deník zabouchla, tak jsem si v hlavě srovnávala každou drobnost, která by mi v budoucnu mohla pomoci, ale i přestože jsem četla všechny události, popisující jeho hlavou, tak jsem vůbec nechápala některé jeho postoje. Co si budeme povídat. Je asi spousta věcí, kterým jako žena neporozumím. Ne nadarmo se říká, že ženy jsou z Venuše a muži z Marsu. To, co by žena udělala tak, by prostě muž udělal jinak. Prostě jsme téměř jiný biologický druh.

Občas nechápu, jak třeba gayové a transvestiti mohou tak dokonale býti jako ženy. Musí se jim asi vyvinout nějaká ženská část mozku, kterou prostě muži nemají. Ještěže nikoho nenapadlo něco takového zkoumat a pak jim tuhle část mozku odoperovávat, a pokud ano, tak je upřímně lituji. Sice je medicína poměrně vyspělá, ale šahat si do hlavy, bych si jen tak nenechala.

Úplně mě překvapilo, kam až mě moje myšlenky dovedly a raději jsem se rozhodla si trochu pospat. Tentokrát se mi o sexy Edwardovi nic nezdálo. Skoro se ani nedivím, když má hlava k němu teď přiřazuje to, jak se máchá v kobylinci. Hm, asi bych si měla poupravit myšlenky ranním šmírováním Edwarda ve sprše.

Vstala jsem a vydala se za ním. Podle předpokladů jsem asi trochu na šmírování jeho zadku zaspala, ale taky bylo na čase si zjistit, co ten ňouma zase provedl. Snad se nesnažil zase někomu radit, a jestli jo, tak doufejme, že mu Alice pomáhala i tentokrát. Byla bych nerada, kdybych musela ještě napravovat patálie, které vyvedl doktor Láska alias Eda lásky odborník.

Nakoukla jsem z obláčku dolů a spatřila Edu ve škole. Měl na sobě sexy tmavě zelený svetr, který podtrhoval jeho oči a tmavě modré kalhoty obepínající mu zadek, tak abychom my pozorovatelky mohly ocenit, jak rytmicky se jeho půlky pohybují.

Ve škole nic zajímavého neprováděl, a tak jsem si na chvíli zase odskočila do jeho pokojíčku. Tentokrát jsme si dala majzla na svůj pach a po získání dalšího deníku a jednoho sešitu se skicami, jsem se vrátila do úlohy alá šmírujeme.

Edward zase seděl v lavici s Angelou a učitel jim akorát zadával společný úkol z dějepisu. Když učitel domluvil, tak se Edwarda Angela zeptala, kdy a kde budou úkol dělat. Ten se na ni šibalsky usmál a odpověděl:

„Co bys říkala děsivé vile rodu Cullenů?“ dělal si z ní srandu, ale kdyby věděla o Cullenech pravdu, tak by k nim v životě domů nevlezla a s Edwardem by neprohodila ani slovo. Angela nadšeně souhlasila a rovnou se domluvili, že pojede za Edwardem po škole autem rovnou k nim, aby ten úkol měli z krku.

A já mohla jen doufat, že Angela návštěvu Cullenovic vily přežije bez jakýkoliv následků.

Edward:

Angela jela k nám domů a já byl odhodlaný držet ji v kuchyni a moc jí neukazovat některé místnosti. Nějak jsem si neuvědomil, že zrovna můj pokoj není nejlidštější místo. Přeci jen nevím, jak bych jí vysvětloval hromadu deníků a sešitů se skicami, které se mi váleli vedle kanape a další věcí bylo vlastně to kanape. Myslím si, že by mi asi nesežrala, kdybych ji krmil pohádkou, že spím na tom kanapi. Nebo že mi můj učitel jógy přikázal spát na podlaze či zavěšen hlavou dolů z lustru.

Asi si budu muset opravdu pořídit postel, i když s nikým nechodím. Nikdy nevím, zda by se třeba nemohla hodit. Upír nikdy neví, třeba se jednou zamiluji do striptérky, co mi Emmett pošle jako dárek k narozeninám, a pak se prostě postel může hodit. Jen jsem se modlil, abych se zamiloval lépe, když už čekám takovou dobu. Raději bych ženu, co se bude ovíjet kolem mne a ne kolem tyče.

Angelu jsem dovedl do kuchyně a tam jí nabídl něco k jídlu a pití. Hlad naštěstí neměla a k pití jí stačila voda. Jinak bych snad poslal ještě Alici nakoupit, protože bych už asi neuměl namazat ani chleba máslem. Donesl jsem do kuchyně svého notebooka a pár historických knih zabývajících se tudorovci. Měli jsme za úkol odprezentovat vtipně historickou postavu Jindřicha III. Tudora, a tak jsme o něm nejprve museli zjistit několik základních věcí. Angela si zaujatě prohlížela vilu, ale i tak ji nějakou dobu v hlavě zaměstnávalo hádání se samo se sebou o tom, zda se mě má na něco zeptat nebo ne. Ale nakonec se odhodlala s myšlenou na to, že jsem ji minule poradil velmi dobře a pořád si v hlavě opakovala, že jsem kamarád, který to rozdýchá.

Při jejích posledních myšlenkách jsem zpozorněl a čekal, co z ní vypadne. Přece jen mě zajímalo, co budu muset rozdýchávat.

„Edwarde, mohu se tě na něco osobního zeptat?“ zjišťovala pomalu Angela.

„Ano, jen se ptej,“ pobídl jsem ji a v její hlavě jsem viděl, jak formuluje otázku, tak aby vyzněla, co nejvíce kamarádsky.

„Jsi gay?“ vyslovila a já vykulil oči a záporně kroutil hlavou. Z dálky jsem slyšel, jak se všichni v rodině pochechtávají.

„Ne, to opravdu nejsem. Působím tak na tebe?“ zjišťoval jsem.

„Trochu a vlastně vůbec,“ odpověděla. Vůbec jsem nechápal, co je na mě teplého, ten růžový kašmírový svetr už jsem na sobě neměl alespoň půl roku. Když jsem chvíli mlčel, tak pokračovala.

„To víš, vypadáš neustále dokonale a tvé oblečení je pořád in a prostě jako pro manekýny, ačkoli já si myslím, že u vás v rodině musíte mít minimálně jednoho shopaholika, který vás obléká, protože jste vlastně všichni dokonale oblečeni.“

„Jsi všímavá. Shopaholik v rodině je Alice a nesnáší, když jí někdo v oblíkání odporuje. Ještě v něčem působím jako homosexuál?“ neodolal jsem vyzvědět pravdu.

„No, občas děláš takové přiteplené gesto rukou, a taky když ti sklouznou oči do dámského dekoltu, hodně často se zhnuseně ušklíbneš,“ zarazila se a čekala na mou reakci.

„Vážně? Vůbec si to neuvědomuju.“

„To nevadí, ale jsem ráda, až se příště zase budou na nějaké školní párty lidé vsázet o tvou orientaci, budu znát pravdu. Ale neber si to nijak osobně, já si myslím, že jsou holky spíš uražené, že si jich nevšímáš.“

„Neberu a ty si klidně vsaď na to, že preferuju dívky a ne chlapce.“

„Aha,“ zatvářila se Angie zamyšleně, „a můžu mít na tebe ještě jednu otázku?“ kývnul jsem a čekal, co z ní zase vypadne.

„Takže když si na holky, tak mi řekni, kdy kluci očekávají po prvním rande, že se s nimi holka vyspí.“ Otázku jsem znova rozdýchával a z dálky slyšel vrčet Alici, která mě podpalovala v myšlenkách a vyhrožovala mi, že jestli jejich vztah zničím, tak ať si ji nepřeji.

Takže bylo jen na mě, co inteligentního vymyslím, abych zvládl tuhle pro mě téměř absurdní situaci. Snad nic nepokazím a vztah Bena a Angely přežije. Jestli ne, bude mít Forks z mých ostatků alespoň hezký ohňostroj.

7. kapitola 9. kapitola