Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 20. kapitola

 

 

Stresovaná žena mluví, aniž by přemýšlela, kdežto stresovaný muž jedná, aniž by přemýšlel.

20. kapitola

Když časně ráno předával znuděný Amor službu Athéně mající na sobě pyžamo a župánek, nikdo z nich netušil, že dnešek je klíčový den. Athéna si vyformovala obláček do tvaru lenošky a spokojeně se v něm uvelebila. Na klín si dala misku cereálií s mlékem a tiše si broukala, jak to dobře vymyslela, když si dala typickou americkou snídani. Teď se jí bude lépe chápat chování těch podivných zubících se lidiček, co ke všemu jedí dvojitou porci hranolků.

Bella právě s kartáčkem na zuby v puse zakopla o tričko, které si nechala pohozené večer na podlaze a teď prskala pastu a bublavě nadávala. Bylo poměrně brzy, když na sebe navlékla oblečení a prohodila k Charliemu cosi o škole. Athéna zbystřila. To už bylo dnes? Ona chtěla jít do té školy? Odložila vylízanou misku a natáhla si chlupaté ponožky - nad Forks bylo vážně mrazivo.

Zatímco Bella klopýtala ke svému novému vozu, aby se dopravila na místo určení, přemístila se Athéna rovnou nad školní parkoviště. Ačkoli se nebe na studenty protivně mračilo, kapky k zemi nepadaly, takže se mládež hemžila po asfaltu a vyměňovala si v některých případech sliny a v jiných informace. Ta roztomilá brýlatá dívka, které Edward říkal Angela, se Athéně moc líbila, bohyně moudrosti zkrátka vycítila inteligenci i přes ten její příšerný kabátek.

Edward právě vyprávěl nějaký očividně zajímavý příběh, který viděl v televizi, a zdálo se, že na Angeliny otázky odpovídá dřív, než je dovysloví. Bohyně je chvíli pozorovala, a v okamžiku, kdy se u vjezdu na parkoviště objevila hnědovlasá řidička, blesknul jí hlavou nápad hodný pouze její inteligence.

„Já ti dám, ty prasáku, hrabat se naší božské Belle v hlavě. Nebude ti povoleno vidět cesty jejích myšlenek! Což by nám mohlo pomoct v naší strategii - skoč po ní, sotva ji uvidíš a koukej už se zbavit toho svého titulu nejstaršího panice!“

…

Stál jsem před autem a sledoval neznámou krásku procházející kolem nás. Byla to ona. Ta dívka z mých malířských kousků. Děvče mého srdce.

„Vau, Edwarde, vždyť je to ta dívka z tvých kreseb,“ prohodila překvapeně Angela a já ji měl chuť v ten moment říct:

„Blik, cvak, příjem,“ ale z jejích posledních myšlenek o mimozemšťanech jsem usoudil, že by to nebyla zrovna nejlepší reakce. Radši jsem se rozešel na hodinu a přemýšlel nad tím, jestli je vůbec bezpečné se k té dívce přibližovat.

Podle všeho to byla ta samá dívka, kterou našli nahou v lese nic si nepamatující. Divné bylo, že když jsem se pokoušel z dálky zachytit její myšlenky, nepodařilo se. Že by na nic nemyslela? Připadalo mi to divné, ale stále jsem odmítal uvěřit Angelině teorii o létajících talířích, kterou si opečovávala v hlavě. Ale jak je možné, že se mi porušil přijímač? Někdo mi ustřihnul anténu? Blbost, můj rozcuch míří na všechny světové strany a až doposud jsem signál chytal. A stejně v tom nejsou ufoni. Ne-ne-ne. A basta!

Došel jsem do třídy a posadil se na místo. Pořád jsem nad dívkou bloumal. Byl jsem jí tolik zaujatý, že jsem si nevšiml, že učitelka přišla do třídy a někoho přivedla. Angela do mě drcla, a pak zaskučela.

„Au, ty jsi snad z kamene,“ vyčetla mi a já se na ni omluvně podíval. Pak ukázala na neznámou dívku sedající si před nás a já ztuhl. Třídou se rozlila příjemná vůně krve a v krku mě začalo pálit tolik, že jsem nebyl schopný ani mluvit. Lavice před námi byla úplně volná a ona se usadila přímo přede mě. Byl jsem celý strnulý a nedýchal. Snažil jsem se jako vždy pro potlačení zvířete ve mně číst dotyčné osobě myšlenky, ale nic jsem neslyšel, proto jsem se zaměřil na myšlenky Angely.

Angela přemýšlela nad tím, jak ji oslovit, a já bojoval mezitím sám se sebou a shrnoval fakta. Nejenže už mě kdysi někde upoutala její tvář a já nedokázal v posledních dnech myslet na nic jiného, ale teď dokonce zjistím, že mě její krev vábí jako siréna. Ti nahoře se proti mně prostě museli spiknout. Ačkoli jsem nikdy nenadával, měl jsem chuť být dneska velmi sprostý, a byl jsem rád, že mě nikdo v mé hlavě slyšet nemůže, protože jsem testoval svůj slovník sprostých slov a zjistil, že moc rozsáhlý není na to, kolik mi je. Zasekl jsem se hlavně u dvou slov a slovních spojení, které mě zásadně napadaly při každém nádechu:

„Do prdele! Kurva!“ A potom také:

„Kdo tohle má, do háje, vydržet?“ Ten slovník si budu muset časem rozšířit. Asi budu s Jazzem a Emmettkem víc koukat na NHL a baseball, když jsou holky na lovu. Když se loni hrálo o Stanley Cup, dokonce i Carlisle se projevil větší slovní zásobou vulgarismů na účet hlavního rozhodčího, než bych od něj očekával.

Mezitím na obláčku:

Službu měla stále ještě Athéna, a když viděla, co se tam dole děje, zmizel jí z tváře samolibý úsměv a zařvala vyděšeně na celé nebe. Afrodita se kvůli jejímu řevu rychlostí blesku dostavila a Amor, který akorát odpočíval v lázních po osmihodinové směně nad Bellou, se přiloudal. Byla to hrozná nuda a on měl problém, aby na směně neusnul.

Athéna vrčela jako pes a šlehaly kolem ní blesky.

„Kdo z vás dvou do něho střelil ten šíp?“ zahulákala na Afroditu a Amora a vypadala u toho přímo děsivě. Ne jako bohyně války a moudrosti, ale jako bohyně pomsty. Amor se přikrčil a provinile pronesl, ačkoli nevěděl, co tím pokazil:

„To já,“ přiznal se Amor a nenápadně se krčil. Athéna se před něj bleskově přemístila a chytla ho naštvaně pod krkem.

„A co sis doslova přál?“ zavrčela.

„Aby ho Bella vábila, co to jde. Aby byla jeho siréna,“ zašeptal, protože nemohl moc s Athéninou rukou na krku mluvit. Ta ho nakonec pustila a zoufale si povzdechla.

„Amor udělal správnou věc, ne? Tak proč vyvádíš?“ ptala se Afrodita Athény.

„Jo, jenže Edward by teď Bellu nejradši samou láskou snědl a to doslova,“ vyřkla Athéna a ti dva jen vyděšeně zalapali po dechu.

„S tím se musí něco udělat, pokud možno do obědové pauzy,“ postavila se Afrodita a Athéna na ni vytřeštěně koukala.

„Co má ta ženská za lubem?“ pomyslela si.

„Láska vždycky vyhrává,“ prohodila Afrodita umanutě a jala se sledovat situaci tam dole.

Netrvalo jí dlouho a naskytla se jí situace vyhlížející k úspěchu.

Bella:

Celý den byl takový zvláštní. Nikoho jsem si radši nevšímala a mí spolužáci to překvapivě akceptovali. Vydala jsem se na oběd a mířila si to kamsi, kam mě směrovala mapka, a nedávala pozor na cestu, když jsem do někoho vrazila.

Upřímně byl jako skála a já se začala kácet k zemi a připravovala se na tvrdý pád na zem. Tajně jsem dneska doufala v to, že mě něco takové mine. Najednou mě něco tvrdého chytilo a náraz se nekonal. Otevřela jsem oči a hleděla přímo do krásných zlatých zorniček bledému muži. Jeho vůně mě obklopovala snad úplně všude a mým tělem projela jakási vlna vzrušení. Dýchala jsem jeho opojné aroma a čekala, co bude dál. Předpokládala jsem, že mě postaví na nohy a omluví se mi nebo něco takového, ale reakci, kterou předvedl, jsem četla možná jen v červené knihovně.

Zvednul mě do stojací polohy a pak si mě k sobě přivinul snad ještě blíž než předtím. Jako kdybych mohla znova spadnout. Dýchal přerývavě a zdál se mi trochu vyděšený, ale v jeho očích už jsem víc během vteřiny neviděla. Najednou jsem ucítila jeho rty na mých a trochu překvapeně jsem ztuhla.

Nic takového jsem nečekala a má reakce byla naprosto oprávněná. Nevím, jak dlouho jsem byla zaskočená jeho náhlým útokem na moje rty, ale jeho polibky na mých rtech snižovaly intenzitu a já se začala bát, že přestane. To byl pro mě impuls k začátku. Přitáhla jsem si ho blíž k sobě a převzala vedení, aby si nemyslel, že se mi to nelíbí. Byla to snad ta nejúžasnější věc, co se mi za celý můj dlouhý život stala, a já se toho nemínila vzdát.

Když ucítil, že jsem pootevřela rty, využil toho a zabrousil jazykem do mých úst. Dotkl se toho mého jazyka a začal se s ním proplétat ze strany na stranu. Levou rukou si mě přizvedl a já měla tendenci mu obmotat nohy kolem pasu. Pak jsem ucítila, jak mě začal o něco opírat a uvolňovat si tak ruce, aby mě jimi mohl hladit po těle. Přizpůsobila jsem se mu a na každý jeho dotek jsem reagovala vzdechnutím do našich spojených rtů.

Nevnímala jsem okolí a bylo mi jedno, že se nacházíme na školní chodbě. V ten nádherný moment jsem chtěla jen jeho. Plenil má ústa a jezdil mi po těle rukama. Mačkal se ke mně, a když jsme mohli, společně jsme vzdychali nad každým dotykem toho druhého. Okolní svět neexistoval, aspoň dokud jsem neuslyšela ten obdivný pískot, který se najednou nesl chodbou. Nevím, kdo nás vyrušil, ale dotyčného chlapce, co se na mě tisknul, to vyrušilo a on se na mě zadíval svýma černýma očima. „Počkat, nebyly zlaté, když jsem do něj vrazila?“ blesklo mi hlavou.

„A já už si začínal myslet, že si gay,“ ozval se z dálky jakýsi hlas a toho fešáka to snad rozrušilo ještě víc. Ani nevím, kdy to stihl, ale postavil mě na nohy a opřel o skříňku. Pak urychleně zamumlal něco jako „promiň", otočil se a odcházel pryč.

Celá v šoku z celé události jsem se opírala o skříňky a snažila se rozdýchat prožitou situaci. Jenže v hlavě se mi pořád odehrávala celá scéna neustále dokola a já se potřebovala uklidnit. Svezla jsem se po skřínkách dolů a strčila si hlavu mezi kolena. Nevím, jak dlouho jsem tam tak byla, ale najednou jsem ucítila nějaký dotek. Zmateně jsem se podívala, odkud přišel, a uviděla hnědovlasou dívku s brýlemi.

„Jsi v pořádku?“ ptala se mě starostlivě a já jen zakývala hlavou. Co jsem jí jako měla říct? Že se na mě vrhl neznámý kluk a začal mě tu téměř nemravně líbat? A ještě hůř, že se mi to líbilo? Že ani nevím, jak se jmenuje? Ne ještě hůř, jediné, co jisto jistě vím, je, že měl zlaté oči, které pak zčernaly? Měla by mě za blázna.

Neohrabaně jsem se zvedla a znovu ji pro jistotu ujistila o mém zdraví a o tom, že umím mluvit.

„Jsem v pořádku. Děkuju za optání,“ poděkovala jsem jí za starost a uvědomila si, že neznám ani její jméno. „Mimochodem, já jsem Bella,“ představila jsem se.

„Angela,“ odpověděla mi s úsměvem a já se postupně začala vracet do reality. Fakta, která jsem měla časem v plánu zjistit, jsem odsunula na další den. Dnes toho kluka asi už nepotkám.

Tančím, abych žil! – 3. část – Proč tančit?

Na tuhle otázku je velmi těžké odpovědět. Někteří z vás na mé důvody přistoupí a někteří si z nich třeba žádné nevyberou, někdo s nimi bude argumentovat před svou drahou polovičkou a někoho nakopnou k tomu, aby se k něčemu podobnému konečně odvážil.

Důvody pro jednotlivce: 

1. Pohyb je zdraví!
2. Odreagování se od všedních záležitostí.
3. Seznámení se s novými lidmi – to platí hlavně pro ty, co hledají své drahé polovičky, či už jim leze stálý partner na nervy.
4. Rozvíjení motoriky.
5. Vypadnete z domova.
6. Na společenských událostech zazáříte, když předvedete něco, co ostatní neumí.
7. Pokud nepopíjíte po barech drahé drinky a naučíte se základní kroky, stane se z toho poměrně levný koníček. Vstup na party je často i volný a je jen na vás, kolik utratíte. Nejednou jsem si dala za celý večer jen vodu.

Pro páry:

1.      Sblížení se s drahou polovičkou.

2.      Nalezení nového společného koníčku.

3.      Obnovení intimity ve vztahu.

4.      Nalezení společným nových přátel.

5.      Při tančení s jinými lidmi, dáváte najevo důvěru ve vlastního partnera.

6.      Narušení stereotypnosti.

A takhle to pak může vypadat, když někam budete chodit. V tomto případě je to argentinské tango:

 

Pozvánka na autogramiádu Christophera Paoliniho

Tuto sobotu 5. května proběhne v Paláci Luxor na Václavském náměstí autogramiáda Christophera Paoliniho. Všichni určitě vědí, že Christopher je autorem fenomenální série Odkaz Dračích jezdů. Momentálně najdete na pultech jeho novinku, a to závěrečný díl ságy - Inheritance. Takže pokud patří Eragon a Safira mezi Vaše oblíbené knižní hrdiny, rozhodně neváhejte a přijďtě.

Šmarjá, Edwarde, tak se zamiluj! - 19. kapitola

Ufoni ve Forks?

19. kapitola

Už několik dnů je to pořádné stejné. Chodím jako tělo bez duše a občas mi udělá dobrou náladu jen jediná věc. Kresba mé krásky.

Seděl jsem zase stereotypně ve škole na biologii a probírání savců mě opravdu nebralo, a proto jsem si zase do sešitu čmáral její tvář. Nevěděl jsem, kdo to je a ani co pro mě znamená, ale už jen malba její tváře ve mně vytvářela pocity spokojenosti a omámenosti. Ani jsem nepostřehl, že se Angela nudí, a až při její otázce jsem zjistil, že mi kouká pod ruku.

„Kdo to je?“ ozvalo se nečekaně a já sebou trochu cukl. Podíval jsem se na ni a s váháním jsem usoudil, že ona by mohla být ta, které bych se mohl svěřit. Zajímala se o mě ne ve smyslu Ach, zeptám se na pár dalších otázek a třeba se pak na mě vrhne,„Wow, Edwarde, vždyť je to ta dívka z tvých kreseb.“

…

Ačkoliv uměl číst mladý Cullen myšlenky všech lidí kolem sebe, existovaly věci, které o Angele doposud netušil. Když jí bylo šestnáct, přála si k narozeninám výlet do Roswellu a přivezla si z něj řadu zajímavých fotografií a vědeckých studií. Přes prázdniny načerpala řadu důležitých informací o havárii kosmické lodě v roce 1947, která se v Novém Mexiku odehrála, tudíž byla nejvhodnější kandidátkou na předsedkyni forkského ufologického kroužku. A protože zrovna včerejší večer zveřejnil jeden z jeho členů fotky diskovitého útvaru poletujícího nad La Push, zbystřila a jala se nenápadně čerpat informace.

…

„A od té doby, co jsem měl tu chvilku, kdy jsem o sobě nevěděl, jsem začal malovat tuhle dívku,“ uvedl jsem ji do celé situace. Sama nevěděla, co si o tom má myslet a v hlavě začala téměř uvažovat o mimozemšťanech a různých implantátech. Radši jsem jí utnul a prostě další věci nekomentoval. Stíhal jsem si psát poznámky a protože jsem si všimnul, že Angela si během mého výkladu o mých problémech nedělala poznámky, přisunul jsem jí sešit blíž a nechal ji opisovat zápisky, které jí tam chyběly. Vděčně se na mě podívala a současně mě začala informovat o nových událostech ve škole. Co si budeme povídat, ačkoli byla Angela milá holka, drbům prostě neodolala a já z toho občas získával informace, které mi unikaly, pokud jsem se někým nebo něčím zabýval déle, než bylo zdravé. V tomto případě to bylo dívkou na obrázku přede mnou. Díky ní jsem denně utíkal z nudné reality.

„Slyšel jsi o tom, že v lese našli dívku, která tam byla úplně nahá a nic kromě toho, že se jmenuje Bella, si nepamatuje?“ vyhrkla téměř nesrozumitelně při opisování poznámek a já se tomu trochu podivil. Viděla můj překvapený výraz a trochu se zamračila.

„Zrovna od tebe bych čekala, že mě informuješ o základních informacích. Tvůj otec uvažoval o jejím opatrovnictví,“ prohodila jen tak náhodou a já na ní vyděšeně vykulil oči. To jsem zatraceně v posledních dnech byl tolik mimo, že jsem nepostřehl, že mi Carlisle chtěl pořídit novou sestru?

„Novinky zjistím,“ omluvil jsem se jí.

„Nebudeš muset,“ řekla mi. „Nakonec ji do opatrovnictví prozatím, než si vzpomene, kdo je, vzal Charlie Swan,“ sdělila mi. Dnes jsem dostával od ní jednu šokující zprávu za druhou.

„Odůvodnil to tím, že tvůj otec už adoptoval dost dětí a že další nezbedné děcko mu do opatrovnictví nedá. Proto se nabídl, že se o Bellu postará.“ Její zprávy z posledních dní mě dost šokovaly, ale byl jsem rád, že ta dívka se k nám nenastěhovala. Pro většinu členů mé rodiny by to mohl být problém.

Nakonec zazvonilo a já si oddechl. Už zase jsem mohl myslet na svou krásku a nezabývat se blbostmi o nalezené dívce v lese. Mohl jsem konstatovat jediné:

Může být ráda, že nikdo z nás nebyl na lovu.

…

Sotva odešel, vytáhla Angie z batohu svůj kosmo sešit, polepený obrázky E.T. mimozemšťana a tužka se jí bleskově rozeběhla po papíře.

Edward Cullen měl výpadek paměti a v lese byla nalezena neznámá nahotinka? To znamená:

- Debilní shoda náhod, na kterou ale nikdo nevěří

- Edward a ta nahotinka se oba stali obětí únosu a pokusů mimozemské civilizace

o Chtějí je testovat oba zároveň, proto ji tu vyložili také

o Spatřili nadšeného ufologa s fotoaparátem a vyklopili to děvče z lodi, aby mohli uletět zpět do kosmu

- Vymazali Edwardovi paměť, je mu to vidět na očích, má je nějaké divné. A jeden z nich na sebe vzal podobu člověka, aby mohl Cullena pozorovat v jeho přirozeném prostředí. To by vysvětlovalo absenci lidských vzpomínek.

Angela se pokoutně usmála, na tu nahotinku si dá pozor. Možná by mohla upéct sušenky a zastavit se u náčelníka.
Bella:


Byla jsem nastěhována k náčelníkovi policie, který byl stydlivý a nacpal mě do pokoje jeho dcery, která před několika lety zmizela v lese. Asi se snažil nahradit ji mnou. Neřešila jsem to. Byl milý a vypadal, že se o mě bude snažit starat, co to jde, a sexem jako jeho manželka jsem za to platit nemusela. Takže pohoda. Sice jsem nechápala, kde se tahle myšlenka ve mně vzala, ale po jeho boku jsem se prostě cítila v bezpečí. Hýčkaná a rozmazlovaná.

Nic ode mě neočekával, takže když jsem po jeho prvním naservírování rozvařených těstovin vyskočila ze židle a radši udělala poživatelná míchaná vajíčka, téměř slastně vzdychnul. Usmála jsem se jeho spokojenému pohledu a moc dobře si začala uvědomovat, že v kuchyni královnou budu já. Vzpomněla jsem si na hříčku, kterou mi říkala kdysi moje přítelkyně.

„Ten, kdo říkal, že láska prochází žaludkem, mýlil se a mířil moc vysoko.“ Jenže v tomto případě se mýlila ona. Tomuhle muži stačila jen poživatelná kuchyně a měla jsem ho na háku. I když jsem zase nechápala, kde se všechny tyhle moje vzpomínky a zkušenosti berou, neřešila jsem to a pana Swana poslala k televizi, kde spokojeně s plechovkou piva spočinul v sedačce. Rozloučila jsem se s ním, že jsem unavená, a ulehla do čistého povlečení. Vůbec se tomu nepodivoval a asi něco takového čekal. Vždyť jsem podle něj musela v několika posledních dnech podstoupit spoustu traumatizujících zážitků. Nevědělo se, kdo jsem, a ani mi nebyli přesně schopní odhadnout věk. Z toho důvodu mě nemohla přijmout ani sociálka a já prostě neměla páru o tom, kde mám navazovat další věkovou linii.

…

Po pár dnech Charlie zjistil, že má inteligence je na takové úrovni, že můžu začít chodit do školy. Mé znalosti sice byly posouzeny za velmi rozmanité, ale i tak se rozhodlo, že bych měla nastoupit na střední školu ve Forks do třeťáku. Maturitou mě prý zatěžovat ještě nechtěli.

Nic jsem nenamítala a s jejich plánem jsem souhlasila. Třeťák na střední by mohl být velmi zajímavou zkušeností.

Charlie se mě snažil naučit řídit, abych mohla jezdit do školy sama, ale během několika minut mého automatického řízení a nedodržování rychlosti usoudil, že asi řídit umím a vystavil mi řidičák. Prostě se s tím mým nevím, kdo jsem, nemazal a na řidičák a občanku prozatím nechal natisknout Isabella Swan.

Fakt jsem ho za to měla ráda. Obcházet všechny ty úřady s tím, že nevím, kdo jsem, by bylo k zbláznění. Proto jsem jednoho krásného dne mohla konečně nastoupit do školy.

Natáhla jsem na sebe několik nových kousků z obchoďáků a vydala se do školy a s odvahou se vydala vstříc novému životu.

Vystoupila jsem z auta a ani jsem se radši po ostatních nerozhlížela. Párkrát jsem zakopla o zem a úspěšně se nenatáhla. „S tou nemotorností budu muset něco dělat,“ poznamenala jsem si pro sebe v hlavě a uložila do mozku s názvem „Seznam, co musím změnit nebo udělat“.

Cítila jsem, jak mě všichni pozorují a prostě je ignorovala. Snažila jsem se je nevnímat, ale jeden hlas mě zaujal:

Tančím, abych žil! – 2. část – Taneční versus výuka jednotlivých párových tanců

Mezi nejzajímavější zvyky v Čechách patří posílat naši mládež do tanečních. Mysleli jste si snad doposud, že je to tak i v jiných zemích? Já mám třeba osobně zkušenost s tím, že například v Anglii se moc často společenský tanec nevyučuje a spoustu Angličanů potkáte sice na diskotéce, ale na plese jen tak ne, a když už, tak hrají dost často jen  popovou hudbu a v plesových šatech trsají. Také mají spíše nějakým způsobem tématické party:  

A jestli mi stále nevěříte, stačí se zeptat vašich kamarádů z ciziny a málokterý vám řekne, že něco takového mají. Asi to je také jeden z důvodů, proč spousta párů před svatbou se chodí učit tančit. Přece jen první tanec novomanželů by neměl být o tom, že každý tančí sám, ale nýbrž ukázat každému, že spolu jsou schopni fungovat i do rytmu hudby jako jedno tělo.

Ale teď je načase se vrátit k původní myšlence dnešního příspěvku. Jaký je rozdíl mezi tím, když se rozhodnete chodit tančit a mezi tanečními?

Spousta z vás, hlavně muži, hned řekne: „Nikdo mě tam nenutí chodit.“ Teda pokud nemáte na krku přítelkyni, která vás pořád otravuje a nedá pokoj, dokud jí nedáte, co chce.

Dalším důležitým bodem pak je, že na mnoho kurzů nemusíte chodit ve společenském oblečení a stačí třeba obyčejné tričko, džíny a pohodlná obuv.

Dále mezi tyto body patří, že si vyberete tanec, který se vám líbí a otráveně nemusíte třeba půl hodiny podle lektorů tančit  valčík, u kterého hrozí, že se určitě někdo v sále vyseká... Ach, ty sladké vzpomínky na mládí!

A nejkrásnější na tom všem dokonce je, že i když umíte tancovat daný tanec, nemusíte jej tancovat, ale klidně posedávat na baru a sledovat ostatní páry. A nikdo vás neotravuje s tím, že byste měli jít tancovat. Už jen ta podívaná dost často stojí za to!

Ukázka, jak to na takové hodině tance může vypadat:

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 18. kapitola

Zpátky na zemi.

18. kapitola

Otevřela jsem zmateně oči a vyděšeně se rozhlížela. Byla jsem někde uprostřed lesa. Vůbec jsem nevěděla kde. Ale pak mi došlo to nejdůležitější. Byla jsem nahá! Najednou mým tělem projela vlna zimy a já se začala celá třást. Cítila jsem se slabá a měla jsem strach. Co jsem tu dělala? A kdo vlastně jsem? Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo, že se jmenuji Bella, ale tím jsem skončila.

Amor:

Když šíp zasvištěl vzduchem a Edward se v růžových bublinkách ještě připitoměleji zaculil na Bellin portrét, spadl mi kámen ze srdce. Konečně nalezl svou pravou lásku a na Olymp se vrátí klid a mír. Athéna dostane rozum a moje matka přestane komplikovat situaci na blízkém východě svou neschopností se rozhodnout, kdo že má vlastně vyhrát.

Rozhodl jsem se najít Bellu a poslat jí za Edwardem, čímž bychom mohli napsat tečku za větou a duším čekajícím na reinkarnaci vyprávět zábavný příběh o jednom láskyplném zamotanci. Jenže jsem ji nikde nemohl najít. Navštívil jsem i Athénu, která si v knihovně četla Pýchu a předsudek, ale ona prostě nikde. Jediné místo, kam jsem ještě nezavítal, byl hrad Afrodity. Povzdechl jsem si a po dlouhé době ji šel navštívit, zase mi určitě vynadá, co to mám na hlavě, a že nemám ponožky.

„Ahoj,“ pozdravil jsem, když jsem se nenuceně vetřel do barbie verze bojové pevnosti. „Nevíš, kde je Bella? Nemůžu ji nikde najít,“ informoval jsem ji. Mámě zaskočilo něco čokoládového, vyděšeně se na mě podívala, a pak řekla:

„Asi jsem něco podělala,“ povzdechla si smutně. Vyvalil jsem oči a přišel k ní. Pohlédl jsem dozrcadla, které měla položené před sebou, a uviděl Bellu někde na zemi. Nahou, třesoucí se strachy a zimou, uprostřed lesa. Tak tenhle děj se mi nelíbil. Naivně jsem si myslel, že nechám Edwarda omámit kresbou, na níž byla Bella, a pak časem Athéně řeknu, že Bella je ta pravá a sázku bych vyhrál. A protože by mezitím dostala zpátky rozum, nakonec by mi ani nenatrhla zadek. Jak jednoduché řešení, co? Ale ne. Ona se nám do toho musela zamotat Afrodita. Kam čert nemůže, nastrčí tuhle ženskou! Povzdechl jsem si a musel říct to, co Afroditu určitě naštve:

„Budeme muset zavolat Athénu,“ upozornil jsem ji.

„Máš pravdu,“ hlesla a já se na ni překvapeně podíval. To bylo poprvé v naší věčnosti, co neodmítala Athéninu pomoc. Musela mít Bellu opravdu ráda. Pobídl jsem ji a vzal zrcadlo, kterým pozorovala Bellu. Odvedl jsem ji k Athéně, a ta když Afroditu uviděla, málem spadla ze židle.

„To je nám ale návštěva,“ upravila se rychle Athéna a pedantsky se podívala na Afroditu. Jak jsem stačil postřehnout, Jane Austenovou už v jejích dlaních stihl nahradit Sun Tzu a jeho Umění války, věci se tedy vracely do normálu, ale ani jedna z dam to zatím naštěstí nepostřehla. Afrodita se jenom zašklebila, ale nic neřekla. Moc dobře si uvědomovala, jakou udělala chybu.

„Athéno, máme problém,“ začal jsem trochu zbrkle.

„Copak se děje, Amore? Zabili ti Milagros?“ Radši jsem její štiplavou poznámku ignoroval a poznamenal si v hlavě – už před ní nesleduj ten seriál. Jednou kvůli tomu málem znásilnila Edwarda a dělá si z tebe srandu.

„Afrodita poslala Bellu na zem jako Edwardovu pravou lásku,“ informoval jsem ji a ona se na mě nevěřícně podívala.

„Jenže Bella není jeho pravá láska,“ konstatovala.

„Je,“ vybafli jsme na ni společně s Afroditou. Ta odněkud vytáhla knihu pravých lásek a nalistovala Edwardovo jméno a tam stálo.

Vlastnosti: věřící na pravou lásku, nesobecká, hodná, cílevědomá…

Existující bytosti: Isabella (člověk)

„Zajímavé,“ divila se Athéna. „Změnilo se to. Před chvílí bylo v závorce – boží asistentka,“ vysvětlila. Athéna na to koukala jako zjara, a pak přiznala: „No jo, taky jsem tam večer koukla, abych měla lepší přehled, když jí někdo jako na potvoru nechal válet na stolku u okna.“ (Amor se při této větě šikovně vyhnul Afroditinu pohlavku.)„Ale tohle jsem přehlédla,“ přiznala se. „Zavoláme Bellu a pošleme jí tam,“ rozkázala. Očividně jí pořád nedocházela ta nejdůležitější skutečnost, asi se to bryskní myšlení vracelo po kouskách, když Bella není asistentka ale člověk…

„Bella už tam dole je!“ trklo jí to konečně. „Cože? Jakže? Proč?“ vyjekla. Podal jsem jí Afroditino zrcadlo a ona se podívala na nahou Bellu uprostřed lesa. Její obličej začal brunátnět a já jí to zrcadlo vzal dřív, než měla možnost rozsekat ho o Afroditu na atomy.

„Co jste to provedli?“ vyjekla. „To jste ji předhodili upírům jako svačinku?“ vyjela na nás Athéna.

„Neuvědomila jsem si, že poslání na zem dopadne tolik špatně. Chtěla jsem ji dostat, co nejblíže k Edwardovi, ale nějak mi nedošlo, že to bude takhle,“ vysvětlovala provinile Afrodita a natáčela si pramen vlasů na prst jako nezbedná školačka.

„Jenže jsi první jednala, a pak teprve přemýšlela,“ vytkla jí Athéna naštvaně. V jednu chvíli jsem měl pocit, že ty dvě bohyně vletí neodvratně do sebe.

„Bella,“ připomněl jsem jim. Otočily se na mě a ušklíbly se.

„Dobře, první se musíme postarat o to, aby si ji k večeři nedal nějaký upír,“ upozornil nás hlavní stratég mise Bella. Bylo mi jasné, že i když Cullenovi loví zvířata, tak je Bella v nebezpečí. Jakmile vypustí své instinkty, nezastaví se.

Athéna vyšla směr obláčky a my rychle za ní. Neptali jsme se, co má v plánu. Nechtěli jsme ji zdržovat. Artemis byla určitě někde v luftě, a kdyby jí náhodou ve svém převtělení do laně našla současně s Edwardem Cullenem, který by dostal chuť na zvěřinu, věřím, že by nebylo komu pravou lásku hledat. Ta ženská je fakt nedůtklivá, když jí chce někdo sežrat.

Dojeli jsme nad Bellu a Athéna po obloze jezdila z místa na místo. Pak se nakonec zastavila a usmála. Pohlédl jsem jejím směrem a zahlédl Bellinu záchranu. Policejní hlídka se snažila stopovat zvíře, které zabilo jednoho turistu, a byli poblíž nahé Belly stočené do klubíčka. Potom jsem viděl, jak si Athéna něco pro sebe mumlá a policejní hlídka začala nabírat směr Belly. No, mohla jí Afrodita hodit dolů aspoň kalhotky.

Netrvalo to dlouho a našli ji. Třesoucí se a úplně mimo. Byla promrzlá a vůbec o sobě nevěděla. Když Bellu oblékli a začali přemisťovat do nemocnice, Athéna si oddychla a unaveně se uvelebila na mráčku.

„Teď už by ten návrat na zem mohla přežít,“ podotkla rýpavě směrem k Afroditě.

„Děkuji,“ pošeptala Afrodita.

„Ještě neděkuj,“ vrátila jí přísně. „Oddechneme si, až bude Bella šťastná v Edwardově náruči. Do té doby ji budeme muset hlídat a pomáhat jí, aby se k Edwardovi v pořádku dostala. Takže se tu budeme střídat od rána do večera a pomáhat jí vždycky, když to bude potřebovat. A ona to určitě potřebovat bude. To mi věř,“ vysvětlila rozkazovačně a my s Afroditou jen kývali hlavou.

„Budeme se tu střídat po osmi hodinách. Afrodito, ty začneš,“ přikázala. Tohle bylo po dlouhé době, co byla Athéna ve své kůži. Rozkazovala a vedla misi k vítězství ke zdolání Edwarda. Byla ve svém živlu. Konečně se po dlouhé době něco kolem Edwarda dělo a byla šance se tohohle případu zbavit. Musel jí už lézt krkem. Ne, nechtěl jsem jí říkat, že Edwardovým zamilováním, byť jen do obrázku Belly její úkol zdárně skončil. Bylo totiž moc hezké sledovat, jak se snaží z vlastní svobodné vůle.
Bella:

Otevřela jsem po dlouhé době oči a koukala na bílý strop. Cítila jsem kolem sebe dezinfekci a zvedl se mi žaludek. Vždycky jsem nenáviděla tu pachuť. Rozhlédla jsem se po pokoji a zjistila, že jsem tam sama. Najednou se otevřely dveře pokoje a do nich vstoupil jakýsi blonďatý fešák. Mé srdce zrychlilo tep a já vykuleně zírala na muže v bílém plášti a v hlavě mi probliklo:

„Od kdy manekýni dělají doktory?“ Na něco se mě ptal a já ho vnímala jen okrajově. Nemohla jsem z něj spustit oči. Na něco se mě zeptal a já nereagovala.

„Slečno, jste v pořádku?“ zjišťoval starostlivě. Zaklepala jsem hlavou a dostal se ke mně čerstvý vzduch, který proudil ode dveří. Pomohl mi konečně se z toho šoku sexy doktora vzchopit.

„Můžete mi, prosím, zopakovat otázku?“ poprosila jsem ho slušně a on se jen chápavě usmál a znova mi ji položil.

„Neměla jste u sebe žádné doklady. Byl bych rád, kdybyste mi řekla alespoň vaše jméno?“ ptal se mě. Na chvíli jsem se zamyslela a řekla:

„Isabella.“ Chvíli mě pozoroval, a pak dodal:

„A dál?“ zjišťoval. Zase jsem se chvíli hrabala ve své hlavě a překvapeně jsem zjistila, že nevím.

„Nevím,“ odpověděla jsem překvapeně. Doktor vzal do ruky baterku a posvítil mi do očí.

„Asi máte ještě ze všeho šok,“ konstatoval.

„Nemám šok,“ vzdorovala jsem. Pak mě znova uložil do postele a odešel. Vždycky jsem doktory nesnášela a nyní jsem vysela v nemocnici a nevěděla jsem, kdo jsem a co tam vlastně dělám. Cítila jsem se dobře a zdravě. Jen trochu zmateně.

V hlavě jsem měla bordel a moc dobře jsem si uvědomila, že mi tam něco chybí, ale co se týkalo všeho ostatního, byla jsem šťastná. Měla jsem tu nějaké poslání a z nějakého důvodu mě těšilo ho docílit. Jen mi v hlavě vrtala jedna zásadní otázka:

„Jaké poslání to je?“

17. kapitola 19. kapitola

Tančím, abych žil! – 1. část – Partneřina

Když se člověk rozhodne do něčeho jít jako je tanec, často se setká s tím, že si musí najít partnera, partnerku, společníka, společnici či kamarádku, kamaráda, který je bude na hodiny tance doprovázet. Je jedno, jestli se rozhodnete pro tance jednotlivců, párový nebo skupinový. Vždy je příjemné mít po boku někoho, koho budete znát.

U tance jednotlivců jako je třeba hip hop, balet, zumba (Je otázkou, zda mix upravených tanců se dá počítat jako tanec. Ale píšu ho sem, protože mi je jasné, že spousta z vás tento styl zkusil.), je hrozně příjemné, když s vámi někdo chodí. Třeba vaše nejlepší kamarádka. Máte o důvod víc na hodinu jít a více vás motivuje věta: „Přeci ji tam nenechám samotnou nebo samotného.“ Je pravda, že taky můžete zůstat někde v hospodě, ale pak se tančit opravdu nenaučíte.

V každé hodině můžete dělat cokoliv a můžete u toho vypadat různě:

 Potom se můžete rozhodnout tančit nějaký ten párový tance. Zde většinou bývá problém, že nemáte partnera. Třeba já to jako problém nevidím a hned vám řeknu proč. Dost často se nějaký ten kamarád či kamarádka nechá stáhnout. Nebo spoustu tanečních škol nabízí možnost dohození partnera či zapůjčení, ale zde vám hrozí, že vám dohodí někoho naprosto hrozného a nebudete spokojeni. Může to platit, jak o partnerce, tak i partnerovi. Další možností jsou kurzy, kde se v průběhu hodiny několikrát partneři vymění, takže se sice nevyhnete úplným nemehlům, ale zatančíte si i s jedinci, kteří za to stojí. Krom toho se naučíte tančit snad s kýmkoliv a tento způsob vřele doporučuji. Hlavně pro muže. Naučí se v těchto kurzech perfektně vést a nebudou mít problémy vyzvat jakoukoliv partnerku třeba na party. A také se seznámíte rychle se spoustu lidmi, naučíte se tančit snad s kýmkoliv, kdo vám přijde do cesty.

Důležité je poznamenat, že se nesmíte bát říci ne, když vám partner/ka, který/á si pro vás dojde či  ho/ji dostanete v kurzu. Není vaší povinností tančit s každým. Tančete s tím, s kým vám je to příjemné!  

 Svět se bláznil a i v hospodě můžete tančit s lidmi, které jste neznali: 

Další možností je chodit do nějaké taneční skupiny. Ale zde se často setkáme s tím, že už nějaký základ tance musíte umět a očekává se od vás pravidelná docházka do kurzu. Tahle verze je spíš pro děti a mládež.