Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 2. kapitola

Ten, kdo řekl, že cesta k mužově srdci vede přes jeho žaludek, mířil příliš vysoko aneb Jak Athéna dohazovala Edwardovi lásku. 

2. kapitola

Překvapivě celou noc jsem zvládla číst bez padání hlavy a neustálého slintání. Podoba mladé dívky byla pro mě naprosto dokonalá.

Zabouchla jsem deník o Edwardovi a přemýšlela. Athéna se mu snažila dohodit něco přes čtyřicet dívek, ale podle toho, jak celou záležitost popisovala, to vypadalo, že mu je skoro nahé umístila do postele. Prostě očekávala, že ho vzruší a on si alespoň s jednou z nich užije. Jako kdyby očekávala, že láska je jen o sexu. Zvláštní.

Svým způsobem jsem se Edwardovi ani nedivila. Měl na výběr a hledal opravdovou lásku. Kdybych měla tolik času jako on, taky bych čekala na toho pravého. Jenže já neměla a dokonce si myslím, že opravdovou lásku jsem nikdy nepotkala. Můj princ se nikdy neukázal, nebo jsem byla slepá a přehlédla ho? To už se asi nikdy nedozvím.

Člověk i upír mají jednu věc společnou a to, že nikdy nemůžou vědět, co je čeká a kdy zrovna kolem nich projde ten pravý. Bývají vůči lidem i upírům slepí. Vidět někomu do nitra duše je prostě těžké. A to je pro mě velmi důležitá poznámka. Athéna vůbec nepohlédla do nitra duše Edwarda. Nezajímalo ji, co Edward očekává od své budoucí partnerky, a jak na něj má působit.

Místo toho mu dohazovala jednu krásnou slečnu za druhou přímo pod nohy. Proto se z něj stal bručoun, který se na dívku ani nepodívá. Stačí, že jí čte myšlenky a při prvních náznacích toho, že ho chce pozvat na rande, utíká pryč.

Jo, Edward je tvrdý oříšek. Normálního kluka byste možná oblafli, ale jeho ne. Má prostě jednu malou výhodu, a to je, že může komukoliv číst myšlenky. Upřímně, vůbec mu nezávidím. Vědět předem, co se bude dít, když k tobě někdo jde, je někdy výhodné, ale někdy otravné. Málokdo tě něčím může překvapit. A to byl pro mě zádrhel. Já sama jsem mu číst myšlenky nemohla, proto nikdy nebudu vědět, zda postupuji správně. Jediná možnost je, abych mu dohodila dívku, která se mu stane kamarádkou. Díky které se o něm dozvím více a budu mu moci pak hledat dívku podle jeho parametrů. Přece nějaká taková na světě musí být!

Už bylo ráno a já se rozhodla započít svůj plán. Pokud jsem chtěla pozorovat Edwarda a pracovat, tak mě Athéna instruovala, že musím dojít k mrakům, které mě přemístí nad Edwarda a já ho pak budu moci pozorovat a měnit vše okolo něj.

Došla jsem k mrakům a na jeden nasedla. Ten se se mnou začal hýbat a já si připadala jako na horské dráze. Zpočátku se mi to sice nelíbilo, ale nakonec jsem v tom ježdění našla zalíbení a chvíli jsem si na mráčku jezdila sem a tam. V dítě mě sice Athéna neproměnila, ale musela jsem si vynahradit, že jsem tentokrát tyhle leta přeskočila.

Když jsem uznala, že už bych se měla chovat jako dospělá dívka, tak jsem pomyslela na Edwarda a během několik vteřin jsem na něj měla pěknej výhled. Teda až moc pěknej. Zrovna se sprchoval. Naštěstí jsem zahlédla jen jeho zadek a odvrátila hlavu. Přeci nechci nad ním slintat já sama, jak bych mu pak mohla někoho dohodit, když budu myslet neustále na sex s ním? Ale jedno uznat musím. Už ten zadek by stál za hřích. Tady asi nebude platit pravidlo, že když vidí muž ženu nahou, potěší ho to a vzruší. Uvidí-li žena muže nahého, obvykle se dá do smíchu. Tady to bude naopak. Když Edward uvidí ženu nahou, tak zabručí a uteče. Uvidí-li žena nahého Edwarda, začne slintat a Edwarda pronásledovat.

Měla jsem odvrácenou hlavu a čekala na jakýkoliv zvuk, který by mi naznačil, že už se oblékl.

„Edwarde, přijdeme pozdě,“ ozval se dívčí hlas z jeho pokoje. Byla to taková malá upírka se střapatými vlasy. Podle toho, co jsem se dočetla z deníku, tak to byla jeho sestra Alice. Jak psala Athéna, tak byla pro nás velmi důležitá, protože Edwarda oblékala a dělala z něj sekáče, kterého chtěla každá holka. Je totiž jedna známá pravda, že každý osmý muž nerozezná modrou, červenou či zelenou barvu. Mužský mozek má jen omezenou schopnost kombinovat vzory a střihy. Proto lze snadno zjistit, který muž žije sám a takhle svou neschopnost pořádně se oblíknout Edward úspěšně maskuje. Jo, co si budeme povídat. Svým způsobem to je mamánek. Na jedné straně se o něj starala Esmé a na druhé Alice.

Díky jejímu připomenutí jsem věděla, že si konečně Edwarda můžu prohlédnout.

Pohlédla jsem dolu a málem spadla z oblaku. Nikdy jsem neviděla, tak krásného kluka jako je on, a že jsem jich za svůj život viděla hodně. Jeho zlaté oči zářily jako slunce zahřívající mé srdce, a obličej měl krásně řezaný. Socha Davida proti němu byla nic. Celý jeho zjev podtrhovaly bronzově rozházené vlasy. Do toho jsem si vzpomněla na jeho krásný zadek a napadaly mě jen hlášky typu: „Ach, uf a ouvej.“

Koukala jsem dolů a téměř slintala. Není k vzteku, že sotva se jeden zbaví uslintávání, slintal by dobrovolně? Jak tomuhle mám zatraceně dohodit lásku, když už jeden jediný pohled na něj mě dostává do kolen? Ještěže jsem nejprve vymyslela plán, než jsem se šla na něj podívat. Teď už bych asi nic nevymyslela.

Edward nastoupil do auta, v kterém na něho čekala Alice a podle deníku Athény asi Jasper. Byl to blonďák také se zlatýma očima, a objímal Alici. Popisek prostě seděl dokonale. Vyjeli.

Celou cestu měli v autě ticho a nikdo nic neříkal.

Dojeli před nějakou školu, kde zavzdychala snad každá dívka, která spatřila Edwarda vystupovat z auta. Ani jsem se těm holkám nedivila. Edward na všechny hodil otrávenej úšklebek a vydal se do třídy. V ten moment mi ale docvaklo, že bude velmi těžké vybrat z těch vzdychajících dívek jednu, která se stane jeho kamarádkou.

Pozorovala jsem celý den Edwarda a dívky kolem něj. Žádná se nejevila jako dívka, vhodná pro přátelství s ním. Až na obědě jsem si jedné všimla. Jak jsem zaslechla, jmenovala se Angela a podle všeho byla zamilovaná až po uši do Bena. A tím si mě také získala. Neslintala po Edwardovi a on ji vůbec nezajímal. Měla jsem vybráno. Teď byl čas jen počkat na vhodnou chvíli a udělat z nich kamarády.

Edward se zvedl od oběda s rodinou, protože ten velký hromotluk se zase navážel do jeho panictví. Podle Athénin poznámek mi bylo jasné, že je to Emmett a holka, kterou držel okolo pasu, musela být Rosalie. Byla krásná a blonďatá. Vypadala pěkně nafoukaně. Přesně takové blondýny jsem nesnášela. Jedna taková chodívala na středeční schůzky pěstitelek petúnií, a myslela si, že když má lepší endoprotézu než ostatní, může se povyšovat. Kdyby mě teď tak mohla vidět. Ha.

Edward odešel na hodinu a posadil se do zadní lavice. Podle mého dnešního pozorování jsem zjistila, že vždy sedí sám, a pokud ve třídě bude i Angela, tak ji posadím vedle něj. Snad se mi to nějak podaří.

Chvíli jsem čekala a k mému velkému štěstí se do třídy nahrnula Jessika, jakási prsatá bruneta, s Angelou. Sedly si doprostřed třídy a probíraly kraviny. Pár minut po nich do třídy vstoupil učitel. Nevěděla jsem, jak Angelu k němu dostanu, ale osud se o to postaral sám.

Holky spolu krafaly a bylo jim jedno, jak hlasitě se o všem vyjadřují, proto se na ně učitel otočil a rozsadil je. Když je rozsazoval, tak jedna musela jít k Edwardovi, z toho důvodu jsem učiteli pošeptala, že to musí být Angela a nechala jsem ho ještě dodat větu:

„A takhle to, dámy, bude na všech mých hodinách, až do konce roku.“ Po jeho slovech jsem se vítězně uvelebila na mráčku a sledovala Angelu s Edwardem. Byla jsem rozhodnutá jí jakkoliv pomoct. Stát se Edwardovou kamarádkou asi hračka nebude.

 1. kapitola 3. kapitola

Slovanské Velikonoce ve Forks aneb nepodceňuj knihomolku!

Jak si kdo uplete, tak si našlehá? 

 

Autorky díla jsou El, Semiš a Jo. Každá přidala nějakou tu větvičku, poznámku a kritiku.

Vešla jsem domů a zabouchla za sebou dveře. Naštvaně si sedla na židli a přemýšlela. Pohádala jsem se s Alicí a řekla jí, že nepotřebuji její pomoc s barvením vajíček. Jsem přece samostatná a obarvit vajíčka snad zvládnu, ne? Nejsem malé dítě a chci mít pro Edwarda svoje vlastní. A basta. Kdo to kdy viděl, malovat na kraslice logo Louis Vuitton?

Po loňském fiasku s hledáním čokoládových vajec po zahradě, které doprovázelo remcání, proč se králíček nemůže vycucnout, se všichni demokraticky rozhodli, že se letošní Velikonoce budou slavit po slovanské tradici, takže tak, jak se slaví v Čechách a třeba na Slovensku. Ačkoliv bych se možná mohla podívat do atlasu, kde tyto země leží, abych si rozšířila znalosti.

Zeměpis, nezěměpis, tradiční úkony dostal každý od Alice na papíře, takže pánové ve Forks teď shánějí všude možně pruty na pomlázku, na internetu si vyhledali, jak ji uplést. Na mně bylo udělat vajíčka natvrdo a pomalovat je tak originálně, abych je měla lepší než Alice, čímž jsem si na sebe neupletla pomlázku, nýbrž bič. Bylo na čase poprosit Angelu o radu. Jedinou přítelkyni, která se stále tvářila jako kamarádka, ačkoli jsem se bavila převážně s Cullenovými. Na trumfnutí Alice budu potřebovat větší kalibr, než jsem já.

Zvedla jsem telefon a vytočila číslo. Po prvním zazvonění telefon zvedla.

„Ahoj Angelo,“ pozdravila jsem.

„Ahoj, Bello,“ vrátila mi.

„Copak potřebuješ?“ zeptala se mě. Jo, ta holka mě měla prokouknutou.

„Budeš barvit vajíčka?“ zjišťovala jsem.

„Ne, chtěla jsem pořídit čokoládové. Ta mají moji bratři radši.“ Pak se na chvíli odmlčela a později dodala: „Ty budeš kvůli Edwardovi nějaká zdobit?“ povzdychla jsem si::

„A já myslela, že do toho půjdeme společně. Trochu oživit evropské tradice,“ zkoušela jsem to.

„Víš, něco o těch slovanských tradicích? Nějak se mi nezamlouvá to šlehání pomlázkou. Měly bychom přijít na to, jak se z toho vykroutit,“ spekulovala Angela a při představě červeného zadku, bylo slyšet, jak si strčila podsedák pod svou malou prdelku. Už i ta představa ji bolela. No, koho ne? Nedivím se jí.

Ani mně se vize bolavého zadku nelíbila, jelikož jsem si představila Edwarda, Jaspera, Emmetta a také Carlislea s Charliem, jak stojí v zástupu a snaží se mi namlátit tak, abych v budoucnu neuschla – zároveň jsem přemýšlela nad tím, kdo tohle asi vymyslel. Plánovala jsem, že se zavřu před jejich pomlázkami na záchod a budu doufat, že se kluci rozhodnout nepoužít své superschopnosti před Charliem a odstranit dveře. Sice byly ztrouchnivělé, ale aspoň malou naději mi dávaly.

Angele asi mezitím v hlavě probíhala představa, jak Ben vede útok na její pokoj s mladšími bratry. Téměř se musela bát, aby si těmi pomlázkami sami neublížili. Musela se něco o tomhle šílenství dozvědět, tak aby předešla všem možným úrazům. Proto mi sdělila myšlenky, které se jí potulovaly v hlavě:

„Měly bychom si něco o tom přečíst v knihovně,“ konstatovala do telefonu a musela slyšet, jak jsem nadšeně zavřískala. Věděla, že knihovnu naprosto žeru. Snad jediná věc, která mě vždycky byla schopná odpoutat od Edwardova oblbujícího vlivu – ach, polib mě bejby! Naprosto jsme s jejím nápadem souhlasila, což očekávala:

„Sraz za půl hodiny,“ řekla jsem. Seběhla ze schodů ke dveřím, vzala klíče a během vteřiny žhavila svůj náklaďáček.



O půl hodiny později v knihovně mezi kupou téměř nikdy nedotčených knih:



„Ony se ty ženské opravdu nechávají dobrovolně šlehat!“ zašeptala rozčíleně Angela.

„Asi nemají na vybranou,“ konstatovala Bella a snažila se zahnat černé myšlenky na svůj barevný zadek.

„Zatraceně!“ zanadávala Angela. „Představ si, že na Slovensku, což ani nevím, kde vlastně je, zároveň hází holky do vody a švihají je, aby to mělo větší účinek! Tak teď doufám, že kluci to až tak podrobně všechno studovat nebudou.“ Bella dostala strach, protože věděla, že Edward je velmi sečtělý, a tak hrozilo, že tato informace mu nebyla zatajena. V duchu se modlila, aby to neprozradil svým bratrům, jinak jí to Emmett pořádně spočítá. A bála se oprávněně.

„Snad ne,“ řekla nakonec a v duchu si odříkávala modlitbičku.

Bellina mlčenlivost a bledost Angelu trochu děsila a bylo jí jasné, že si představuje všechny Cullenovic kluky, jak se na ni připravují. Najednou byla ráda, že je Ben jedináček, který navíc postrádá detailní přehled o slovenských velikonočních tradicích. Snad na něj nemá Edward Cullen číslo, aby mu všechno vyštěbetal. Toto riziko však existovalo a navíc v tom nechtěla Bellu nechat, proto otáčela jednu stránku za druhou, až se zastavila u textu, kde bylo tlustě zvýrazněno - Přestupný rok.

Angela se začetla a postupně se do krásně červených líček dostávala barvička a vše doprovázel potutelný úšklebek. Věděla to, měly vyhráno. Zajásala a řekla:

„Tohle jistě Edward neví!“ Na což se knihovnou rozezvučel Bellin mobil a trochu opatrně ho zvedla, protože na displeji svítilo jméno, které ji v poslední době lezlo na mozek. Zmáčkla zelené tlačítko a dřív, než se stihla jakkoli ozvat, slyšela:

„Tak do tohohle jdeme všechny s vámi!“

„Musíme někde sehnat vrbové proutí,“ vyřkla. Z mobilu se ozval šramot a místo Alice poznala po hlase Rose:

„Neboj se, to zařídíme,“ ujistila ji.

„Proutí má na starosti Emmett. Rosalie ho zaměstná a my mu ho ukradneme,“ prohlásila strategicky Alice. Přece jen se něco od Jaspera naučila, otázkou je, zda ho to v pondělí potěší. I když kdo ví, pomyslela si, třeba má výprask rád.

…

„Hele, chlapci, kde máme pruty?“ přiletěl ještě rozčepýřený Emmett ze sklepa, kde umně spletené pomlázky stály v kbelíku s vodou, aby neuschly, než přijde jejich velký den, a po kterém se najednou slehla zem.

„Hody, hody doprovody! Dejte vejce malovaný!“ ozvalo se vilou a všichni ztuhli.

„Nemáme tohle náhodou říkat my?“ zeptal se trochu zaskočeně Jasper a hlas mu přeskočil do fistule, jak se na něj přenesla nervozita ostatních. Ani Edwardovi se tohle nelíbilo, jelikož všechny myšlenky Cullenovic žen zpívaly tuto říkanku, a to ho naprosto vyvedlo z míry. Nevěděl, co mu unikalo. Carlisle pevněji sevřel ucho lékařské brašny a snažil se rozpoznat, zda básničku odříkává i jeho choť. Oči všech se upřely na vstup z vedlejší místnosti.

V čele armády opomlázkovaných upírek se přihnala Alice, v levé ruce držíc knihu se slovanskými zvyky, otevřenou na straně, kde byl v nadpisu přestupný rok, a v pravé držela pomlázku. Jakmile Edward zahlédl její myšlenky, utekl do kuchyně, kde zabavil stuhy ze zbylých pomlázek a vařečku doufaje, že aspoň s tímhle uspěje u Belly, a při první příležitosti jí zaklepal na dveře. Ty se rozletěly a v nich se objevila Bella s výrazem, že i bůh pomsty by byl andílek. V levé ruce hadici a v pravé pomlázku, na které měla uvázanou Edwardovu nejlepší kravatu. Edward vykulil oči, hleděl kruté pravdě do očí - tak dobrou kravatu už nikdy nesežene, a proto se nedivil, že ho jeho zbytek ženské části rodiny obklíčil a s posměšnými hláškami mu naznačily:

„Dneska budeš srůstat celý den!“

Teď zase vyvalila oči Bella:

„Tohle jsme si nedomluvily dámy,“ ozvala se.

„Trhat se nebude, já ho chci celého!“

Bella se na Edwarda přesladce usmála:

„Hody, hody, doprovody, já jsem malý zajíček, utíkal jsem podle vody…“ A hadicí ho zkropila tak, že vypadal jako zmoklá slepice.

Dámám uvadl úsměv na rtech, ale znova se jim rozšířil, jakmile dokončila Bella své veledílo -Edward vypadal jako, kdyby dítěti někdo sebral hračku. Sice měly zakázané trhání, ale jedna z nich neplánovala nezlomené pomlázky. Proto Bella v jeden moment uviděla několik šmouh, které se mihly okolo něj, a nakonec spatřila, jak se nějaké praskliny na Edwardových rukách hojí. Alice musela něco do pomlázek přidat. Asi železné pruty. Holky se potom urychleně uklidily a nechaly tam Bellu s Edwardem samotné.

„Kde jsem udělal chybu? Co jsem přehlédl? Kdy jsi stihla jít do knihovny? Vždyť jsi s Alicí vůbec nebyla!“

„Když jsi byl na lovu a s Alicí jsem mluvila jen telefonicky. Sice jsi pilně studoval, ale hledal jsi jen důležité věci pro vás. To já hledala jakoukoliv výjimku, kterou bych se vyhnula tomu výprasku.“ Edward se podíval na Bellu jako nakopnuté štěně a ta ho v tom prostě nemohla nechat:

„Víš, v těch knížkách bylo ještě něco,“ poznamenala Bella. Edward se na ni překvapeně zadíval. Nevěděl, co ještě mohl přehlédnout:

„Poledne!“ zvolal, když zhodnotil všechny svoje znalosti a pohlédl na hodiny v obýváku.

„No byla bych ráda, kdybys teď vypadnul,“ svěřila se mu Bella a on jí dal pusu a řekl:

„Pomsta bude sladká!“

Jakmile Bella osaměla, vyhledala pláštěnku a holínky. Nevěděla, kdy se jí přijdou kluci pomstít a pochybovala, že sladká pomsta znamená čerstvě upečený mazanec.

Jenže Bella Edwarda v tomhle směru vůbec nezaujala, ačkoliv ho představa vidět jí jako kandidátku na miss mokré tričko docela rozpalovala, dnes nebyl čas na zábavu! Chtěl jediné! Pomstít se ženám svého klanu. Tohle si dámy vypijí! Edward se sebral, doběhl k nim do garáže, kde vzal hadici a zamířil s ní do obýváku, kde ležela Rosalie na gauči. Už to, že blondýnka sledovala pořad o vaření a jemu nevěnovala jediný pohled, ho měl varovat, že tu něco nehraje a jeho geniální plán má možná mezeru, nicméně jeho myšlenky naplňovala jen msta. Postavil se s křivým úsměvem přímo naproti ní a díky kohoutku na hadici spustil průtok vody. Ještě uvidíme, kdo vyhrál, blondýno!

Ale ono nic neteklo.

Edward se nevěřícně zadíval na hadici, která mu pohled drze opětovala.

Rose přepla kanál na předpověď počasí a levý koutek úst jí cuknul vzhůru, když se z druhého patra vyřítila Alice a se smíchem zavrněla:

„Přece sis nemyslel, že jsem tohle neviděla!“

Jak on jí někdy neměl rád!

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - Prolog a 1. kapitola

Láska není žádná věda, jak vědí výrobci Kofoly a jak si myslí bohyně Athéna. Myslet si to může, ale pravda to zjevně není, protože ten zatracený mladík si není schopen vybrat ze zástupu sličných panen, které mu podstrkuje. Proto si v zájmu zachování svého duševního zdraví najme pomocnou sílu, aby ho už konečně někde udala.

Prolog

Prožila jsem klidný život a teď přišel můj čas. Vychovala jsem dvě děti a přežila svého manžela. Nemůžu tvrdit, že bych byla dokonale šťastná, ale žila jsem tak, abych svůj život nepromarnila.

Je mi sto čtyři let a lidského života mám plné zuby, obrazně řečeno, posledních třicet let spíš plnou protézu. Všichni kolem sebe intrikují a jsou sobečtí. Jediné, po čem touží, jsou peníze, ale musím uznat, že při psaní závěti jsem se na jejich účet královsky pobavila. Doufám, že mě po smrti čeká něco lepšího, než tenhle zkažený svět.

Kromě toho mě už celé tělo bolí a je těžké cokoliv dělat. Vržou mi klouby a zubní protéza mi nedrží. Taky už by mohli udělat pořádné lepidlo, aby mi neustále nepadala. A pak je tu to uslintávání. Ach jo.

Nejhorší na tom všem je, že v tomhle věku jste závislí na svých bližních, kteří se na vás šklebí pokaždé, když po nich něco chcete. Pokud se ještě nikdy na tento svět vrátím, tak chci být mladou, krásnou a perspektivní dívkou.

V téhle době bych konečně mohla vyzkoušet víc partnerů a ne, aby mi byl nějaký určen mým otcem. Jako byl mně. Díky bohu, můj manžel byl velmi taktní, a i když jsem ho nikdy nemilovala, tak jsem ho měla alespoň ráda, zejména pro jeho dobrý vkus při kupování čokoládových pralinek.

Všechny vzpomínky se mi vracely a já si přehrávala ty nejkrásnější chvíle svého života. Padala na mě únava a já cítila, že je to naposled, co takto oči na tomto světě zavřu. Nadechla jsem se a nechala spadnout svá víčka. Bylo na čase jít dál. Nejvíc mě mrzelo, že už se nikdy nedozvím, jak ten šašek poznal matku svých dětí, ten seriál byl vskutku nekonečný.

1. Kapitola

Stála jsem v jakési frontě a na něco čekala. Ani jsem nevěděla na co. Kolem nás procházela mladá krásná dívka a jednotlivě si nás prohlížela. Zastavila se u mě a pošeptala si sama pro sebe:

„Ta by mohla mít správné zkušenosti.“ Podívala jsem se na ni a přemýšlela, co asi může chtít. Chvíli mě pohledem prozkoumávala a pak mi velitelsky položila otázku:

„Kolik let ses dožila?“ zajímalo ji.

„Sto čtyři let.“ Dívce se rozsvítily oči a já jsem v nich mohla zahlédnout úlevu.

„Copak vás trápí, děvčátko?“ zeptala jsem se jí.

„Víš, já mám za úkol lidem hledat na světě lásku a potřebovala bych asistentku, která by mi pomáhala. Teda spíš, aby mi pomohla hlavně s jedním jedincem,“ dodala. V obličeji se jí objevil utrápený výraz a já si pomyslela, že pomoci jí asi hračka nebude. Svým způsobem to pro mě byla výzva. Proto jsem se rozhodla zjistit, co tím získám.

„A jaké jsou tvé podmínky pro práci u tebe?“ snažila jsem se zjistit. Dívce se rozzářily oči a vysvětlovala:

„Proměním tě v sedmnáctiletou dívku, abys nemusela být v těle stařenky, a tvým úkolem bude dohodit lásku Edwardu Cullenovi. Jakmile se ti to podaří, tak přeskočíš tuhle frontu a pošlu tě na zem v podobě, kterou si budeš přát. Bude mi jedno, jestli si budeš přát být krásná dívka nebo třeba divoká tygřice. Na závěr ti splním jedno přání, jako bonus. Ale uvědom si, že úkol, který ti dávám, není jednoduchý. A pokud úkol nezvládneš, protože Edward třeba umře nebo se vrátí vláda Afrodité, tak tě na zem pošlu jako mouchu.“ Její nabídka se mi líbila. Určitě bych tu frontu stála celou věčnost a moucha by se ze mě mohla stát, tak jako tak. Nikdy jsem nebyla žádný andílek.

„Dobře. Přijímám. Nechce se mi ještě zpět. Chce to nějaký odpočinek.“ Dívka zajásala a já se vydala s ní k ní.

Její palác byl celý růžový a všude se objevovala různá srdíčka. Trochu se mi z té růžové zvedal žaludek, ale co jiného jsem mohla čekat? Když lidem dohazuje lásku? Odvedla mě do jakési kanceláře a tam se ke mně otočila.

„Asi bychom měly začít úplně od začátku. Říkej mi Athéno, prosím,“ představila se a podala mi ruku.

„Já jsem Bella,“ odpověděla jsem jí neformálně, protože i ona se od začátku ke mně chovala neformálně. Chvíli si mě Athéna prohlížela, a pak prohodila:

„Je na čase tě zbavit té stařešinské podoby a proměnit tě v krásnou mladou dívku.“ Hned jak domluvila, tak zavřela oči a mé tělo začalo mládnout. Proměna nebolela. A já se cítila silnější a silnější. Nakonec Athéna otevřela oči a prohlédla si mě.

„Dokonalé,“ vzdechla a podala mi zrcadlo. V zrcadle na mě koukalo moje mladé já, které snad bylo krásnější než kdysi. Byla jsem se sebou naprosto spokojená. Prsa již nehleděla na bačkory a zuby jsem měla všechny vlastní.

„Líbí?“ zjišťovala Athéna, ale podle mého nadšeného výrazu musela znát odpověď předem.

„Líbí,“ vrátila jsem ji šťastná nazpátek. Athéna uznale pokývala hlavou a pak se tvářila zamyšleně.

„Musím ti všechno vysvětlit úplně od začátku. A málo toho není. Jen abys věděla, tak nestárneš, a dokud se ti nepodaří nějak splnit tvůj úkol, tak ani nemůžeš zemřít. Heh, ty už vlastně mrtvá jsi, viď? No nevadí.

Budeš mít úplně stejné prostředky k dohazování lásky Edwardovi, jako jsem měla já. Všechny tvé pravomoci ti ukážu a osvětlím. Budeš něco jako já ve vydání pro jednu osobu.“ Jak jsem ji poslouchala, tak jsem přemýšlela nad tím, co je to asi za kluka, když pořádně nezavadí o žádnou sukni. No, uvidíme.

Athéna mi vyprávěla, jak moc se snažila Edwardovi dohodit lásku, a že její nervy už na to nemají. Myslí si, že bych mohla přijít s novými nápady, které by mu k nalezení lásky pomohly. Jakmile si postěžovala, tak mi začala ukazovat vše, co dokážu, smím a mám povolené. Bylo toho mnoho.

Úplně nakonec si ale nechala jednu velkou bichli ležící na jejím stole. Byl to deník o tom, co všechno na Edwarda vyzkoušela, a koho všeho se mu snažila dohodit. Když jsem deník viděla, tak jsem vyděšeně vyvalila oči a přála si, abych byla úspěšnější než ona. Snad se mi ho podaří obrat alespoň o jeho panictví. Pak by mi to hledání lásky s ním mohlo jít o trochu jednodušeji. Ne nadarmo se říká, že muži myslí rozkrokem.

Když Athéna viděla, jak jsem vyvalila oči na deník, tak se na mě trochu starostivě zadívala a začala mě uklidňovat.

„Neboj, vždy když už nebudeš vědět, jak dál, tak se ti tu budeme snažit poradit a odpočineš si v našich úžasných lázních. Myslíš si, že já bych tu jinak byla, kdyby tu něco takového neexistovalo?“ Její narážka mě pobavila a myšlenky se mi stočily k tomu, zda v těch lázních budu mít k dispozici i nějaké krasavce, protože jsem za celý svůj lidský život měla jen jednoho muže a vždycky mě moc zajímalo, jaké je to s ostatními. Jenže když můj manžel zemřel, tak jsem už na nic takového neměla pomyšlení a předtím jsem mu nechtěla být nevěrná. Aspoň v tomhle jsem se chovala jako správná manželka.

Athéna si všimla, že jsem se zamyslela a zamávala mi před očima.

„Asi ses zasnila, Bello, ale je čas jít něco dělat. Lázně ti ukážu hned, jak poprvé z Edwarda ztratíš nervy. Teď je na čase ti ukázat tvůj vlastní pokoj." Jenže já měla otázku, která mě trápila už od počátku, co jsem na nabídku kývla.

„Athéno, kolik je Edwardovi?“ zeptala jsem se jí. Bylo na Athéně trochu vidět, že váhá, ale pak máchla rukou a dodala:

„Stejně bys na to časem přišla. Je mu něco přes sto let. Nevím přesně a je to nejstarší panic na světě,“ referovala mi. Celá jsem ztuhla a na jazyku mi přistála další otázka.

„Edward je stoletej stařík?“ vyděšeně jsem kuňkla. Athéna se mé reakci usmála a vysvětlila:

„Promiň. Za celou dobu mi nějak nedošlo, že ti mám říct, že Edward je upír, který byl stvořen, když mu bylo sedmnáct,“ informovala mě Athéna. Jenže já na to vyvalila oči.

„Oni jako opravdu existují upíři?“ vybafla jsem na ni.

„Proč ne?“ odpověděla. „Když existují bohové, tak proč by nemohli existovat upíři?“ vrátila mi naprosto logicky. Chvíli jsem si to srovnávala v hlavě a pak jsem rezignovala:

„Máš pravdu, proč ne.“ Poté mě odvedla do mého pokoje a vyzvala mě k tomu, abych si odpočinula. Přece jen prý pro mě muselo být několik posledních hodin náročných.

Jenže jakmile zabouchla dveře, tak mě pohltila vlna zvědavosti a já popadla deník. Bylo načase si zjistit základní informace o Edíkovi. Až ho dočtu, měla bych si někde sehnat slovník slangu, kterým dnes hovoří mladí, protože co si velmi matně vzpomínám, svým pravnoučatům jsem ve větách rozuměla pouze spojky.

2. kapitola

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 2. kapitola

Chvilkový únik před realitou.

2. kapitola

Se Samuelem jsme kromě oficiálního představení nestihli prohodit více slov a byli jsme všichni vyzváni, abychom se posadili ke stolu. Následovala jsem Samuela a jeho sestru, kde mě posadili mezi ně. Po pravém boku Samuela jsem seděla já a po mé pravé ruce byla jeho sestra. V čele seděl král a napravo od něj královna. Hned po usazení začal král se Samuelem probírat jeho tažení k obraně nějaké vesnice a mně nic jiného než poslouchat jejich rozhovor nezbývalo.

„Nelíbí se mi, že ve vesnici byl čaroděj, o kterém jsme nevěděli, že existuje. Jak se něco takového mohlo stát?“ zjišťoval král.

„Nevíme,“ oponoval mu Samuel. „Naši kouzelníci se snaží pomocí myšlenek vždy vystopovat každého mladého čaroděje či čarodějku a doposud se nestalo, že by někoho přehlédli. Je známo, že když se čaroděj vyvíjí, jeho mysl vysílá vlny ostatním čarodějům, dokud se svoji sílu nenaučí pořádně ovládat. Ale tenhle muž. Jakoby tuto etapu přeskočil. Zároveň byl daleko silnější než několik mých mužů najednou. Měli jsme ho problém zabít,“ svěřoval se králi a potom zadumaně umlkl.

Když jsem přemýšlela nad jejich slovy, bylo mi líto, že muže zabili. Musel mít podobné nadání pro magii jako já. Jen se mu bohužel nedostalo takovému vychování jako mně.

„Je to zvláštní. Nikdy jsem se s nikým takovým nesetkal,“ poznamenal král a to mě donutilo na sebe upozornit, protože můj vývoj byl kdysi podobný, a jak to vypadalo, nebyl o tom informovaný. Chtěla jsem ho na to upozornit, a proto jsem se ozvala:

„Výsosti, mýlíte se,“ vyvracela jsem ho z omylu. „Já na tom, kdysi byla podobně jako ten muž, o kterém jste se bavili,“ podotkla jsem a až pozdě mi došlo, že něco takového byla troufalost, protože se všichni na mě zadívali.

„Byla jste na tom podobně?“ zeptal se nechápavě král a mě začalo docházet, že jeho čarodějové, co mě testovali, zjišťovali pouze to, zda jsem vhodná pro tento post. Nezajímalo je, jak jsem ke své moci přišla. Brali jako samozřejmost, že někdo z rodiny musel někdy aspoň trochou magie vládnout. Proto bylo na mě mu říct, jaká byla pravda.

„U nás v rodině není známo, že by někdo z předků někdy vládnul magií, a přesto jí vládnu. O mně také čarodějové v království nevěděli, dokud jsem se nepostavila čarodějovi, který se snažil ublížit mému kamarádovi a na rozdíl od všech ostatních, mám daleko větší kapacitní potenciál pro magii, než všichni moji vrstevníci ba někdy dokonce, než někteří starší,“ sdělila jsem mu a on se zamračil. Potom položil jednomu z čarodějů, který seděl na druhé straně stolu, otázku. Pamatovala jsem si, že to byl jeden z těch, kdo mě kdysi před odjezdem sem testoval:

„Proč jste mi něco takového nesdělili,“ vyrukoval na něj a já se trochu přikrčila, protože král byl téměř vzteky bez sebe.

„Protože jsme to nevěděli,“ svěřil se mu provinile a sklopil zrak. „Nečekali jsme žádnou podobnou anomálii,“ obhajoval se čaroděj a král si povzdechl:

„Chápu. S ničím podobným jste se dosud nesetkali,“ konstatoval král.

„Megan?“ začal král mile a mně bylo jasné, že po mně bude chtít něco, co mi asi nebude nejpříjemnější. „Byl bych rád, kdybyste dovolila mým čarodějům znova ozkoušet vaše schopnosti. Tentokrát nebudou testovat vaši sílu, ale jak se u vás magie tvoří, jak rychle, co cítíte, když čarujete a další různé věci. Chceme převážně vědět, jak se lišíte. Podrobíte se, prosím?“ A mně bylo jasné, že nemám na výběr. Vypadal dost neústupně a spíše než cokoliv, vyslovil to jako rozkaz.

„Jak si přejete, výsosti,“ odpověděla jsem pokorně a nehodlala mu odporovat. Něco mi říkalo, že se buď podvolím dobrovolně, nebo na mě zde bude takový tlak, že nebudu mít časem na výběr. Uvědomovala jsem si, že jim všechno sdělit nechci, proto jsem si usmyslela, že co půjde, to si nechám pro sebe. Čím méně odlišná se jim budu zdát od ostatních tím lépe.

„Děkuji, Megan,“ poděkoval mi a já mu jen kývla na srozuměnou. Odporovat hned dalšímu králi nebylo moudré. Stačilo, že jeden mě poslal radši pryč, aby mě neměl na očích a znepřátelit si dalšího krále prostě nedělalo dobrotu. Potom jsem se začala věnovat jídlu a nadávat si v hlavě, že jsem raději nemlčela.

„Megan, jsi v pohodě?“ zeptala se mě Annie, Samuelova sestra.

„Ano, dobrý,“ zalhala jsem jí a věnovala jsem se dál jídlu. Samuel na mě pohlédl, když viděl, že jsme s jeho sestrou prohodily pár slov, ale dál se věnoval králi.

Po večeři jsem se omluvila a vydala mimo společnost. Neměla jsem ráda, když jsem byla dlouho mezi lidmi. Dorazila jsem do svého pokoje a věděla, že odtud na chvíli budu muset zmizet. Energii z dnešního léčení jsem už dávno doplnila, a pokud mám v klidu usnout, budu si muset nějak vybít síly, a jak jinak to udělat, než se zničit fyzicky? Sundala jsem si šaty a natáhla na sebe kožené kalhoty, halenu a korzet. A vzala si své zbraně. Nepotřebovala jsem plášť, venku bylo teplo. Vyšla jsem z komnaty a chtěla zamířit ven, když jsem uslyšela známý hlas.

„Kdybys měla u sebe ještě plášť a vak, tipla bych si, že chceš odtud utéct,“ ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se a zpozorovala Annie. „Nelíbí se ti můj bratr a plánuješ útěk?“ položila mi otázku a já se lehce zasmála. "Kdyby věděla," pomyslela jsem si.

„Ne, nechci utéct. Potřebuji si jen pročistit hlavu,“ svěřila jsem se jí a hodlala se hnout dál.

„Štve tě to, že můj táta z tebe chce udělat laboratorní krysu?“ ptala se mě a já k ní hodlala být upřímná. Aspoň teda k někomu.

„Hodně.“

„Bylo mi to jasné. Co jdeš teďko dělat?“ ptala se mě.

„Jen si vybít trochu energie. Neboj, za chvíli se vrátím.“ Potom jsem jí tam nechala a vydala se ke střelnici. Střílení mě uklidňovalo a pročišťovalo mysl. Dále jsem měla v plánu cvičit s mečem. Chybělo mi to. V tomto království se ženy se zbraní neučily, protože byly od toho, aby muže léčily, když dorazí z bitev. Proto tu se mnou nikdo nechce bojovat. Ženy si hledí vlastního a muži se bojí se mnou vůbec prohodit slovo.

Došla jsem na cvičiště, které jsem zpozorovala, když jsem sem dojížděla a postavila se naproti terči na druhé straně. Vytáhla jsem šíp a zamířila. Vystřelila jsem a trefila.

„Hezká trefa,“ ozvalo se mi za zády a já hned zamířila na dotyčného, který mě vyrušil. Stál tam Samuel, a jakmile spatřil, že na něj mířím, zvedl ruce vzhůru.

„Posílá mě Annie,“ sděloval mi. „Má o vás strach a nechtěla, abyste byla venku sama,“ vysvětloval a já zavrčela:

„Proto poslala vás?“ ptala jsem trochu podezíravě a dál na něj mířila.

„Mohla byste přestat na mě mířit?“ zeptal se, ale mně se líbilo, že ho mám na mušce. Kdy se mi zase něco takového poštěstí?

„Ne. Máte ze mě strach?“ zlobila jsem ho.

„Ne, pokud na mě nejste naštvaná a nemáte mě v plánu zabít,“ odpověděl mi docela v klidu, ale bylo na něm vidět, že ho znervózňuji. Asi není moc zvyklý, že na něj někdo míří. A kdo vlastně je?

„Přestanu na vás mířit, když mi slíbíte, že tu můžu zůstat a nebudete mě chtít zpátky poslat do mé komnaty,“ kladla jsem si podmínky.

„Dobře,“ slíbil a já na něj přestala mířit. Otočila jsem se v rychlosti zpátky k terči na druhé straně cvičiště a vystřelila. Prohnala jsem šíp šípem, který byl zabodnutý ve středu, a potom se otočila zpět na Samuela.

„Měl byste jít,“ posílala jsem ho pryč a chtěla se dále věnovat střelbě. Pak jsem zase vytáhla šíp z toulce a vystřelila do terče. Jenže jsem stále cítila jeho přítomnost.

„Jste tu ještě,“ dávala jsem mu najevo, že o něm vím.

„Neslíbil jsem vám, že odtud odejdu,“ ohradil se a já se rozhodla ho ignorovat a střílela dál.

„Až vystřílíte všechny šípy. Budete trénovat i s mečem?“ vypustil z úst zvědavou otázku.

„Jak jinak,“ vrátila jsem mu a pokračovala dál.

„Budete chtít s trénováním s mečem pomocníka?“ zeptal se a já uslyšela, jak vytahuje ze své pochvy meč a usmála jsem se tomu.

„Nevíte, co děláte,“ poučovala jsem ho.

„Spíš naopak. Na rozdíl od těch otcových čarodějných nýmantů jsem si o vás zjistil, co se dalo, jakmile mi sdělili, kdo bude moje nastávající,“ upozornil mě a já se na něj otočila. Stál v útočném postoji a já během vteřiny zhodnotila celou situaci. Bylo na čase si ujasnit místa v naší budoucí domácnosti.

Polibky přírody - 15. kapitola

Odpovědi na otázky

.



15. kapitola

„A nic,“ byl jsem trochu otrávený. Neprobudila se a já se trochu zklamaně posadil zpátky na místo, odkud ji denně pozoruji. „Třeba nejsem její pravá láska?“ ptal jsem se sám sebe, ale tuhle variantu jsem urychleně zavrhl s tím, že nejsme v pohádkách, proto musím najít nějaké jiné řešení, jak ji probudit. Že já vůbec Amálku poslouchal. Teď v mé hlavě bude ještě několik dotěrných otázek útočit na mé nervózní podvědomí. Jako bych o něco podobného někdy stál! Jak moc mi vyhovovalo se několik let o nikoho nestarat!

Trochu jsem si poposedl ze strany na stranu a po nějaké době raději opustil její komnaty. Musel jsem si pročistit hlavu a přestat přemýšlet nad blbostmi. Amálka mě trochu pobaveně prošpikovávala pohledem, když viděla, jakou závratnou rychlostí jsem zmizel ven, ale nekomentovala to.

Zamířil jsem do zahrad, tam by nikdo neměl být, a položil se ke stromu, kde jsem kdysi odpočíval, když mě hlídala Natalie, a vzpomínal, jak jsem občas trochu nenápadně sledoval, jak pracuje.

…

„Co ode mě chceš?“ vypustil král z úst trochu naštvaně, že si někdo dovoluje vůbec na něj mířit mečem. Temi se usmála, a pak ze sebe konečně vysoukala:

„Co asi můžu chtít, když jsem zraněná?“ zeptala se ho trochu výsměšně a stáhla meč doufajíc, že ji uzdraví místo toho, aby ji dorazil. Stejně by neměla sílu se mu nijak bránit. Byla v jeho rukou. Když král uviděl, že opravdu sotva dýchá, zvedl se a podíval se na ránu, kterou měla Temi na zádech, a bez komentování a otázek se ji rozhodl uzdravit. Neváhal a přiložil ruce okolo rány a během vteřiny ji zahojil.

„Děkuju,“ pronesla, když cítila, jak se jí dělá lépe a bolest mizí. Potom se otočila na záda, aby konečně ulevila svému tělu a pohlédla tak zároveň králi do tváře:

„Neměl byste tu být sám,“ prohodila potom káravě, protože si byla vědoma, že kdyby ho takhle potkal kdokoliv z jejich skupiny, už by byl dávno mrtvý. A ačkoliv by před několika dny neváhala a propíchla ho, neměla nic podobného v úmyslu. Teď jí bylo jedno, kdo a kde vládne. Chtěla pouze najít bratra a získat zpět alespoň jednu část své rodiny.

„Myslím, že vám do tohohle nic není,“ odsekl jí a zvedl svůj meč, který si umístil do pochvy, aby se ho znova nemohla jednoduše zmocnit. Choval se v tomhle směru jako malé dítě. Vůbec si neuvědomoval, jak moc je v posledních dnech v nebezpečí. Temi se divila tomu, že ani útok na jeho maličkost ho v tomhle směru nepřivedl k rozumu.

„Co tu vlastně děláte?“ ptala se dál Temi a král z ní trochu postupně začínal šílet a to s ní byl jen chvíli. Za tu dobu, co je na světě, ho tolik žádná žena nedostávala do varu jako ona. Přitom ona to myslela v dobrém.

„Myslím, že už byste měla jít,“ snažil se jí slušně vyhnat z háje, aby mohl pokračovat v získávání informací. Jenže Temi se rozhodla, že ho nenechá samotného. Zaprvé mu byla vděčná za záchranu života a za druhé si uvědomovala možná nebezpečí více než on. Krom toho asi časem pojede stejným směrem jako ona. Za jejím bratrem.

„Nenechám vás samotného. Je nezodpovědné, že vás nechali cestovat samotného,“ prohlásila a potom dodala, když viděla, jak moc zoufale se král tváří.

„Nemusíte mi říkat, co jedete dělat. A pokud si chcete nyní zdřímnout, klidně můžete. Já vás zatím budu hlídat.“ Král si prohlížel Temi od hlavy až k patě a vyhodnotil, že kdyby ho chtěla zabít, už by to dávno udělala, a také že se jí asi nezbaví. Byla neodbytná. Hrozně mu to někoho připomínalo. Elyana? Ano, asi toho. Taky ho nenechal chvíli být a prosazoval si své. Jeden z mála. Proto bez toho, aby jí cokoliv vysvětloval, se znovu položil pod starý dub. Tentokrát s rukou na pochvě meče a zavřel oči. Doufal, že to, co potřebuje, vyřídí co nejdříve. Nějak ho netěšilo, že je vydán na pospas ženě. Hlavně takové, která má podobnou povahu jako Elyan, protože netušil, na které straně je. Jestli na straně dobra či zla.

…

Pozoroval jsem Natalie a přemýšlel, zda je v téhle komnatě šťastná. Jenže z její tváře nebylo nic znatelného vyčíst. Amálka trávila dnešní dopoledne s pacienty, kteří potřebovali alespoň nějakým způsobem ošetřit, proto jsem jí nabídl, že dnes budu hlídat Natalie já.

Venku bylo krásně. Svítilo sluníčko a já měl chuť být v zahradách, jako sedávala Natalie a užívat si krásného počasí, když mě napadlo, že by něco takového bylo možné. Ona by určitě něco podobného ocenila. Neváhal jsem. Opatrně jsem ji zabalil do deky a vzal ji do náruče. Také jsem vzal sebou dva polštáře, abych jí udělal pohodlí a vydal se do zahrad.

V zahradě jsem našel kout s krásnou trávou a opatrně položil Natalie ke kmenu stromu, kde jsem ji párkrát potkal. Podložil jsem jí pod hlavu polštář a ujistil se, že je dostatečně v teple. Nechtěl jsem, aby nastydla. Potom jsem se usadil vedle ní a zavřel oči. Nastavil tvář slunci a vychutnával si každý paprsek, který mi dopadal na tvář.

…

Začínal jsem trochu šílet. Normálně bych byl rád za jakékoliv podobné pozdvižení, ale byl jsem utahaný a potřeboval jsem opravdu odpočívat. A když říkám odpočívat, tak nemyslím jednu noc, ale třeba celý týden.

Král a ta holka mě tu rušili a mít je na krku mi vadilo. Proto jsem byl ochotný si s králem nakonec promluvit. Když se znova uložil ke stromu, při první příležitosti jsem se s ním spojil.

„Tak co potřebuješ?“ vyštěkl jsem mu do myšlenek otráveně, až se jeho tělo trochu otřáslo a málem se probudil. Viděl jsem, jak v jeho hlavě zmatkuje, a tak jsem trpělivě čekal.

„No, mám pár otázek,“ odpověděl a já se podivil:

„Jen otázek?“ rejpal jsem si a bavil se tím, jak přemýšlel nad tím, co by ještě potřeboval.

„Ne, nic víc. Chci jen vědět, jestli jednou zestárnu a také jak probudím Elyana a Natalie. Také proč moje síla na ty dva nefungovala?“ otázal se mne přímo. Trochu jsem to oceňoval. Šel rovnou k věci.

„Zestárnete, když přestanete používat svoje schopnosti. O Elyana a Natalie se nestarej. Příroda jejich problém vyřeší sama. Tuhle záležitost tvoje nadání nevyřeší a víc proto tebe v tomhle ohledu udělat nemohu,“ byl jsem stručný, abych se ho co nejdříve zbavil.

„Všechno?“ zeptal jsem se a doufal, že si přijel pouze pro těch pár otázek.

„Ano, víc jsem vědět nechtěl. Ale pokud nic z toho, cos jsi mi řekl, nebude pravda, vrátím se,“ sdělil mi a já jsem mu jenom zabručel ke srozumění, a potom se odpojil. Konečně jsem se mohl odebrat odpočívat.

…

Probudil jsem se ze snu a nechápal. Znal jsem odpovědi na všechny moje otázky. Podíval jsem se ke starému dobu a v myšlenkách mu poděkoval. Potom jsem se otočil k Temi:

„Je na čase se vrátit,“ prohodil jsem k ní. Sice vyvalila oči a chtěla asi něco namítat, ale potom to spolkla a řekla mi:

„Doprovodím vás zpátky do hradu.“ A tvářila se u toho tak, že jsem se jí bál odporovat. Prostě celý Elyan. Vůbec jsem nechápal, jak mu mohla být tak podobná.

Nasedli jsme na koně a vydali se na cestu. Čekala nás dlouhá cesta a mně bylo jasné, že tentokrát budeme muset na noc někde zastavit. Také jsme si museli doplnit zásoby jídla, pro dva jsem ho neměl dost.

Grimm

Tak jak to s pohádkami opravdu je? Existuje městečko, kde v současnosti žijí zakleté pohádkové postavy jako v seriálu Once Upon Time? Nebo pohádkové postavy vychází z jakýchsi pověstí o opravdových bytostech, které žijí mezi námi? A příběhy o nich jsou varováním, abychom byli opatrní?

Další seriálovou adaptací, která je podložena pohádkami, je seriál Grimm. Příběh je také umístěn do současnosti a hlavní postavou je detektiv Nick Burkhardt, který hned v prvním díle začíná vidět divné věci a zjišťuje, že je potomek elitní skupiny lovců známých jako grimmové. Lidé, již jsou pověření zastavením šíření nadpřirozených bytostí po světě.

Seriál sice není tolik kouzelný jako předtím zmíněný, ale má také, co do sebe. A jak se stalo zvykem, dávám Vám sem odkaz na shlédnutí zatím vydaných dílů: http://www.serialycz.cz/2011/11/grimm/

The Vampire Diaries - Upíří deníky

Láska je někdy zvláštní. Někdo se neskutečně zamiluje a prožívá nezapomenutelné období zamilovanosti a někteří z nás mají takovou smůlu, že když už se zamilují, tak do nějaké příšery. Ano, třeba do alkoholika. Jenže tenhle příběh je fantasy, a proto se hlavní postava zamiluje do upíra. V jejím případě by se nám časem mohlo zdát, že vybrat si alkoholika by možná mohla být lepší volba.

Zase by nás potom, ale obrala o seznámení s dvěma bratry Salvatorovi, díky kterým se rozehrávájí nezapomenutelná dobrodružství.

Příběh můžete sledovat dvěma způsoby. Buď začít sledovat seriál anebo se pustit do čtení knížek. Já zkusila obojí. A překvapivě jsem poprvé v životě zjistila, že kromě prvního dílu ságy, nestojí knížky téměř za nic, a že seriál je daleko lépe zpracován. Knížky si můžete stáhnout zde: http://www.uloz.to/xzrU7wA/upiri-deniky-komplete-1-8-dil-by-mamonn-zip

A seriál můžete začít sledovat zde: http://www.serialycz.cz/2010/04/the-vampire-diaries/

Předem Vás upozorňuji, že seriál je poměrně návykový, a pokud si pustíte dneska první díl, tak se ujistěte, že máte minimálně volnou neděli.