Láska věc ďábelská - 12. kapitola

Poučení se z chyb ostatních nám mohou být inspirací.

„Jaspere,“ pošeptal Edward do ticha místnosti a já postupně cítila, jak se uklidňuji. Hned potom když jsem začala normálně uvažovat, chtěla jsem od něj vysvětlení.

„Jasper?“ pronesla jsem nechápavě a čekala, co bude dál. S Edwardem jsem si vyměňovala vážné pohledy a nehodlala ustoupit. Jenže místo něj začal mluvit doktor Cullen, kterého jsem kdysi potkala v nemocnici.

„Bello, jestli si vzpomínáš, já jsem Carlisle Cullen,“ začal klidně. „Máme s Edwardem teorii, že trpíš postraumaty z minulého lidského života, jež ti způsobují záchvaty.“ A jen co to dořekl, pohlcovala mě panika. Edward to viděl, hned mě objal a já se začala uklidňovat.

„Vyléčím se z toho někdy?“

„Chceme to zkusit.“

„Jak?“

„Jasper má schopnost ovládat emoce. Využijeme ho k tomu, aby potlačoval traumata a deprese.“

„Pro Jaspera to nebude jednoduché. Bude sám muset potlačovat velké emocionální vlny, ale pořád to možná bude lepší než volání tvojí krve.“ Trochu zoufale jsem se opřela o Edwarda a užívala si chvilku klidu.

„Necháš mučit bratra, abych mohla žít?“

„Jde jen o nějakou dobu, dokud ti nevytvoříme hodně šťastných myšlenek, které by mohly převážit ty nešťastné. Potom by se mohl tvůj stav stabilizovat. Chceme to prostě zkusit.“

Oba dva jsem si změřila pohledem a zamyslela se nad tím vším. Nedávalo mi smysl, proč by se někdo takhle nechal mučit, a proč ti dva jsou naprosto nadšení. Ano, nadšení. Připadali mi jako malí kluci, kteří dostali novou hračku na hraní. A já jí byla. Začala mě pohlcovat vlna vzteku, protože mě deptala jejich sobeckost, ale byla hned utlumena. Zatracený Jasper, měl mě nechat je trochu potrápit na jejich svědomí. A jakoby věděl, na co myslím, moje emoce povolily a vrátil se vztek:

„Jste sobečtí.“ Edward při mém tónu hlasu zpozorněl. „Chcete si zkrátit věčnost na účet ostatních. Jste jako malí kluci,“ vyčetla jsem jim a sledovala, jak si navzájem vyměňují rychle udivené pohledy. Skoro jako bych je načapala při nějaké lumpárně.

„Jaspere, mohl bys, prosím, ovládat její emoce pořádně?“ zavrčel do ticha pokoje Edward a já zase ucítila naprostý útlum.

„Budeš ho poslouchat jako pes páníčka?“ vypustila jsem sarkasticky.

„Jaspere, jen si s tebou hraje. Chce, abys sem přišel, a zabil ji.“

„Kruci, čteš mi snad myšlenky?“

„Bohužel ne,“ vyjádřil se k mé otázce tak trochu zklamaně a já si oddechla, že aspoň tahle výhoda před Edwardem mi byla ponechána. „Ale snažím se být o krok napřed.“

„Tohle bude ještě zajímavé. Jasper bude ovládat moje pocity, ale myšlenky ne. A ty víš, co chci.“

„Vrátit se do pekla.“

„Přesně.“

„Ale k tomu budeš potřebovat pár prohřešků. Takže budeš vyvádět blbosti mezitím, co já se ti budu snažit ukázat, že svět je i dobré místo. A že stojí za to žít.“

„Přesně. Bude to zajímavé. Velmi se pobavíme.“ Usmívala jsem se jako sluníčko na hnoji a chtěla zároveň ukázat, že jim dokážu opravdu hodně zavařit. Natočila jsem se zpátky na Edwarda a podívala se na jeho rty. Přesně jsem věděla, co jediný pohled na ně se mnou udělá. Další věc, která ve mně způsobovala neovladatelné emoce, a dřív než mohlo Edwardovi dojít, co dělám, zaútočila jsem na něj. Hned jak jsem přitiskla rty na jeho, začal mi odpovídat a z vedlejší místnosti se ozvalo zoufalé zaskučení. Edward najednou ode mě odskočil.

„Tak na tohle si budu muset dávat pozor.“

„A odoláš?“ s tím jsem na něj upřela zrak a párkrát zamrkala, nakonec jsem vyvolala i zčervenání líček, aby všechno vypadalo doopravdicky. Edward se párkrát zoufale nadechl a zmizel z místnosti. Vítězně jsem se usmála a podívala se na Carlislea, jenže on tam stál s vážnou tváří a překříženými rukama, a já cítila, že jsem v průšvihu.

„Alice,“ zaznělo hlasitě po místnosti a já se zamračila, protože jsem netušila, co mám za lubem. Potom se otočil a odešel z místnosti. Místo něj se ve dveřích objevila trochu pocuchaná Alice. Hm, že by Jasper? Začala jsem se poťouchle usmívat.

„Ten úsměv tě přejde. Emmette, přenes Bellu do auta.“ A dříve než jsem se stihla vzpamatovat, byla jsem už v autě. Najednou jsem seděla v autě mezi Jasperem a Emmettem. Na předních sedačkách byla Alice s Rose. Ale Edward nikde.

„Edward s námi nepojede?“

„Přijede později. Bude pomáhat balit mezitím, co tě budeme hlídat,“ odpověděla mi Rose.

„Balit?“

„Ano, ve Forks si oficiálně mrtvá. Musíme se přestěhovat. Máme za úkol ti vytvořit nové doklady.“ Chtěla jsem namítat, že na to nejsem oblečená, ale uvědomila jsem si, že svatební šaty už na sobě nemám.

„Bello, koukám do budoucnosti,“ řekla mi Alice dříve, než jsem stihla vypustit otázku z úst a mnou projela vlna zděšení. Ona musela něco vidět, už když jsem byla ďábelský posel. Zpozorovala jsem, jak Alice ztuhla, čímž mi potvrdila, že mám pravdu. Pokrčila jsem zamyšleně čelo a uváženě vyslovila:

„Kdy a co jsi přesně viděla?“

„Bello, já…,“ hledala výmluvu.

„Ne, Alice, s pravdou ven.“

„Přesně ve chvíli, když jste se s Edwardem poprvé viděli. Prostě láska na první pohled.“ Její odpověď se mi moc nelíbila, protože jsem pochopila, že osud to naplánoval předem, a pak mi to došlo, proto jsem se ocitla úplně někde jinde. Když Osud plánoval můj nový život, věděl, že neovlivní pouze jednu věc – když si zavolám samotného Lucifera s úmyslem upsat duši za přání, budu mít vyhráno.

Byla jsem v pekle ve svém pokoji. Příjemně mě překvapil tím, že ho stále nevystěhoval. Značilo to, že stále hledá cestu, jak mě získat zpět.

„Trvalo ti to,“ rýpnul si Lucifer. Nadšením jsem vypískla a skočila mu do náruče. Políbila jsem ho, abych ho řádně přivítala. Jenže jedna věc mě trochu překvapila, ten polibek nebyl tak dobrý, jako když líbám Edwarda. Proč?

„Měla jsem na práci s ovládáním sami sebe. Moje lidské vzpomínky tak trochu dělají bordel v mých pocitech a já občas nejsem schopná pořádně fungovat. Několikrát mě zachvátila nepříjemná vlna depresí.“

„To je mi líto. Osud to zase podělal. Měl ti smazat vzpomínky.“

„Nepamatovala bych si tě, ani Edwarda.“ Chtěla jsem už otočit minci na důležitější věci: „To chceš? Mám ti upsat duši?“

„A navždycky mi patřit.“ S vyslovením slov mu zajiskřily oči a já v něm spatřila toho malého hravého kluka.

„Bude to téměř stejné jako slib manželství. Vložím svou duši do tvých rukou.“

„Přesně tak. Půjdeš se mnou do toho?“ A já konečně byla u cíle. Mohla jsem získat, co jsem chtěla, ale najednou jsem znejistěla. Zarazilo mě, jak moje tělo začalo celé pálit, jakoby mu představa, že Edwarda opustím, vadila.

„Ale Edwardovo přání nemůžeme zrušit.“

„V tom máš pravdu. Proto jsem usoudil, že bych se vrátil do minulosti, a za ním tě neposlal. Nikdy by tě nepoznal a neměl by šanci se do tebe zamilovat. Natož si tě přát.“ A já najednou věděla, že můžu mít to, po čem toužím. Ale za jakou cenu?