Políbená - 6. kapitola

Jak znepříjemnit polobohyni oživování

Tanya na mě koukala vražedným pohledem a čekala, co ze mě vypadne. Pak mě ale napadlo, jak z ní udělat netvora před ostatními:

„Máš pravdu. Edward má o mě větší zájem než o tebe a já ho miluju. Mám v plánu o něj bojovat.“ Chtěla jsem to říct trochu důstojně, ale její přimáčknutí na stěnu mi nedovolovalo jinak než sípat. Ale i tak u Tanyi tahle věta způsobila tak, jak jsem potřebovala. Více mě přimáčkla na zeď a vzteky mi zlomila vaz. Já se propadla do černočerné tmy.

Podle předpokladů jsem se probudila po několika hodinách. Jenže mé zjištění bylo děsivé. Hned jak jsem se nadechla, tak mi do plic zalezla hlína. Něco tak bolestivého jsem ještě nezažila. Byla jsem několik metrů pod zemí a nemohla se hýbat a ani dýchat. Nepočítala jsem s tím, že Tanya bude až tolik pečlivá. Asi nechtěla, aby mě Cullenovi našli.

Snažila jsem se všelijak hýbnout, ale neměla jsem jedinou šanci. Hlína byla moc těžká a já začínala mít potřebu se nadechnout. Věděla jsem, že se během několika vteřin udusím. Snažila jsem se přemýšlet nad tím, jak z této šlamastiky ven. Napadlo mě jediné řešení. S bratrem a matkou máme na dálku jakési spojení, které nás donutí vytušit, že se někomu z nás něco děje. Jednou jsme takhle zachránili bratra ze spárů lávy, kam ho hodila jedna z mrtvých duší jedné dívky, s kterou spal a pak ji nechal být. Byl to od ní pěkně hnusný trest. Bratr se pořád obnovoval a vždy cítil ohromnou bolest při spalování jeho těla.

Soustředila jsem se na bratra a z posledních sil ho volala myšlenkami, aby mě našel. Pak už si pamatuji jen to, jak jsem znova umřela.

Nevím, po jak dlouhé době jsem se probudila, ale pro jistotu jsem se nenadechla. Velmi dobře jsem si pamatovala, kde jsem. Znova jsem začínala vysílat myšlenky záchrany bratrovi, dokud se mi kvůli nedostatku kyslíku nezačínala točit hlava. S myšlenkami, prosící, aby mě konečně našel, jsem znova umřela.

Po nějaké době jsem se znova probudila a zjistila jsem, že už nejsem pod zemí. Ležela jsem v lese na zemi a nade mnou se skláněl bratr s lopatou.

„Promiň, že mi to tak dlouho trvalo, ale vykopat tě byla docela makačka,“ omluvil se mi.

„Mimochodem, to už se tě chtěl Edward zbavit, že tě zakopal?“ pochechtával se mi. Potom, co jsem se rozkoukala a pořádně jsem se nadechla, jsem zjistila, že to byla chyba. Hlína, která se mi dostala při prvním nádechu pod hlínou do plic, se ozvala. Začala jsem se dusit a postupně vyplivávala hlínu a zvracela. Takhle špatně mi za celý můj dosavadní život ještě nebylo. Bratr mě starostlivě sledoval a pak dodal:

„Já toho parchanta zabiju!“ Jenže se mýlil a po nějaké době, co jsem se uklidnila, jsem mu vše vysvětlila. Zuřil, a měl proč. Po delší době jsem ho přesvědčila, že si všechno zařídím sama a poslala ho domů. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že mi pomohl. Ne všechno všichni měli vědět. Zjistila jsem, že mě Tanya zakopala kousek od skály, u které jsem se procházela. Díky tomu jsem věděla, kde zhruba jsem. Zamířila jsem ke Cullenovic vile a přemýšlela nad tím, co Tanye udělám. Šla jsem a nechala myšlenky plynout. Proto jsem asi přehlédla Emmetta, který mě v rychlosti objal.

„Uf, jsi v pořádku.“ Drtil mě ve své náruči a kolíbal ze strany na stranu. Pak mě od sebe odtáhl a prohlédl:

„Cos vyváděla? Měli jsme o tebe všichni hrozný strach. Vypadáš, jako kdyby tě teďko někdo vykopal,“ podotkl. Trefil se přímo do černého.

„Emmette, jsem v pořádku a omlouvám se. Měla jsem takovou malou nehodu. Mohl bys mě prosím vzít domů. Jsem hrozně unavená.“ Emmett mě bez keců vzal do náruče a nesl domů. Byla jsem mu vděčná, že si všechny ostatní poznámky nechal pro sebe. Cestou zavolal ostatním, že mě našel, ať už mě nehledají. Když jsme dorazili před vilu, tak mě na mé přání postavil na nohy. Do vily jsem chtěla vstoupit po svých a vychutnat si Tanyin vyděšený výraz. Měla jsem ji chuť udělat to samé, co provedla ona mně.

Vstoupila jsem do vily, a jakmile jsem došla do obýváku, tak mě hned někdo začal drtit v náruči. K mému velkému překvapení to byl Edward. Tohle byla ta nejkrásnější odměna za peklo, kterým jsem si dneska prošla. Kvůli téhle chvíli bych si to klidně zopakovala. Držel mě v náručí, houpal sem a tam. Nakonec dodal:

„Tohle už mi nedělej, když si mě znova oživila, tak mě tu nesmíš nechat samotného. Je ti to jasné?“ Koukal mi při těch slovech do očí a můj vztek na Tanyu úplně vyprchal. Ale v levém rohu jsem ji zahlédla, jak vykuleně jeví oči a je naprosto zmatená. Na Edwardovu otázku jsem odpověděla jen zčervenáním a on mě za to pohladil po tváři. Jenže pak se strhla další vlna objímání a upozorňování na to, že tohle už dělat nemám. Po nějaké době mě konečně pustili. Sice jsem v jejich tváři viděla zvědavost, ale nemínila jsem jim přesně říct, co se mi stalo. Jen jsem měla tak trochu v plánu poukázat na viníka. Omluvila jsem se jim, že se musím vysprchovat a jít si odpočinout. Cestou jsem jen zamířila k Tanye a mezi námi slečnami prohodila:

„Příště se musíš víc snažit.“ S těmito slovy jsem se otočila směr schodiště a zamířila do pokoje. Vychutnávala jsem si přitom její zděšený výraz a pak už jsem jen zaslechla něčí vrčení. Tanya si asi nehlídala dostatečně myšlenky a Edward si přečetl, co mi provedla. Vystartoval po ní a kdyby ho nezachytil Emmett s Jasperem, vypadal, že ji roztrhá.

Carlisle se snažil zjistit, co se stalo a já ho na chvilku zadržela a pošeptala, ačkoli jsem věděla, že mne všichni uslyší:

„Ať Denalijští ještě neodjížděj. Mám je ráda, až teda na Tanyu, ale s tou si to zařídím podobně jako s Emmettem. O tu srandu nás přece nemůžeš připravit,“ rejpla jsem si do Carlislea a ten jen trochu zaváhal.

„Neboj se, nikomu neublížím, kdybych chtěla, tak už je Tanya dávno mrtvá,“ pokračovala jsem. Carlisle usoudil, že mám pravdu a kývnul na souhlas.

Byla jsem už zatraceně unavená a odebrala jsem se do pokoje. Shodila jsem ze sebe oblečení a vešla vstříc sprše. Osprchovat se vodou po náročném dni bylo velmi příjemné. Utřela jsem se do osušky a zabalila jsem se do ní. Vyšla z koupelny do pokoje a tam jsem zůstala překvapeně ve dveřích stát. V mém pokoji se nacházel Edward. Viděla jsem, že když mě spatřil, tak jeho oči zčernaly. Už jednou jsem jeho oči viděla takto a tušila jsem, že mu tak černají touhou. Chvíli jsme tam na sebe koukali a já čekala, co se bude dít dál. Mé přání bylo jediné:

„Buď, prosím, se mnou.“ 

Cesty osudu jsou nevyzpytatatelné! - 22. kapitola

Malá lež nikdy neuškodí. 

Otevřely se dveře a Megan do nich vstoupila.

„Jsi v pořádku?“ vyskočila jsem ihned, když vstoupila do dveří.

„A proč by ne?“ Na tváři ji hrála červená. Vypadala naprosto spokojeně.

„No, komentovat to raději nebudu.,“ rozhodla jsem se zabít téma. Megan na to nijak nereagovala. Asi všechny události rozebírat se mnou nechtěla. Chápala jsem ji. Co mě do toho vlastně bylo? Nic. Místo toho si vzala kus ovoce z mísy a nalila si do poháru víno.

„O co jsem potom přišla, jakmile jsem odešla?“

„Skoro o nic.“

„Jen…“ Zpozorněla a já věděla, že musím se vším ven.

„Co bude se mnou, až získáš, co chceš?“ Rovnou jsem to na ni vybavila a ona se lehce zamračila.

„Co bys chtěla ty?“

„Jet s tebou,“ svěřila jsem se, protože jsem neviděla žádné východisko, jak tu přežít bez ní.

„Dobře. Pokud chceš jít se mnou, tak až dorazíme k nám, dostaneš slušné postavení a místo, kde budeš bydlet. Najdeme ti práci. Co ty na to?“ Přemýšlela jsem nad vším, co mi řekla a trochu mě znepokojila varianta práce, protože toho moc neumím.

„Co když nebudeš pro mě moci najít práci? Protože nic neumím?“ Megan se mé otázce pousmála, ale ihned odpověděla a tím se prokázala, že není jen chytrá, ale celkem i moudrá.

„Tak tě dáme do učení. Jsi mladá. Máš ještě celý život před sebou.“ Viděla jsem na ní, že nemá problém s ničím, co jí nadhodím, a proto jsem se v tomhle směru více nešťourala. Bylo potřeba se s ní poradit o další věci, která mě tížila.

„Víš, chtěla bych s tebou probrat ještě něco.“ Musela jsem slova vyslovit asi dost nervózně, protože Megan ihned zpozorněla. „Líbí se mi Maldred.“ A když už jsem vyklopila můj problém, viděla jsem na ní, jak ji to překvapilo. Kdyby mohla, její pusa by byla až na zemi. Pak se najednou uklidnila a začala chodit po místnosti.

„Dobře, teď jsi mě zaskočila.“ Chodila dál po místnosti, dokud se na mě neotočila. „Co s tím hodláš dělat? Protože kdybys s tím nechtěla nic dělat, neříkala bys mi to.“ Viděla jsem, jak mě skenuje pohledem a čeká na moji odpověď.

„No, vypadá to, že on má o mě taky zájem.“

„Víš, že je to hlavně z toho důvodu, že jsi ho podle něj porazila, a jsi velmi magicky nadaná.“

„Vím, a proto bych toho chtěla využít.“

„Jak?“

„Podobně, jak si toho využila ty dnes?“ Cítila jsem, jak se mi do tváří vlévá červeň. Megan konečně zastavila své pochodování a zahleděla se na mě nejdéle za celý náš rozhovor.

„Astrid, on nebude něžný.“ Strachovala se o mně a o to jsem ji měla radši. Neviděla mě jen jako svoji služebnou, kterou si najala, ale také jako přítelkyni.

„Já vím. Ale získám tím. Můj potomek bude mít tu správnou krev.“

„Je mi jasné, kam míříš.“

„Ale budeš z toho mít špatný zážitek po celý tvůj život.“

„Uvidíme.“

„Ale všechno bychom měly provést dnes v noci.“

„Odreaguju Maldreda a ty zachráníš prince. Dokážeš to?“

„A jak unikneš ty?“ Jo, tak trochu sem doufala, že s touto částí mi pomůže ona.

„Nemyslela sis snad, že jakmile se mu odevzdáš, že si tě nebude hlídat?“

„Ne, spíš naopak. Budu pro něj cenná do chvíle, dokud nezjistí o mně pravdu.“ Na chvíli jsem se zamyslela a vystřelila prvním, co mě napadlo: „Mohla bych mu dát do pití nějaké uspávadlo.“

„Byla bych raději za jed, ale to by ti asi pro budoucího otce tvého dítěte moc nevonělo, co?“ Byla ke mně velmi upřímná.

„Ne, nerada bych ho zabila.“

„Ale je ti jasné, že až půjde proti nám. Budeme ho muset zabít.“

„Ano. Jen to nechci být já, kdo ho zabije.“

„Dobře. Dohodnuto.“

…

Nevěděla jsem, co jí mám poradit. Neměla jsem zkušenosti a pár strávených chvilek se Samuelem mi nedávalo dostatečnou znalost, abych jí řekla, co má dělat. Takže jsme obě dvě mlčely. Pomohla jsem jí ji umýt se a obléknout se do róby, kterou jsme považovaly na tuto noc za vhodnou. Nemusely jsme spolu mluvit, abychom si rozuměly.

Astrid připravená, vyrazila ze dveří čelit svému osudu. Sice se mi její rozhodnutí moc nelíbilo, ale byl to jediný způsob, jak se dostat do méně hlídané části nás žen. Já jako její služebná jsem měla jít s ní a čekat do rána za dveřmi v druhé místnosti, kde jsem měla být připravená na jakýkoliv příkaz, kdyby něco potřebovala. Co říct, měla jsem jiné plány, než čekat.

U mužů totiž předpokládali, že potřebují méně hlídek, jelikož muži byli silnější a více si navzájem věřili.

…

Vstoupila jsem do komnaty Maldreda a rozhlédla se. Byla dost podobná té mé, ale studenější. Zbarvovala se do černých a zlatých barev a člověk si téměř na některých závěsech mohl představit, že má v komnatě kousek oblohy. U jedné stěny měl knihovnu, pracovní stůl a křeslo, kde se momentálně nacházel.

Když jsem vstoupila, naprosto vážně si mě prohlížel, dokud nepromluvil.

„Neočekával jsem, že na něco takového přistoupíš,“ pronesl a zároveň vstal z křesla a vydal se ke mně. Pohyboval se na takového obra velmi ladně, skoro jako šelma. Sledovala jsem jeho kroky blížící se ke mně a nakonec mu pohlédla do očí. Překvapilo mě, že v nich nevidím tu tvrdost jako obvykle. Najednou mi připadaly něžné a já si byla dvojnásob jistá tím, že dělám správně. Neměla jsem strach, ale byla jsem nervózní.

„Obeznámili tě s našimi zvyky?“ zeptal se a já přikývla. Dnes v předvečer nás s Megan navštívila zdejší služebná, která nám všechny zásady objasnila. Docela mě překvapilo, že budoucí manželé zde mají svatbu, až když je jisté, že jejich dítě je na cestě. Bylo to z toho důvodu, že ženy vládnoucí magií se uměly očarovat natolik, že dítě neměly, dokud jej opravdu nechtěly, a protože muži chtěli více zajistit své rody dětmi, vytvořili toto pravidlo. Žena se prostě musela stát matkou, aby mohla být manželkou či v mém případě dokonce i královnou. Existovalo dalších spoustu pravidel o tom, jak si muži nemají lézt do zelí, aby bylo jasné, čí je dítě dané těhotné, ale to už jsem ji moc neposlouchala, jelikož já to měla jasné. On měl být můj první a doufala jsem, že také hned těhotním. Měla jsem jen jednu šanci a doufala jsem, že Maldred tomu dá, co proto.

Viděla jsem, jak se snaží uvěřit svým vlastním očím. Pořád asi nechápal, jak jsem se mohla takto rozhodnout. Pro něho. Vzal jeden z mých volných pramenů vlasů do ruky a hrál si s ním.

„Tohle jsem chtěl udělat od první chvíle, co jsem tě spatřil. Nikdy jsem podobné ohnivé vlasy neviděl.“ A já se tomu usmála. Snažil se být překvapivě milý a moje tělo na to fungovalo jako na volání sirén. Zčervenaly mi tváře a nervózně jsem polkla. „Když jsi vstoupila první den do sálu, byl jsem rozhodnutý, že budeš moje. Protože kdybys boj prohrála, jeden z nás by si tě mohl pro sebe získat. Ale ty jsi mi dala na frak a stala se jednou z prvních žen, která se může dobrovolně rozhodnout, s kým chce být, pokud s někým chce být. A je mi velkou ctí, že sis vybrala zrovna mě. Nebude š toho litovat,“ slíbil na konec a s tím se pomalu přiblížil k mým rtům a políbil mě. A mně v hlavě vyvstala jen jedna myšlenka:

„Jenže ty toho možná budeš litovat.“

Políbená - 5. kapitola

Řekne mu Bella pravdu nebo neřekne?

5. kapitola

„Bello,“ začal jsem, „mohla bys mi, prosím tě, odpovědět na některé otázky, které mě pořád v hlavě otravují?“ Podívala se mi do očí a musela v nich vidět můj zmatek. Najednou sklopila hlavu a zčervenala. Nechápal jsem její reakci a doufal jen v to, že mi vysvětlení všechen zmatek, který cítím.

Bellin pohled:

Seděl naproti mně a dožadoval se odpovědí. Nevěděla jsem, jak mu to všechno mám říct, ale slíbila jsem mu, že pokud něco zapomene, tak mu to připomenu. Odhodlaně jsem zvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Jenže to jsem neměla dělat. Setkala jsem se s jeho smutným pohledem a začala jsem se v něm topit. Přestala jsem vnímat okolní svět a soustředila se pouze na Edwarda. Po chvíli jsem cítila, jak se Edward ke mně přiblížil. Byla jsem jím naprosto omámená. Netrvalo to dlouho a naše rty se spojily. Líbala jsem ho, jako kdybych o něj měla znovu přijít. Užívala jsem si jeho doteky na mém těle. Bylo to podobné jako tenkrát v autě. Jenže tentokrát, když mě začal líbat na krk, jsem se zastavila. V mé hlavě jsem slyšela, jak kolovrátek udělal cvak.

Když jsem si uvědomila, co dělám, a že mu znova hrozí, že ho můžu zabít, jsem od něj odskočila. Nechápavě se na mě díval a pověděl:

„Ublížil jsem ti?“ zeptal se mě.

„Ne, jen se bojím, že znova ublížím já tobě.“ Chtěla jsem být k němu upřímná. Ať to má jakékoliv následky. Edward byl trpělivý a čekal na mé vysvětlení.

„Víš, něco podobného jsme už jednou dělali a já tě nechtěně zabila. Prostě ta moje schopnost se spustila a byl konec.“ Edward na mě nevěřícně koukal.

„Ale to není možné. Vždyť jsem naživu. Teda jako upír,“ ušklíbl se.

„To bude tím, že jsem tě oživila,“ prozradila jsem mu.

„A následkem toho jsi zapomněl některé události a věci,“ vysvětlila jsem mu. Poslouchal mě a vypadalo to, že mu pomalu a jistě všechno dochází.

„To by vysvětlovalo, proč si nepamatuji jízdu autem, ale nevysvětluje to to, proč se cítím pořád tak prázdný. Jen s tebou se cítím svůj. Je to zvláštní,“ uvažoval nad tím vším. Pak se mi podíval zpříma do očí a položil mi otázku, na kterou jsem mu nechtěla odpovědět:

„Na co ještě jsem zapomněl?“ Vzala jsem všechnu svoji odvahu a řekla mu otázku odpověď na jeho otázku:

„Na to, že si mě měl rád.“ Při těch slovech jsem koukala někam úplně mimo. Můj cíl byl, abych se mu nedívala do očí. Mlčel, proto jsem pokračovala.

„Všichni kolem tebe o tom mlčí jen proto, aby sis vzpomněl, anebo aby sis cestu ke mně nebo k jiné našel sám. Nebylo by dobré se vázat na to, co bylo.“ Edward na mě vyděšeně zíral a pak prohodil:

„Poprvé mi to trvalo sto let. Sto let jsem čekal, než najdu tu pravou, a když už jsem ji našel, tak se stane tohle?“ Nechápavě kroutil hlavou.

„Vím, že mě něco k tobě táhne, ale nevím pořádně co. Připadám si, jako kdyby moje vědomí tento fakt nepobralo, ale moje nevědomí chce být s tebou. Proto jedna moje část by ti nejradši tohle krásné srdce dala do dlaně se slovy: ,Mé srdce patří jen tobě.“ „Ale bohužel ti to teď říct nemůžu. Budu potřebovat nějaký čas, než se s tím vším srovnám,“ trpělivě mi vysvětlil.

„Edwarde, vem si času, kolik chceš. Já počkám. Chápu, že musíš být zmatený a pokud budeš chtít jakoukoli pomoc, ráda ti pomůžu. Já sama také čas potřebuji. Bojím se, že bych ti znova ublížila a to už bych neunesla,“ promluvila jsem k němu trochu provinile. Viděl na mně, jak moc si vyčítám to, co se stalo.

„Neboj, vše se určitě dá do pořádku. Jednou mou částí cítím, že k sobě patříme. Jen mi, prosím, dej čas, abych si to všechno v hlavě srovnal.“ Tentokrát jsem mu jen kývla na odpověď, že souhlasím. Pohladil mě po tváři. Zvedl se a odešel pryč i s tím krásným srdcem. Tak moc bych si přála, aby jeho srdce bylo moje.

Dny ubíhaly a já byla trpělivá. Někdy jsem načapala Edwarda, jak mě nenápadně pozoruje, ale nechala jsem ho být. Až bude chtít být se mou, přijde za mnou.

Denalijští byli stále u nás a Kate s Irinou a Carmen jsem si moc oblíbila. Bohužel, Tanya se mi vyhýbala a občas jsem ji zahlédla, jak se na mě všelijak šklebí. Nechápala jsem ji a radši se jí vyhýbala.

Bylo krásné odpoledne a já se rozhodla, že se půjdu projít. Miluju podzim. Všude je krásně barevno. Listy padají v různém sledu a větřík si pohrává s mými vlasy. Za vilou jsem zamířila rovnou do lesa. Procházela jsem se nějakou dobu a přemýšlela o Edwardovi. Od té doby, co jsem s Edwardem mluvila u mě v ložnici, jsme sami nikde nebyli a ani nemluvili. Pozorovala jsem ho, jak po mě někdy pokukuje a neustále přemýšlí. Muselo to pro něj být matoucí. Nevěděla jsem, jak bych mu mohla pomoci.

Cestou se mi vynořila vzpomínka na to ráno, když seděl u mě v křesle s tím nádherným srdcem v ruce. V jednu chvíli jsem si myslela, že si vzpomněl a mé srdce se zaradovalo. Velmi nepříjemné bylo pro mě zjištění o jeho nevědomosti a ještě mi položil tu otázku: „Na co jsem ještě zapomněl?“ Tenkrát jsem neměla sílu mu říct, že mě miloval, ale i z pouhého mít rád pochopil, že to tak bylo.

Jediné, co mě jakž takž uklidňovalo, bylo vědomí, že ho to ke mně táhne. Jeho mysl nezapomněla. Za to jsem mu byla vděčná. Sice mě v několika posledních dnech trápilo ho nemít u sebe a vidět, jak kolem něj Tanya stále poletuje, ale kdyby chtěl, stačilo by jediné slovo a já bych se k němu přihlásila tak, že by Tanye spadla čelist.

Co si budeme povídat. Jsem hrozně žárlivá. Pomalu zjišťuji, že kdyby se zamiloval do jiné, nebylo to tak jednoduché ho nechat jít. Asi by mě to na několik století zničilo. Možná dokud bych nenašla jinou lásku, ale v nitru doufám, že se mi tohle nestane.

Přemýšlela jsem nad tím vším, až jsem došla ke skále. Byla zvláštní. Takový přírodní úkaz. Připadala mi spíše jako zatraceně velkej obelisk. Pak jsem skálu párkrát obešla a uvažovala o tom, jestli to není náhodou nějaký zbytek z fórů, co kluci vždycky vyváděj. Myslím si, že by tu skálu tři upíři zvedli. Budu se na to muset zeptat Alice.

Byla jsem zabraná natolik do studování skály, že jsem si nevšimla, že se vedle mě objevila Tanya. Tvářila se jako samotný ďábel. Hned jakmile jsem ji zpozorovala, vrhla se na mě a přimáčkla mě na stěnu.

„To ty můžeš za to, že si mě nevšímá a nemá o mě zájem,“ vybafla na mě. Zrychleně jsem dýchala a snažila se uklidnit. Viděla jsem, jak jí z očí šlehají blesky a čeká na moji obranu. Jenže já nevěděla, co jí mám říct a jediné, co mi naskakovalo v hlavě bylo:

„Ajajaj!“

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 21. kapitola

Když ho miluješ, není co řešit.

Rázovala jsem si cestu za Astrid a šla do hlavní místnosti. Podle všeho nejsilnější hlavy jejich království měli sraz u oběda. Byly jsme tam pozvané, a jakmile jsme vstoupily do místnosti, bylo mi jasné, kam celá situace směřuje. Místo jsme měly určené vedle muže, kterého jsem včera porazila. Jejich mentalita byla dost podobná, jako v mém novém domově. „Vem si tu nejsilnější, co potkáš za ženu a měj s ní děti.“

Astrid trochu znejistěla, když zavětřila, jak se na ni dotyčný dívá, ale rozdýchala to a asi se rozhodla hrát svou roli, protože si k němu naprosto svůdně sedla a začala na něj pomrkávat. Bylo komické pozorovat, jak on je na ni milý a ona si hraje vlastně tak trochu na nedobytnou, ale škádlící. Měla ho na háku a věděla to. Proto všechno probíhalo celkem hladce, dokud nepředvedli vězně. Chtěli projednat okolo nich některé věci a zároveň se domluvit na tom, kdy zaútočí na mé království.

Mezi vězni byl můj manžel. Jedna moje část se celá sevřela, když jsem ho uviděla vyhladovělého, jak zakopává o zem a málem jsem se prozradila. Ale ta druhá část si odfrkla – je živý.

„Líbí se Vám některý z nich?“ zeptal se Maldred, který se celý večer věnoval Astrid, protože s ní chtěl mít potomka. Asi zjišťoval, jak moc ji okouzlil.

„Ach, nikdo,“ zahrála na správnou stranu Astrid a já její krok vzad ocenila.

„Takže věnuješ jednoho z našich vězňů tvé otrokyni? Potomek z rodu královské by se mohl v rodině hodit?“ rejpnul si a Astrid začínala zmatkovat.

„Řekni ano,“ poslala jsem jí myšlenkou a viděla, jak zaváhala.

„Zajímavá nabídka,“ zabloumala před Maldredem a změřila si mého manžela. „Ulehne s ním pouze v případě, že bude čistý a budou mít nějaké soukromí. Své služebné si vážím,“ zasvětila ho a on pokynul někam dozadu. K Samuelovi se přihnala parta žen, která ho někam táhla.

„Jak často toho muže propůjčujete do služeb?“ zjišťovala Astrid a já najednou na její otázce vysela.

„Je to poprvé. Můžeme ho bičovat, nechat hladovět, mučit. Ale máme zjištěno, že sex je jednou ze složek, která jeho tělo vyčerpá natolik, aby nám nedělal problémy. S jeho částí na oplodnění u mága odchází i část jeho moci, aby dítě získalo moc. A jelikož ho jednou budeme možná potřebovat, je nevhodné mu dělat něco, co ho bude hodně bolet. Krom toho si myslím, že z psychické stránky ho to bude trápit ještě víc. Má novou manželku a pravděpodobně s ní nestrávil dostatek času,“ vysmíval se Samuelovi veřejně a já najednou v očích Astrid viděla pochopení. Docvaklo jí, kdo jsem.

„Jeho manželka nebude nadšená,“ okomentovala.

„Možná to bude jediný potomek, kterého bude mít,“ zkonstatoval a Astrid polkla. Dále už mlčela.

Viděla moje vyhlídky budoucnosti až moc jasně.

…

Komnata byla hlídaná stráži, ale i tak mě samotnou pustili do místnosti. A najednou jsem ho uviděla. Byl čistý a měl pouze roušku. Takový protiklad – on s rouškou a já celá zabalená podle zdejší etikety. Nemohl mě poznat.

Stál u okna a sledoval okolí, jakoby přemýšlel, kudy může utéct. Došla jsem k němu a položila mu ruku na rameno a sjela mu po rameni až ke krku. Cuknul sebou a najednou se otočil.

„Já nemůžu.“ A já se jeho reakci usmála. Byla jsem z ní nadšená. Snažil se mi být věrný za každou cenu. Donutila jsem ho, pohledět mi do očí.

Nepoznával mě. Neočekával, že bych se objevila na podobném místě. Proto jsem ho přinutila, aby víc zpozorněl. Nechápal. Když konečně uposlechl mému konání a pořádně si mě začal prohlížet, znova mě nezaregistroval, proto jsem si z pusy sundala roušku, která mi zakrývala tvář a najednou jsem uslyšela zalapání po dechu:

„Jak?“ Přiblížila jsem se k němu.

„Jednou tě zasvětím. Ale teprve, až tě zachráním.“ A s tím jsem ho utnula a políbila. Poprvé, co jsem doopravdy na něj byla natěšená. Nebyla nervózní a užívala si každou sekundu, co jsem byla v jeho přítomnosti.

„Ne, tímhle způsobem,“ zachraptěl a zastavil to, na co jsem čekala takovou dobu.

„Moc na výběr nemáš.“

„Chtěl bych, aby to probíhalo jinak. Chci ti dát víc.“

„Já vím. Můžeš mi všechno vynahradit, až budeme doma. Teď k tobě nechci pustit nikoho jiného. Takže svlékat a nekecat. Nechci, abys nás s Astrid prozradil.“

„A jaký je vlastně tvůj plán?“

„Samueli…“ začala jsem, ale pochopil, a konečně se ke mně přiblížil.

„Skutečně to chceš?“

„Máš snad jiné řešení?“

„Můžeme utéct teď hned.“

„Jo a dostanou nás oba. Pochybuju o tom, že bychom je všechny porazili. Opravdu jsem měla problémy i s Maldredem.“

„Tak to máme poměrně velký problém.“

„Ani ne.“

„Jen mě musíš zbouchnout a bude po problémech.“ Jeho oči vyletěly vzhůru a já mu položila prst na rty.

„Nic jsem neřekla. Nepřemýšlej. Prostě konej.“ A jakmile jsem to dořekla, viděla jsem, jak rezignoval.

…

Maldred byl milý, bylo na něm vidět, že se opravdu snaží a já věděla, že kdyby tušil pravdu, vůbec si mě nevšimne. Ale uvažovala nad tím, že bych situace mohla využít. Jednou bych mohla mít potomka, který by mohl mít moc a postarat se o sebe. Jenže nic jsem nechtěla uspěchat. Celou situaci jsem večer chtěla probrat s Megan. Zdá se mi celkem inteligentní a krom toho si myslím, že ona bude tou, která změní můj osud. Doufám, že mi dovolí jít s ní, až se bude vracet, odkud přišla, protože jinak budu pěkně v háji.

Možná jsem naivní, ale momentální situace je lepší, než krást na ulici. Už teď bych totiž mohla být mrtvá. Mágové si zde s obyčejnými lidmi neberou servítky, a když je třeba okradete, klidně vás zabijí. Nemají zde žádný zákon, který by je za to potrestal. Jsme pro ně jen podřadný druh, který jim slouží.

Maldred vzal hrozen do prstů a nabídl mi, abych si ho vzala od něho a já přijala. Byla jsem jím omámená, ale dávala jsem si pozor, aby to na mě bylo poznat, co nejmíň. Musela jsem být hodně ostražitá.

Trochu jsem byla nervózní z Megan. Překvapilo mě, že chtěla jít dobrovolně s tím mužem, ale když jsem zjistila, že je královské krve, usoudila jsem, že tohle by mohl být jeden z důvodů, proč jsme tady. Bohužel mě nezasvětila do svých cílů a plánů, protože se bála jakékoliv zrady či prozrazení, ale člověk si postupem času dá dohromady, jak se situace má.

Bylo na čase se také postarat o vlastní budoucnost a to bude první věc, kterou budu dnes řešit s Megan, jakmile se dostaneme do soukromí.

…

Ležela jsem v náruči Samuela a snažila jsem si zapamatovat jeho vůni. Byla jsem na moment opravdu šťastná, ale musela jsem ho každou chvíli propustit.

„Nechci tě poslat zpět.“

„Ale musíš.“

„Já vím.“

„Dostali jsme tak málo času.“

„Ještě ho bude hodně.“

„Slibuješ?“

„Slibuju. Z téhle patálie se dostaneme.“

Políbená - 4. kapitola

Nahlédnutí do Edwardovy hlavičky. 




4. kapitola

Pohled Edwarda:

V několika posledních dnech se cítím naprosto hrozně. Něco mi chybí a já nevím co. Mám podezření, že někteří členové mé rodiny mi něco tají a já začínám cítit, že jejich tajemství je pro mě životně důležité.

Tanya mě zase pronásledovala a já nevím, jak jí mám znova vysvětlit, že zájem prostě nemám.

Seděl jsem večer v obýváku se zbytkem rodiny. Najednou se ozval zvonek a Esmé šla otevřít. Do obýváku vešel jakýsi Tony se slovy, že jde pro Bells. Vůbec jsem ho nevnímal. Přemýšlel jsem nad tím, co mi v životě chybí. Proč jsem pořád tak prázdný?

Na schodech se objevila Bella. První jsem ji ignoroval, ale pak mi znova částečně spočinula v zorném poli a já měl šanci si ji pořádně prohlédnout. Měla na sobě fialkové šaty s bílým páskem, legíny a baleríny. Vypadala jako porcelánová panenka. Byla elegantně nalíčená a tvář jí zdobil lehký úsměv. Hleděl jsem na ni a nechápal, jak jsem ji mohl celý den přehlížet? Sešla schody. Tony ji pozdravil a políbil ji na tváře. Ve mně se rozhostil pocit, který jsem neznal. Měl jsem chuť mu dát přes držku za to, že si k ní tohle vůbec dovolil. Nechápal jsem sám sebe. Tyhle pocity jsem neznal.

Jakmile Bella s Tonym odjeli, tak jsem se chtěl vydat proběhnout, urovnat si myšlenky a hlavně pocity. Když jsem se zvedal, zastavila mě Tanya. Už jsem jí měl po krk a řekl jí od plic další odmítnutí. Znova nasadila smutnou masku a já se nemohl na její obličej dívat. Věděl jsem jediné, musím pryč.

Otočil jsem se a vyrazil na svou oblíbenou louku. Lehl si doprostřed a začal přemýšlet. Přehrával jsem si vzpomínky posledních dnů a pořád mi tam něco nesedělo. Jako kdybych něco zapomněl. Jen jsem nevěděl co. Byl jsem sám ze sebe zmatený. Po nějaké době se na louce objevil Jasper.

„Promiň, že ruším, ale cítil jsem, cos cítil, a říkal jsem si, jestli si nechceš promluvit.“ Jasper byl velmi dobrý bratr. Vždy jsem mu záviděl, že našel lásku svého života tak brzy. Posadil se vedle mě. „Jak se cítíš?“ zeptal se mě, i když věděl, co mu odpovím.

„Zmatený,“ pověděl jsem mu.

„Chápu. Taky bych byl na tvém místě zmatený.“

„Jaspere, co přede mnou tajíte?“ Chtěl jsem znát pravdu. Jasper se na mě podíval a v jeho mysli proběhla myšlenka:

„Já ti to říct nemůžu. Slíbil jsem to.“ Byl jsem rád, že byl ke mně upřímný aspoň takhle, ale já toho mínil využít.

„A komu? To mi přece říct smíš, ne?“ Viděl jsem na něm, jak váhal.

„Carlisleovi a Alice.“ Jeho odpověď mě mátla. Chtěl jsem vědět víc.

„Koho se to týká?“ zkusil jsem.

„Edwarde, oni mě ukamenují.“ Trochu jsem rezignoval. Rozhodl jsem se hádat. Třeba na tuhle hru přistoupí.

„Týká se to mě?“ Viděl a cítil moje odhodlání to z něj dostat. „Stačí, když budeš kývat ano a ne.“ Jasper si povzdechl, ale kývnul na souhlas. Takže to bylo něco o mně. „Souvisí to s tím pocitem prázdnoty, který mě tak trýzní?“

Jasper se usmál a pověděl mi:

„Jsi na dobré cestě, jak vidím.“ Z Jasperovy poznámky jsem měl radost, ale už jsem mu nechtěl u Alice více zavářet, tak jsem stočil hovor na to, co jsem dnes večer cítil.

„Co to bylo za pocit, co jsem dnes cítil, když si pro Bellu přišel Tony?“ zeptal jsem se Jaspera.

„Neříkej, že nevíš, co to bylo za cit,“ rýpnul si do mě Jasper. První se mi chvíli smál, ale pak se slitoval a odpověděl:

„Žárlivost.“

Byl jsem naprosto zmaten. Proč bych na Tonyho žárlil? Kvůli Belle? To mi nějak nesedělo. Vždyť jsem si jí celý den ani nevšímal. Hrozně mě od rána štvalo, že mi něco zatajila a já jí nemůžu číst myšlenky. Řekl jsem si, že když mi to nechce říct, že ji budu ignorovat. Snažil jsem se vybavit si, kdy lidé a upíři žárlí a napadl mě jen Emmett, který tak vyvádí, když se snaží Rose sbalit nějací kluci, ale tam to bylo vysvětlitelné. Emmett Rose miloval. Já Bellu nemiloval. Aspoň jsem si to myslel. Nechápal jsem svoji žárlivost.

Jasper vedle mě trpělivě seděl a přemýšlel nad tím, jak bude žehlit vše, co mi řekl, u Alice. Zvedl jsem se a za všechno mu poděkoval. Cítil jsem se, jako kdybych zapomněl část své minulosti, i když jsem věděl, že upíři nezapomínají. Najednou jsem byl vděčný, že si píši deníky. Snad z nich zjistím, co mi v posledních dnech uniká. Vlezl jsem oknem k sobě do pokoje a hledal můj poslední deník.

Nemohl jsem ho najít. Nechápal jsem to. Kam mohl zmizet? Naštvaně jsem si lehl na pohovku a přemýšlel. Pod postelí jsem měl krabičku s fotkami mé rodiny. Vzal jsem ji a prohlížel si fotky. Narazil jsem tam na maminčin prsten a na srdce z drahokamu přidělané k stříbrnému řetízku.

Slyšel jsem, jak se Bella vrátila a během chvilky ulehla. Její srdeční tep se během několika minut uklidnil a já věděl, že spí. Měl jsem hrozné nutkání ji jít zkontrolovat, jestli dorazila v pořádku. Srdce z drahokamu jsem si strčil do kapsy.

Potichu jsem jí vlezl do ložnice a posadil se na křeslo, které bylo v rohu. Něco mi říkalo, že tohle nedělám poprvé, ale nechal jsem to být. Koukal jsem na ni a v kapse si hrál se srdcem. Najednou začalo svítat a já chtěl vidět, jak bude srdce vrhat duhu. Proto jsem ho z kapsy vytáhl a dal ho do paprsků, které začínaly protínat pokoj.

Srdce vytvářelo překrásnou duhu a já se jí kochal. Byl jsem tím tolik zabraný, že jsem si nevšiml, že Bella sedí na posteli a pozoruje mě.

Seděla a také se kochala krásnou duhou, kterou srdce vytvářelo. Pohlédl jsem na ni a čekal, až začne vyvádět, co tu dělám, ale ona nic. Všiml jsem si, jak mě pozorovala. Měla v očích lásku a zároveň smutek. Nechápal jsem její smutek a rozhodl jsem se ji utišit. Nevím, proč jsem to tak cítil, ale vstal jsem a vzal ji do náruče. Položila hlavu na mou hruď a já se cítil jako v sedmém nebi. Prohlížela si srdce v mé dlani. Měl jsem jí chuť říct, že patří jí, ale nevěděl jsem proč. Měl jsem tolik otázek. Chtěl jsem na ně znát odpověď a něco mi říkalo, že ona mi odpovědi dá.

„Bello,“ začal jsem, „mohla bys mi, prosím tě, odpovědět na některé otázky, které mě pořád v hlavě otravují?“ Podívala se mi do očí a musela v nich vidět můj zmatek. Najednou sklopila hlavu a zčervenala. Nechápal jsem její reakci a doufal jen v to, že mi vysvětlí všechen ten zmatek, který cítím.

 

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 20. kapitola

Síla není všechno.

První energetická rána, která narazila do mého štítu, byla celkem silná. Znepokojila mě, ale připravila mě na nejhorší.

Astrid se tvářila soustředěně a trochu, že jí někdo ubližuje psychicky. Přesně tak, jak jsem jí řekla. Svojí roli hrála naprosto dokonale. Jen já trochu o sobě začínala pochybovat. Narazila do mého štítu další energetická vlna a bylo mi jasné, že musím začít něco dělat. Tenhle boj nebyl testovací a po dlouhé době jsem se dostala do reálné situace.

Rozhlédla jsem se po místnosti a rozhodla se, že musím rozptýlit soupeře. Jinak bych mohla prohrát. Všude na stěnách byly zbraně. Proto jsem je zvedla ze stěn do vzduchu a dala jim za úkol, aby začaly útočit. Viděla jsem, jak protivník zpozorněl. Usmál se mému počinu a začal na mě posílat různé bokové rány. Já se začala potit. Byl opravdu dobrý a silný. Netušila jsem, jak dlouho něco podobného vydržím. Bylo mi jasné, že musím urychleně vymyslet nějakou lest. Rozhodla jsem se chovat dětinsky. Kouzlem jsem strhla závěsy a hodila je na něj. Přistály na protivníkovi a odsekla ho od jednoho ze základních smyslů. Urychleně jsem ho připravila i o druhý – místností jsem nechala rozlehnout hlas Astrid, které jsem poslala myšlenku, aby začala zpívat, co nejstáleji. Její hlas se nesl místností a mě napadlo, jak zvýšit svou energetickou sílu pomocí zvuku. Astrid jsem urychleně poslala představu a na jedno znamení jsem spustila celkový a doufám, že konečný útok.

„Teď!“ poslala jsem jí a ona začala řvát ze všech sil. Její řev jsem několikanásobně zesílila a vzduchovou vlnu, kterou vytvářela, jsem poslala přímo na protivníka. Síla rány musela být tak čtyřikrát větší než moje obvyklá. Protivník neměl šanci ustát situaci se zbytkem energie, pokud je dostatečně chytrý a rychlý, aspoň se stihne zachránit.

Místnost najednou utichla a bylo slyšet, jak všechno dopadá na zem. Porozhlédla jsem se po ostatních a viděla, jak všichni vyjeveně koukají. Nikdo nic podobného od Astrid nečekal.

Najednou se v klidu zvedl jeden z nich a došel k hromádce závěsů, kde byl můj protivník a pomocí kouzel ho odkryl. Byl v bezvědomí, ale zaznamenala jsem, že dýchá.

Potom se na mě dotyčný podíval a všichni v okolí se postavili. Nakonec se hromadně uklonili Astrid a místností se ozvalo:

„Naše paní, je nám ctí přijmout vás mezi sebe.“ A já věděla, že pro tentokrát máme vyhráno. Normálně bych se k dotyčnému hnala a snažila se ho hned uzdravit, ale byla jsem taktik a bylo mi jasné, že o jednoho mága míň mi v budoucnosti pomůže.

Pro mého protivníka se odněkud objevili lidé s lehátkem a začali se o něj starat. Proto jsem nechala jakékoliv rady, které jsem jim měla popud dát. Astrid si všimla, že jí u stolu udělali místo a zamířila na židli. Já ji následovala a nechala ji se cpát jídlem na stole. K mému překvapení se mezi ně velmi hodila. Měla stejné stravovací návyky jako oni a dokázala jim poměrně lehce lhát.

…

Ukázali nám, kde bude naše komnata, a Astrid si s radostí skočila na postel, jakmile za námi zabouchly dveře.

„Kouzlíš hustě,“ pochválila mě a já jen pokývala hlavou.

„Ale jsem utahaná.“ Musela zpozorovat, jak jsem bledá, když jsem si konečně sundala šátek z obličeje, který jsem si musela navléct, protože jej měla každá sloužící či otrokyně. Asi nechtěli znát tvář těch, kteří dělali, co jim na očích viděli.

„Běž si lehnout na postel,“ posílala mě.

„Ne, nemůžu. Kdyby někdo přišel, bylo by jim divné, že ležím na posteli.“

„To je logické.“ Proto mě posadila na židli a podala mi deku a polštář.

„Teď spi. Tentokrát budu hlídat já.“ Věděla jsem, že až tolik bych jí důvěřovat neměla, ale na výběr jsem moc nedostávala. Musela jsem získat nějakou novou energii a to šlo jen pořádným odpočinkem.

…

„Už víte kdo to přesně je?“ bručel jsem na všechny okolo sebe, když jsem nabyl vědomí.

„Nikdo nikdy o ní nic neslyšel. Jakoby se najednou odněkud z prázdna objevila.“

„Je nám jasné, že váš štve, že vás porazila, ale teď je ze všech z nás nejsilnější.“

„Podmaním si jí.“

„Co tím myslíte?“

„Jsem muž a ona žena. Bude jednoduché si ji získat. Potom už bude jen v mojí moci.“

…

Probudila jsem se celá bolavá uprostřed noci, proto jsem se rozhodla, že se protáhnu. Všimla jsem si, že Astrid usnula. Moc dobrá strážkyně zrovna nebyla.

Zaposlouchala jsem se do okolí a zjistila, že je všude naprosté ticho. Z toho důvodu jsem se rozhodla prozkoumat palác.

Prolezla jsem potichu dveřmi a ocitla se na velikánské chodbě. Ve tmě to tu vypadalo skoro strašidelně.

Procházela jsem potichu chodbou a několikrát se otočila za každým zvukem. Chovala jsem se podezřele a uvědomila jsem si to, až ve chvíli, když se na obzoru objevily nějaké služebné. Naštěstí žádné podezření nedostaly. Ani si mě asi pořádně nevšimly, protože měly napilno se služebnou, která brečela.

Procházela jsem se po chodbách a nikdo si mě nevšímal. Ani strážím nepřipadalo divné, že se tam potuluji. Asi si mysleli, že připravuji něco pro svou paní. Zamířila jsem do nižších pater. Usuzovala jsem, že ve sklepeních by mohli být vězni.

Když jsem se blížila k dalšímu podlaží, stráže mě zastavili:

„Tady nemáte, co dělat,“ upozornili mě.

„Omlouvám se.“ A otočila jsem se zpět. Najednou jsem chápala, proč se tu služebné bez problému courají. Celé patro bylo hlídané, aby nikdo nemohl uniknout. Hlídali si nás a já v tom tušila menší problém. Cestou zpět jsem se stavila v místnosti, která vypadala jako kuchyně a vzala si tam kousek chleba, který byl položený na stole.

„Vy jste tady nová, že?“ ozvalo se najednou z druhé strany kuchyně.

„Ano, přijela jsem s paní Astrid.“

„Váží si tě?“

„Ano.“

„Tak to máš štěstí. Třeba tě nedá do rukou jednoho z našich pánů.“ Nechápala jsem její tvrzení, dokud jsem se k ní nepřiblížila dřív a neuviděla modřiny na jejím obličeji. „Nejsou zrovna nejjemnější,“ zasvěcovala mě a já pochopila, že k služebným se moc hezky nechovají.

„Nemáte tu léčitele, který ti od bolesti pomůže?“ zeptala jsem se jí a ona se začala smát.

„Pro lidi bez magie není magie.“ Povzdechla jsem si a zapudila v sobě pocit, který mě nutí jí uzdravit. Nesměla jsem se prozradit a doufala, že jí jednou pomoci budu moct.

„Jestli mě omluvíš. Vrátím se ke své paní.“ Jen mi potom pokynula a dál se schovávala v útrobách kuchyně.

…

Vrátila jsem se do komnaty, a jakmile jsem zabouchla dveře, ozvalo se od Astrid:

„Byla jsi obhlédnout okolí?“

„Ano.“ Zároveň jsem zpozorovala, že je nervózní.

„Hele, příště bych byla ráda, kdybys mě o něčem podobném informovala.“

„Promiň, vůbec jsem nečekala, že by ses probudila.“

„Megan, vím, že já pracuju pro tebe, ale pokud chceme uspět, musíme víc fungovat jako tým.“

„Máš pravdu. Dám si příště větší pozor.“

Maškarní...III

Tajemná neznámá - Soukromí se dá někdy koupit. - Pokračování povídky Maškarní.. a Maškarní...II.

Už několik hodin jsem se převalovala v posteli a uvažovala nad tím, co by se stalo, kdybych mu napsala. Musela jsem si připustit, že ta jedna noc mi uvízla v hlavě více, než bych čekala. Strávená noc po jeho boku pro mě ojedinělý zážitek a nezapomenutelná zkušenost.

Měla jsem na něj emailovou adresu a mohla mu napsat. Něco, co mě nenechávalo spát. Moje tělo na jeho doteky vzpomínalo s neovladatelnou touhou a pokaždé, když jsem zavřela oči, pohltila mě vlna touhy. Nakonec jsem vstala z postele a pustila notebook, zadala emailovou adresu a začala přemýšlet už nad vhodným předmětem. První jsem chtěla něco poetického, ale začínala jsem se bát, že by ho předmět mohl odradit. Proto jsem se rozhodla o něco výraznějšího, něco co bude být do očí.

Komu: Brian@FanOdonel.com
Předmět: Znaménko na zadku maska nezakryje
Datum: 1.11.2012 02:00

Drahý Briane,

Občas si připadám naivní, ale svým způsobem doufám, že nikdy nevyjde najevo vznik písní. Jsou krásné.

Pořádně ani nevím, proč ti píši, a zda vůbec ti mail dojde. Možná vtipný předmět zapůsobí a dostanu jednu fanouškovskou zprávu. Ale nebudu naivní. Jedna piha na zadku mě přece tak lehce nedostane k tobě, ne? A pokud ano?

Třeba jednou poznáš, kdo jsem. Pokud opravdu chceš.

Tvá

Tajemná neznámá

Párkrát jsem se nadechla a mail si znova přečetla. S dalším nádechem jsem zmáčkla odeslat. Už jsem mohla pouze čekat.

…

Brnkal jsem si na kytaru, když do místnosti vkročil můj agent s úsměvem. Přestal jsem hrát a přímo se na něj podíval. Na rtech mu pohrával úsměv.

„Tak co jsem tentokrát provedl?“ ptal jsem se, protože mi bylo jasné, že ten úsměv byl mířený jako můj výsměch.

„Máš na zadku pihu?“ Jeho blbý dotaz mě trochu zarazil, ale měl jsem tam znaménko, takže jsem ho trochu opravil.

„Ne, znaménko.“

„V tom případě od ní máš vzkaz na mailu,“ prohodil skoro nezúčastněně a já málem radostí spadl ze židle. V rychlosti jsem otevřel notebook a přečetl si, co mi napsala. Už z předmětu jsem nabíral trochu nachovou, ale na konci emailu jsem se usmíval. Neodpovědět na něco tak střeleného by byla škoda.

Komu: Teyla.Emmagan@gmail.com
Předmět: Všímavá, ačkoliv já neměl žádné extra překvapení na nohou...
Datum: 2.11.2012 16:00

Krásná tajemná neznámá,

I když už tolik neznámá nejsi. Je jméno v emailu pravdivé? Nebo jsem naivní, že sis takovou jednoduchou chybu neuvědomila? Tvůj nick mi připomíná jednu z mých oblíbených postav ze Stargate. Nemýlím-li se?

Jsem moc rád, že jsi mi napsala. Rád bych se opravdu jednou dozvěděl, kdo jsi, a je mi opravdu fuk, že se ke mně dostaneš přes mé znaménko na zadku. No, vlastně by to byla velmi zajímavá písnička, ne? Co to mu říkáš? Mám poslat další hitovku do éteru na tvůj účet? Mám zkušenosti s tím, že se písničky na téma okolo tebe chytají. Budu milionář!

Asi sis domyslela, že jsem si tvůj email přečetl a doufám, že i když jsem psal velmi otevřeně, ještě mi odpovíš a nezavrhneš mě.

Tvůj

Brian
A bez váhání jsem napsaný email poslal. Byl jsem jako malé dítě, které dostalo dárek. Celý jsem zářil a měl chuť skákat do vzduchu. Ale bylo na čase používat trochu mozek. Sebastian se mezitím, co já odpovídal na mail, uvelebil na baru a čekal, až se přestanu chovat jako puberťák. Uklidnil jsem se a podíval se na něj.

„Chceš, abych pomocí mailové adresy o ní zjistil, co nejvíce, co?“

Až tak dobře mě znal. Stačil jediný pohled a věděl, co po něm chci. Staral se o mě od počátku mé kariéry. Věděl o mně skoro všechno. Jen ty pihy na zadku mu byly dosud zatajeny.

„Prosím.“

„No, jo.“ Potom se zvedl a odkráčel pryč. Viděl na mě, že mám chuť hrát a to pro něj znamenalo další peníze.

…

Byla jsem nervózní. Skoro každou hodinu jsem kontrolovala email a doufala jsem, že mi odepíše. Vůbec jsem se nechápala. Byla jsem hromádka nervů. Nikdy jsem se před tím tímto způsobem necítila. Zvláštní. Něco bylo špatně.

V práci jsme měla celkem napilno, ale na kontrolu schránky jsem si vždycky chvíli našla. Domluvila jsem s Jane z druhého oddělení a schránku zkontrolovala – byl tam. Moje srdce se rozeběhlo jako o závod. A už při přečtení předmětu mě donutil se stydět. Skoro jsem měla chuť mail smazat, ale za tu pihu mi to asi patřilo. Rozhodla jsem se, že přečtení a odepsání nechám na doma.

…

Otevřela jsem si flašku vína a posadila se k otevřenému notebooku. Bylo na čase odpovědět stejně hravě, jako on napsal mě.

Komu: Brian@Odonel.com
Předmět: Ohol si nohy voskem, a potom mi napiš, jestli to stojí za to trápení.
Datum: 2.11.2012 20:00

Drahý Briane,

Jen muž může napoprvé uhodnout, kde jsem jméno nabrala. No a potom ještě nějaká šílená dívčina – dobře, tak zase úplně šílená, ne …Já přece šílená nejsem! Myslím, že už asi usužuješ jinak. Budu doufat, že po Tvém drzém emailu mi to odpustíš a stejně odepíšeš.

Mimoto bych byla ráda, kdybys písničky o mně přestal více zaměřovat na mě. Jinak moje kamarádky budou vědět, že inspirací jsem já a to rovnou můžeš dát můj obličej do svého klipu. A co si budeme povídat. Nelíbilo by se mi to, ale zneužila bych toho a o vydělané miliony tě obrala – jo, jsem žena, tudíž si mohu hrát na potvoru. Už ti spadla čelist na zem?

Tvá

Tajemná neznámá …

Dodělával jsem text k nové melodii, když mi blikl nově příchozí email. Po jeho přečtení jsem měl chuť dnešní hudební výtvor zahodit. Zkazila mi radost, proto jsem se rozhodl, že jí hned odepíšu.

Komu: Teyla.Emmagan@gmail.com Předmět: Kdo zná pravdu. Jen my, ne?
Datum: 2.11.2012 20:10

Drahá Tajemná neznámá,

Teď jsi zkazila celodenní práci. Moc děkuju.

Brian
A ihned mi od ní přišla odpověď.

Komu: Brian@Odonel.com 

Předmět: Nebudu tě žalovat, ale buď víc anonymní. Vyber si, buď mě jednou potkáš, nebo si budeš pouštět svoje nové songy do éteru na mé konto. Nikdy nebudeš mít obojí.
Datum: 2.11.2012 20:12

Drahý Briane,

Nerada ti kazím radost, ale pravdu zná minimálně ten, který čte Tvé fanouškovské emaily.

Tajemná neznámá

Komu: Teyla.Emmagan@gmail.com
Předmět: Je také placený za mlčení.
Datum: 2.11.2012 20:13

Drahá Tajemná neznámá,

Peníze jsou od toho, aby se používaly, a já platím dost často lidi za jejich mlčení. Bez toho bych se jinak nemohl dojít ani vyčůrat.

Brian
Asi měla psací náladu, protože mi zase ihned odepsala.

Komu: Brian@Odonel.com 
Předmět: Tak proč chceš odhalovat příběhy jiných, když sám se snažíš všechno o sobě tajit.
Datum: 2.11.2012 20:14

Drahý Briane,

Je mi líto, že tě fanynky pronásledují i na záchodě. Ale jak tušíš, všechno má svou cenu. Jak chceš mít přátele, když jim nakonec házíš klacky pod nohy?

TN.


Komu: Teyla.Emmagan@gmail.com 
Předmět: Lidé z branže jsou zvyklí.
Datum: 2.11.2012 20:15

Drahá Tajemná neznámá,

Moc přátel nemám. Ale ty, které mám, stojí za to!

Je nějaká šance, že tě někdy poznám osobně?

B.


Komu: Brian@Odonel.com
Předmět: Třeba u soudu? 
Datum: 2.11.2012 20:16

No, minimálně u soudu, pokud se jinak nedomluvíme, tatínku…

Její zprávu jsem si přečetl několikrát. A nemohl uvěřit tomu, co napsala, ale mohl jsem tušit, že tohle je jen začátek. Vůbec ji neznám a teprve budu muset zjistit, co je zač. Čím dřív, tím líp. Blafuje nebo píše pravdu? Opravdu budu otcem?

Maškarní (1.díl) Maškarní...II 
Maškarní IV.