Zkrocení zlé ženy vs. Deset důvodů proč tě nenávidím

Letní Shakespearovské slavnosti se v posledních letech staly jedním z nejpopulárnějších divadelním festivalem v Praze. Ani mne letos neminulo jejich navštívení a odnesla jsem si zajímavý zážitek z moderního zpracování Zkrocení zlé ženy od Shakespeara.

Musím podotknout, že jsem originální dílo od Shakespeara nečetla, takže jsem ani netušila, jaká je pravá dějová linie. Ale tuším, že dost podobná jako originální. Jen byla dodána několika současnýma hláškami, moderními tanci a hudbou. No, nemůžu hlavně opomenout výstup s motorovou pilou. To teprve pak valíte oči.

Ale jak jsem tam seděla, pokaždé s jménem Bianca se mi vybavoval jeden z mých oblíbených filmů - Deset důvodů proč tě nenávidím. Je jasné, že původní zpracování asi bylo inspirováno Shakespearem, ale film v každém z nás vždycky zanechá příjemný zážitek. A podání na Shakespearovských slavnostech není zdaleka tak dobré, ale má své kouzlo.

Pokud máte možnost navštívit Shakespearovské slavnosti, neváhejte. Je to kulturní zážitek, jenž byste měli absolvovat, a jestli jste neviděli film, můžete se na něj podívat. Snad si ho oblíbíte stejně jako já:

 

Nepolíbená - 16. kapitola

A je to tu! Bellu čeká první školní den. Dopadne dobře? Bude mít všechny vyučovací hodiny opravdu s Edwardem a Alicí a nebo bude mít Mike šanci Bellu pozvat na rande? A jestli ano, přijme Bella jeho pozvání? Můžeme pak očekávat první mrtvolu na skladě? 

16.Kapitola

A bylo to tu. Můj první školní den. Bylo pondělí a já měla poprvé jít do školy. Má nervozita byla naprosto šílená. Furt mi šla v hlavě pouze jedna myšlenka.

„Hlavně nesmím nikoho zabít.“

Alice mi včera večer po dlouhém mučení vybrala konečně správné oblečení a já musím připustit, že mi to poměrně slušelo. Znova jsem se nervózně zkoukla v zrcadle, jestli je všechno v pořádku a s povzdechem jsem sešla do obýváku, kde mě čekal zbytek rodiny. Všichni se na mě usmívali a snažili se mě různě uklidnit. Jen Edwardův pohled byl trochu jiný než bych čekala. Zaraženě se na mě díval, a když jsem se mu podívala přímo do očí a usmála se, tak jen polknul. Nevěděla jsem, co se mu honilo v hlavě, ale radši jsem to nechala být.

Vylezli jsme ven před barák, kde byla už připravená auta a já řešila dilema. S kým pojedu? Najednou se za mnou objevil Edward a pobídl mě, abych jela s ním. Chvíli jsem váhala, protože ráda bych dojela do školy bez jakéhokoliv incidentu, ale pak mi to nedalo a já si k němu do auta přisedla. S Edwardem jsem celou cestu nepromluvila. Soustředila jsem se hlavně na to, abych nevyvedla nějakou skopičinu.

Před školou jsme byli během pěti minut. Edward zastavil a vylezl z auta. Já se ještě chvíli uklidňovala a ujišťovala se, že kdykoliv odtamtud můžu utéct. Nevím, jak dlouho jsem přemýšlela, ale dveře spolujezdce se otevřely a Edward mi podával ruku, aby mi pomohl vystoupit. Přitom se krásně křivě usmíval a já musela sklopit zrak a nekoukat se na něj. Jinak by dnešek nedopadl nejlépe. Mé gesto pochopil a omluvil se mi. Chtěla jsem mu říct, že se nemá omlouvat za co, ale všimla jsem si, jak na nás všichni zírají, tak jsem jen kývla.

Jak Edward včera říkal, tak jsme opravdu měli téměř společný rozvrh, a když ne, tak se mnou byla na hodině Alice. Až na jednu hodinu. Byla to hodina geometrie. Měla jsem ji třetí hodinu. Alice mě uklidňovala, že bude hned ve vedlejší místnosti s Edwardem, a že kdyby se něco dělo, tak tam ihned budou. Vstoupila jsem do třídy a zamířila k zadní lavici. Třída se pomalu začínala plnit a já se modlila, aby si nikdo ke mně nepřisedl. Bohužel, takové štěstí jsem neměla. Do třídy vešel kluk s blonďatou kšticí a modrýma očima. Porozhlédl se po třídě, a jakmile mě spatřil samotnou v lavici, na obličeji se mu vytvořil velký úsměv.

Přišel k mé lavici a zeptal se:

„Mohu si přisednout?“ Nechtěla jsem s ním mluvit, a tak jsem kývla jen na souhlas. Něco mi říkalo, že kdybych mu řekla ne, že by mě stejně neposlechl. Přisedl si a otočil se na mě.

„Ahoj, jmenuji se Mike Newton. A ty?“

„Bella Swanová,“ odpověděla jsem mu krátce. Překvapivé pro mě bylo, že mě vůbec nepřitahoval a moje schopnost se nepokoušela vůbec vyjít na povrch. Začínala jsem být sama sebou spokojená.

„Ty nejsi Cullenová?“ podivil se mi.

„Ne, moji rodiče na mě neměli moc času a pan Cullen se mým rodičům nabídl, že se o mě postará,“ vysvětlila jsem mu lež, která mě v ten moment napadla. Co si budeme povídat. Nic blbějšího mě napadnout nemohlo. Mike nevypadal moc bystře, a tak mi mou lež spořádal i s navijákem. Ale pak z něj vypadlo něco, na co jsem nebyla připravená.

„Víš, chtěl jsem se tě zeptat, zda by si dneska večer se mnou nešla někam na večeři?“ To mu nenaháním strach? Jsem první den ve škole a hned mě někdo zve na rande. Tak to je síla. Svým způsobem jsem měla hroznou radost. Bylo to mé první pozvání na rande, ale bylo bohužel od kluka, který mi spíše připadal slizký než cokoliv jiného. Proto jsem se rozhodla ho odmítnout.

„Ne, promiň.“ Nevěděla jsem, co jiného bych měla dodat. Mike si jen povzdechl a pak řekl něco, co mě naprosto vykolejilo.

„Takže domněnky všech byly pravdivé. Chodíš s Edwardem. To víš, ale zkusit jsem to musel.“ Jeho slova mi přišla naprosto komická, ale nedokázala jsem na ně reagovat. Už jen myšlenka, že si celá škola myslí, že chodím s Edwardem, mě dostávala do kolen. Díky Bohu, do třídy vstoupil učitel a já s Mikem už nemusela mluvit. Trápila mě pouze jedna věc. Jak to udělám? Říct mu, že s Edwardem nechodím, a že s ním nechci jít na večeři, protože mi přijde slizký, mu říct nemůžu. A nechat ho po celé škole roznést drb, že chodím s Edwardem, by taky nebylo nejlepší. Celou hodinu jsem přemýšlela nad prekérní situací a ani si nevšimla, že už zvonilo.

Mike odcházel ze třídy a já ho už nestihla oslovit. Vyšla jsem ze třídy a rozhlédla se. Jenže za mnou se objevil Edward a do ucha mi pošeptal.

„Takže od teďka spolu chodíme, jo?“ rýpnul si do mě šibalsky. Ach, mělo mi dojít, že poslouchá. Já se mu nebyla schopná podívat do očí a koukala do země. Byla jsem rudá jak rajče a on se musel ohromně bavit. Ucítila jsem jeho prst pod bradou a donutil mě, abych se mu zadívala do očí.

„Mně nevadí, že se to po škole rozkřikne. Aspoň budu mít klid od některých žádostivých spolužaček.“ Mrknul přitom na mě a já jen zalapala po dechu. Pochopila jsem jeho úmysl a rozhodla se, že na oko s ním chodit ve škole nebude špatné. Aspoň bude méně spolužákům hrozit jakékoliv nebezpečí. Edward viděl, jak jsem se rozhodla a vzal mě za ruku se slovy.

„Teď máme biologii. Budeme brát rozmnožování, tak snad to přežijeme ve zdraví,“ uchichtnul se na můj účet a já měla chuť utéct domů. Jenže Edward mě nenechal a odtáhl mě do třídy. Snad tu hodinu všichni přežijeme ve zdraví.

Tajemství staré bambitky

O Vánocích jsem letos shlédla spoustu pohádek, ale jedna mě velmi zaujala. Připadala mi trochu parodií na dnešní dobu a několik vtipných hlášek mě opravdu pobavilo.

Má nejoblíbenější část je:

„Řekl mi, že mě miluje?“

„A co ty na to?“

„No, nezastřelila jsem ho.“

Neviděli jste? Máte možnost shlédnout:

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 11. kapitola

Čas plyne rychle, ale když vám někdo jednu jeho část sebere, letí. 

11. kapitola 

Byla jsem celá ztuhlá a zpocená. Ale přesto všechno spokojená. V noci jsme se Samuelem udělali pár kotrmelců, abychom občas uvolnily přeleženým částem těla. A teď jsem se zase probudila v jeho náruči. A překvapovala mě hlavně jedna věc – cítila jsem se šťastná a zároveň celá. Jako kdyby v posledních hodinách zapadla nějaká skládačka do mého života.

Samuel asi vycítil, že jsem se probudila a trochu si mě přitáhl víc k sobě. Usmála jsem se jeho počínání a rozhodla se uvolnit si levou ruku, aby mi přestala brnět. Snažila jsem se prokličkovat tak, abych se hýbala, co nejméně, jenže jsem nakonec usoudila, že nejlepší bude, když se přesunu na další bok. A ačkoliv si myslím, že jsem velmi inteligentní, tentokrát jsem nedomyslela, že bez otočení Samuela se setkám přímo s jeho obličejem. Konala jsem rychleji, než jsem stihla domyslet všechny následky. Najednou jsem mu byla tváří tvář. Zhluboka jsem začala dýchat a sledovala jeho klidný obličej. Měla jsem jedinečnou šanci si ho z blízka prohlédnout a má zvědavost mi nedala. Prostě jsem si musela i šáhnout. Naprosto nekontrolovaně, bez jakéhokoliv přemýšlení, jsem mu položila ruku na tvář a vnímala každý její záhyb. Ale tím jsem ho probudila a otevřel najednou oči, čímž mě vylekal a já ruku rychle stáhla.

„Omlouvám se.“ A s tím jsem sklopila pohled dolů nedomyslící, že můj pohled skončí na jeho nahém hrudníku, na což jsem ještě do toho všeho zčervenala jako malá holka. Samuel mě pozoroval vážnýma očima, dokud neprolomil celou situaci tím, že mi položil jeho pravou ruku na bok a přitáhl si mě k sobě, čímž mě překvapil a zároveň nás natiskl tělo k tělu. Hlavu jsem si tak akorát stihla vložit do jeho prohlubně mezi krkem a ramenem.

„Ještě budeme spát,“ zabručel a pokračoval nadále v oddychování. První jsem z toho všeho byla trochu v šoku, ale nakonec jsem se uvolnila a zavřela oči. Chtěla jsem mu vyhovět. Ale nemohla jsem usnout. Byla jsem neklidná a hrozně živá. Šili se mnou všichni čerti. Neměla jsem do čeho píchnout, a proto jsem si začala prohlížet všechno, co jsem měla v zorném poli. Neunikl mi ani kousek kůže na jeho zádech a moje nenechavé ruce se zase rozhodly zkoumat to, co jsem neviděla, ale věděla, že mi nějakým tím způsobem patří. Nejprve jsem trochu stydlivě a pomalu položila ruce na jeho záda. Mé srdce mezitím dělalo kotrmelce. A jakmile jsem se více uklidnila, začala jsem jeho záda zkoumat a jezdit jimi pomalu z bodu na bod, dokud jsem neuslyšela lehké zabručení, a pak už jsem nestihla nijak reagovat, protože jsem najednou ležela pod ním. Opíral se o ruce a trochu zamračeně si mě prohlížel. „Ty nedáš pokoj,“ vyčetl mi a já se zas cítila provinile.

„Když já už opravdu nechci spát,“ přiznala jsem se a viděla, jak se mu na obličeji rozlívá uličnický výraz.

„Tak dobře. Nebudeme spát,“ zaznělo od něj dost sebevědomě a přiblížil se ke mně hlavou.

„Budeme vstávat,“ odpověděla jsem mu naschvál naivně a kmitala jako by nic očima ze strany na stranu.

„Ne.“ A potom jsem viděla už jen jeho obličej přibližující se k mým ústům, ale na poslední chvíli je minul a přitiskl se na můj krk. Celou mě stisknul a lehce přejel zuby po krku. Mně se po těle rozlila husí kůže a napjala jsem se proti němu jako šíp, co to šlo, jenže to mi bylo k ničemu, protože se najednou jeho ruka ocitla na mých vlasech a lehce za ně zatáhnul dozadu tak, že já byla nucena se mu vydat na milost a nemilost. Párkrát mě políbil na krk, a potom se mi podíval do očí, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Byla jsem z něj trochu konsternovaná. Nevím, co viděl v mých očích, ale pokračoval dál, že by odhodlanost? Protože najednou jsem ucítila, jak naše rty spojil. A já se mu podala a rozhodla se spolupracovat.

Když skončil, na jeho tváři se nacházel uličnický výraz. Nakonec se ze mě zvednul a rozhodl: „Teď už můžeme vstávat,“ ukončil naše ráno a já na posteli ležela úplně rozhozená. Ten muž se mnou ale dělá divy. Začal se oblékat a já ho sledovala: „Děje se něco?“ zjišťoval najednou, když viděl, že já nevstávám. „Chtěla jsi vstávat, ne?“ rýpl si.

„No jo,“ zabručela jsem a začala se zvedat. Všechno to udělal naschvál. Za muže jsem měla malého pošťuchujícího kluka. Povzdychla jsem si a konala. Měl pravdu, chtěla jsem vstávat. Jenže před tím, než mě začal zlobit.

…

U královského stolu se trochu podivili tomu, že vstáváme jako normálně, ale nic nekomentovali. Král se mi zdál trochu vyvedený z míry. Něco se dělo. Viděla jsem to v jeho obličeji, ale nic neříkal a zamyšleně se doslova nimral v jídle. Annie se Samuelem se celou snídani pošťuchovali a asi je ani nenapadlo, že je něco špatně. Tvářili se bezstarostně a to jsem jim záviděla.

Král se zvednul najednou ze židle a odkráčel z místnosti. Ale nikoho z rodiny to ani nevyrušilo. Asi má podobné nálady často. Já se občas mezitím usmála nějakému vtipu mého muže a jeho sestry. Ale v hlavě mi neustále šrotovalo královo chování.

Jakmile snídaně skončila. Moje nová polovička se ke mně naklonila a nabídla mi: „Co kdybychom si dali trénink?“ Chtěla jsem mu udělat radost, a proto jsem souhlasila. Jenže než jsme začali jakkoli jednat došel nás sluha a poprosil Samuela, jestli by se ihned mohl dostavit ke králi. Trochu mě náhlé vyrušení rozhodilo, ale muže jsem propustila a odešla do naší komnaty. Nic jiného než čekat mi nezbývalo.

…

Dveře se zabouchly a já spatřila zachmuřeného Samuela. Hned z počátku mi bylo jasné, že se něco stalo, ale čekala jsem na něj, až bude schopný se vyjádřit. Otočil se na mě a pohlédl mi se vší vážností do očí. „Zítra ráno odjíždím pryč. Nevím na jak dlouho.“ A mně zatrnulo. Nechtěla jsem, aby odjížděl. Nedostali jsme ani týden na to, abychom se poznali. Celým mým tělem se prohnalo mrazení a já věděla, že je to špatné znamení. Nechtěla jsem ho pustit, ale neměla jsem na výběr. On musel poslechnout rozkaz svého krále a já se musela zachovat jako dospělá provdaná žena.

„Už?“ zkoušela jsem naschvál naivně a on to věděl. Byla jsem připravená na to, že za týden odjede, ale že se termín posune, mě nenapadlo ani v nejhorším snu.

„Taky z toho nejsem zrovna nadšený,“ svěřoval se mi. Nakonec ke mně přišel a objal mě. Oba jsme své hlavy umístili do skulinek na krku a vdechovali naše vzájemné aroma.

„Takže dnes v noci…,“ zamumlala jsem s knedlíkem v krku a utichla. Samuel si mě oddálil a koukal mi do očí. Nevím, co tam hledal - strach, odhodlanost?

„Necháme to na později. Až se vrátím. Aspoň budu mít o důvod víc, se co nejrychleji dostat zpět,“ odpověděl mi na má slova.

„Ale?“

„Žádné ale!“ zahřměl jeho hlas a já raději zmlkla, protože mi bylo jasné, že v tomhle mu odporovat nemám. Dělal to pro nás oba a já mu za jeho přístup byla vděčná. Přece jen jsme spolu měli být zbytek života a já doufala, že nebude krátký. Snad ne moc naivně.

„Dobře.“ Na jednu stranu jsem byla ráda, ale na druhou jsem měla ze všeho strach. Co když se nevrátí?

Nepolíbená - 15. kapitola

Půjde nebo nepůjde do školy? 

15. Kapitola

Druhý den ráno, po Emmettově léčbě, jsem měla sezení s Carlisleem. Měl hroznou radost, že jsem se včera ovládla a nezabila Edwarda. Jen já nebyla úplně tak šťastná. Bylo mi jasné, co ovlivnilo moje sebeovládání, a nebyla jsem na sebe vůbec hrdá. Teď mě čekalo mu to sdělit. Bohužel má podstata smrti se stále projevovala a za to, abych mohla žít mezi lidmi, budu vždy platit nějakou daň. Nechápal můj umučený výraz. Očekával, že budu skákat štěstím do stropu.

„Co se děje, Bello? Neměla bys být šťastná?“

„Proč bych měla být šťastná, když jsem zaplatila něčím jiným než Edwardovým životem?“ Stále nechápavě koukal.

„Pozabíjela jsem část lesa. Uprostřed lesa je mýtina, kterou jsem vytvořila já svou schopností. Jednou mou podstatou je smrt. S tím jsem se kdysi smířila, ale proč ji nedokážu úplně ovládat? To vždycky, když moje schopnost bude chtít někoho zabít, budu muset zabít něco jiného, abych dotyčného nezabila?“ Carlisle zpracovával moje slova a snažil se vymyslet kloudnou odpověď.

„Víš, my také musíme zabíjet, abychom mohli žít a být mezi lidmi. Asi taky budeš muset začít takzvaně lovit, abys ostatním neublížila.“ Jeho slova mě překvapila a zároveň děsila. Představa, že po lese budu nahánět medvěda, a pak se budu modlit za to, abych ho zabila dřív, než si na mně pochutná, mě poměrně děsila. Ale nakonec mě napadla jedna spásná myšlenka. Mohla bych jednou za čas jezdit domů, a tam zabíjet ty, kterým je to předurčeno. Tím bych získala dostatečnou sílu k tomu žít lidský život a nikoho, koho bych nechtěla, bych nezabila. Z myšlenek mě vyrušil Carlisle.

„Prostě to uděláme tak, že ti chytí někdo z nás nějaké zvíře a ty ho zabiješ. Co ty na to?“ Bohužel s tímto nápadem jsem nesouhlasila a rozhodla se ho zasvětit do mého plánu.

Carlisle s mým nápadem souhlasil, a tak mě hned druhý den ráno poslal na víkend domů. Měla jsem se vrátit v neděli večer a hned v pondělí ráno jít do školy. Stála jsem před dveřmi hlavního sálu a přemlouvala se vstoupit. Teď mě čekala ta část, kdy budu zabíjet. Bude to snad poprvé, co dobrovolně zabiji.

Vstoupila jsem do sálu a sedla si na trůn k mé matce. Hrdě se na mě podívala a hned prvního příchozího nechala mně. Byl to kluk. Mohlo mu být patnáct. Použila jsem schopnost, která mi přehrála jeho život, a já díky tomu mohla usoudit, zda jeho duši zničím nebo ne. Neměl nejšťastnější život. Sice měl to štěstí, že poznal lásku, ale nebyla mu opětovaná. Snažil se přes neopětovnou lásku přenést a poměrně se mu to dařilo. Dokud za ním dívka, kterou miloval, nepřišla a nechtěla po něm, aby jí dal peníze na další dávku drog. Nechtěl, aby byla na drogách a peníze jí nedal. Bohužel i tak dívka sehnala peníze a předávkovala se. Pak neunesl tuto zprávu a zabil se v autě. Bylo mi ho líto a rozhodla jsem se jeho duši nezničit. Zničila jsem pouze jeho tělo. Podle výrazu mé matky jsem pochopila, že jsem udělala správné rozhodnutí.

Tímto stylem pokračoval zbytek víkendu. Vždy přede mě s mamkou předstoupil nějaký člověk a my pomocí schopnosti, která patří k našemu postavení, nazírat životy ostatních, rozhodly, zda zničíme duši dotyčného nebo ne. Za jediný víkend jsem prožila spoustu životů. Některé jsem jim mohla závidět, některých se děsit. Naučila jsem se, že život je naprosto nepředvídatelný a lidé jsou hlavně ovládáni svými city, které se často dají velmi těžko ovlivnit. Uvědomovala jsem si, že jsem člověk a věděla jsem, že něco takového může potkat i mě. Bála jsem se dne, kdy mé city budou silnější než můj rozum.

Vracela jsem se procházkou lesem ke Cullenům a přemýšlela nad celým týdnem. Byl velmi perný. Najednou jsem za sebou slyšela něco zašustit. Zaostřila jsem mezi stromy a zahlédla něčí siluetu.

„Neměla by ses takto sama procházet po lese,“ pověděl mi Edwardův hlas. Mé srdce se rozbušilo na plné obrátky a já měla co dělat, abych se uklidnila. Když už konečně ovládám svou schopnost, tak se vyskytne něco jiného, co prozrazuje, jak mi je.

„Proč bych neměla chodit sama? Mně jen tak něco neublíží a já si hlavně potřebovala pročistit hlavu.“ Koukal na mě velmi zvláštně, jako kdyby se snažil zjistit něco, co mu uniká. Asi mu vadí, že mi nemůže číst myšlenky. Z jeho přítomnosti jsem byla velmi nervózní. Nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat. Jedna moje část by ho nejradši zabila a druhá by mu nejradši skočila do náruče. Cítila jsem se velmi rozpolceně a ještě se mi mihla před očima vzpomínka na jeho nahé tělo v koupelně a já začala rudnou jako rajče. Pak konečně promluvil.

„Máš pravdu, ale i tak bych byl nerad, kdyby se ti něco stalo,“ pověděl mi s něhou v hlase. Nechápala jsem jeho chování. Ale líbilo se mi.

„Když už jsi venku, tak ti doporučuji chvíli se ještě zdržet. Alice na tebe čeká plná nedočkavosti, co ti oblíkne na zítřek do školy. Nevidí tvoji budoucnost, což ji sice znervózňuje, ale vidí v tom pozitivum, že z tebe může dělat hadrovou panenku,“ ušklíbl se na konci věty a já zděšením polkla. Asi budu muset Alici vysvětlit, že já její hadrová panenka nebudu. Snad mě za to nebude chtít roztrhat na kousky. Edward mě při mých myšlenkových pochodech pozoroval a pak mi nabídl, zda bych se s ním nešla projít. Sice jsem se v jeho přítomnosti cítila hodně nesvá, ale pořád mi připadala jeho společnost lepší než toho tajfunu jménem Alice. Tak jsem mu kývla na to, že s ním půjdu.

Šli jsme chvíli mlčky, a když jsem se podívala na Edwarda, bylo na něm vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. Má zvědavost mi nedala.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala jsem se ho. Otočil se na mě a zastavil.

„Trápí mě, že ti nevidím do hlavy. Je to pro mě nezvyk.“ Ustaraně se na mě podíval. Trošku jsem ho chápala.

„Aspoň vedle někoho máš klid,“ poznamenala jsem. První nechápavě koukal, ale pak mu moje poznámka docvakla.

„Jenže zrovna tvoje myšlenky mě zajímají ze všeho nejvíce.“ Neviděla jsem důvod, proč bych mu tajila mé myšlenky.

„Tak se mě zeptej. Když budu moct, dopovím ti,“ vyzvala jsem ho. První váhal, jestli má slova myslím vážně, ale pak neodolal a zeptal se.

„Proč mě tvoje schopnost chce tak moc zabít? U ostatních ti to netrvalo dlouho.“ Jeho otázka mě svým způsobem zaskočila. Znala jsem na ni částečnou odpověď, ale říkat mu, jak mě přitahuje, se mi nechtělo.

„Myslím, že to je jako kdyby já jsem ti položila otázku: „Proč ti voním lépe než ostatní?“ Na tuhle odpověď jen pokýval hlavou a nechal to být. Pak zase začal trefovat.

„Těšíš se do školy?“ Do školy jsem se vždycky těšila, ale měla jsem strach, že někomu ublížím. Nevěřila jsem si.

„Ano, ale mám strach, že někomu ublížím,“ svěřila jsem se mu.

„Neboj, budeme tě hlídat. Všechny hodiny budeš mít se mnou nebo s Alicí.“ Jej, to jako že ho budu mít pořád na očích? Copak neví, jak moc jsem z něho nervózní? Asi ne. Budu si muset na jeho společnost zvyknout. Snad si nevšimne, jak moc se mi líbí. Už tak se cítím trapně za ten svůj neustále kolísající tep, který částečně ukazuje, jak na kterou situaci reaguji.

„Zrovna teď bych ti rád četl myšlenky,“ podotkl Edward. Já zase byla neskutečně vděčná, že nemůže. Ušklíbla jsem se na něj a on pochopil, že teď mu opravdu neřeknu, na co myslím. Jen si povzdechl. Procházeli jsme se, dokud se nezačalo stmívat. Edward zamířil směr vila. Mlčky jsem ho následovala a připravovala se psychicky na Alici. Viděl můj vzdorovitý výraz, když jsem vstupovala do dveří a uchichtnul se tomu. V tu ráno se ke mně přihnala Alice a začala se mi hned plně věnovat. V hlavě se mi jen mihlo:

„Tohle bude ještě dlouhý večer.“

Doba ledová 4

Někdy jsem jako malé dítě a v tomto směru jsem si nemohla pomoci. Doba ledová 4 pro mě byla neodmyslitelným lákadlem a nezklamala. Veverka zase pobavila a mamutí rodina mi připomněla, jak moc je důležité, aby rodina držela pospolu.

Nepolíbená - 14. kapitola

Emmettova léčba 

Uběhlo několik týdnů a pro mě se nic nezměnilo. Mé sebeovládání se nelepšilo. Znova jsem se probudila po zlomení vazu a podle Emmetta už asi po dvacáté páté. Dělá si čárky na ledničku, aby mi připomínal, jak moc jsem odvážná a úžasná, že to pořád zkouším. Jenže já den co den ztrácím naději. Začíná mě sžírat pocit zoufalství. Vždycky za mnou přijde Alice a snaží se mě uklidnit a povzbudit, ale dnes ji pošlu někam. Jakmile jsem slyšela zaklepání, znechuceně jsem zavrčela. Ani nevím, od kdy vrčím, ale to bude tím, že bydlím s upíry. Některé návyky se dají lehce naučit. Hlavně když zabírají a já mám pak klid. Bohužel tentokrát vrčení nezabralo. Do místnosti vtrhl překvapivě Emmett. Nadzvedla jsem se na posteli a nechápavě na něj koukala. Čekala jsem jakou lumpárnu má v plánu.

„To zase čekáš, že provedu nějakou lumpárnu?“ Pořád jsem na něj bez jakéhokoliv pohybu hleděla. Povzdechl si a pokračoval.

„Já vím, že tě pořád poštuchuji a dělám ti různé lumpárny, ale myslím to v dobrém.“ Jeho vtípky mě občas štvaly a já ztrácela nervy, ale často mě i pobavily a já zapomínala na mé trápení. Málem jsem Emmetta jednou zabila, tak mi Jasper ochotně zlomil vaz. Musím říct, že v tom byl lepší než Carlisle, od té doby mi ho láme on.

„Víš, dneska je to po dvacáté páté, co si nám málem Edíka zabila, tak jsem si řekl, že je čas na moji léčbu. Když ta Carlisleova nefunguje. Teda pokud s tím budeš souhlasit. Jenom něco zkusím, a pak tě zase nechám být.“ Tvářil se naprosto vážně a naposled, když se takhle tvářil, mi opravdu pomohl. Jen jsem pokrčila rameny a nechala ho, aby si se mnou dělal, co chtěl.

„Dobře, beru tvé pokrčení rameny jako souhlas.“ Jen co to dořekl, byla jsem v jeho náruči. Viděla jsem jen šmouhu a potom se svět se mnou zastavil. Začínala jsem se rozhlížet, kam mě odnesl. A nemohla jsem uvěřit, co jsem v tu chvíli zahlédla. Přede mnou stál nahý Edward a utíral si zadek ručníkem. Přitom si zpíval písničku „Don’t worry, be happy“. Co si budeme říkat, byl prostě k nakousnutí. Kdybych měla dost času, snad začnu i slintat. Najednou se Edward vyjeveně na nás otočil a já ho spatřila, jak ho sám pán Bůh stvořil. Předtím jsem tam stála a slintala, teď jsem k tomu přidala i vyjevený výraz s otevřenou pusou. Musela jsem vypadat asi fakt hrozně. Edward to nějak nemohl rozdýchat a pořád se nezakrýval. Já už jen cítila, jak se moje schopnost začíná spouštět. Chopil se mě Emmett a místo toho, aby mi zlomil vaz, vzal mě do náručí a zase mě někam nesl. Snažila jsem se svou schopnost udržet. Po chvíli jsem stála uprostřed lesa a Emmett zmizel. V tu chvíli jsem uvolnila schopnost a kolem mě jsem pozabíjela vše v okolí deseti metrů. Bylo mi to líto, ale cítila jsem se naprosto úžasně. Chybělo mi něco zabít. Musela jsem si to přiznat. Sedla jsem si na pařez a čekala. Říkala jsem si, že Emmett pro mě přijde, ale po tom, co jsem tam seděla nějakou chvíli, jsem čekání vzdala. Vydala jsem se směrem, o kterém jsem si myslela, že je správný. Směr Cullenovic vila. Jenže po několika metrech jsem zjistila, že jsem pěkné nemehlo. Zajímalo by mě po kom. Neustále jsem zakopávala o větve a několikrát ošklivě spadla. Má trpělivost mi začínala docházet. Byla jsem vzteklá a zase jsem zabila pár stromů okolo sebe. Začínala jsem být zoufalá a chtěla brečet. Když se najednou objevil Emmett.

„Přece nebudeš brečet. Vždyť si velká holka, nebo ne?“ Mé oči začínaly zase tmavnout.

„Nechci ti do toho kecat, ale pokud mě zabiješ teď, budeš muset jít domů pěšky.“ Musela jsem uznat, že má pravdu. Rezignovala jsem a nechala se vzít do náruče. Během chvilky jsme byli ve vile.

„Ještě počkej,“ přikázala jsem mu. Nechápavě mě pozoroval. Já si mezitím vyhrabala v kuchyni pánvičku.

„Copak? Chceš, abych ti něco usmažil? Nechci ti do toho kecat, ale já ten pravý nejsem,“ pověděl posměšně. To připoutalo zbytek rodiny, který se kolem nás shromáždil. I tak mě to neodradilo a štrádovala jsem si to směr Emmett. Došla jsem k němu a napřáhla se. Pánvičkou jsem se trefila přímo do hlavy a kupodivu jsem udeřila takovou silou, že jsem udělala do pánvičky díru a Emmettovi zůstala okolo krku. V tu chvíli se mi hrozně ulevilo a přišlo mi to všechno velmi vtipné, tak jsem se začala smát. Emmett tam ještě chvíli stál s pánvičkou okolo krku a pak dodal s rukama v bok:

„Doufám, že se ti ulevilo,“ řekl mi s cukajícími koutky a taky se začínal smát. Zbytek rodiny jen nechápavě zíral. Asi si mysleli, že nám hráblo. Otočila jsem se na Esmé a omluvila se jí za pánvičku:

„Promiň za tu pánvičku. Při první příležitosti ti koupím novou.“ Esmé jen kývla a vrátila mi:

„Ani nemusíš, myslím, že mu ta pánvička sluší,“ dodala Esmé a v tu chvíli se rozesmál i zbytek rodiny. Po nějaké době jsem rozdýchala záchvat smíchu a rozhodla jsem se jít do mého pokoje. Pohlédla jsem směr schody a stál tam. Hleděla jsem mu přímo do očí a začínala jsem být rudá až za ušima. Cítila jsem, jak se spouští má schopnost, ale věděla, že jsem pro dnešek silná. Stromy, které jsem zabila, mi dávaly větší sílu čelit mé schopnosti. Byla jsem plná energie a rozhodnutá, že dnes bude zlomový den. Zavřela jsem na chvíli oči a nadechla se. Cítila jsem v místnosti různé vůně, které mě uklidňovaly. Otevřela oči a pohlédla zpátky na Edwarda. S hlavou nahoru a otevřenými očima, jsem šla směr on. Prošla jsem okolo něj a vyšla schody. Když jsem došla nahoru, uslyšela jsem Emmettův radostný výkřik:

„Já snad budu psycholog! Vidíš, že ti pomohlo, vidět Edwarda nahého.“ Celá rodina se na mě s Edwardem podívala a já zčervenala snad ještě víc. Nechtěla jsem, aby mě tak všichni viděli, proto jsem utekla do pokoje. Plácla jsem sebou do postele a přemýšlela. Konečně jsem přišla na to, jak se ovládat, a co proto musím dělat. Polila mě vlna radosti a já si uvědomila, že kromě toho, že Edwarda už nebudu ohrožovat, budu moct jít i do školy.