Nepolíbená - 9. kapitola

Stěhování 

9. Kapitola

Dorazila jsem domů a šla jsem za mamkou, abych jí skutečnost jménem stěhování oznámila. Vstoupila jsem do jejích komnat a tam na ni narazila, jak se nechává masírovat. Když jsem vstoupila, masér vzhlédl a usmál se na mě. Soustředila jsem se co nejvíce, abych ho nezbila. Povedlo se! Měla jsem ze sebe opravdu velkou radost. Došla jsem k lůžku a pozdravila mamku:

„Ahoj!“ Byla zamyšlená a neslyšela mě přijít, lekla se. Pak se zamračila.

„Tos mi přišla zabít dalšího maséra?“ Vrčela na mě a masér se na mě vyděšeně koukal. Já se zase nesmírně bavila.

„Ne,“ pověděla jsem jí s úsměvem na rtech. Chvíli se soustředila a masér s oddychem masíroval dál. Uvažovala jsem nad tím, že bych si ho taky pak mohla půjčit. Byl to fešák a masáž po dnešku by se mi opravdu šikla.

„Koukám, že Carlisle je s tvou léčbou úspěšný,“ prohodila jen tak mamka.

„Jo, a o tom bych chtěla s tebou mluvit.“ Nechápavě se na mě otočila.

„Víš, už se ovládám celkem dobře, ale prospělo by mi nové prostředí. Carlisle mi nabídl, že bych u nich mohla nějakou dobu bydlet, abych zlepšovala rychleji své sebeovládání.“ Mamka se na mě koukala dost zaraženě.

„Jako, že bys bydlela u nich?“ Kývla jsem jí na souhlas a váhavě se na mě koukala.

„Nikdy jsi nebydlela mimo domov.“ Cítila jsem z jejího hlasu smutek a paniku. Teprve teď jsem si uvědomila, že i přes její studenou masku mě má opravdu ráda, a že jí budu chybět. Říkalo se mi to těžce.

„Mami, už mi je přes dva tisíce let. Nemůžeš čekat, že tu budu bydlet celou věčnost. Musím mít taky svůj vlastní život,“ odhodlaně jsem jí odpověděla.

„Když já už myslela, že tu zůstaneš navždycky, kvůli té tvé schopnosti, a ono ne,“ povzdychla si mamka.

„Je dobře, že také poznáš něco nového, ale něco mi slib,“ koukla se mi přísně do očí.

„Často nás budeš navštěvovat. Minimálně jednou za 14 dní. Jinak tu budeme všichni trpět žalem.“ Upírala na mě svůj prosící pohled. Já se tomu jenom uchichtla.

„Jasně, taky bych pak mohla trpět žalem. Jestli si myslíš, že se mě jen tak lehce zbavíš, nech si o tom zdát. Tak jako tak tu budu pečená vařená,“ usmívala jsem se při těchto slovech na ni.

„To doufám,“ hodila po mně smířlivý úsměv.

„Tak já si jdu balit.“ Mířila jsem k sobě do pokoje. Věděla jsem, že to budu muset ještě oznámit sudičkám. Budou mít radost, ale také budou smutné z toho, že jim nebudu pořád k dispozici. Dále s Kerbem. Ten to asi obrečí nejvíce. Bratrovi se radši pokusím vyhnout. Jeho narážky na to, že bych konečně mohla přijít o panenství a být políbená, nemám náladu poslouchat. Také budu muset ještě navštívit hlavu bezhlavého jezdce. Nebude se mu líbit, že za ním nebude mít kdo chodit. Je to výborný zpovědník a vždy umí pochopit každého, koho něco trápí. Přece jen... Pro mě to stěhování nebude jednoduché. Žila jsem tu přes dva tisíce let. Slibuji si, že jakmile se mi bude stýskat, tak se vrátím. Vždy se sem můžu vrátit. A to je to hlavní. Můj svět se rozšíří pouze o další dimenzi. A jako polobohyně se s tím musím smířit a srovnat. Se vším tím jsem si začala balit.



Druhý den ráno:

S Carlislem jsem se domluvila, že se sejdeme na jedné lesní cestě, a že mě tam vyzvedne, aby Esme zase neměla podezření. Se všemi doma jsem se rozloučila a vydala se na cestu. Jako vždy mě k bráně odvedla mamka. Objala mě a dala mi pusu na čelo.

„Kdykoliv budeš cokoliv potřebovat, tak volej!“ Koukala na mě naprosto s vážným výrazem.

„Budeš mi chybět, miláčku,“ řekla zjihle a znova mě objala.

„Mám tě ráda, mami.“

„Já tebe taky, zlatíčko.“ Po těchto slovech jsem se oddálila z objetí, otočila se a šla jsem směr lidský svět. Prošla jsem bránou a octla se na lesní cestě před Carlislem. Ten se lekl a vypadal, že kdyby nebyl upír, tak akorát prožívá infarkt.

„Ahoj!“ řekla jsem mu s úsměvem. Potom, co se po chvíli vzpamatoval, tak mi odpověděl.

„Ahoj, ale tohle už mi nedělej! Víš, jak jsem se lekl? Jak ses tady vůbec zjevila?“ Už zase měl spoustu otázek a já ho musela zastavit.

„Teď ti to neprozradím, až někdy jindy, ano?“ Jen na srozuměnou kývl a otevřel mi dveře.

„Prosím.“ Jako správný džentlmen. Když jsem seděla v autě na sedačce, tak jsem se různě rozhlížela. Víte, já vlastně seděla v autě poprvé. Bylo tam takových koleček v desce a tlačítek a páček. Měla jsem chuť je všechny vyzkoušet. To bude muset počkat. Carlisle si sedl z druhé strany, strčil do nějaké díry takový zvláštně vypadající malou krabičku a auto zapředlo. Na to se prostě dalo říct jenom: Wow! Za celou dobu jsem si ale nevšimla, že mě Carlisle propaluje pohledem.

„Bello, mohla by sis prosím tě zapnout pás?“ zeptal se mě. A já bohužel nevěděla, co po mně chce. Nevydržel to, nahnul se na mě, vytáhl kolem mě nějaký pás a zasunul ho do nějaké krabičky. Pořád jsem ho pozorovala a musela jsem vypadat jako úplný pitomec.

„Bello, děje se něco?“ nevydržel to a musel se zeptat. Rozhodla jsem se přiznat.

„Víš, já v životě v autě neseděla.“ Studem jsem se červenala až na zadku. V jeho tváři se mihlo pochopení.

„Ale jak?“

„Teleportujeme se,“ odpověděla jsem mu dřív, než stihl vyslovit celou otázku.

„Aha, tak to mi to budeš muset všechno jednou popsat. Už teď se těším,“ usmíval se, jak sluníčko na hnoji.

„Jestli chceš, tak ti můžu dát podrobný popis, co dělám a co se k čemu používá.“ Já jen na to vesele kývla. Sice to vypadalo dneska, že to bude ten nejsmutnější den, když jsem se loučila s rodinou, ale začíná být čím dál zajímavější. Carlisle se rozjel a všechno u toho popisoval. Já jen kulila očka a poslouchala jsem ho, jako kdyby mi šlo o život.

Dorazili jsme před Cullenovic vilu a zastavili. Cesta byla naprosto úžasná a už teď jsem se těšila na další. Carlisle mi otevřel dveře a já vystoupila z auta. Vedl mě ke dveřím vily a otevřel dveře. Vstoupila jsem dovnitř a hned na krku jsem měla Esme. Tiskla mě v náručí a vypadalo to, že mě umačká k smrti.

„Ech, Esme, nemůžu dýchat,“ vyblekotala jsem ze sebe.

„Jej, promiň mi to, zlatíčko.“ Uvolnila mě a podívala se na mě omluvně. Za ní už stál zbytek rodiny. Všichni byli zvědaví na nového člena rodiny. První se ke mně přihnala malá elfka a představila se jako Alice. Po ní se představila překrásná blondýna Rosalie a pak přišel Emmett. Byl opravdu velký a svalnatý, šel by z něj strach, kdyby se na mě neusmíval. Bohužel na ten úsměv trochu reagovala moje schopnost a mně zčernaly oči. Cítila jsem, že ji mám docela ještě pod kontrolou, ale bylo to jen tak tak. Snad ten další nebude ještě krásnější. Emmett uhnul a za ním stál krásný blonďák a tvářil se dost zvláštně. Připadalo mi, že snad cítí to samé jako já. Snažil se být milý a představil se jako Jasper. Nakonec se taky usmál. Jenže to já už šla do kolen a musela jsem vypadnout. Dalšího bych už zabila. S panikou v očích jsem se podívala na Carlislea a vyběhla před vilu. Snažila jsem se to rozdýchat, ale marně. Věděla jsem, že za mnou jde Carlisle. O to víc jsem se snažila. Pak jsem cítila, jak moje schopnost ustává. Věděla jsem, že dneska už dalšího bych nezvládla a doufala, že ten blonďák byl poslední. Otočila jsem se už v klidu na Carlislea. Koukal na mě se starostí, tak jsem první promluvila já.

„Doufám, že Jasper byl poslední,“ hlesla jsem.

„Ne, ještě jsi nepoznala Edwarda.“ Já jen protočila zoufalstvím oči.

„Promiň mi to, Carlisle, ale dneska bych ho už asi zabila. Přežije, když se s ním seznámím třeba až zítra?“ Carlisle se usmál a pověděl mi:

„Upřímně, já myslel, že nezvládneš ani Emmetta. Jsem na tebe pyšný.“ Já si jen oddychla.

„Víš, ono je lepší, když se setkáš s Edwardem později. Asi s tebou bude mít trochu problémy.“ Vyvalila jsem oči.

„Proč?“ zajímalo mě.

„Tvoje vůně mu připadal naprosto úžasná a bude mít problém, aby tě nezabil. Hned, jak si utekla, tak pro jistotu šli s Jasperem na lov. Jasperovi taky voníš sladce,“ dodal.

„Aha. Tak tohle soužití bude velmi zajímavé,“ podotkla jsem.

„Tak a teď pojď. Zbytek rodiny se těší na to, až tě pozná.“ A vyšli jsme zpět do vily.

Hans Zimmer

Německý skladatel, od kterého nejeden z vás bude znát jeho skladby. Ale dost často už jeho jméno ne. Je převážně autorem filmové hudby a byl oceněn Oscarem a několikrát cenou Grammy.

Podle mě, mezi jeho nejpovedenější kousky patří třeba hudba k Pirátům z Karibiku. A tady je několik mých oblíbených skladeb na jeho účet:  

Nepolíbená - 8. kapitola

Jak moc Bella pokročila s ovládáním její schopnosti? Bude se stěhovat ke Cullenům? 

8. kapitola

Holky po okukování Carlislea pomocí zrcadla osudu odešly a já měla konečně čas na sebe. Rozhodla jsem se kouknout na nějaký ten časopis. Vytáhla jsem je zpod postele a koukla na první strany. Bylo tam spoustu krásných fešáků, ale co mě zarazilo, bylo, že se moje schopnost nespustila. Zarazilo mě to, a tak jsem ji zkusila sama od sebe spustit - fungovala. Uklidnila jsem se a vypnula ji. Zakoukala jsem se znova do časopisů a nic. Nechápala jsem to. Najednou jsem jí ovládala podle sebe. Co se stalo? Co to zlomilo? Rozhodla jsem se zavolat Carlisleovi.

Hned jak telefon zazvonil, tak ho zvedl.

„Ahoj,“ promluvil na mě mile. Jsem ráda, že jsem ho poznala.

„Ahoj,“ vrátila jsem mu.

„Mám pro tebe dobrou zprávu,“ řekla jsem zvesela.

„Povídej,“ vyzval mě.

„Dneska jsem vzala časopisy od tebe a nic. Prostě mi oči nezčernaly. Najednou mě prostě moje schopnost poslouchá,“ blekotala jsem vesele do telefonu.

„Opravdu? To je zvláštní. Nic většinou nepřijde samo o sobě. Víš co? Tak se zítra sejdeme a zjistíme, co a jak.“ Trošku mi tou odpovědí spadl hřebínek, ale musela jsem souhlasit. Měl pravdu.

„Dobře, a kdy si na mě uděláš čas?“ netrpělivě jsem se ho zeptala.

„Hm, co třeba zítra dopoledne? Nemám službu a zbytek rodiny, kromě Esme, nebude doma.“

„Snad to nedopadne jako minule,“ hlesla jsem mu na to.

„Ne, ne, tentokrát to Alici řeknu dopředu.“ A já se mohla těšit na zítřek.

Další den:

Mířila jsem si to ke Cullenovic vile a přemýšlela, jak to asi dneska bude vypadat. Dorazila jsem ke dveřím a otevřela mi Esme. Nechápavě na mě koukala.

„Ahoj, kde máš auto?“ vypadlo z ní. A jeje, co jí mám říct.

„Nechala jsem ho trochu dál na lesní cestě. Chtěla jsem se projít.“ Nekoukala, tak jako kdyby mi to zbaštila, ale akorát přišel Carlisle, proto jsem se s tím nemusela zabývat.

„Ahoj,“ pozdravil mě. Já se tak vyhnula pohledu Esme.

„Ahoj,“ vrátila jsem mu.

„Jdeme na to?“ vybídl mě. Kývla jsem mu hlavou na souhlas a vstoupila dovnitř. Už zase mi při vstupu do obýváku utkvěl pohled na krásném křídle. Měla jsem chuť se k němu posadit a začít hrát. Připomnělo mi to, že jsem dlouho nehrála. Ano, taky hraji a měla jsem ty nejlepší učitele. Určitě je znáte. Patřili mezi ně třeba Bach, Beethoven a Mozart. Největší pošuk z nich byl Mozart. Skoro si trhal vlasy, když slyšel špatný tón. Hudbu zpočátku naprosto miloval, ale lidé mu jí znechutili. Byl to jeden z největší géniů, co se týče hudby. Chápala jsem jeho vášeň k hudbě. Když mě učil on, tak to bylo to nejkrásnější období. Pak mu ale úplně hráblo a moje mamka jeho duši musela zničit. Bylo mi ho líto, ale nebylo cesty zpět. Chtěl zabít totiž každého, kdo neměl hudební sluch, takže i mojí mamku. Prostě mu hráblo. Šla jsem dál za Carlislem do pracovny a myšlenkami jsem byla pořád někde jinde. Vzpomínala jsem na první setkání s Carlislem. Nemůžu uvěřit, že se mi stále věnuje. Od té doby, co mě léčí, jsem taková šťastnější. Jako kdyby se můj život vrátil do dětských let a já byla malá holčička. Nic mě netrápilo a stačil mi život na onom světě. Možná to bylo tím, že po dvou tisících letech jsem konečně měla svůj cíl. Ten byl naučit se ovládat a poznat časem lidský svět. Nebýt zavřená pořád doma a občas někam vyrazit. To chci toho tolik? Z mých myšlenek mě vyrušil Carlisle.

„Takže ty říkáš, že už svoji schopnost ovládáš?“ Já mu jen na to kývla a z baťohu vytáhla časopisy.

„Už je nebudu potřebovat. Děkuji.“ On mi výměnou za ně podával jiné. Nechápala jsem to. Vzala jsem si je od něho a koukla na obálku časopisu. Byl na ní nahý muž a stálo mu tam snad úplně všechno. Studem jsem polkla a zčervenala snad i na zadku, ale moje oči nezčernaly. Měla jsem svoji schopnost pod kontrolou. Carlisle zajásal.

„Takže jsme pokročili!“ Byla v jeho hlase slyšet radost a já jsem byla taky šťastná.

„Ty časopisy teda potřebovat nebudeme.“ Vytrhl mi je z ruky. Škoda, a já do nich chtěla nahlédnout více. Asi si budu muset taky takové pořídit, když už teď mé hormony nezabíjí okolí. Někdy se ho zeptám, kde je sehnal.

„A jak budeme pokračovat dál?“ Byla jsem zvědavá na další postup. Chvíli se tvářil zamyšleně, ale pak spustil.

„Víš, mluvil jsem o tom s Esme a usoudili jsme, že by bylo nejlepší, kdyby ses na nějakou dobu nastěhovala k nám. Poznala bys zbytek rodiny a až by ses začala lépe vedle nich ovládat, mohla bys začít chodit do školy s našimi dětmi. Určitě by ti pomáhaly.“ Tak na tohle jsem byla schopná jen otevřít pusu. To myslí vážně. Věří mi natolik, že si mě pustí do rodiny? Nechci nikoho z jeho rodiny ohrožovat. A co pak ty lidi ve škole? Zbláznil se? Vypadá to tak. Musel vidět můj vyděšený výraz.

„Neboj se, všemu dáme čas. Z mé rodiny nikoho jen tak nezabiješ. Jsou to upíři a do školy tě pošleme, až si budu opravdu jistý, že se plně ovládáš. Tak co ty na to?“ ptal se mě na můj názor a já o jeho nabídce začínala uvažovat.

„Ale já vaši rodinu nechci otravovat. Už tak dost otravuji tebe,“ řekla jsem mu své důvody.

„Neboj, otravovat nebudeš. Děti budou rády, že přibude někdo nový a Esme a já už tě teď bereme jako dceru. Budeme šťastní, když naši nabídku přijmeš.“ Tímto proslovem mi vehnal slzy do očí. Oni mě berou jako svoji vlastní dceru. To je tak krásné. Carlisle přišel ke mně a podal mi kapesník.

„Promiň, ale takhle se nikdy ke mně nikdo nechoval. Moc vám za to děkuji a moc ráda se nastěhuji. Myslím, že doma s tím problém nebudu mít.“ Smrkla jsem hned potom do kapesníku. V Carlisleovi tváři bylo vidět, že je šťastný. Dávalo mi to pocit, že mě tu opravdu chce mít.

„Takže, zítra si dones věci a já tě představím rodině. Esme už ti jela zařizovat pokoj,“ usmíval se na mě.

„Rodině ale neprozradíme, že si polobohyně smrti. Neva?“ Díval se na mě váhavě.

„Ne, bude to lepší, ale co jim řekneme?“

„Řeknu jim, že máš talent vysávání života, a že se ho učíš ovládat. Tím se vysvětlí, proč nechodíš mezi lidi. Prostě jim řekneme polopravdu. Nemají tušení o tom, že bohové opravdu existují.“ Koukala jsem na něj chápavě.

„Jinak dneska už budeme končit, ať se na zítřek můžeš připravit a sbalit.“ Zvedla jsem se ze židle, rozloučila se s ním a pádila domů balit.

Madagaskar 3

Malované filmy nejsou jen pro děti a toto tvrzení vám může potvrdit jakékoliv složení večerního promítání filmu. Já osobně animované filmy naprosto miluji a tento jsem si absolutně nemohla nechat ujít.

Někteří z vás shlédli první díl, druhý díl a třeba se na třetí taky chystají. A předem mohu doporučit, ačkoliv jsem se trochu bála, že po nezapomenutelném druhém dílu, bude minimálně těžké udržet laťku, byla jsem příjemně překvapena. Děj byl živý a film mi nejednou vytvořil úsměv na rtech. A pokud neočekáváte nic extra, budete spokojeni.

Takže těm z vás, kdo cestu Madagaskaru začali, doporučuji jim ji dokončit.

Nepolíbená - 7.kapitola

Kde sehnat pár hot obrázků pro ženy v rodině Cullenových? 

7. kapitola
Holky po okukování Carlislea pomocí zrcadla osudu odešly a já měla konečně čas na sebe. Rozhodla jsem se kouknout na nějaký ten časopis. Vytáhla jsem je zpod postele a koukla na první strany. Bylo tam spoustu krásných fešáků. Ale co mě zarazilo, bylo, že se moje schopnost nespustila. Překvapilo mě to, a tak jsem ji zkusila sama od sebe spustit. Fungovala. Uklidnila jsem se a vypnula ji. Zakoukala jsem se znova do časopisů. A nic. Nechápala jsem to. Najednou jsem jí ovládala podle sebe. Co se stalo? Co to zlomilo? Rozhodla jsem se zavolat Carlisleovi.



Mezitím, Carlisle:

Pořád jsem musel myslet na Bellu. Tak moc jsem jí chtěl pomoct. Když přišla první den, viděl jsem v jejích očích zoufalství. Bylo na ní vidět, že v její podstatě převládá lidská stránka. Pokaždé, když za mnou přišel někdo s tím, že chce pomoci, měl jsem nutkání pro něj udělat první a poslední. Jenže u Belly jsem byl do jejího léčení zažraný až moc. Esme se na mě v posledních dnech tvářila, jako kdyby mě chtěla sežrat za to, že se jí nevěnuji a že jsem myšlenkami úplně mimo. Nevím, čím mě Bella zaujala, ale cítil jsem, že jí neberu jako obyčejnou pacientku. Spíš jsem jí bral jako jednu ze svých dcer. Zajímavá ironie. Považovat dceru ženy, kterou naprosto nenávidím, za svou dceru. Bella vypadá jako bezbranná holčička, hledající své místo v životě a několik set let ho nemůže najít. Pomůžu jí? Najde ho? Na tyto otázky jsem neznal odpověď. Hlavní problém, který mě v posledních dnech tížil, bylo sehnání dalšího materiálu pro zlepšování Bellina sebeovládání. Nechtělo se mi někam do trafiky. Prodavačce by totiž vypadly asi oči z ďůlků, a pak by se mohla z toho složit a potom ještě po celém Forks začít vyřvávat, že jsem změnil orientaci a že jsem na kluky. Tak kde zatraceně sehnat nějaký časopis pro ženy, jako je Playboy pro muže? Esme jsem se nechtěl ptát. Ta určitě nic takového nemá. Pak jsem se zamyslel a rozhodl, co já vím, jak si moje žena krátí čas, když jsem v práci? Ležela mi akorát v náručí.

„Esme?“ začal jsem opatrně.

„Ano, miláčku?“ otočila se na mě a provrtávala mě pohledem. To mi moc nepomáhalo.

„Víš, chtěl bych se tě zeptat, jestli nemáš jeden z těch hanbatých časopisů pro ženy?“ vybalil jsem to na ní hned. Šel jsem přímo k věci. Nechtělo se mi to moc rozebírat.

„Myslíš něco jako ženský Playboy?“ zeptala se nedůvěřivě. Já jí na to jenom kývnul.

„Ne, to nevlastním. Sbírá je Rosalie,“ řekla mi pro mě důležitou informaci.

„Chceš je na léčení Belly?“ zeptala se mě se samozřejmostí v hlase.

„Ano. Jsem rád, že ti to došlo. Měl jsem strach, abys nenadávala, že se ze mě stává bisexuál,“ uchichtl jsem se. Esme se tomu jen uculila. Byla tak rozkošná, když se culila. Nejradši bych jí celou zlíbal. Všimla si toho a naklonila se, abychom mohli spojit naše rty. Líbat ji mě nikdy nepřestane bavit. Je to naprosto úžasný pocit. Dotýkat se, milovat se s někým, kdo je vaší druhou polovičkou. Obětoval bych pro ni naprosto všechno. Lituji svého syna Edwarda, že nikoho takového nemá. Snad jednou potká tu pravou. Ať je to, kdo je to.



O pár hodin později, Carlisle:

Esme šla malovat návrh jednoho domu a já se vydal za Rosalií. Věděl jsem, že je sama v pokoji. Zaťukal jsem a slyšel pozvání, abych šel dovnitř. Vstoupil jsem a rozhlédl se po pokoji. Pokoj spíše vypadal jako chlapecký, ale znal jsem Rose. Ta svého miláčka Emmetta podporovala ve výzdobě pokoje. Milovala ho tolik, že mu neuměl téměř v ničem říci ne.

„Ahoj,“ řekl jsem trochu s nervozitou v hlase. Nedůvěřivě se na mě podívala. Připadal jsem si jako malé děcko.

„Ahoj, co bys rád?“ Hned poznala, že něco chci. Aby ne. Moc často za ní nechodím. Měl bych se polepšit.

„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys mi nepůjčila nějaký časopis pro ženy, jako je Playboy pro muže?“ Koukala na mě nevěřícně. Asi uvažovala o tom, že si z ní utahuju.

„Potřebuji to pro moji pacientku. Vrátím ti ho.“ Bylo na ní vidět, že si oddechla. Zvedla se, obešla postel a začala se pod ní hrabat. Chvíli šátrala a pak vyhodila tři časopisy. Pak mi je podala.

„Opatrně, mám je ráda. Vrátit!“

„Děkuji.“ Odešel jsem z pokoje. Radši jsem se ani nedíval na titulní strany. Mohlo by se mi z toho udělat šoufl. Odnesl jsem je k sobě do pracovny a sedl si do křesla. Chvíli jsem přemýšlel a v tu chvíli se rozezněl můj telefon. Byla to Bella. Neváhal jsem a telefon zvedl:

„Ahoj,“ pozdravil jsem.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 9. kapitola

Ano nebo ne? 

9. kapitola

„Megan, děje se něco?“ Vešel do komnaty král a já vytušila, že je všemu rozhodování konec. Buď teď nebo nikdy! Vstala jsem rozhodně a podívala se na Chrise.

„Budu ráda, když budeš u obřadu,“ sdělila jsem mu jasně a dala najevo tak, jak jsem se rozhodla. Sice jsem ho kdysi milovala, ale nyní situace byla jiná. Jistou náklonost jsem cítila i k Samuelovi a chtěla jsem jí dát šanci.

„Dobře, ale už mi nikdy nedávej za vinu, až budeš nešťastná, že jsem ti nenabízel jiné varianty,“ ohradil se na mě a s tím odešel. Král ho sledoval a sjel mě pohledem. Muselo mu být jasné, o co jde. Nebyl hlupák.

„Nabídka útěku?“ zeptal se s vážnou tváří a já přikývla. „Jestli chcete, běžte,“ nabídl mi a já asi poprvé v životě vybouchla:

„Ne a jdeme!“ zavrčela jsem na něj. Pak už neváhal ani minutu a nabídl mi rámě. Za hudby varhan mě dovedl před Samuela a raději urychleně předal. Asi byl rád, že na něj nevrčím. Když mě předal, Samuel mi pošeptal:

„Co jste mu provedla?“ podivil se, protože král se celou dobu doprovodu choval naprosto nejistě.

„Ale co by. Vyzíval mě k tomu, abych vzala nohy na ramena,“ odpověděla jsem mu a cítila jsem, jak trochu ztuhl.

„To byste mě v tom nechala samotného?“ zjišťoval a já viděla, jak je najednou trochu rozhozený. Že by něco podobného ode mě vůbec nečekal? Takovou ve mně měl důvěru?

„Co by mi jiného zbývalo?“ odpověděla jsem mu s dalším krokem.

„Třeba to, že byste mi mohla dát několik hodin předem vědět, co a jak, abych tu nestál jako pitomec,“ poznamenal a já se jeho poznámce potichu zasmála. Partnerství nadevše.

„Ale ještě před několika minutami jsem neváhala vůbec,“ sdělila jsem mu a nekráčet pár metrů před oltářem, všechno mu prostě vyklopím. Jenže teď na to nebyl čas. Čekalo mě mu říct ano.

„A co vás tedy tolik rozhodilo?“ ptal se s dalším krokem zvědavě vůbec nevnímající, že každý, kdo může, šponuje uši, co to jde, jen aby zaslechl, o čem si povídáme.

„Kamarád z dětství,“ odpověděla jsem mu. Jenže on se v tom mínil rýpat dál, a když jsem to viděla, raději jsem to rychle dovysvětlila.

„Láska z dětství, která pominula,“ svěřila jsem se v rychlosti a doufala, že nyní to více rozebírat nebude.

„Jste si tím jistá?“ ujišťoval se po chvíli ticha.

„Už se víc neptejte nebo budou lítat blesky,“ umlčela jsem ho slovy a na důkaz, že to všechno myslím vážně trochu přikrčila obočí, ačkoliv jsem netušila, zda mu tím spíše nejsem pro smích.

„Stejně si o tom potom promluvíme,“ stál si za svým a já předstoupila před kněze.

„Ale to už bude fuk,“ vrátila jsem mu a otočila se na kněze, který nás trochu vykolejený poslouchal:

„Tak to můžeme vyřešit teď,“ opáčil a já trochu ztuhla, protože nás pozoroval celý sál.

„To můžeme odložit,“ odsekla jsem mu.

„Jste si teda jistá, že si mě chcete vzít,“ ujišťoval se a s vážným výrazem mě sledoval.

„Ano,“ odpověděla jsem sebejistě. Potom se otočil na kněze i on a poručil:

„Můžete začít.“

…

A bylo to za mnou. Jedno jediné slovíčko nás svázalo nadosmrti. Mohlo to být na dlouho, ale možná jen na chvíli. Člověk nikdy nemohl tušit, co nás potká. Seděla jsem na hostině vedle Samuela, obklopená neustále se střídajícími gratulanty, snažící se pobrat každého, kdo mi je představen.

„Buďte v klidu. Časem se ty jména poddají,“ uklidňoval mě, když viděl, jak zoufale se tvářím, jakmile odešla další skupinka lidí a já se snažím zapamatovat alespoň jedno jediné jméno.

„Takže jsi to udělala,“ zazněl za mými zády hlas mě známý. Počkala jsem si, až ke mně přistoupí, abych na něj viděla a pořádně si ho prohlédla. Před tím v tom zmatku jsem nestihla zaznamenat všechny změny, jež u něj proběhly. Trochu v obličeji zestárl, ale jinak kromě drahého oblečení, které měl na sobě, se na něm nic nezměnilo. Pořád měl ty roštácké oči, plné nevypočitatelnosti. Jeho poznámku jsem elegantně pominula a představila ho Samuelovi:

„Chrisi, tohle je můj manžel Samuel. Samueli, tohle je můj přítel z dětství,“ představila jsem je a sledovala, jak se oba jako ostříž měří. U Chrise jsem jeho postoj trochu chápala, ale vůbec jsem netušila, o co šlo Samuelovi. Vždyť jsem byla jeho a to už se nedalo změnit.

„Nebudu Vám lhát. Moc rád vás nepoznávám.“

„Chrisi,“ okřikla jsem ho potichu.

„Nediv se mi. Podělal jsem to. Nikdy jsem tě neměl pustit z dohledu. Sice ses pro tuhle cestu osudu nakonec rozhodla sama, ale to neznamená, že jí musíš stále jít. A jedno ti řeknu. Až přijde čas, kdy tohle nebudeš chtít, pokusím se ti vyhovět. Ať mě to stojí, co mě to stojí. Jsem tvým dlužníkem. A navždycky budu.“ Potom se odebral a odešel ven z místnosti. Já se trochu zarmouceně otočila na Samuela:

„Omlouvám se.“

„Není za co. Aspoň vím, že existuje někdo, kdo se opováží mi dát přes držku, pokud se k vám nebudu chovat slušně. Princ neprinc,“ pronesl s humorem a já byla celkem ráda za jeho postoj. Ale to nebylo to, co mě momentálně trápilo. Byla jsem nervózní a doslova ze všeho. Dneska mě čekalo sblížení se Samem a to dost intimní. Měla jsem strach, že udělám něco trapného, nezachovám se správně a vše pokazím. Už večer jsme měli spát ve společné posteli a ani přes všechny rady všech okolo jsem si nebyla jistá, jestli něco nepokazím. Ačkoliv Samuel vypadal naprosto v pohodě, občas jsem zahlédla, že si mě nervózně prohlíží a uvažovala nad tím, zda se potýká se stejnými problémy jako já. Netušila jsem a uprostřed oslav jsem s tím nemínila začínat. Nebyla vhodná doba.

…

A bylo to tu. U stolu mi únavou začala padat hlava a Samuel mě vybídl, abychom šli spát. Musela jsem souhlasit, protože jsem cítila, že už dlouho být vzhůru nevydržím. I když se mi nechtělo, byla jsem prostě smířená s tím, že do té ložnice po jeho boku budu muset vstoupit. Rozloučili jsme se a vydali se do společných místností. Annie moje věci během dne přestěhovala a instruovala mě u oblíkání do svatebních šatů, kde co najdu, aby mi ulehčila v tomto směru situaci. Sice jsem nechápala proč, protože jsem měla spodničku na sobě a neočekávala jsem, že bych se měla cpát do dalších šatů během několika dalších hodin, ale zaměstnávala tak moje myšlenky natolik, že pochyby jsem každou minutou odkládala.

Samuel mě dovedl ke správným dveřím, otevřel je a vybídl mě, abych vstoupila. Další krok jsem udělala trochu nejistě a rozhlédla se po komnatách. Všude po stěnách svítili zapálené svíce a místností se míhaly různé stíny. Jakmile jsem skončila s obhlídkou nového zázemí na několik dalších let, zastavila jsem pohledem na Samuelovi. Stál ode mě několik metrů a prohlížel si mě. Dostávali jsme se do fáze, kdy se mělo stát to, kvůli čemu jsme se vzali. Tiše jsem zabloudila do jeho očí a sledovala jejich hloubku, doufajíc že to bude on, kdo započne první krok. Protože já na to momentálně odvahu neměla.

Nepolíbená - 6. kapitola

Anděl s bronzovými vlasy.

6. kapitola

Mé sny se dneska točily kolem fešáků z časopisů, doufám, že když jsem spala, že nikdo živý, koho bych zabila, kolem mě nebyl. Takhle dlouho jsem se dobře nevyspala ani nepamatuji. Mířila jsem si to na snídani, ale tam už nikdo nebyl. Asi jsem spala déle než normálně, nasnídala jsem se sama a pak se vydala za Kerbem. Ten bude mít radost, že mě vidí, ale asi mu sklapne, až zjistí, co s ním mám v plánu. Toho budu určitě nahánět po celém hradě. Kerb totiž nemá rád vodu. Asi se málo koupal, když byl malý, protože někteří psi zase vodu milují. Kvůli němu jsem si na sebe vzala staré tepláky a tričko. Stejně budu mokrá od hlavy až k patě. Do koupelny jsem si připravila sadu kartáčků, past a šampón na psy s vanilkovou vůní. Ať mi potom hezky voní. Vyšla jsem z koupelny a Kerba si zavolala. Když slyšel, že ho volám, po celém hradě se ozýval nadšený dusot jeho tlap. Dorazil s vrtícím ocasem ke mně. Bylo na něm vidět, že má velkou radost. A proto jsem ho začala drbat. Teda ten smrděl. Nenápadně jsem ho posouvala do koupelny. Bohužel je chytřejší než bych čekala, a celá situace mu došla. Najednou si to pelášil ke mně pod postel a mě nezbývalo nic jiného, než ho jít přemlouvat:

„Kerbíku, přece nebudeš srab!“ Jako odpověď mi bylo jeho zakňučení. Věděla jsem, že to nebude hračka. Proto jsem si připravila záložní plán.

„Kerbíku, když se necháš vykoupat, můžeš dneska se mnou spát v posteli,“ řekla jsem mu něžným hlasem. Když bude čistý, nebude mi to vadit. Slyšela jsem, jak se začíná hrabat zpod postele. Vylezl a zmučeně se na mě zadíval, jestli to opravdu myslím vážně. Já byla neústupná. Otevřela jsem dveře od koupelny a pustila ho dovnitř. Nechala ho skočit do vany a pustila vodu. Když padly první kapky k zemi, lekl se a jednou z jeho hlav mě srazil pod sprchu. Přesně tak, jak se dalo očekávat, jsem byla hned mokrá. Zakroutila jsem hlavou a pomalu ho namočila teplou vodou. Když cítil, že je voda teplá, uvolnil se a nechal se i v klidu namydlit. To by ale nebyl on, aby se najednou neoklepal. Stála jsem tam vedle něj a má trpělivost docházela ke krajním mezím. V hlavě jsem si opakovala jen jedno: „Je to můj mazlíček, mám ho ráda. Nezabiju ho.“ Opravdu se mi povedlo uklidnit a nezabít ho. Měla jsem z toho ohromnou radost. Tak jsem se rozhodla Kerbovi ještě vyčistit ty jeho tlamy. Hrozně mu z nich táhlo. Postupně jsem mu každou tlamu zvlášť vydrhla, a pak ho naposled celého opláchla. Znovu se oklepal, ale to už mi bylo fuk. Vytáhla jsem ho z vany a začala ho sušit. Sušila jsem ho ručníkem. To si náramně užíval a vrněl u toho jako kočka. Potom jsem vytáhla fén. Koukal na mě nevěřícně, a když jsem ho pustila, začal couvat dozadu a štěkal po něm. Srab jeden!

„Neboj se, fén vypouští jen teplý vzduch. Koukej.“ A já si začala fénovat vlasy a dělala, jak mi je to příjemné. Jakmile viděl, že mi to nic nedělá, přišel ke mně a nechal se vyfénovat.

Mytím Kerba jsem zaflákala většinu dne, a tak když jsme vylezli z koupelny, Kerb si to mířil rovnou ke mně do postele. Já jsem si došla pro něco k jídlu a vlezla jsem si k němu. Bylo příjemné, jak voní po vanilce, tak jsem ho za odměnu drbala. Uvažovala jsem o tom, že dneska bych mohla ještě trénovat svou schopnost. Ale jen co jsem si sedla ke Kerbovi do postele, někdo zaťukal.

„Dále!“ odpověděla jsem na ťukání. Do dveří se nacpaly tři sudičky smrti. Všechny tři jsou si hodně podobné. Jsou všechny černovlasé a mají bílé věštecké oči. Která je která rozpoznáte jedině podle tloušťky a výšky. Nejvyšší z nich je Klóthó, o trochu nižší a baculatější je Lachesis a nejmenší je Atropos. Usmívaly se na mě ode dveří a čekaly, až je vyzvu, aby šly ke mně.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ně.

„Čauky,“ pozdravily mě všechny tři najednou a přihopkaly k posteli. Trochu jsem postrčila Kerba, aby si měly kam sednout.

„Jé, ten voní,“ pochválila Lachesis.

„Hm, po vanilce,“ přitakala Klóthó.

„Takže ho můžu podrbat bez toho, abych pak od něj celá smrděla?“ zeptala se Atropos.

„Jasně, akorát jsem ho vykoupala, podrbejte ho za to, že byl hodný psíček a nechal se vykoupat. Třeba si to pak bude pamatovat a nechá se příště vykoupat znova.“ Kerbes mezi námi ležel a užíval si naše drbání. Takové pozornosti se mu dlouho nedostávalo, pořádně si to užíval.

„Jak se, děvčata, vlastně máte? Dlouho jste tu nebyly. Máte hodně práce?“

„Jo, máme toho nad hlavu, ale udělaly jsme si dneska chvilku volna. Ještě do toho nás přišel otravovat tvůj bratr,“ stěžovala si Atropos.

„Já mu říkala, ať vás nechá na pokoji. Omlouvám se za něj,“ hodila jsem na ně omluvný výraz.

„Ty si s tím, Bello, nelámej hlavu, za nic nemůžeš. Tebe vždycky budeme mít rády.“ S těmito slovy mě objaly. Jsou to ty nejlepší kamarádky, které jsem kdy potkala.

„Ale přišly jsme tě napomenout, že si za námi dlouho nebyla,“ zaškaredila se ze srandy Atropos. Celá ona, nejmenší, vždy tvářící se nejdůležitěji. Kdyby jí člověk potkal, tak by jí měl za pěkné pískle a nikdy by jí nepřiřkl pozici jako střihačce nitě. To ona může ukončit ze vteřiny na vteřinu váš život.

„Omlouvám se, ale snažím se naučit ovládat svojí schopnost, proto jsem vás v posledních dnech nenavštívila.“ Lachesis se na mě nechápavě zadívala a pak řekla:

„Jakože se naučíš ovládat tvou schopnost, a pak bys mohla žít mezi lidmi? Doufám, že bys potom chodila často domů na návštěvu.“

„Není to tak jednoduché. Vůbec mi to nejde...“ Zesmutněla jsem.

„To zvládneš. A snad konečně budeš šťastná. Vidíme na tobě, že více tě ovládá tvá lidská stránka, než ta božská,“ pověděla mi Lachesis a zbylé dvě jen kývaly hlavou.

„Pomáhá ti někdo?“ zvědavě se zeptala Atropos.

„Jeden vegetariánskej upíří doktor.“ Holky vyvalily oči.

„Jakože za ním chodíš do lidského světa?“

„Ano, je hodně milý a chytrý a minimálně jedna z vás by řekla, že je kus,“ usmívala jsem se přitom na ně.

„Tak toho musíme vidět,“ řekla Lachesis a vytáhla ze sukně zrcadlo osudu.

„Mysli na něj a zrcadlo ho nám z tvých myšlenek najde a ukáže, co dělá,“ poručila mi Klóthó. A tak jsem na něj myslela. V zrcadle se objevil někde na skále a holky jen zalapaly po dechu.

„Ten je naprosto úžasný! A tos ho nezabila?“ zeptala se Lachesis. Já jen zakroutila hlavou.

„To je dobře,“ odpověděla Klóthó. Ale v obrazu se kromě Carlisla objevil ještě jeden mladík, a ten byl naprosto překrásnej. Vypadal jako anděl s bronzovými vlasy. Mé oči ztmavly. Cítila jsem, jak moje schopnost sílí. Ještěže holky nemůžu zabít. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem pocit, že toho mladíka musím poznat. Něco mě k němu nesmírně táhlo a já nevěděla co. Ať mě to stojí, co to stojí. Musím se naučit svou schopnost ovládat. Jinak se s ním nikdy nesetkám.