Nepolíbená - 2. kapitola

Velký zlý pes Kerberos? Kde se tam vzal?

2. kapitola

„Ségra, vstávej,“ budil mě Tony.

„Co chceš, nech mě spát,“ odsekla jsem mu.

„Dneska jdeme za tím doktorem,“ připomněl mi.

„To počká. Počkalo to přes dva tisíce let, nech mě dospat,“ znovu jsem mu odsekla.

„Jak chceš. Kerbe!“ zavolal.

„Néééé.“ Jakmile zavolal jeho jméno, už jsem byla téměř na nohách, ale byla jsem pomalá. Přímo na mě se hnal velký trojhlavý pes. No prostě Kerberos. Doběhl ke mně do pokoje a skočil. Jako vždy si neodpustil olízat mě od shora dolů. Bože! Taky by mu mohl někdo občas vyčistit zuby. Ten smrad z pusy je šílený. Jedna hlava by se odstrkovat dala, ale tři? To je prostě moc. Tomu se neubráníte.

„Dobře, Kerbe! To by stačilo,“ odsekla jsem. Neposlechl.

„Tak dost!“ zařvala jsem. Kerb se leknul, se staženým ocasem utekl a schoval se za pohovku. Přesně tohle jsem nechtěla. Teď mu budu muset vysvětlit, že vlastně nic neprovedl a drbat ho za odměnu za ušima. Teď jsem litovala toho, že nemám šest rukou. Zvedla jsem se a mířila ke Kerbovi. Kňučel, jak malé štěně. Jak tenhle obr může mít ze mě strach? To asi nikdy nepochopím. Mamka měla dlouhou dobu problém s odváděním duší na onen svět, proto vytvořila Kerba, aby jejich příchod urychlil, ale co se narodil Tony a posílá všem duším pocit smíření, Kerb není potřeba a stal se domácím mazlíčkem. Nemůžete tomu uvěřit? Já zpočátku taky nemohla, ale stalo se tak. Máme za mazlíčka stejně velkého psa, jako jsem já s třemi hlavami a do toho mu z každé pusy hrozně smrdí. Prostě mazel, jak má být. Když Tony viděl, že musím ještě uklidnit Kerba, odporoučel se s tím, že na mě s mamkou počkají na snídani. Kerb mi za půl hoďky odpustil, a já se mohla jít sprchnout. Zastavila jsem se až u skříně. Co si mám zatraceně na sebe vzít na návštěvu doktora? Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem si vzala tmavě modré džíny s bílým tričkem a mikinu s kapucí, abych si v nemocnici ztížila výhled a někoho nezabila.

Došla jsem do jídelny, kde na mě čekal bratr s mamkou. Přisedla jsem si ke stolu a dala si lupínky s mlékem. Jakmile jsem se pustila do jídla, mamka spustila:

„Takže, Bello, jakmile dojíš, vyrazíme na cestu.“

„Cože? A já s vámi nepojedu?!“ ozval se Tony. Mamka na něj upřela svůj zrak a odpověděla mu:

„Není to nutné.“

„Ale mami, vždyť jsem to vymyslel. No tak, ségra, přece potřebuješ oporu,“ otočil se na mě. On by byl fakt perfektní opora, s ním po boku bych pozabíjela půlku špitálu. Už jen představa, že musím mezi lidi, mě děsila. V noci jsem kvůli tomu moc nespala. Jsem dcera Smrti, a i tak mám výčitky svědomí, když někoho zabiji. Proč jen nejsem bezcitná mrcha, které by bylo všechno úplně jedno, a projevuje se u mě povětšinou z větší části ta lidská část? Život je o to pro mě těžší.

„Ségra, to mi přece neuděláš,“ házel na mě smutné oči. Ale já věděla, jaké má vedlejší úmysly. Měl v plánu sbalit nějakou sestřičku a užít si s ní. To mu neprojde.

„Ne, jen bys chtěl balit sestřičky!“ štěkla jsem na něj.

„Dopřej mi to, když ani jedna z vás nemůže mít sex bez toho, aby dotyčného člověka zabila. Někdo to v rodině za vás dohánět musí.“ V tu chvíli jsme se ani jedna s mámou neudržely a během chvilky bylo po něm. Stihl říct jenom:

„A jejej.“

„To to dneska začíná,“ ušklíbla jsem se.

„Může si za to sám,“ dodala na obhajobu mamka a já se začala smát. Nevydržela se nesmát a přidala se ke mně. Po chvíli jen dodala.

„Myslím, že je rozhodnuto. Jedeme bez Tonyho.“ Zvedla se, vzala bratra do náručí a odnesla ho k němu do pokoje. Oživení mu trvá o trochu déle, než mně. Něco kolem tří až čtyř hodin. Mě to trvá hodinu až dvě. Záleží na tom, jaký druh zabití to je. Já mezitím dojedla a šla si pro zbytek věcí. S mamkou jsme se sešly u Brány smrti. Stráž nám otevřela dveře do lidského světa. Dostat se na onen svět je jednoduché, ale dostat se zpět už ne. Abyste se dostali do lidského světa bez znovuzrození, musíte projít branou smrti zpět. Bránu hlídá stráž vypadající jako upíři. Jsou to bytosti bez duše. Fungují skoro jako roboti. Tím, že nemají duši, je jejich tělo jako z kamene, a ničím se nemusí živit. Jsou nemilosrdní a jediného, koho jsou ochotni pustit zpět do lidského světa, je moje matka a osoby, které jí doprovázejí. I kdybych k bráně přišla sama já, na lidský svět mě nepustí. Prošly jsme branou a objevily jsme se někde v lese. Pravděpodobně někde blízko nemocnice. Brána totiž funguje jako portál. Mamka mě vedla lesem. Během chvíle jsem zaslechla auta na silnici. Po sto metrech jsem z dálky uviděla nemocnici. Zastavila jsem se. Nasadila si kapuci. Párkrát jsem se nadechla a vydechla a vyšla jsem po boku své matky vstříc novému osudu.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 7. kapitola

Milovat znamená pochopit, že druhý milovat nemusí.

7. kapitola

Když jsem v prvním momentě zaútočila na jeho mysl, trochu jsem zazmatkovala, protože jsem viděla, že je velmi opevněná. Ale očitý vjem byl jen iluze. Jakmile jsem na něj zaútočila, jeho zeď se začala bořit a během další vteřiny, jsem byla v jeho hlavě. Hned mě zahltila jeho vzpomínka na den, kdy na něj někdo zaútočil a on čelil smrti. Urychleně jsem se dostala z jeho hlavy a vzpomínku rozdýchávala.

„Promiň,“ ozvalo se od něho.

„Ne, to je dobré,“ uklidňovala jsem ho. „Jen jsem nečekala zrovna tohle,“ svěřila jsem se. „To je to, co vás děsí ve spaní?“ zeptala jsem se drze. „Vlastní smrt?“ dodávala jsem.

„Ano,“ přiznal se. „Zatím jsem tu po sobě nenechal žádný odkaz,“ vysvětlil mi.

„Aha,“ ozvala jsem se.

„Vás nic takového netíží?“ zjišťoval a já celá zčervenala. „Nemusíte mi to říkat, pokud nechcete,“ uklidňoval mě.

„Jen se bojím, že si o mně budete myslet, že jsem povrchní,“ poznamenala jsem a celá rudá se koukala na zem.

„No, jestli vás třeba trápí, že mě neokouzlíte ve svatebních šatech, pak vás za povrchní považovat budu,“ dělal si srandu a já celá zkoprněla. Když viděl, jak reaguji, začal se smát.

„Jako opravdu?“ bavil se na můj účet.

„Ne, jde jen o něco podobného,“ pošeptala jsem stydlivě, jenže on to slyšel.

„Tak teď asi puknu zvědavostí, jestli mě nezasvětíte do vašich nočních můr,“ začal mě zlobit “, nenechávám vás odejít.“ První jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla, že bych měla vyměnit tajemství za tajemství.

„Bojím se, že nedojdu bez úrazu k oltáři,“ zamumlala jsem a doufala, že mým slovům nebylo moc rozumět.

„To nechápu,“ ozvalo se od něj a mně nezbývalo nic jiného než to vysvětlit.

„Podpatky a těžké šaty. Vůbec se v tom nedá chodit. Nechápu, jak všechny ty ženy přede mnou to zvládly. Radši bych bojovala se stovkou mužů, než bych někomu ukázala, že nejsem schopná dojít k oltáři,“ vysvětlila jsem mu a on se zamračeně díval.

„Tohle není vůbec povrchní,“ poznamenal. „A všechny ženy se s tím popraly úspěšně, protože měly někoho, kdo jim pomáhal. Svého otce,“ poukázal na fakta.

„No, moje rodina je daleko a určitě to sem nestihnou. A ani nechtějí,“ svěřila jsem se a uvědomila si, že jsem poukázala na další ze svých tajemství. Viděl, jak jsem znejistěla a zachoval se velmi taktně. Nebyli nadšení z toho, jakou cestou jsem se vydala.

„Pokud mi nechcete říci dnes o vaší rodině, nebudu se dále vyptávat. Ale teď budeme muset nejprve vyřešit váš malý problém,“ sdělil mi trochu zamyšleně a já se divila tomu, jak moc je v tomto ohledu milý.

„Co kdybych poprosil mého otce, aby vás odvedl k oltáři?“ vypustil najednou z úst.

„No, nevím,“ váhala jsem.

„Udělá to rád,“ ujišťoval mě a já se stále rozhodovala. „Poprosím ho o to,“ nabídl mi.

„Měla bych se ho zeptat sama,“ zkonstatovala jsem a podívala se mu do očí.

„Ale já mám k němu blíž a vím, co od něj čekat,“ podotkl a na chvíli se odmlčel. „Mohli bychom za ním jít společně,“ navrhl a já mu byla vděčná za jeho nabídku. Kývla jsem mu na souhlas. „Půjdeme hned, dokud se ho všichni bojí vyrušovat, kvůli včerejšímu večeru,“ dovysvětlil a já si dokázala představit, že jeho noc asi vypadala dost podobně. Jen by mě zajímalo, co zajímavého se Samuel dozvěděl od mužské části populace. Jednou to z něj budu muset dostat. S jeho pomocí jsem se zvedla a následovala jej za jeho otcem. Náš první společný cíl a zároveň záchrana před rozmáznutím před všemi z království.

Samuel bez jakéhokoliv zaváhání došel ke králově komnatě a zaťukal. Nedal mi ani možnost zaváhat, zda je jeho návrh ten správný. Nepočkal na výzvu a do komnaty vstoupil. Král seděl v křesle u okna a měl zavřené oči.

„Copak potřebuješ, Same?“ začal a já byla překvapená, jak rychle jej rozeznal. Asi ho moc lidí bez vyzvání nenavštěvovalo.

„Ahoj, tati, jak ti je?“ začal naprosto neformálně a já najednou chápala, v čem jsou s Annie sourozenci. Jen na první pohled to nerozpoznáte. Mezi sebou v rodině se k sobě chovali důvěrně, ale na veřejnosti studeně. V celé rodině se nacházeli velmi dobří herci a dokázali své životy ustát natolik, že jejich postavení v království je v rodinném životě neovlivnilo. Teď jsem jen doufala, že do jejich vztahu mezi sebou mě jednou přijmou. Minimálně jsem si přála, aby se mi to povedlo u Samuela. Cítila jsem z něj momentálně důvěrnou oporu. Teplo, které vás uklidní natolik, že se necháte vést pouze událostmi, city a sálající důvěrou z druhého člověka.

„Jak asi,“ odpověděl mu s ušklíbnutím, dokud mne nespatřil. To se trochu zarazil a najednou se začal formálně upravovat.

„“Omlouvám se, Natalie, nečekal jsem vás,“ omlouval se mi a já viděla na Samuelovi, že jeho počínáním se poměrně baví. Ignoroval ho a vyzval mě, abych si sedla naproti němu. Sám si přinesl židli z rohu a posadil se pohodlně na ni. Král tomu všemu přihlížel a zvědavě se nakonec zeptal:

„Jaký vy dva máte vztah?“ vytasil na nás naprosto neoficiálně, a já nedokázala celou situaci ani popsat slovy. Proto jsem nechala mluvit Samuela.

„Partneřina. Tak jak jsi mi kdysi vysvětloval,“ sdělil mu a já sporadicky mlčela, přiznávat se v tomto spolku k tomu, že jsem do něj paf, nebyl dobrý nápad. Král spokojeně pokýval hlavou a zeptal se:

„A jak vám teda můžu pomoci, když mě nejdete prosit o to, že se brát nechcete?“ zeptal se nás a Samuelovi se čím dál více rozšiřoval úsměv na rtech.

„Já ti říkal, že s Megan fungujeme,“ prohlašoval a král se tvářil udiveněji a udiveněji. Ačkoliv jsem měla hodně otázek o tématech, které tu probírali, nejprve jsem se chtěla dozvědět, jak v následujících dnech zvládnu nejbližší překážku, a až vypáčit ze Samuela všechny důležité informace o jejich neformálním vztahu. Král mě zamyšleně sjel pohledem, a potom spustil:

„Proč jste sem dorazili?“ šel rovnou k věci. Asi mu nebyla příjemná moje společnost v tomto směru chování. Trochu rozpačitě jsem se podívala na Samuela a ten mě kývnutím hlavy pobídnul a já stydlivě začala.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli byste mě neodvedl k oltáři?“ vybalila jsem bez servítek a čekala na jeho reakci. Viděla jsem, jak zkameněl a zvážněl.

„Váš otec na svatbu nedorazí?“ zeptal se.

„Ne, nežije,“ a já viděla, jak se nadechuje k dalším otázkám, ale dřív než se stihl ptát, začala jsem odpovídat. „Vychovávala mě rodina z ulice. Přijali mě mezi sebe, a ačkoliv bojovali o každý kousek jídla, dokázali se o mě postarat natolik, abych přežila a dostala se tam, kde jsem. Moji rodiče umřeli a já je ani pořádně nepoznala,“ ušetřila jsem ho zbytečných dotazů a zaznamenala změnu v jeho výrazu.

„Nikdy jste nepoznala pořádnou rodinu,“ povzdechl si.

„Ne v tom se mýlíte,“ oponovala jsem mu.

„Paul a Meredith, kteří mě vychovávali, mi byli dostatečnou rodinou,“ král přikývl na srozuměnou, a potom se dozeptal:

„A víte, co se stalo s vašimi rodiči?“ Já se na chvíli zamyslela a uvažovala nad tím, zda mám jít s pravdou na povrch. Něco mi říkalo, že něco takového mi neuškodí.

„Meredith mi svěřila, že mé rodiče zabili mágové?„

Sam Tsui

Samuel „Sam“ Tsui (narozen v 2. května 1989) je muzikant a internetová celebrita, která se postupně proslavuje díky kanálu YouTube. Jeho nejznámější písničky jsou předělávky jedněch z nejznámějších songů současné světové hitparády. Mezi jeho nejznámější songy převážně patří covery od Adele a Bruno Marse.

A tady máte jeho nášup. Snad si den, pak budete užívat jako já:

Nepolíbená - 1. kapitola

Akce Bella začíná. Jaký je plán Tonyho na zlepšení Bellina sebeovládání? Jakou roli v tom budou hrát Cullenovi? Kolik sexy pohledných masérů už Bella zabila?

1. kapitola

S Tonym jsme se vydali za mamkou. Tony, šťastný z toho, že se bude něco dít. A já, nervózní z toho, jestli se to podaří. Procházeli jsme po hradě a potkávali všelijaké bytosti, které se nám klaněly. Různí andělé smrti, duchové čekající na znovuzrození, zombie a všechno nemrtvé, co si jen umíte představit. Mám pro vás totiž novinku. Všechny nemrtvé bytosti z bájí, mýtů a pověstí existují. Jen žijí na onom světě. Důvod, proč o nich lidé vědí, je ten, že občas nám nějaká ta obludka uteče do lidského světa a než ji stihneme vrátit zpět k nám, tak vytvoří často nějakou tu neplechu, kterou my už napravit nemůžeme. Největší problémista je pro nás bezhlavý jezdec. Nechce se smířit se svým osudem a přijmout znovuzrození. Proto na onom světě už setrvává několik set let. Máma mu musela zamknout hlavu do skříně v hradní věži, aby se mu pořád nedařilo utíkat do lidského světa. Jakmile se tam totiž dostal, začal všem pocestným na lesních cestách usekávat ze vzteku hlavy. Ne všechny pocestné se mu vždy podařilo zabít, takže v okolních vesnicích se šířila jakási pověst o bezhlavém jezdci. A ten z toho měl dobrý den, protože byl slavný. Od té doby se snaží pořád dokola dostat na vrchol slávy a utíká na lidský svět, aby mohl sekat hlavy. Sice jsem se mu snažila vysvětlit, že to sekání hlav je už ohrané, že by měl vymyslet něco nového, ale asi nechápe logiku módních trendů.

Mířili jsme si to do sálu smrti, kde maminka ničila duše, které si nezaslouží být znovu obnoveny. Víte, vlastně žádné nebe a peklo neexistuje, existuje pouze onen svět, kde se rozhodne o vašem dalším pokračování. Buď jste byli tak moc zlí, že si nezasloužíte být znovuzrozeni, nebo vás pošleme znovu do života. Podle vašeho chování v lidském světě vám pak strýček Život přiřadí další existenci. Máma říká, že v poslední době je ten koloběh hrozně pomalý. Lidé tolik neumírají a matička Země se nevzteká, takže nedochází k žádným extra živelným pohromám. Prostě nuda.

Akorát jsme otevřeli dveře ve chvíli, kdy mamka ničila jednu duši. Hned potom na nás pohlédla a usmála se.

„Ahoj, copak vás ke mně přivádí?“ zeptala se nás s láskou v hlase.

„Proč si vždycky myslíš, že máme něco za lubem, když za tebou přijdeme? To tě nemůžeme přijít obyčejně navštívit?“ zeptal se Tony mamky. Ale já věděla, že když Tony jde za mamkou, tak má vždycky něco za lubem. Máma mu nic z toho nezbaštila a čekala, co z něj vypadne.

„No dobře,“ vzdal se Tony. „Víš, říkali jsme si s Bellou, že by stálo udělat něco s tím jejím sebeovládáním. Třeba aby ti jen tak náhodou nezabila dalšího maséra.“ Přiblble se při té vzpomínce pohihňával. A co, za to já nemohla. Nemůžu za to, že si pokaždé musí vybrat nejvíc sexy maséra. Stejně by se na něj pak časem vrhla a prostě by to, tak jako tak, nepřežil. Při té vzpomínce jsem se začala červenat.

„Jak chcete zlepšit Bellino sebeovládání?“ zeptala se nás nenápadně mamka. Takže Tony začal povídat, protože já přesně nevěděla, co vymyslel.

„Mamko, vzpomínáš si na to, jak si se vrátila asi před tři sta lety od Volturiových? Jak ses vztekala, že je tam nějaký blbeček, který svým způsobem stravování tvoří nový druh upírů? Jak si ho měla chuť zabít hned při první příležitosti? A já tě uklidňoval, že to bude dobrý, že nevydrží?“ Zamyšleně vzpomínala.

„A vydržel?“ zeptala se zvědavostí. Na Tonym bylo vidět, že se odpovědi bojí.

„Ano. A má dokonce celou rodinu jako je on.“ Jen co to dořekl, mamka začala doutnat, ale než stačila vybuchnout, rychle vyklopil zbytek našeho plánu.

„Já si říkal, že když se umí tak perfektně ovládat, že by to mohl naučit i naší Bellu.“ Mamka se zarazila a přemýšlela nad tím. Podle jejího výrazu jsem usoudila, že svému synovi dává za pravdu. Tak jako tak to splní minimálně jeden účel. Buď vyvraždím jeho a zbytek jeho rodiny nebo se naučím ovládat a budu moct žít jako normální člověk. Ne zase úplně, ale život nebude taková nuda. Už jen pomyšlení na změnu mě lákalo.

„Dobře,“ řekla mamka.

„Překvapivě si vymyslel něco, co má hlavu a patu. Zjistil jsi o tom upírovi nějaké informace?“ zeptala se se zájmem a bratr začal vyprávět, co všechno zjistil.

Nakonec mamka usoudila, že zítra půjdeme do nemocnice všichni společně doktora navštívit a poprosit ho o pomoc. Snad při cestě tam nikoho nezabiji. To by asi doktor nebyl moc nadšený. Když já si nemůžu pomoct, prostě najednou se moje schopnost sepne a šlus. Snad moc pohledných mužů nepotkáme a doufejme, že ten doktor bude taky ošklivý. Nerada bych mu hned na první návštěvě ukázala, jak moc je to se mnou zoufalý. S touto myšlenkou jsem se vrátila do svého pokoje a šla spát.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 6. kapitola

 Některé rady do života oceníme až časem.

6. kapitola

Už jsem se natahovala pro zbraň, když z jedné kapuci vykoukla hlava Annie.

„Mohla jsem tě zabít,“ pokárala jsem jí. Ale její vážná tvář zůstala na obličeji. Děje se snad něco? Šlo mi najednou vyděšeně v hlavě.

„Megan, musím tě požádat, abys šla s námi,“ sdělila mi s vážnou tváří a já trochu váhala. „Neboj se. Jde jen o zasvěcení,“ prohlásila a rozhodla jsem se, že jí budu věřit.

„Dobře,“ podvolila jsem se a ze zadních řad vystoupila nějaká žena v kápi a nabídla mi rozevřenou červenou kápi. Netušila jsem, proč chtějí, abych si ji oblékla, ale poslechla jsem a nechala se do ní zabalit. Když se tak stalo, odváděli mě hradem do sklepení. A já je prostě následovala.

Jakmile jsme dorazily do velké místnosti se svícny a já uviděla oltář uprostřed, trochu mě zatrnulo. Oltáře nikdy nevěstily nic dobrého. S naším příchodem všichni ztichli a sledovali mě. Do popředí se postavila žena a odrhnula kápi. Byla to samotná královna.

„Vítej,“ pravila a já se jí uklonila.

„Výsosti,“ oslovila jsem jí.

„Dnes jsme se tu sešly, abychom tě zasvětily do ženských záležitostí. Každá z nás ti dnes řekne nějakou radu do manželství. Ale předem upozorňuji, že ne vždy všechny máme jen dobré zkušenosti. Vemte to na vědomí,“ upozornila mě, a potom si dala kapuci na hlavu a zmizela do davu. Dále mě někdo posadil do připravených polštářů a já se uvelebila. Kolem mě se začaly míhat různé osoby, tácy s jídlem a do ruky mi vložily pohár s vínem. Vedle mě se položila první osoba a pod pláštěm mi anonymně sdělila:

„Sex je dědičný. Jestliže jej vaši rodiče nikdy nezažili, je docela pravděpodobné, že vy jej také neprožijete,“ pronesla mi blízko u ucha dotyčná a mnou projela vlna nervozity. Trochu vyděšeně jsem se napila z poháru a natáhla se pro jahodu, kterou jsem na uklidnění pozřela. Mezitím se vedle mě posadila další pro mě neznámá žena:

„Kdo se stydí, nebude mít děti,“ zaznělo tentokrát a já měla chuť položit spoustu otázek, ale žena už zase zmizela a objevila se nová:

„Pohlavní akt je jen zřídkakdy dokonalou radostí. Je spíš jen dosažením svého,“ zasvětila mě a zase zmizela. Všechny ty ženy byly velmi rychlé a neotálely.

„Milostná hra má stejné podmínky úspěchu jako hra na klavír. Teprve až přehrajete nějaké ty etudy, můžete si troufnout na koncert,“ uslyšela jsem z druhé strany než obvykle hlas, ale nestihla jsem se za ním ani otočit. Už jsem naštvaně sebou plácla do polštářů, když jsem uslyšela hlas Annie.

„Už ses dozvěděla něco zajímavého?“ zeptala se mě a já se pro jistotu znova napila vína.

„Ani moc ne,“ vrátila jsem jí a viděla, jak se ušklíbla.

„Chápu. Počkám si na své vlastní zasvěcení. Teď rada ode mě, ačkoliv s muži zkušenosti nemám, ale s mým bratrem ano. Nezraď ho a on nikdy nezradí tebe,“ sdělila mi, a potom také zmizela, aby připustila ostatní.

„To, že muže nemiluješ, neznamená, že není ten pravý,“ řekla mi inteligentně jedna z nich a jízda pokračovala:

„Lež je povolená, pokud je milosrdná,“ prohlásila další.

„Polibky nepatří jen na ústa,“ poznamenala jedna trochu nestydatě, a pak už ani jedna nezahálela a já se dozvídala věci, o kterých jsem neměla ani tušení. Nevěděla jsem, zda se jich mám děsit či se na ně těšit, ale tušila jsem, že jednou by se mi všechno, co říkají, mohlo hodit. Tváře mi lemovaly červenou s každou další větou a moje rozpaky musely vidět snad všechny ženy. Nejednou jsem kolem sebe uslyšela uchichtnutí.

…

Nevím, jak dlouho mě zasvěcovaly, ale najednou se kolem mě vytvořil kruh a několik rukou mě vybídlo, abych se zvedla. Pak mě odvedly k oltáři a položili mě na něj. Byla jsem z toho hrozně nervózní a těkala z kápě na kápi.

„Jsme léčitelky, rodičky, matky. Ale neočekává se od nás, že celý život budeme jen rodit děti. Proto vás zasvětíme do kouzla, které vaší plodnosti vždy na nějakou dobu zamezí. Využívejte jej pouze, až budete mít dostatečný počet potomků pro další následnictví, “ zaznělo místností sborově a já si oddychla, že nemají v plánu nějaké to obětování. Najednou se na mém těle objevila spousta rukou a já cítila, jak mě energie proudící po těle ukazuje, kam ji mám v budoucnu aplikovat.

…

Pokud jsem se včera probouzela pochroumaná, dnes se k tomu přidala i hlava, protože po mém úspěšném zasvěcení se pořádně popíjelo. Nálada se povolila a já měla šanci se seznámit s ostatními. Zjistila jsem, že ženy tu bývají velmi přátelské.

Zvedla jsem se, oblékla a šla na snídani. V jídelně překvapivě moc lidí nebylo a služebnictvo mě trochu sledovalo překvapeně pohledem. Ale i tak mě bez jakýchkoliv poznámek obsloužili. Věděla jsem, že dneska žádné trénování schopností mezi léčitelkami a léčiteli nebude, proto jsem šla do knihovny, kde jsem byla rozhodnutá na nějakou hodinu zabřednout do knih.

Ani nevím, jak dlouho jsem se nacházela v knihovně, ale usoudila jsem, že by aspoň mohl dneska být trénink gardy. Rozhodla jsem, že aspoň tentokrát bych mohla přijít včas.

Jakmile jsem se oblékla a připravila, vyrazila jsem směr cvičiště. Když jsem tam dorazila, jediný muž, který tam byl, byl můj nastávající.

„Takže se trénink koná,“ poznamenala jsem nahlas, aby mě zaznamenal. Ten na mě stočil hlavu a bylo na něm vidět, že měl také rušnou noc. Raději jsem se neptala, jak jeho zasvěcení probíhalo. Přece jen některé včerejší rady do života jako: Důvěra je jako velmi jemná květinka – dlouho jí trvá než rozkvete a snadno se zašlápne.

„Rušná noc?“ pokračovala jsem s úsměvem dál.

„Na to bych se měl spíše ptát já vás,“ vrátil mi trochu s ironickým úsměvem. Já jen pokrčila rameny a vysvětlila:

„Asi vydržím více než ostatní,“ poznamenala jsem a on se zase usmál.

„Sice jsem trénink nezrušil, ale vypadá to, že asi nikdo nedorazí,“ zkonstatoval.

„Myslím, že si dlužíme jeden boj,“ rejpla jsem si do něj a on překvapeně zvedl hlavu.

„Chcete zase přijít o korzet?“ zeptal se mě škádlivě.

„No, tentokrát ho budete umět i spravit,“ poznamenala jsem a zvedla se pro meče. Jenže on váhal.

„Nechci s vámi bojovat. Neberte to špatně. Ale vím, že v boji jste velmi dobrá a každý už jsme si vydobyli své místo. Měli bychom se více zaměřovat na spolupráci, než se neustále špikovat,“ vysvětlil.

„Ale jak jinak se máme zlepšovat a vědět, kdo z nás dvou co dokáže?“ vrátila jsem mu. „Dokud nám o nic nejde, malý trénink nám neuškodí,“ ujistila jsem ho.

„Dostal jsem včera o vás složku z testování,“ přerušil moje přemlouvání. „A velmi mě zaujaly vaše výsledky v mentální obraně. Ono vlastně všechno okolo kouzlení,“ svěřil se mi. „Byl bych rád, kdybyste mi pomohla s tréninkem,“ vysvětlil a já se usadila vedle něj na tribunu.

„ Co po mně chcete?“ zeptala jsem se přímo.

„Chci, abyste se mi snažila dostat do hlavy. Jakmile se to podaří, byl bych rád, kdybyste se zachovala slušně a prostě odtamtud vypadla,“ poprosil mě a já neváhala ani minutu. V těchto věcech jsem byla velmi dobrá a ještě se mi nestalo, aby mě někdo porazil.

„Dobře, ale uvědomte si, že úplně se bez navštívení vaší hlavy neobejdeme,“ upozornila jsem ho.

„Vím, proto jsem o to požádal vás. Máte mi být velmi brzy po boku a nikdo lepší mě nenapadá. Trénovat potřebuji, jednou v boji jsem s tím měl poměrně problém a nerad bych na to někdy znovu doplatil,“ zasvětil mě do jeho problémů v minulosti. A já velmi ocenila, že do mě vkládá takovou důvěru.

„Kdy chcete začít?“ zjišťovala jsem.

„Klidně hned,“ vrátil mi.

„Jak myslíte,“ a s těmi slovy jsem zavřela oči a pustila se do něj.

Nepolíbená - Prolog

Bella je polobohyně. Dcerou bohyně Smrti. Bohužel po své matce zdědila schopnost vysávat život, proto žije na onom světě se svojí matkou a bratrem, schopnost se časem naučila částečně ovládat, ale má problém s muži. Přece jen je stále puberťačka. Sice jí je 2012 let, ale její hormony se nezapřou. Jakmile se k Belle přiblíží alespoň trochu pohledný muž, její schopnost se spustí a dotyčného zabije. Jednoho dne se rozhodne s tím něco dělat a její matka jí pošle za doktorem Carlisleem Cullenem. Pomůže Belle Carlisle nebo Bella vymýtí všechny pohledné muže na zemi?

Prolog

Seděla jsem u sebe v pokoji a přemýšlela, co podniknu. Už zase se nudím! Najednou ke mně do pokoje vtrhl Tony.

„Bells, to už se zase nudíš?“ zeptal se mě na oko pobaveně. Věděl, že mě život nějak moc nebere. Koho jo? V mém případě? Asi bych se měla představit. Jmenuji se Isabella a je mi 2012 let. Ptáte se, jak to?

Jsem polobohyně. Dcera bohyně Smrti. Mimochodem, jméno mé matky je také Isabella. Mámu nic blbějšího nenapadlo, než pojmenovat svoji vlastní dceru po sobě a stále vypadám na sedmnáct. Prostě nestárnu a jsem velmi bledá, mám černé vlasy a jsem velmi podobná své matce. Někdy si nás i pletou, ale mě často odhalí podle hnědých očí. To jediné jsem zdědila po mém otci. Jo a trochu lidskosti. Kdo je můj otec? Nemám tušení, protože sex s mojí mamkou nepřežil. Prostě se jí jednoho dne zalíbil a ona ho svedla. Nemohl tušit, že balí samotnou bohyni Smrti. Má matka má schopnost brát život. Schopnost se velmi těžko ovládá. Naučila se ji ovládat tak, aby mohla občas někdy mezi lidi a nikomu neublížila, ale jakmile se rozvášní víc než jedním polibkem, pomalu ztrácí sebekontrolu a z dotyčného vysává život. Můj táta byla tak rychlý, že stihl maminku dostat do jináče, takže jsem se o devět měsíců později narodila já. To by nebyla taková katastrofa, kdybych nezdědila po mamce její schopnost vysávání života. Sice jsem se to naučila trochu ovládat, a mezi lidi můžu vyjít bez toho, abych někoho zabila, ale mám trochu problém s muži. Ty mé sebeovládání hodně narušují. Jakmile se ke mně přiblíží trochu pohledný muž a já se začnu červenat, spustí se i moje schopnost a je během chvilky po něm. Život není fér.

„Jo, už se zase nudím,“ odpověděla jsem mu nezaujatě. Tony je můj bratr. Je mu 1210 let. Je to takový roztomilý blonďák se sexy úsměvem, jak říkají všechny holky, které mu podlehly. Jeho věk se zastavil na devatenácti, takže je prostě kus chlapa. Má hroznou výhodu v tom, že po matce nezdědil schopnost vysávání života. Jeho schopností je smíření. Prostě když je někdo poslán na smrt, pošle mu pocit smíření se smrtí a dotyčný se dokonce na smrt těší. Kéž bych měla takovou schopnost třeba já.

„To víš, já se nemůžu bavit, jako ty balením bab,“ naštvaně jsem mu odsekla.

„Měla bys trénovat,“ nabádal mě a já jeho slova nechápala. Chtěl snad, abych zabíjela jen proto, abych se naučila svou schopnost lépe ovládat? Koukal na mě pobaveně.

„A jako jak si to představuješ?“ vyjela jsem na něj nechápavě.

„To mám zabíjet, dokud se nenaučím ovládat?“ naštvaně jsem na něj vysekla odpověď.

„Ségra, ale přece nemůžeš být pořád nepolíbená... A dokonce panna,“ utahoval si ze mě.

„Co když se jednou opravdu zamiluješ a nedokážeš se udržet? Co pak budeš dělat?“ Na tom, co říkal, bylo něco pravdy.

„Ale jak mám trénovat? Mně se nechce pozabíjet polovinu mužské populace na zemi,“ smutně jsem mu odpověděla.

„Já bych řešení měl,“ odpověděl mi zamyšleně.

„Co třeba testovat tvé sebeovládání na upírech?“ Tahle myšlenka se mi moc nezamlouvala. Přece jen vypadám a voním jako člověk.

„Tak na to, bratříčku, zapomeň. Nenechám se pokaždé nějakým upírem vysát. Není zrovna nejpříjemnější, když se hodinu vracíš do původního stavu.“ Už jen z té představy mi šel mráz po zádech. Mě zabít nemůžete nebo můžete, ale já se znovu oživím. Prostě se moje tělo obnoví.

„Takhle jsem to nemyslel. Neslyšela si ještě o upírech vegetariánech? Ti lidi nezabíjejí. A tvoje moc úplně na upíra nezabírá, takže bys měla vyhráno.“ Teda tahle myšlenka se mi opravdu líbila.

„Jak je najdu?" zeptala jsem se ho.

„Pojď za mamkou. Nějak to vymyslíme. Ona bude vědět, jak se k nim dostat.“ A lišácky se na mě usmál.

Tančím, abych žil! - 8. část - Zouk

Všechny tance, které jsem vám prozatím prezentovala, jsem osobně vyzkoušela a aspoň trochu se je naučila. V tomto případě je to ale jinak. Mám na něj už několik měsíců spadeno, ale neustále mě u tohoto tance trápí, že bych později mohla mít problémy s krční páteří. Podíváme se na to, jak tento tanec vypadá: 

 

Bohužel tentokrát jsem nenašla žádné kvalitní videa s výukou tohoto tance a stejně mi připadá nebezpečné, když se budete tento tanec učit bez dozoru odborníka. Byla bych nerada, kdybyste si někdo ublížil. Proto vám sem dám jen pár písniček, které vás do rytmu zouku naladí: