Zbouchnutá - 2. kapitola

"Co to tu voní?"

Dalších několik dní pro mě bylo jako na běžícím pásu. Neustále jsem nevěděla, která bije. Nikdo mě k ničemu nepustil a já měla nakázáno stále odpočívat. Podle Carlisleových propočtů se prý dítě vyvíjelo rychleji než lidské. Přisuzoval to upíří složce.

Průšvih okolo toho vše byl, že mé hormony si dělaly doslova, co chtěly. Jednou jsem je dokonce musela vyhnat všechny z baráku, protože jsem cítila, že se blíží vlna, která by zabila i upíry. Příroda kolem mě denně umírala a já si kvůli tomu nadávala. Nabízela jsem Edwardovi, že bych odjela domů k mámě. Tam bych toho tolik nezabila. Jenže představa toho, že by mě a ani naše malé neviděl, ho ubíjela. Přeci jen se snažil být hrdým otcem.

A tak jsem většinu času trávila v posteli. Jedinou světlou složkou v mém životě byl notebook s internetem. Byla jsem příjemně překvapená, kolik věcí pro malé děti existuje, a nejvíce mě nakonec potěšily stránky s těhotenskými pomůckami.

Hrozně mě z ležení bolela záda a rozhodla jsem se proti tomu bojovat. Na stránkách pro těhotné jsem si našla různé polštáře, míče a jiné věci, které by mi proti tomu mohly pomoci, a protože jsem nemohla jet nakupovat, tak jsem zaúkolovala Alici. Měla z toho obrovskou radost.

Bohužel to jsem ještě nevěděla, že to bude taková pohroma. Po několika hodinách dorazila s tím, že nevěděla, co z toho vybrat a že jí připadalo všechno pohodlné. Tak koupila všechno. Přes různá houpací křesla a sítě, nafukovací balóny a sedačky. Ten den jsem měla o zábavu postaráno až do večera.

Během jednoho dne vše Cullenovi sbalili a všechno zařídili. Já jen viděla, jak občas kolem mě profrčí nějaká šmouha a pak konečně časem došlo na mě. Přišel ke mně Edward a začal mě brát do náruče.

„Edwarde. To zvládnu sama. Nejsem nemocná, ale těhotná,“ odporovala jsem mu. Koukal na mě vyjeveně, tak jsem se zvedla z pohovky a vydala se směr auto. Nakonec mě Edward dostihl a otevřel mi dveře.

„Jsi naštvaná,“ konstatoval.

„A divíš se mi?“ odsekla jsem mu.

„Jo,“ odpověděl příkře. Jeho odpověď mě pěkně naštvala.

„Nic nesmím. Musím jen sedět a koukat, jak všechno kolem mě děláte. Chováte se ke mně, jako kdybych byla nemocná a ne těhotná. Edwarde, jestli se budete takhle o mě pořád starat, tak radši uteču k mamce. Uvědom si, že nejsem porcelánová panenka. Jsem částečně bohyně smrti, proto si, prosím tě, uvědom, že nejsem stejně rozbitná jako obyčejný člověk,“ vybafla jsem na něj v té naštvanosti. Pozoroval mě a tvářil se jako boží umučení.

„Promiň,“ zašeptal. „Když já mám o vás hrozný strach. Podívej se na to z mého pohledu. Před několika lety jsem se modlil, abych alespoň potkal lásku svého života. A nyní? Nyní s ní čekám i dítě. Dostal jsem víc než jakýkoliv jiný upír a zákonitě platí, že časem se něco prostě podělá. Proto mám o tebe takový strach.“ Jeho řeč mě úplně uklidnila a já mu prostě musela odpustit. Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Usmál se a dal mi ruku na břicho.

„Budu se snažit vám dát vše, co budete potřebovat,“ pověděl mi upřímně. V tyto momenty jsem ho naprosto zbožňovala.

Cesta do Kanady ubíhala v klidu. Měla jsem otevřené okénko a sledovala okolí. Dojeli jsme do Seattlu, a když jsme zastavili na červené, tak se ke mně odněkud přilnula neodolatelná vůně. Během jediné chvilky jsem věděla, že to musím mít, ať je to cokoliv.

„Edwarde, zastav, prosím.“ První na mě nevěřícně hleděl, ale nakonec nechápavě zastavil při první příležitosti. Já vylezla z auta a mířila si to za vůní. Edward mě následoval a pro jistotu se mě zeptal:

„Nemáš v plánu někoho zabít, že?“ Podívala se na něj kukučem typu „Co si jako o mně myslíš?“ a zmlknul.

„Kdybych měla v plánu se vrhnout na nějakého člověka, tak už to dávno udělám. Láká mě tu jakási vůně. Je hrozně neodolatelná a vím jistě, že lidé to nejsou,“ informovala jsem ho a víc ho nevnímala. Věděla jsem jen, že jde za mnou jako ocásek. Šla jsem po chodníku a došla k řeznictví. Linula se z něj ta nejlahodnější vůně. V tu chvíli jsem si připadala jako stopovací psisko.

Vstoupila jsem dovnitř. Za pultem nikdo nestál, ale viděla jsem, jak ve vedlejší kuchyňce někdo je. Dotyčná nakoukla ke dveřím, když uslyšela otvírání dveří, a spatřila nové zákazníky, zalezla za pult a čekala, co budou chtít.

„Dobrý den, můžu se vás zeptat, co to vzadu vaříte?“ Dívka na mě nechápavě koukala a pak zareagovala.

„Myslíte tu polívku?“ zeptala se přitrouble. Nevypadala zrovna nejchytřeji, ale vařit asi podle gusta mého prcka uměla.

„To bude asi ono,“ přitakala jsem jí.

„Ta polívka se jmenuje Prdelačka a je to můj první pokus. Recept mi dala kamarádka z České republiky. Chcete ochutnat?“ nabídla mi. Já jen vehementně kývala hlavou a nemohla se dočkat. Jediné, co mě zaráželo, byl Edward. Šklebil se a netvářil se zrovna přátelsky. Asi si ta holka o něm myslela něco typu „Ach, ten je tak sexy!“.

Dívka přinesla plnou naběračku a já ochutnala polévku. Byla úžasná. Podívala jsem se na Edwarda a on na mě koukal jako z jara.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho. Jenže on pořád neodpovídal, tak jsem ho ignorovala.

„Můžu se zeptat, z čeho ta polévka je?“

„Z prasečí krve a krup,“ odpověděla mi dívka. Najednou jsem chápala, proč na mě kouká Edward jako puk. Já se vlastně ládovala okořeněnou krví s kroupami. Asi bych normálně řvala blé, ale bylo mi po té polévce nejlépe za několik posledních dní. Proto jsem se rozhodla celý hrnec a recept od té dívky koupit.

„Za kolik mi prodáte všechnu tu polévku a recept k ní?“ vyzvídala jsem. Dívka na mě zírala a pak vykoktala:

„Třicet babek?“ Neváhala jsem a ukradla Edwardovi peněženku z kapsy. Jenže ten tam měl jen stodolarovky. Jednu z nich jsem vytáhla a předala dívce se slovy.

„Nechte si to a pořádně mi vše zabalte.“ V několika dalších chvílích se Edward táhnul s hrncem polévky do auta. Nakonec když jsme seděli, tak spustil:

„To myslíš vážně, že se budeš ládovat uvařenou prasečí krví?“

„Jo, mé těhotenské chutě to uspokojuje. Víš, co by mě ale zajímalo? Jak to voní tobě.“ Edward zavrtěl hlavou a mumlal si něco o tom, že mi už z toho těhotenství hrabe. Nechápala jsem ho, vždyť jsem byla ani ne v půlce. Co bude dělat, až budu nateklá a zuřivě hekat při každém kroku?

„Můžeš být rád, že mi ta polévka srovnala žaludek. Nevím, jak by ses totiž tvářil, kdybych ti ohodila celé auto obědem.“ Edward vyděšeně polkl a raději už sekal latinu. Mé výhružky prostě zabraly.

Předsevzetí

Ve Volteře se ke konci roku schyluje ke slavnostem, ale před tím než vstoupí do Nového roku, čeká každého z nich v království vyslovit předsevzetí na další rok. Jenže letos má problém i Aro. Takže pro co  se rozhodne on?

Aro zamračeně seděl na svém ohromném tvrdém trůně a přemýšlel o nadcházejícím roce. Jako každý rok hledal něco, v čem podle sebe nebyl dokonalý, aby si danou věc mohl vzít jako předsevzetí. Cílem bylo pokusit se ji změnit k lepšímu. Ale ne pokaždé se mu něco takového podařilo. Problém byl v tom, že ho napadaly věci, kterými by na sebe pouze upoutal pozornost celého světa.

Za jednu z nedokonalostí považoval, že v jeho královském městě nesněží, a nějakou dobu přemýšlel nad tím, jak sníh do Volterry dostat. Napadala ho jedna varianta, jak docílit vyřešení této nedokonalosti, ale získání toho nadaného Egypťana, který byl spojencem Cullenů, by bylo nad míru nebezpečné a zároveň nezodpovědné, protože by z toho byly jen problémy s Culleny. Sice se mu do vládnutí nevměšovali, ale se všemi za jejich pomoc při Arově zastavení mají dobré vztahy. Aro musel mít z jejich spojenectví respekt. Sice ho to nehorázně štvalo, jenže dokud měli po boku tolik nadaných, neměl šanci nerozpoutat třetí světovou válku.

To mu totiž stačilo jen jednou. Ano, máte recht. Aro mohl za první světovou válku, protože nechal zneškodnit Františka Ferdinanda d’Este. Prostě mu nevyhovovalo, jak vládne.

Copak mohl tušit, že se rozpoutá takové peklo a on potom bude muset na několik let po válce vyhlásit embargo a nutit upíry, aby se stravovali zodpovědně a nezabíjeli lidi z požitku, ale pouze jen z hladu.

Jenže tahle vyhláška se moc neujala a jemu nezbývalo nic jiného, než zaútočit na armády upírů tvořící se po celém světě. Nemohl dopustit, aby na jednoho upíra na zemi zbylo méně jak sto lidí na hlavu. Bál se tenkrát jednu dobu hladovění. Takže kvůli sněhu nic podobného neměl v plánu provádět.

A tak byl zase ve slepé uličce. Nikdy nepochopí, jak mohl kdysi dobrovolně souhlasit s tímhle lidským zvykem – s Novým rokem si dát nějaké předsevzetí. Znáte to. Jak na Nový rok, tak po celý rok. Volturiovi se už několik let snaží aspoň k Novému roku o nějaké vylepšení, ať je jakéhokoliv ražení. Každý Volturi, vládce či člen gardy, má za úkol něco vymyslet. Ale letos ho za boha nic nenapadalo.

Z jeho přemýšlení ho vyrušila garda přivádějící novorozeného upíra, kterého stvořitel nepoučil o základních věcech ve světě upírů. Udělal v jedné vesnici na severu Itálie naprostou paseku.

Nechal by ho rovnou zničit, ale chtěl z něj dostat, kdo mu takovou nezodpovědnost provedl, aby za to dotyčného pořádně potrestal. Líně vstal ze svého křesla a s uklidňujícím tradičním proslovem, že se vlastně nic neděje, vzal ruku novorozeného do své. Se svým darem, čtení všech myšlenek, které jste kdy měli, se ponořil do hlavy upíra.

Čekal obvyklou rutinu, když se zrovna dostal k jeho posledním vzpomínkám. Najednou viděl, jak novorozeného vedli do síně a jeho první dojmy z Ara. Novorozený neměl tušení, jakou schopností vládl, takže si nechal pustit svoje myšlenky ze řetězu.

„Ježiš, proč mě vlečou k tomu tlustýmu praseti?“ pomyslel si, jakmile vládce spatřil. Aro při těchto jeho myšlenkách zpozorněl, a tak se soustředil pořádně i na jeho ostatní myšlenky.

„Teda, nevěděl jsem, že upíři jsou na tom jako v knize Farma zvířat. Taky jim vládne prase s rypákem.“ Orwella Aro četl a z jeho přirovnání zrovna nadšený nebyl, protože občas z myšlenek ostatních viděl, že o jeho vládě někteří pochybují, ale přirovnávat ji ke komunismu ho téměř urazilo a měl chuť hned novorozeného rozsápat.

„Zabít,“ rozkázal najednou a Felix si ho vzal do parády. Aro byl po této seanci velmi zamyšlený, protože v hlavě měl hlavně jedno - tlustý prase. Nemohl uvěřit tomu, že ho k němu dotyčný přirovnal. Opravdu tak vypadá? Věděl, že ho pro dnešek už žádná povinnost nečeká, proto se odebral do vlastních komnat před zrcadlo, kde se otáčel jako primadona. Vždycky býval hubený muž, hezky stavěný, svalnatý a najednou ho někdo označoval tlustým prasetem? Svlékl si košili a sám trochu posuzoval, zda se za ta staletí něco změnilo. Ale nemyslel si to. Upíři se přece nemění. Jsou zastaveni v čase. Ztuhlí jako kámen. Tak jak by mohl ztloustnout? Že by to bylo stravou? Možná to je tím, že má nejradši baculaté turisty, kteří jsou dobře živení. Jenže co s tím?

Pro jistotu ještě vytáhl fotky za dob prvních fotoaparátů a porovnal je s nynějšími a najednou to viděl. Jak mohl být tolik slepý? Musí se k tomu postavit čelem.

Aro se podíval na hodinky a šel se oblékat na slavnost. Blížil se Nový rok a nejvyšší hlavy z Volterry mají za hodinu sraz, aby vyslovily svá předsevzetí. Aro najednou věděl, co jim tam řekne, ale průšvih byl, že neměl tušení, jak se léčit. Očekával však, že někdo z nich mu poradí.

Asi poprvé, co byl po nějaké době nervózní. Jelikož musel před ostatními přiznat jeden ze svých nedostatků. Přiznat si ho byla makačka, ale přiznat ho před ostatními byl level, který se mu moc nezamlouval.

Když docházel do jednací síně, byl rád, že se tyhle schůzky před koncem roku staly soukromými. Tedy aspoň potom, co měl Caius v plánu oznámit, že se bude chtít ujistit o tom, že jeho prioritou jsou opravdu ženy. V ten den měl Aro štěstí a dotkl se Caia dřív, než to stihl vypustit na veřejnost. V rychlosti sezení uzavřel a prohlásil ho tím dnem za soukromé. Caiovi pak řekli, že testovat svojí orientaci má co nejtajněji, aby ho pak jeho manželka nechtěla upálit.

A tentokrát musel s nepříjemnou věcí ven on. Vkročil rázným krokem do místnosti a posadil se. Nervozita se šířila všude kolem něj. Marcus s Caiem si ho starostlivě prohlíželi, ale rozhodli se, že budou trpěliví. Asi poprvé, co byli na jeho novoroční slova opravdu zvědaví.

„Nebudeme to dlouho protahovat. Marcusi, vyklop to. Já své vyslovím poslední, protože ho budeme asi řešit nejdéle,“ rozhodl Aro.

„Chci se naučit lyžovat,“ vypustil na svět Marcus a Aro měl chuť protočit oči, protože tušil problémy.

„Proč?“

„Potkal jsem nedávno dívku a ta před tím, než jsem ji vycucl, vyprávěla, jak by raději byla někde v Alpách a lyžovala. Že prý ten pocit, když se řítím z kopce, musím zažít. A já bych to rád zkusil.“ Na chvíli se odmlčel. „Pronajmu si někde celý kopec, abych neudělal žádný průšvih,“ zasvětil je. Když Aro poslouchal Marcusova slova, usuzoval, že se z nich stávají asi senilní blázni, kteří se snaží omládnout. Ale pořád lepší lyže než snowboard. Nějak si totiž Caia nedokázal představit v tom husťáckém oblečení, které k tomu bylo v módě.

„Dobře, tohle si nemůžeme nechat ujít,“ ujal se slova Caie, který naposled viděl poslední pokusy boje Marcuse minulý týden. Spousta upírů vědělo, že ačkoliv je Marcus všechno, není vůbec jako upír pohyblivý. Tuhle švandu si prostě nemohl nechat ujít.

„Caie, teď si na řadě ty,“ vyzval ho Aro.

„Chci si zahrát prince v pohádce.“ Ara jeho přání překvapilo, ale napadla ho hned jedna hlavní otázka:

„Jakého?“

„No, hezkého, jakého jiného?“ ohradil se. Marcus se začal nahlas smát.

„Hodného nebo zlého?“

„Aha, já bych nejradši zamilovaného.“

„Takže tak trochu blbečka,“ doplnil ho Marcus a Caius se na něj zle zašklebil.

„Ty jsi zase koukal moc na televizi.“ Ale Aro se rozhodl, že mu přání splní. Bude to taková kultovní pohádka pro upíry. Sám by si totiž jednou chtěl zahrát vychytralého sluhu. Konečně se dostalo na řadu na něho.

„Už nějakou dobu ve vašich myšlenkách čtu, že si mnoho z vás myslí, že jsem ztloustl. Snažil jsem se vaše tvrzení dlouho ignorovat, ale dneska tomu dal ten novorozený upír poslední kapku. A já se prostě nenechám označovat tlustým prasetem!“ Marcusovi ani Caiovi nebylo do smíchu, protože se začínali bát následných poprav. Představa, že bude chtít popravit každého, kdo si jen kdy něco takového pomyslel, zaváněla vybitím celé Volterry. Všichni si to totiž mysleli a nejednou spolu řešili, jestli je možné, aby upír ztloustl. Jenže po několika diskuzích se shodli na tom, že ano, jelikož Aro pořád nejradši papá tlusté cizince. Prý Němci ani Američani nejsou k zahození, proto se v posledních letech zaměřuje na cizince z obézních táborů. „A tak jsem se rozhodl, že se pokusím zhubnout,“ vyslovil po dlouhém úvodu a Caiovi s Marcusem málem spadla čelist až k zemi. Po dlouhé době slyšeli od Ara jakékoliv nepříjemné přiznání na svůj vlastní účet.

„Ale jak chceš zhubnout?“ zeptal se ještě lehce vykolejený Marcus. Uvažoval nad tím, jestli by si náhodou neměl vzít podobné předsevzetí. Ale bude lepší, když ještě chvíli počká, až jak tahle situace dopadne s Arem.

„Na radu jsem se chtěl zeptat vás. Napadá vás něco?“ Všichni tři se na chvíli tiše odmlčeli, dokud si nepovzdechl Caius:

„Mě napadá jen jediné slovo a to – vegetariánství.“ Už jen při zmínění se mohl Aro osypat, protože tušil, že tahle varianta by měla být určitě účinná.

„Co nejprve zkusit jíst jenom hubené lidi? A vynechat ty buclaté?“ ozval se jako záchrana z nebes Marcus.

„Hm, tenhle návrh se mi líbí. Takže to uděláme následovně,“ rozhodl se a doufal, že tahle cesta bude fungovat. Stát se vegetariánem se mu prostě nechtělo. Srnky mu prostě nevoněly.

…

Už dva měsíce mu Heidi vodila jen samé vyhublé lidi a nic. Už mu ani nechutnali. Tiše slintal už při myšlence na tlustého turistu. Být na dietě bylo hrozné. Jenže tahle cesta moc nefungovala a schylovalo se k jedinému – vegetariánství.

„Vím, co tě trápí,“ vyrušil ho z myšlenek Marcus. „Nezhubnul si. Víš, trochu jsem nad tím přemýšlel a podle mě by to chtělo doktora.“

„Cullen mě bude nutit do vegetariánství.“

„O tom jsem ani nemluvil. Spíš bys s ním mohl rozebrat, jak je možné, že jsi ztloustnul. Co si myslí, že je příčinou, a jestli jsme ti poradili dobře. Je to doktor s dlouholetými zkušenostmi. Třeba bude vědět něco víc.“

Aro váhal, ale moc dobře si byl vědom, že Carlisle je jeden z nejlepších odborníků na medicínu, ať upírské či lidské.

„Máš pravdu. Měl bych ho navštívit.“

…

Aro se blížil s gardou ke Cullenům, a bylo mu jasné, že tam na něj bude čekat přivítání. Alice Cullenová určitě všechny připravila na to, co po Carlisleovi bude chtít. Jen doufal, že nějaké to řešení třeba mezitím našli.

Černá limuzína zastavila před vilou Cullenů a Aro s vážnou tváří vystoupil. A jak jinak, stál tam uvítací výbor. Za Arem se seřadila malá cestovní garda, kterou sebou vzal (Jane, Alec a Felix). Dva metry od Cullenů se všichni seřadili a jediný, kdo pokračoval dál, byl Aro.

„Vítej,“ vykročil proti němu Carlisle. „Tvůj zdravotní stav jsem už začal řešit.“ Aro mu pokynul a přijal jeho nabízenou ruku, díky čemuž viděl, co na něj v dalších dnech připravují.

„Takže jak vidím, dáváš mi na výběr z několika možností, ale podle naší drahé Alice bude nejrychlejší, když čtrnáct dní budu jako vegetarián, a Emmett mi bude dělat trenéra na fyzičku. Jediný problém bude v mé výdrži.“ Chvíli se zamyšleně odmlčel. „Přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout, ale jak koukám, moc na výběr nemám.“

„Aro, nelíbí se mi, že by ses měl živit zvířecí krví,“ ozvala se Jane.

„Drahá Jane, chtějí mě napumpovat srnčí krví, protože obsahuje nejméně tuku. Ta by měla vytlačit všechnu lidskou krev z mého těla a lehce zjednodušeně řečeno mě trochu odfouknout. Jsem podle všeho vevnitř znečištěný a potřebuji vyčistit,“ vysvětlil Aro ostatním a ti se na něj pochybovačně dívali, jenže se mu neodvažovali postavit. Tahle posedlost hubnutím už je začínala unavovat. Tajně museli chodit na baculatější turisty při misích, aby Ara neprovokovali, takže nejvíce to odnášela Jane, která podávala Arovi zprávy.

„Já si ale na vegetariána čtrnáct dní hrát nebudu,“ oznámila mu Jane a Aro pochopil, že v dalších dnech číst její myšlenky nebude.

„Chápu.“

„Tak konec tlachání a jdeme na věc, ne?“ ozval se Emmett. Aro tušil, že tohle je začátek mučení. Ale bez keců se podřídil. Předsevzetí je předsevzetí.

…

Aro se nadechl a vůně, kterou měl lovit, se mu vůbec nelíbila.

„Nesoustřeď se na vůni. Jen na tlukot srdce,“ radil Arovi Jasper, aby mu ulehčil lov.

„Nebude to nic příjemného, viď?“

„Zaženeš hlad. Furt lepší než verze, kterou jsme před tebou zatajili, protože by měla katastrofické následky.“

„Ven s tím.“

„Edward navrhoval, abychom tě nechali vyhladovět. Ale Alice viděla, že při prvním vypuštění bys zmasakroval první vesnici, která by ti přišla do cesty.“ Aro vyhodnocoval každé jeho slovo a uznal, že Cullenovi jednali uváženě. Zjišťoval, že se od nich má ještě co učit. Pohled mimo jeho obvyklou společnost by mu mohl dát nový nadhled nad životem. Odložil své myšlenky někam do dálky a zaměřil se na tlukot srdce. Rozběhl se a instinktivně se zakousl. Tahle část úkolu byla celkem jednoduchá. Ale největší šok byl, když se mu začala postupně vlévat do pusy krev chutnající jako něco, co pro něj vlastně nemělo ani chuť. Byla to jen jaká si tekutina plnící jeho ústa. Jenže ho dorazilo to, co přišlo při prvním polknutí – srnčí chlupy. To už nevydržel a krev vyplivnul.

„Humus!“ zanadával.

„Jo a lepší už to nebude.“

„Přišel jsem předčasně do pekla!“

…

Aro seděl sklesle na útesu a uvažoval o tom, že od toho všeho skočí do moře a uplave. Alice Cullenová měla pravdu, nebude mít výdrž. Ačkoliv si to před tím nebyl schopný připustit, teď ano. Letošní předsevzetí už nebylo pouze o tom, jestli zhubne, ale spíše o tom, že si musel přiznat, že ne vše dokáže.

„Můžu?“ vyrušil Ara z rozjímání Carlisle.

„Máš pro mě další medikaci, kterou na mě chceš aplikovat?“ Carlisle se jeho slovům pousmál, ale nic takového za lubem neměl.

„Ne, spíš si s tebou chci promluvit.“

„A o čem?“

„O tom, jestli ti tohle za to stojí.“

„Cože?“

„Prostě si myslím, že by ses neměl trápit. Jestli jediná věc, která ti momentálně na tobě vadí, je názor ostatních, dej od toho ruce pryč. Pokud se cítíš jinak šťastně, nezáleží na tom, jak vypadáš, ale na tom, že se cítíš spokojený. Máš lidi, kteří tě milují, svou oporu? Svou rodinu? Tak těm je jedno, jak vypadáš. Mají tě rádi takového, jakým jsi.“

„Ale jsem panovník.“

„A Alice ti vybere takové oblečení, abys tlustě nevypadal.“

„Víš, asi bych měl odtud opravdu vypadnout. Začínám ti závidět. Inspiroval jsem se tu. Místo svého zjevu bych měl více vytvářet rodinu. Jen nevím jak.“

„Hodně ses tu za poslední týden přiučil. Zkus to využít.‘

„A případně ti zavolám o radu. Úplně jsem zapomněl, jaké je tě mít při ruce.“

„Víš, že jsi tady vítán. Teda jako vegetarián,“ dodal Carlisle a Aro se začal na celé kolo smát.

„Myslím, že mě tu dlouho neuvidíš.“

„Taky si myslím.“

Tempus mutatio - Prolog a 1. kapitola

Chcete líbat Spidermana, když visí na pavučině vzhůru nohama? Podívat se na svalstvo Supermana? Či míjet na ulici Wolverina? Máte jedinečnou možnost, protože tyto postavy se od nynějška stávají skutečností.

Prolog

„Nemůžete ukončit můj výzkum,“ křičel na vedoucího výzkumného oddělení ve Washingtonu doktor Simon. „Už jsem u cíle. Dokážu pomocí polarity země pozměnit lidská DNA, tak aby se více zajímali lidé o přírodu a neškodili jí. Musí se to jen otestovat,“ hájil se rozčileně před radou, ale ta už měla dávno rozhodnuto. Výzkum jí přišel nebezpečný a bála se, že jakékoliv celosvětové ovlivňování lidí je naprosto nezodpovědné. Co kdyby se výzkum zvrtl? Kdo by to pak napravoval, kdyby nic z toho, co bylo vytvořeno nefungovalo? Jejich strach byl oprávněnější hlavně o to víc, když viděli na vlastní oči, jak se doktor Simon pohybuje. Během tří minut, co tam byl, vylil sklenici s vodou, pořezal se o papíry, a nakonec mu při vztekání málem sjely kalhoty, u kterých mu asi prasknul knoflík. Ten muž byl živoucí pohroma, posedlý ekologií a vším, co podle něj mohlo ničit svět, kde žije. Jakoby žil v jiné době.

Simon se naštvaně při jejich odmítavých pohledech zvedl ze židle a vypochodoval z místnosti, přičemž si přidržoval kalhoty, aby mu nespadly. Jeho celoživotní výzkum byl zničen a nic jiného, než návštěva hospody a zapití jeho žalu, nebylo na programu. Své kariéře věnoval všechno a tohle měl být její konec.

O několik hodin později:

Opilý doktor Simon vstoupil do laboratoře a začal se loučit se vším, co vytvořil. Všechno to byly jeho děti. Nic jiného v životě neměl. Teď je chtěla zabavit vláda a on už je nikdy nesměl spatřit. Už tak dost opilý se znova napil z flašky jakési whisky a znova zažehával svůj žal. Rozhlédl se po místnosti a nemohl se smířit s tím, že nikdy nebude nic z toho oficiálně použito. Potom tam chvíli seděl a rozjímal o nesmrtelnosti chrousta, dokud nedostal jedinečný nápad. Začaly mu jiskřit oči a v krvi mu postupně kolovalo více a více adrenalinu. Jeho děti se stanou začátkem nového světa a teď ho už nic nezastaví. Teda pokud ho opilost nepřivede nejdříve do bezvědomí.

1. Kapitola – Hugh Jackman - Wolverine

Po dlouhé době jsem měl tu možnost se vyspat. Manželka s dětmi byla pryč a já se spokojeně převaloval v posteli. Přece jen jsem byl kdysi zvyklý na klid a občasný odpočinek od toho všeho mi prospěje.

Po delší době jsem se konečně vyprtačil z postele a jen v trenkách přešel byt do kuchyně, kde jsem si pustil televizi, a hodlal si udělat snídani. Přece jen čerstvé ovoce mi každé ráno zvedlo náladu, ale bohužel, protože jsem potřeboval přibrat několik dalších kilo, mě čekalo vypít nějaký ten sacharidový nápoj a přidat k ovoci několik pořádných palačinek. Krájel jsem zrovna jablko, když jsem něco uslyšel, a jak se urychleně otočil, řízl se.

„Zatraceně!“ zanadával jsem si na hlas a v rychlosti si strčil prst do pusy, abych nepotřísnil kuchyň krví. Došel jsme s prstem v puse ke skříňce, kde máme lékárničku a vzal ji ke dřezu. Vytáhl jsem si prst z pusy a strčil ho pod vodu. Mezitím jsem šátral po náplastech a snažil se ošetřit.

Pravou rukou jsem vytáhl náplast, zuby ji rozbalil. Z proudu vody jsem vyňal prst a podíval jsem se na něj, jenže jsem neviděl nikde nic. Naprosto jsem to nechápal. Byl jsem si jistý, že jsem se řízl. Ale nakonec jsem vypnul tekoucí vodu a rozhodl se, že budu v přípravě snídaně pokračovat.

Pustil jsem si rádio, abych si zpříjemnil přípravu. Z ledničky jsem vytáhl připravené palačinky a začal je plnit. Vůbec jsem se nešetřil, když tu kolem mě proletěla malá octomilka. Muška zatracená! Nesnášel jsem je, ale musel jsem uznat, že od té doby, co se nám občas objeví v domácnosti, zlepšil se můj postřeh. A z toho důvodu jsem po mušce chňapl, jenže když jsem zaťal pěst, projela mnou ostrá bolest a z mých kloubů vyjelo ostří.

„A do prdele!“ zaklel jsem, praštil se o linku loktem a sjel bolestí na kolena. Věděl jsem, že Wolverine měl podle všeho bolesti, ale takové! Kdybych to tušil, určitě bych v každém filmu řval víc a bolestivěji. Během vteřiny jsem cítil, jak se mi ulevuje. Musel jsem se uzdravovat. Rozdýchal jsem postupně šok z bolesti a začal zjišťovat, co se se mnou děje. Z kloubů mi čouhalo ostří. Přesně stejně jako Wolverinovi a uzdravoval jsem se rychle. V hlavě se mi míhala otázka za otázkou, ale hodně jsem začínal panikařit, jakmile jsem si uvědomil, že nevím, jak ostří zatáhnu. Neměl jsem ani tušení, jak přesně funguje – kdy vyjede a kdy ne. Nebál jsem se o sebe, ale o mé okolí. Zhluboka jsem dýchal a potlačoval bolestivé návaly bolesti, které mě dostávaly na kolena. Ale musel jsem se dát dohromady, jediný způsob, jak přede všemi utajit, jak se situace má. Určitě by mě někam zavřeli a rozhodli se mě zkoumat. Pokud budu schopný sám sebe ovládat a tajit nějakou dobu, co se děje, snad zjistím, jak je možné, že jsem získal schopnosti Wolverina. Na zmatkování bude prostě čas později.

Jenže první jsem musel přijít na to, jak nože trčící z mých kloubů na ruce zatáhnout. Ale nejprve jsem se musel připravit na další příval bolesti. Sedl jsem si do polo sedu a s dalšími nádechy a pořádným soustředěným jsem se zaměřil na zasunutí nožů. Byl jsem připravený na nejhorší, jenže nic se nestalo. Nechápal jsem to. Nože se nezasunuly.

Prohlížel jsem si je a přemýšlel nad tím, jak jinak by mohlo zasunutí fungovat. Ještě několikrát jsem se o to pokusil, ale pořád nic. Nakonec jsem se zvedl zoufale s trčícími noži v kloubech ze země a hodlal během dnešního dne najít řešení. Ale nejprve jsem musel ukojit hlad. Po protažení nohou jsem se rozhodl, že roztáhnu i prsty z pěstí. Musel jsem opatrně pěsti povolovat, abych si prsty nepořezal, a nezpůsobil tak další bolest. Lehce jsem upustil od sevření a v ten moment mnou projela další bolest, která mě zase dostala na kolena a neinteligentně, dost reflexivně jsem pěsti zaťal. Nože znova vyjely z kůže a mnou projela další ostrá bolest. Dnes už po několikáté jsem zařval. Mučení!

Tentokrát jsem se svalil i na bok a schoulený v klubíčku se připravoval na to, co zase musím udělat, a pěsti roztáhl.

„Do prdele!“ zařval jsem si tentokrát. Řev mi trochu od bolesti ulevil a já se snažil znova dát dohromady. Musel jsem. Nechtěl jsem, aby mě takhle třeba zítra odpoledne našla manželka s dětma. Do toho jsem měl ještě spoustu práce. Musel jsem přijít na všechny možné způsoby, kdy by se meče mohly ukázat z mých pěstí. Nechtěl jsem nikoho zranit a tajemství zároveň utajit.

Bolest začínala ustávat a moje rány se zocelovaly. Když už jsem konečně vstal, dodělal jsem si snídani a opatrně si vkládal sousto po soustu do úst. V hlavě mi vrtalo, jak se mohlo něco takového stát. Takových rolí, co jsem si zahrál a zrovna získám schopnosti Wolverina. Jak je vůbec něco podobného možné?

Po snídani jsem chodil z počátku různě po bytě, a potom se odvážil jít konečně do posilovny. Směšné. Připravoval jsem se na roli do dalšího filmu X-Mena a získal jsem jeho schopnosti. V maskérně asi budu těžce vysvětlovat, že uměle vytvořené nože nebudu potřebovat. Ale tuhle část jsem nemínil momentálně řešit.

…

„Hulk, upíři, měniči a lidé s různými nebezpečnými schopnosti. Chybí snad už jen Godzilla, Kingkong nebo mimozemšťani,“ shrnovala si pro sebe Craftová. Žena ve starším věku, přemýšlející nad tím, jaké rozkazy má vydávat. Přece jen se jí po ulicích denně neprohání třeba Hulk.

Ta velká příšera jí udělala z New Yorku málem paseku. Jedno ale nechápala, když se objevili ti potížisté, a někteří nebyli ani původně zlí podle knih, kde jsou zatraceně ti superhrdinové, kteří by tenhle zmatek měli napravovat? A proto si začala představovat, co by dělala, kdyby najednou získala super schopnosti. Co by dělala ona? A najednou to všechno věděla. Držela by to pod pokličkou, aby ji nechytli, a nezamkli do nějakého výzkumné laboratoře. Výsledek byl jasný. Ten, kdo získal schopnost, kterou mohl ovládat a neubližoval ostatním, to tajil. Takže teď musela zjistit jediné – podle jakého vzorce lidé své schopnosti získávají.