Jsem plyšový medvídek, který má jen jednu malou chybku, v noci se proměňuji v muže. Toužím po svobodě, ale má situace mi nedovoluje, abych mohl v tomto světě fungovat, prostě musím být tvou hračkou. Tak proč si zatraceně už se mnou nejdeš hrát?
Koukal jsem
z vitríny a uvažoval nad tím, jak dlouho asi na tomhle místě ještě budu
trčet, než si mě konečně vybere nějaké dítě, a já budu moci zase po večerech
tajně chodit do ledničky na jídlo a koukat na televizi. Možná vám mé přání
připadá skromné nebo k ničemu, ale jak jsem v průběhu let zjistil,
nic méně škodného se v noci dělat nedá. Bez toho, aby o mně byla zjištěna
pravda.
Ale zpět na začátek. Asi bych vás měl zasvětit do mého tajemství, prokletí či jak tomu máte v plánu říkat. Jsem prostě plyšový medvěd, který se po půlnoci do čtyř do rána mění v člověka. Možná vám vrtá hlavou proč, a tak vám budu vyprávět o tom, jak jsem se ocitl v tomhle průseru.
Byl jsem malý hnědovlasý roztomilý kluk. Vyrůstal jsem ve čtyřčlenné rodině, a protože jsme měli hodně peněz, nikdy jsem si nemusel věcí moc vážit. Proto nic jiného na práci, než občas udělat mladší sestřičce nějakou škodolibost, jsem neměl. A jednoho krásného dne, když si moje mladší sestra hrála s medvídkem, kterého milovala odmalička, mě nenapadlo nic lepšího, než jí ho zabavit a připravit ho o nějaké končetiny. Sice jsem měl sestřičku rád, ale jednou za čas jí podle mě prospělo, když se musela probudit ze svého snu a zjistit, že život není med. Mě z mého snu jednou vytrhl táta a od té doby vím své.
A tak jsem provedl. Když sestřička odešla v jednu nepozornou chvíli pro lízátko do kuchyně, já se zhostil mého ďábelského plánu. Ukradl jsem medvěda a odtáhl ho do mé pevnosti z dek, kde jsem po něm skákal a tahal mu končetiny, dokud se mi nepovedlo mu utrhnout ruku. V ten moment mě načapala sestřička.
Jakmile jí došlo, co dělám, začala pofňukávat. Začínal jsem postupně přemýšlet nad tím, jak jí odůvodním své chování. Bylo totiž na čase, aby se té hračky zbavila stejně, jako mi kdysi tatínek sebral moji oblíbenou barbínu se slovy: „Je čas, abys konečně dospěl v muže.“ Podal mi místo mé oblíbené barbíny model červeného Ferrari a odešel. Tenkrát jsem to pořádně obrečel. Kdo ne? Ferrari se přeci nedalo česat. Až když jsem dospíval, pochopil jsem, proč to udělal.
Sestřička mě sledovala a pořád asi nechápala, proč jsem něco takového udělal. Vždyť to byl její oblíbený medvídek! Očekával jsem, že začne hystericky brečet, řvát a volat maminku, jenže ono ne. Místo toho zatvrzele řekla:
„Ty nejsi můj bratr! Zasloužil by sis být tím medvědem, abys věděl, jaké to je bezmocně ležet a nechat si trhat ruku. Co ti udělal? Že jsi mu utrhl ruku?“ Byla velmi vzteklá, ale já se nedal:
„Je na čase, abys dospěla,“ zopakoval jsem na obhajobu slova táty. Ale ona se nedala a zachovala se tenkrát víc dospěle než já. Narovnala se a ve svých pěti letech s naprostou rozhodností řekla:
„Přála bych si, abys byl tím medvědem.“ Chtěl jsem se tenkrát jejímu přání vysmát, ale neměl jsem šanci, protože jak si přála, tak se stalo. Vůbec jsem to nechápal. Najednou jsem všechno viděl, vnímal vůně, ale nemohl se hýbat. Chvíli mi tenkrát trvalo, než mi došlo, co se stalo, a ani panika mi nijak nepomáhala. Říkal jsem si, že tohle všechno je jen nějaký špatný sen, ale mýlil jsem se, už několik let se z toho snu prostě nemůžu probrat. Pořád je ze mě plyšový medvěd.
Sestřička mě tenkrát vzala do náručí a dala mi ve svém životě pozici jejího oblíbeného medvídka místo toho rozbitého. Jen s jednou změnou, říkala mi Jamie. Oslovovala mě mým pravým jménem.
Moje rodiče mě začali během několika hodin hledat, ale byli neúspěšní, i když jim sestřička říkala pravdu. Nikdo jí nevěřil. A jak našim opakovala pořád dokola, co se stalo, táta se naštval, vzal mě v podobě medvěda do rukou a zavřel do skříně.
Měl jsem strach a nemohl jsem nic dělat. Byla tam tma a nikdo můj řev nemohl slyšet, protože plyšový medvídci přece nemluví. Když už jsem vyčerpáním vzdal všechnu snahu dostat se ze skříně, začalo se něco dít. A to něco! Jakože jsem se začal proměňovat zpět v sedmiletého chlapce. Tenkrát mě pohltila neskutečná vlna štěstí, ale moje euforie netrvala dlouho. Skončila přesně ve chvíli, když jsem zalomcoval dveřmi skříně, a ony se neotevřely. Zkusil jsem to ještě párkrát, ale zase nic. V ten moment se ve mně něco zlomilo, schoulil jsem se do kouta skříně a brečel. Ano, přesně jako malá holka. Nutno podotknout, že o několik hodin dál jsem se proměnil zpátky v plyšového medvěda. Podle světla vycházející ze skříně, my to došlo. Ve dne plyšový medvěd, v noci obyčejný kluk.
Ačkoliv moje mladší sestra bojovala za můj návrat jako plyšového medvídka, táta mezitím usoudil, že není dobré, aby měla něco, o čem si myslí, že jsem já v podobě kluka poblíž, a odnesl mě pryč z domu. V práci mě udal nějakému kolegovi, který měl malou dcerku, a jakmile mě jí předal, pochopil jsem, co bylo špatné na tom, když jsem se k medvídkovi choval, jak jsem se choval. V ten den začalo mé pravé mučení.
Jakmile odbila půlnoc, zase jsem se proměnil v obyčejného kluka. Tentokrát v náruči malé holčičky. Nebudil jsem jí, chtěl jsem jen odejít zpět domů a ukázat našim realitu, jenže jsem měl smůlu. Z domu jsem se ani nedostal, protože jsem nevěděl, kam jít. Kde vlastně jsem a co mám dělat. Byl jsem tenkrát neschopný. Prostě malý kluk.
Během jednoho týdne jsem to zkusil ještě několikrát, dokonce jsem se dostal i ven, ale domů jsem neměl šanci se dostat dříve, než se ze mě zase stal plyšový medvěd. Vždycky se mi povedlo jen tak tak vrátit se zpět. Takže nakonec jsem to vzdal a po nocích jsem coural po domě mé nové majitelky. Byla v mém věku, malého vzrůstu, blondýnka, celkem krásná. Jmenovala se Annie. Tahala mě všude sebou a prostě se mnou vcelku vyrůstala. Učila mě číst, malovat, četla mi z knížky a zrovna, když neměla náladu mě tahat za uši, jsem ji měl celkem rád.
Snažil jsem se na svět dívat pozitivně a neztrácel naději. Doufal jsem, že prokletí se jednou zlomí a ze mě bude zase obyčejný kluk. V naději mě drželo to, že jsem stále rostl, i když plyšovým medvídkem jsem byl pořád stejným tak klukem ne.
Bohužel i tentokrát se Annie dostala do věku, kdy mě odložila a já putoval do další a další rodiny, až jednoho krásného dne jsem zůstal tady. Ve starobylém bazárku na rohu ulice, kde už vězím nějaký ten měsíc. Kdybych se měl zaměřit na svůj lidský věk, bude mi už okolo dvaceti let a v noci je ze mě prostě vždycky kus chlapa.
Během let jsem usoudil, že je lepší před všemi lidmi tajit moje prokletí a v noci jsem coural po jejich domovech, jedl jídlo z jejich lednic, koukal na televizi, ba se vzdělával z učebnic, které všude možně v knihovnách byly k dispozici. Dobře, přiznám se, nejvíc jsem koukal na teleshopping, kde jsem okoukával, jak mám správně bez přístrojů posilovat. Chtěl jsem z nějakého švihlého důvodu mít ty čtverečky na břiše. No, pořád jsem se totiž bál, že moje prokletí jednou objeví nějaká žena, tak jsem chtěl vypadat aspoň k světu.
Krom toho jsem hledal, jak prolomit
moje prokletí. Přečetl jsem mnoho knih a hlavně těch pohádkových, ale nikde se
nepsalo o ničem podobném. Ba jsem s některými doporučeními velmi
experimentoval. Třeba tím, že jsem si půjčoval oblečení ze skříní majitelů domů
a v noci hledal tu pravou lásku.
Poznal jsem jednu krásku, které jsem nebyl lhostejný, ale jak jsem časem zjistil, chtěla mě pouze do postele. A tenkrát jsem přišel o iluze, zároveň přestal doufat, že pravá láska v dnešní době prolomí mé prokletí. Byl jsem rozhodnutý hledat jiný způsob, jak jednou zlomit mé zakletí.
Sledoval jsem přes vitrínu procházející lidi kolem mě a záviděl jim jejich život. Byl jsem zasněný ve svém světě, dokud okolo mne neproběhla krásná blondýnka, a kdybych mohl, tak jako každý normální chlap se za ní otočil, jenže jsem nemohl. Její křivky prostě stály za povšimnutí. Ale k mému velkému překvapení se otočila ona po mně. Skoro jsem začal uvažovat nad tím, jestli jsem se v nějaký hloupý moment neproměnil zase v chlapa a nestojím tam nahý. Až tak zaujatě mě pozorovala.
Chvíli si mě zadumaně prohlížela, dokud se neotočila a nevešla do bazaru. Že by si mě šla koupit? Nemohl jsem tomu téměř uvěřit. Opravdu jsem tam nestál nahý ve své vlastní podobě? Ale asi ne. To by si toho prodavač všiml.
Během dalších minut se mé sny staly realitou. Postarší prodavač si pro mě došel a té krásné blondýnce mě vložil do ruky. Chvíli si mě prohlížela, a potom na prodavače kývla. Ačkoliv jsem byl šťastný, že se konečně dostávám z tohohle místa, nemohl jsem si pomoci, ale něco mi říkalo, že tu dívku znám. Ale odkud?
Když zaplatila, vložila si mě do náručí a jemně mě pohladila se slovy: „Tak jsem tě zase znovu našla.“ Byl jsem najednou v háji. Vůbec jsem netušil, kdo to je. A jak to vypadalo, ona mě znala. Co byla zač? A z které fáze svého života bych ji měl znát? Netušil jsem, ale něco mi říkalo, že to velmi brzy zjistím.
