Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 19. kapitola

Ženy na vyšších pozicích bývají v menšině v jakékoliv společnosti a hlavně tam, kde svaly nejsou jenom na okrasu.

19. kapitola

Její překvapený výraz mě velmi pobavil. Nečekala, že se ji někdo pokusí napadnout. To ona často bývala tou, která lidi napadala a okrádala.

"Tak už mě zabij, když ti to udělá dobře," procedila zhnuseně mezi zuby, očekávající své poslední chvíle. V jejích očích jsem viděla bojovnost a zrzavé vlasy s očima žhnuly jako oheň.

"Nechci tě zabít. Chci tě najmout." Její oči se rozšířily poznáním a trochu se uvolnila.

"A proč mě zatraceně držíš u zdi s dýkou pod krkem?"

"Protože jsem tě potřebovala zastavit, abys nešla okrást toho mága. Zraněná bys mi byla k ničemu." Potom jsem ji pustila a ona letěla k zemi. Dýku jsem urychleně uklidila a podívala se na ni. Postavila se vůči mně ostražitě a čekala. Neznala mě a netušila, co doopravdy ode mě může čekat.

Abych ji ujistila, že peníze mám, hodila jsem jí zlaťák.

Prohlédla si ho a otestovala, jestli je pravý. Když zjistila, že je, usmála se na mě.

"Co to bude má paní?" oslovila mě a já pochopila, že ji mám na háku. Jen jsem zvědavá, jak bude reagovat, až jí sdělím, co budu po ni chtít.


"Mám na tebe takový zvláštní úkol,“ začala jsem a ona čekala. „Chci, aby ses převlékla za někoho mocného, kdo využívá magii.“

„Tohle po mně nemůžeš chtít. Hned poznají, že magii nevlastním.“

„Ale já ano.“

„Jenže oni budou kontrolovat mě.“

„Já vím a mám pro tebe připravenou lež, která tě ochrání.“

„Proč tam vlastně nenaklušeš sama?“

„Nechci, aby mě poznali a víc se neptej.“

„Kolik za to dostanu?“

„Celý pytlík zlata.“ Ukázala jsem jí jeden z mála, který jsem měla sebou a její výraz automaticky ožil radostí.

„Beru.“ Musela jsem zhodnotit, že moc nepřemýšlela nad tím, co ji čeká, a tudíž že nejchytřejší nebude. Ale mně to stačilo. Potřebovala jsem, aby mě poslouchala, nic víc.

„Dobře. Můžeme jít sehnat nějaké slušné šaty a udělat z tebe dámu,“ rozhodla jsem. „Pojď za mnou.“ A ona neváhala. Odvedla mě k švadleně, která měla k dispozici ten správný šat, a potom už bylo všechno jednoduché.

…

„Jseš si jistá, že nám to projde?“ Neustále se ujišťovala a já téměř litovala, že jsem za poslední hodinu zvolnila ze svého postavení a povolila jí, aby se ke mně chovala jako k sobě rovné.

„Astrid, jsem si naprosto jistá.“ Za těch několik pár hodin, co jsme se z ní snažily udělat mocnou ženu, jsme se stihly docela seznámit. Neřekla jsem jí přesně, kdo jsem, ale pochopila, že mám svůj důvod k tomu vystupovat tímto způsobem a já o ní zjistila, že se jmenuje Astrid, a že je z chudé rodiny, která sloužila nějakému pánovi, kterého časem divoši svrhli, protože magii k dispozici neměl. Mířili jsme si to k hlavní síni království, kde testovali jednotlivě nově příchozí do města, aby měli o všech přehled. Jen některé chudé jedince, třeba jako Astrid vynechávali. Šli na řadu, až když už obyčejný lid byl zkontrolovaný. Vyhodnotila jsem, že ne vždy mají systém hledání nadaných lidí správně vyřešen. A mně se to velmi hodilo.

Konečně se na nás dostalo a k Astrid přišel nějaký kouzelník. Nezeptal se jí ani na jméno a začal dělat svoji práci.

„Nic,“ zkonstatoval.

„Zkuste to znova,“ přikázala mu.

„Nikdy jsem se nemýlil,“ oponoval jí.

„A jak tedy vysvětlíte toto?“ Nacvičeně se soustředila na jedno místo a skříň se vznesla do vzduchu. Byla velmi dobrá herečka a lhát lidem do očí uměla dobře. Mág ji pro jistotu zkontroloval znova, ale nic nenašel.

„No, musí to mít jediné řešení a to, že vaše moc pochází odjinud. Stejně jako u našich pánů. Budou mít radost, že se našel někdo jako vy.“ A Astrid se správně nafoukaně ušklíbla. Byla lepší než bych čekala. Naprosto přirozená.

„Tohle je vaše služebná?“ zeptal se.

„Ano.“

„Musím ji také prohlédnout.“

„Poslužte si,“ povolila mu a mág ke mně přistoupil. Otestoval mne a nic nenašel. Přesně jak jsem předpokládala.

„Vaše služka vládne stejnou mocí jako vy?“ zjišťoval.

„Ne, nevládne magií.“

„Takže ji můžeme poslat pryč.“ Reakce Astrid mě překvapila. Byla naprosto chladná a ani nemrkla. Čekala jeho rozhodnutí.

„Ne, je to moje služebná. Věřím ji. Pokud chcete, abych tu zůstala, ona bude se mnou.“ Mág si ji prohlížel, zda to myslí vážně. „Pochopte to. Chci mít u sebe jen někoho svého. Je pro mě jako rodina.“

„Dobře. Jak žádáte, má paní. Byl bych rád, kdybyste se připojila k hostině. Budete představena našim pánům a uvedena ke svému postavení.“ Dle předpokladu ji umístili hierarchicky ve společnosti velmi vysoko, a proto měla moc si říci o cokoliv. Byla jsem pyšná na to, že jsem byla naprosto schopná odhadnout, jak se bude taková společnost chovat.

Odvedli nás asi do hlavní místnosti a mě vůbec nepřekvapilo, že se v ní našel hodovní stůl, kde se k obyčejným lidem chovali jako ke zvířatům. Jejich zvířecí chování jsem raději pominula. Dovedli nás do čela místnosti a někteří z nich si nás prohlíželi naprosto neuvěřitelně. Asi mezi nimi nebyla žena s takovou mocí a podle jejich pohledů byli plni očekávání. Náš průvodce nás zastavil na druhé straně místnosti, kde se před námi rozléhala plocha. Najednou se jeden muž od stolu zvednul a všichni zmlkli. Byl velký, tmavší a měl dlouhé hnědé dredy, které měl stažené v culíku. Byl namakaný a já viděla, že Astrid zaváhala.

„Jeho svaly nemají nic společného s magií,“ uklidňovala jsem ji. Sice mi důvěřovala, ale stejně byla nervózní a já chápala proč. Jeho stavba těla a výška by znervózňovala každou ženu, která by mu měla jakkoli sloužit či posloužit.

„Dnes budu testovat já,“ rozlehl se jeho hlas po místnosti a bez jakéhokoliv představení se postavil na druhou stranu místnosti. Viděla jsem v jeho očích divokost a touhu. Mohla jsem si jen domyslet, co s námi provede, když nevyhrajeme. Bojem asi zkoušeli každého lepšího mága, a podle toho, jak všichni ztichli, jsem usoudila, že on bude ten nejsilnější.

Astrid měla být jeho trofej, kdyby nebyla dost silná. No, raději jsem ani nepřemýšlela nad tím, co by se stalo se mnou, kdybychom nevyhráli. Bylo to asi poprvé, co jsem byla opravdu z nějakého boje nervózní. Protože tentokrát jsem tušila, že jeho znalosti jsou nabrané zkušeností, z tohoto důvodu pro mě nepředvídatelné. V dalších vteřinách se mělo rozhodnout o dalším našem osudu.

Během dalších několik vteřin boj začal.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 18. kapitola

Ženské někdy musí být potvory, aby uchránily své nejbližší.

Moje návštěva Chrise byla plodnější, než jsem čekala. Vždycky mě uměl něčím překvapit, ale tentokrát předčil moje očekávání.

Už jsem byla na cestě za Samuelem a nemusela jet podle vzpomínek z našeho krátkého spojení se Samuelem, díky Chrisovi jsem přesně tušila, kde ho drží.

Jenže jsem neměla žádný plán, jak na místě budu dále postupovat. Slíbila jsem Chrisovi, že hrozbu divochů snížím na minimum. Ale můj slib měl jeden velký háček. Jich bylo šest a nemalá armáda. Já byla sama. Musela jsem zaútočit zevnitř. Podle a neeticky. Jak koukám, tak moje etika boje se vypařila s tím, jakmile upadl Samuel do zajetí.

Už jsem na cestě druhý den a v hlavě probírám jednotlivé možnosti, jak se dostat k těm šesti a stále vyhrává pouze jedna možnost a to nechat se najmout jako služka. Pokud se chovájí podle toho, jak se o nich povídá, asi moc žen nebude mít zájem jim sloužit. Měla by být hračka se k nim dostat. Kdo by také z nich očekával, že samotná princezna se vydá v převleku služky zachraňovat manžela?

Očekávají příchod armády. Ne jednu lehce škodnou ženu.

Moc dobře jsem věděla, že jako služka budu moct vystupovat. Přece jen můj původ občas k něčemu byl a k tomu mi přispělo i to, že jsem sebou měla ještě jedny staré obyčejné šaty.

Blížila jsem se k vesnici, která byla blízko mého cíle. Měla jsem tam v plánu přespat a prodat koně. Zbytek jsem chtěla dojít pěšky v převleku.

Ještě v lese jsem se převlékla do šatů a koně na kraji lesa prodala za nízký peníz. Měla jsem sice na sobě šaty, ale přes sebe jsem přehodila plášť, který mě zakrýval. Čím méně lidí mě uvidí, tím lépe. Došla jsem do hostince a objednala si jídlo, potom se zeptala hostinské na pokoj a zaplatila jí. Když viděla peníze, jen mi dala klíč s číslem pokoje a víc nekomentovala. Byla jsem za její nemluvnou povahu ráda.

Po večeři jsem se vydala do pokoje a zamkla za sebou. Pro jistotu jsem všechno zablokovala kouzly a vytvořila několik obranných, abych mohla v klidu spát. Nechtěla jsem nic podcenit a tohle možná bude poslední příležitost, jak se pořádně vyspat. Zavřela jsem oči a odešla do říše snů.

…

Po celém hostinci se začal ozývat řev a já se probudila najednou do děsivých podmínek. V celé vesnici byl zmatek a podle toho, co jsem viděla, někdo ji napadl. Nechtěla jsem řešit kdo a sama jsem všem pomoci nemohla. Pro mě byl hlavní útěk.

Otevřela jsem okno a zjistila, že jsem zhruba dvacet metrů nad zemí, a i přesto jsem se rozhodla slézt po trámech. Slezla jsem a rozhlédla se po okolí, jenže jsem byla pomalá a někdo mě chytl pod krkem. Asi mě zahlédl, když jsem slézala z okna. Tohle byla chvíle, kdy bych kouzlila naslepo, proto jsem se rozhodla pro naprosto jednoduchou a lidskou možnost. Teď mi můj bojový výcvik byl konečně k něčemu. V rychlosti jsem sáhla pro dýku za pasem a naprosto bezmyšlenkovitě ji zabodla do břicha mého útočníka, levou rukou jsem si dala v rychlosti před krk, aby mi dotyčný nestihl podříznout krk. Při úderu jsem pak rukou zastavila jeho dýku a nechala se do ní říznout. Ruku jsem si zahojit mohla, podříznuté hrdlo bych si sama nezahojila.

Cítila jsem, jak muž za mnou sykl překvapením a zároveň bolestí. Jeho stisk povolil a uvolnil mě. Raději jsem se už ani neotáčela a namířila si to rychle pryč. Spustila jsem neviditelný štít, a když jsem se rozběhla, rozhlédla jsem se po vesnici a téměř nevěřila vlastním – zotročovali vlastní lidi a co víc, bylo tam několik mágů, kteří testovali každého vesničana na jakoukoliv magii. A v ten moment mi docvaklo, že situace je ještě horší než kdokoliv z nás čeká. Furt jsem uvažovala nad tím, proč nás ihned těch šest mágů kdysi nenapadlo a najednou jsem znala odpověď – verbovali. Nechtěli vyhrát bitvu jen nad jedním královstvím, ale nad všemi. Chtěli udělat jediné, když už zaútočí, tak pořádně. Útok od nich čekal málokdo.

Odešla jsem z vesnice a zamířila si to do centra nepřátelské armády. Teď můj cíl už nebyl zachránit pouze Samuela, ale zastavit i zvěrstvo, které započalo.

…

Málem mi padla čelist, když jsem viděla město, kde jsem svého muže měla najít. Jak zatraceně tohle mohlo vyrůst za pár měsíců? Těch šest mágů asi v posledních týdnech nic jiného než stavění nedělalo. Museli buď kouzlit, spát nebo jíst. Podle některých budov šlo vidět, že zrovna nejpromyšlenější stavby se ve městě neobjevovaly. Byly stavěné narychlo a nejedna jim spadla k zemi. Bylo nebezpečné mezi nimi být, natož v nich žít.

Vstoupila jsem do města a podle oblečení prvních lidí jsem usoudila, že i tak mě budou vidět jako cizinku. Vypadala jsem tu jako zlatý střed. Lidi se tu dělili jen na dva typy. Bohaté a mocné, chudé a sloužící. Ale to bylo jen krytí pro mágy a obyčejné lidi. Přesně takhle žádné z království, co jsem znala, nechtělo, aby jeho lidé dopadli. Lidé bez magie, jsou stejně důležití jako lidé s magií. Někdo musel okopávat půdu, aby vyrostlo obilí, péct chleba a pořádně dělat obyčejné věci. Jsou to věci, které se magií nedají pravidelně dělat. Každý mág má vlastní zásobárnu energii, jež se postupně doplňuje a ne každý ji má dostatek. Všichni v našich královstvích ví, proč se situace má, jak se má. Prostě obyčejné věci jako orání se dělají rukama, protože po manuální práci jsme ještě večer schopní komunikovat s ostatními a normálně žít. Mág, který spotřebuje svou vlastní zásobárnu, je potom na nějakou dobu doslova nepoužitelný.

Průšvih byl v tom, že za obyčejnou služku jsem se vydávat nemohla. Nesedla bych sem, ale přijít tam jako jedna z těch mocných jsem také nechtěla. Rozhlédla jsem se a na zemi viděla dívku v mém věku, jak žebrá. Bylo na čase ji trochu využít a vylepšit její život. Teda aspoň na chvíli.

Přišla jsem k ní a ona ke mně neshlédla, protože žebrala a nikdo nikdy nedával nikomu nic, kdo se mu podíval do očí. Hlava dole znamenala oddanost. Udělám pro vás všechno. Věc, kterou bych nikdy neudělala, to bych raději kradla, ba dokonce jsem už něco podobného dělala. Jsem vzdorná a to je důvod, proč jsem se dostala až sem. Už jsem se skláněla k tomu, abych jí řekla, ať vstane, když jsem spatřila jinou, jak číhá za rohem. Měla v merku nějakého mága a podle toho, jak se na něj dívala, chtěla ho okrást. Usmála jsem se sama pro sebe a přehodnotila celou situaci. Našla jsem nového člověka, to ona bude schopná všem lhát a udělá pro mě všechno, protože bude chtít mocným zavařit život. Už něco v jejích očích z dálky mi říkalo, že v některých věcech bude stejně drzá jako já.

Proto dřív než stihla zaútočit na vyhlédnutého mága, zaútočila jsem já.

Padesát odstínu šedé - E.L.James

Ufff! Jsem průměrná česká žena, která ráda čte a občas, když jede metrem do práce, přejede stanici, kde měla vystoupit. No, a podle toho vlastně poznám, že kniha mě naprosto pohltila. Smějete se? Další škálou je pro mě fakt toho, o kolik stanic jsem tu správnou přejela. Takže kdybych na blogu měla mít nějakou stupnici na hodnocení knih, bylo by tam třeba: „Přejela jsem výstupní stanici o 3.“

Najít někdy správná vyjádření k jakémukoliv hodnocení knihy je těžké a já se vlastně přiznám i k tomu, že jsem český překlad knížky Padesát odstínu šedé nečetla. Mou rukou prošel anglický originál Fifty shades of grey a původní verze českého překladu v podobě prvního nepublikovaného textu, který nakonec nebyl kompletní z důvodu budoucího vydání knihy v Čechách. Takže jsem byla odsouzená k tomu, že na český celkový překlad jsem si musela počkat. A já se konečně dočkala!

Sice knihu doma k dispozici stále nemám, ale mám v plánu si ji pořídit a podívat se na to, jak překlad nakonec dopadl, a zda v češtině bude mít celkový děj stejný ráz. Sama doufám, že bude. Protože jinak vezmu do ruky zase anglický originál a přelouskám ho za noc. Jo, to bych zase druhý den v práci vypadala.

Asi se někteří z Vás drží za hlavu už jen z prvního odstavce, kdy se přiznávám k tomu, že vůbec něco takového čtu v metru, proto by bylo dobré napsat, o co vlastně jde. Takže si nejprve odpovíme na některé základní otázky.:

Je román opravdu erotický?

Asi záleží na úhlu pohledu čtenářky. Jsou tam řádky, kdy se budete červenat a otvírat pusu údivem, pokud nejste moc poskvrněná červenýma knihovnami a různými erotickými věcmi. Ale mně osobně se na knize líbí její psychologická část a vývoj charakterů postav. Raději si přečtu ztřeštěnou konverzaci po mailech hlavních postav než to, jak si v některých chvilkách užívají. Je to totiž správně hravé a svým způsobem je psaní jejich emailů část děje, která mě nutí se chichotat. Ale dobře, román je určitě erotický. Tohle zapírat nemůžu.

Kolik stanic jsem s touto knihou přejela?

Jo, tak na tuhle otázku je těžké odpovědět, protože bych musela celkově sesumírovat hodně dnů dohromady a opravdu by záleželo na tom, jakou část knihy jsem zrovna louskala. Odpovědí může být: „Asi hodně?“

Děj má celkem spád, a jakmile se v knize vyřeší jeden malý problém, padá pod nohy hlavním hrdinům další problém, a tak je čtenář zahlcen a snaží se je co nejrychleji vyřešit. Případně se dozvědět, jestli hlavní hrdinka opravdu dostane na zadek.

Bohužel zatím nemohu napsat vyjádření k českému překladu, ale děj jako takový se mi celkem líbil a možná by byla škoda, kdybyste knihu zavrhli, kvůli její nálepce erotického románu nepřečetli ji. Podle mě by mohla celkem příjemně zaplnit Vaše dlouhé večery. Jen doufám, že ne moc zvráceně.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 17. kapitola

Přátelství na život i na smrt.

17. kapitola 

Netrvalo to dlouho a slyšela jsem za sebou kroky. Byli rychlí a neváhali, jenže já jejich taktiky znala už od malička. Zabočila jsem za roh a vytasila připravenou dýku. Jen co dotyčný došel k rohu, přimáčkla jsem ho na stěnu a dala mu dýku na krk.



Překvapila jsem ho. Takový výpad nečekal. Měla jsem ho tam, kde jsem chtěla.
Nemínila jsem mu pokládat jakékoliv otázky. Jen by mě podobné počínání zdržovalo. Rozhodla jsem se chovat neeticky. Podívala jsem se dotyčnému do očí a naprosto jej znehybnila. Pak už se dostat do jeho hlavy byla hračka.



Jeho vzpomínky ze soukromého života jsem automaticky vynechávala, dokud jsem v nich nezahlédla tvář, kterou jsem hledala. Jakmile jsem se dozvěděla, co jsem potřebovala, dotyčnému jsem vykázala vzpomínku na mě a pustila ho k zemi. Měla jsem štěstí, z jeho vzpomínek jsem byla přesně schopná najít cestu k Christianovi.



Vydala jsem se správným směrem a tentokrát se zneviditelnila stejně jako
svého koně. Nechtěl jsem, aby mě někdo spatřil.



Procházela jsem uličku za uličkou a přesně tušila, kde je past za pastí. Asi nejvíce ze všeho mě překvapilo, že měli připravené verze i pro případ mágů. Ale asi netušili, že je jednou bude hledat někdo, kdo nemá problém s tím se lidem podívat do hlavy. No, jen ti zdatnější toho byli schopní a jich moc nebylo.



Bez problému jsem proklouzla mezi několika hlídkami a vyhnula se připraveným pastím. A už jsem byla u cíle, když jsem uslyšela hlasy:



"Jaké šance bude mít království se ubránit, pokud se se divoši sjednotí?"



"Minimální. Bez prince a jeho gardy nemají šanci," komentoval pro mne neznámý hlas. Akorát jim nějaká ženština nesla víno a já to využila k tomu, abych se dostala na jednání. Bylo to setkání celého podsvětí. Poznávala jsem i některé tváře. Sešli se tam hlavy obou království – mého nového domova i toho starého.



"A co princezna?"



"Je velmi silná, ale sama a naše výuka zrovna moc rychle nepostupuje," odpověděl z jednoho rohu k mému překvapení Jack. Jenže jedna moje část to o něm celou dobu věděla a raději fakt, že je vlastně zloděj jsem pomíjela. Někdo se začal smát:



"Vůbec nechápu, jak to že tě pořád neprokoukla."



„Nechce to vidět,“ vysvětlil jim Chris. Sama pro sebe jsem se usmívala – znal mě až moc dobře.



"Hm, ale tohle neřeší naší situaci. Máme nebo nemáme přijmout nabídku spojenectví, kterou nám nabízí?" ozval se černoch sedící vpravo ode mě. Upřeně se přitom díval na Chrise.



"Odpovíme jim pozitivně. Budeme jim dávat špatné informace a tím budeme získávat nějaký čas, který nám pomůže se na ně nějakým způsobem připravit. Krom toho by bylo rozumné se spojit s každým, koho známe, a kouzlí. Štěstí přeje připraveným. Já osobně se spojím s princeznou. Mě poslouchat bude,“ informoval je rozhodně a nikdo nic nenamítal. Potom se všichni zvedli a začali se rozpouštět v místnosti. Nakonec zůstal jen Chris, jež studoval stále mapy. V celé místnosti jsme byli jen my dva, proto jsem se posadila na židli na druhé straně stolu jako rovný k rovnému a zviditelnila se. Pozorovala jsem ho, jak dál studuje mapy, až jsem musela promluvit, aby si mě všiml:

„Nikdy před tím jsem tě neviděla něco tolik studovat. Asi je fakt krize, co?“ Když zaznamenal moji osobu, málem spadl ze židle.

„Chceš mě zabít?“ ohradil se hned na mě a já se mu začala smát.

„Přece sis nemyslel, že si nechám ujít takové důležité jednání.“ Dělala jsem ze sebe vševědoucí a odmítala mu přiznat, že jsem se tady vlastně objevila náhodou. Potřebovala jsem, aby ze mě měl respekt, který podle mě občas vůči mně, postrádal.

„Asi mi neřekneš, jak ses o tom dozvěděla a dostala se sem, co?“

„Ne, příště si to totiž s radostí zopáknu.“ Lehce se mým slovům usmál a já tušila, že na příště mi moji návštěvu ještě o něco stíží.

„Dáš si víno?“

„Ne, děkuju.“ Chtěla jsem mít čistou mysl na cestu.

„Takže půjdeme rovnou k věci. Co si myslíš o mých rozkazech?“ Divila jsem se, že ho vůbec zajímá můj názor, ale tušila jsem, že je to spíše řečnická otázka.

„Zajímavě ses k tomu postavil. Jen mě překvapilo, že ses automaticky nepřidal na stranu divochů, mohl by ses tak stát králem obou království.“

„Jo a velmi brzy přijít o svůj post, protože neumím kouzlit.“

„Jsi vychytralý.“ Obdivovala jsem ho za to, že vždycky vyhodnocoval celkem správně budoucnost. Občas jsem dokonce uvažovala, jestli do ní nevidí.

„Ne, spíš počítám s tím, že tobě můžu věřit víc, než jim. Je menší pravděpodobnost, že mi píchneš dýku do zad.“

„Líbí se mi, jak si vůči mně upřímný.“

„Já vždycky. Nevšimla sis?“

„Ano, někdy až moc.“ Naše pošťuchování bylo vždy součástí přátelství, z kterého jsme vždy čerpali, co se dalo. On profitoval na mně, já na něm. Pokaždé jsme věděli, že naše spolupráce bude výhodná pro obě strany.

„Ale aspoň vím, co mám od tebe čekat.“

„To víš. Výš už se dostat nemůžu a je dobré mít kvalitní spojence.“ A já už byla jeho tajný spojenec už několik let. Dobře, až tolik tajné naše přátelství nebylo. Jsem zvědavá, kdy se to otočí proti mně.

„A pro mě je dobré mít dobré styky s podsvětím, protože ničit se ho stejně nevyplatí. Určitě by se pak zformovalo časem nové a tentokrát bych si tam neměla s kým povídat,“ vysvětlila jsem mu. Potom jsme se oba odmlčeli, protože jsme tušili, co přijde dalšího. Bylo na čase získat informace, pro které jsem přišla.

„Co víš o divoších?“ zeptal se mě.

„Skoro nic. Jen to, že k jejich síle přišli asi tak stejně jako já, a že nemají na rozdíl ode mě žádné vzdělání. Ani nevím, kolik jich je.“

„Jejich šest.“

„To je dost.“

„A mají k dispozici nemalou armádu.“

„Velmi znepokojivá informace. Co víš o mém muži?“

„Dneska mi od nich přišel dopis, že ho mají. Nic víc o něm nenapsali.“

„Takže ani netušíš, kde ho drží.“ Viděla jsem, jak mu zablýsklo v očích. Tušil, co plánuju.

„Jdeš ho zachránit.“

„Dobře víš, že se nikoho ptát na svolení nebudu. Málokdo bude tušit, že jsem pryč. Byla bych ráda, kdyby sis to také nechal pro sebe.“

„No, co s tebou. A když už tam jdeš, tak tě tam nechám nadělat pořádnou paseku.“ Věděla jsem, že svým způsobem aspoň trochu přispěje k dílu.

„Máš pro mě něco, co by se mi mohlo hodit?“

„Uvidíš. Pojď se mnou.“ Odvedl mě do nějaké jiné místnosti, a tam v ní měl další chodbu, kde se nacházely různé věci. Hlavně se tam různě válela spousta zbraní a map.

„Hádám, že zbraně máš. Ale tohle asi ne.“ A podával mi nějaký bílý krystal.

„Co to je?“

„Vem to do ruky a pochopíš.“ Poslechla jsem, a jakmile jsem ho stiskla v dlani, pochopila jsem to.

„Kámen života,“ zamumlala jsem.

„Přesně tak. Takže asi víš, k čemu slouží.“

„Myslela jsem, že je to už jen legenda. Ale praví se, že jej napájelo spoustu mágů, aby mohli porazit jednoho, který jim chtěl vládnout bez jejich svolení. Nakonec nebyl použit a zmizel ze světa.“

„Ne, jen byl držen ve špatných rukou. Proto zmizel ze světa.“

„Ber to dodatečně ještě jako svatební dar. Teď bys měla mít dost energie na to, abys je porazila.“

„Jen to nesmím podělat. Mám jen jednu šanci.“

„Ano, to já taky a teď jsem ji vložil do tvých rukou.“

Maškarní...II

Pokračování povídky Maškarní. 

Krásná neznámá - Život by byl nudný, kdybychom z lásky nedělali absurdní věci.

Opravdu jsem pospíchala. Probudila jsem se na poslední chvíli a málem se zbláznila, když jsem zjistila, že letadlo mi odlítá za hodinu. V rychlosti jsem se navlékla do šatů a proběhla do svého pokoje, který byl o pár pater níž. Převlékla se a naházela věci do kufru.

Na telefonu jsem měla několik nepřijatých hovorů od kolegyň, a nakonec je dohnala na letišti. Když mě spatřily, ozvala se hned Sheyla:

„Už jsme si říkaly, že to nestihneš.“ Její rýpavá povaha bylo něco, co nás štvalo všechny skoro denně, ale pokud jsem pominula tuhle její stinnou stránku, měla jsem ji ráda. Přicházely jsme k přepážkám na odbavení.

„Kdo byl vůbec ten fešák, s kterým si zmizela?“ zaútočila hned na mě. A mně při pomyšlení na něj se v podbřišku ozývali motýlci. Věděla jsem, kdo to byl. Když jsem odcházela, jeho maska byla pryč a já málem neodešla, protože se splnil jeden z mých nejtajnějších snů. Ano, byl to on. Ten, na kterého jsem koukala doma ve filmech, a s kamarádkami komentovala jeho zadek, pokaždé když jsme měly nějakou společnou noc. Asi jediná věc, jež mě v ten moment v rychlosti napadla, abych si byla jistá, že jsem jen nesnila. Že tento zážitek byl skutečností. Něco, co mě zpátečně přesvědčí. Bylo vzít do ruky telefon a udělat jedno rychlé cvak. Moc dobře jsem věděla, že fotka nikdy nesmí spatřit světlo světa, natož abych kolegyním řekla, s kým jsem spala.

„Nevím, zůstali jsme u masek.“ Slyšela jsem několikeré zalapání po dechu a salva otázek byla spuštěna:

„Ty jsi nechtěla vědět, kdo to je? A on nechtěl vědět, kdo jsi?“ zeptala se další z nich. Při těchto otázkách se mi nahrnula krev do tváří, protože každý moment z večera mě zasáhl, až do morku kostí. Moje tělo pod jeho doteky hořelo a přitažlivost, která nás k sobě táhla byla nezastavitelná. Možná to bylo hlavně tím, že jsme zastaveni nechtěli být. Podali jsme se vlastním pudům. Vypla jsem mozek a nic než on mě v té chvíli nezajímalo. A byl to ten nejsmyslnější a nejlepší sex ever.

„Nějak jsme neměli čas zjišťovat naše totožnosti,“ odmlčela jsem se na chvíli a vybavila si, kdo to vlastně byl.“ Možná jsme ani pravdu nechtěli znát. Teda minimálně asi on nechtěl, abych ji znala. Holky byly naprosto hotové z mých slov a chování. Začaly se mi hrozně hihňat.

„Takže anonymní sex, jo? A říkáš, že to stálo za to?“ Sheyla si prostě jakékoliv rýpání odpustit nemohla, a nakonec se ještě nehorázně rozesmála. Očekávala jsem vysvětlení.

„Já jen, vzpomněla jsem si, že jsi říkala něco o tom, že si nebudeš holit nohy, aby se ti nestalo, že budeš mít s někým sex na jednu noc. Takže by mě zajímalo, jak si tuhle část večera vyřešila.“ A já zrudla snad nejvíc, co se dalo. Už jen při myšlence, že mé nohy byly poslední, co mě v ten moment tížilo.

„Nic?“ Ty ses s dotyčným vyspala s chlupatýma nohama?“ Zalil mě stud.

„Jo a vždyť je to stejně jedno. V životě už mě neuvidí,“ ujistila jsem ji a doufala, že tím náš rozhovor končí. Nechtěla jsem moje noční radovánky více rozebírat. Mezitím jsme se dostaly do letadla a mě čekala dlouhá cesta. Přece jen dostat se na druhý kontinent trvá několik hodin. Zavřela jsem oči a nechala se unášet vzpomínkami na noc. Musela jsem si je oživovat, dokud jsou nedávné.

…

„Co že jsi provedl? Jak si mohl být takhle nezodpovědný?“ křičel na mě můj agent Sebastian. „To jako teď mám očekávat, že každou minutou se mohou zobrazit jakékoliv tvoje fotky v novinách?“ Měl jsem složenou hlavu v dlaních a nechápal, jak jsem mohl být tak nezodpovědný.

„Doufám, že jsi použil kondom?“ ohradil se na mě a aspoň v tomhle směru jsem ho mohl uklidnit. Byla v tomhle směru opatrná a kondom mi téměř vnutila.

„Jo, ten jsem použil.“

„Aspoň něco.“

„Jaké je její jméno?“ zjišťoval a já se zastyděl ještě víc.

„Nevím.“

„Ty ses jí ani nezeptal na jméno?“

„Myslíš, že by mi vůbec řekla pravé?“

„Hm, na tom asi něco bude.“

„Takže mi popiš, co si o ní pamatuješ.“ A moje hlava se najednou mohla rozskočit, krom toho i můj rozkrok. Zatraceně! Co ta holka se mnou udělala?

„Přestaň myslet na sex a začni se zaměřovat na detaily,“ okřikl mě.

„Když všechno kolem ní mám spojené jen se sexem. Tohle bude těžké.“

„Zatraceně, co byla zač? Nějaká čarodějnice?“ A já se mu musel postavit.

„To určitě ne!“ ohradil jsem se na něj. Měl jsem potřebu ji chránit, a to jsem ani netušil, kdo to je. Prostě jsem se nechal vést tím, co jsem cítil. Připadal jsem si jako puberťák.

„To vidím. Začni se soustředit nebo ji nikdy nenajdeme. Přece nechceš, aby nějaké tvé fotky použila k tomu, aby si přivydělala. Takže začneme jednoduchýma otázkami. Jaké měla vlasy?“

A já se musel vrátit k tomu, když jsem ji spatřil poprvé. Při této představě jsem se zasnil, ale byl jsem schopný si vzpomenout.

„Hnědé,“ odpověděl jsem mu zasněně.

„Takže to je bruneta. Budeme doufat, že ne obarvená. Teď oči.“

„Hnědé.“

„Postava.“

„Sportovní. Žádná vyhublá herečka nebo modelka.“

„Nějaké další zvláštní poznávací informace?“ Neměla oholené nohy? Myslím, že to byla část, která mě tu noc celkem překvapila. Ale nechal jsem si ji pro sebe. Jak v noci tak teď. Byla to věc, která nezastavila mě a ji taky ne, pokud měla nějaké takové úmysly. Jo, vzpomněl jsem si na podobný přístup u mé starší sestry. Asi proto to pro mě bylo omluvitelné. No, budu upřímný. V ten moment mi to bylo opravdu fuk. Chtěl jsem z ní strhat šaty a…

„Ne.“

„Dobře, tak já si jdu vyžádat seznam žen, které navštívily ples. Doufej, že něco takového mají,“ vyhrožoval mi. A já věděl, že mám velký problém. Vlastně několik problémů. A první, který musím vyřešit je – dostat ji z hlavy.

O měsíc později:

„Nic.“ Sdělil mi zase Sebastian. A já začínal být zoufalý. Chtěl jsem ji najít, jenže jsem měl smůlu. Jakoby zmizela ze světa či na jiný kontinent? Během hledání jsme zjistili, že na maškarním bylo velmi různých lidí z firem, které měly VIP lístky.

„Hele, třeba žádné fotky neudělala. Doposud je nepoužila. Třeba ani netušila, kdo jsi? Podle všeho měla na spěch. Tak to necháme být,“ konstatoval. Jenže to mělo jeden háček – já ji za boha nemohl dostat z hlavy. Chodil jsem jako tělo bez duše. A to jsem ani netušil, jak vypadá. Jak bych dopadl, kdybych ji poznal osobně? Vzal jsem do ruky kytaru a začal vybrnkávat nějaké akordy.

Už měsíce jsem nic nenapsal, nezpíval a věnoval se jenom hraní ve filmech. Neměl jsem náladu, ani nápady, co hrát. Ale dnes jsem byl extra smutný a vložil to do mého hraní. Proto mě překvapilo, jak moc je líbivá melodie, kterou jsem vybrnkával, a pak už to šlo jedno za druhým. Napadala mě slova a další akordy. Bylo to po dlouhé době, co mě něco tolik pohltilo a mě bylo jasné jediné – ty písně budou patřit jí.

O týden později:

A bylo to tu. Dnes je vypouštěli do éteru. Byl jsem nervózní. Podle všech se z nich měly stát hitovky a oběhnout celý svět. Já od toho očekával jediné - byl to pro mě jediný způsob, jak jí naznačit, že jsem na ni nezapomněl, a že ji hledám.

O měsíc později:

„Už jsi viděla ty hitovky od Briana Odonela?“ ptala se mě kamarádka. „Je tak sladký a skoro mi připadá jako, kdyby někoho hledal. Možná k sobě? Kdo ví? Ale já bych se určitě přihlásila, kdybych věděla, že mám šanci,“ drbala moje nejlepší kamarádka a já protáčela oči.

„Víš co? Až dorazíme k tobě před dnešním filmovým večerem, pustím ti je.

„No, dobře,“ souhlasila jsem, abych ji měla z krku.

…

Uvelebily jsme se s jídlem v mé posteli a já sledovala, jak do youtube vkládá název písně od mého idola. Budu upřímná, raději jsem se jeho filmům, písním a všemu okolo něj v posledních měsíci vyhýbala. Pořád mi všechno okolo něj připomínalo tu nezapomenutelnou noc. Kamarádka zmáčkla play a skočila nadšeně vedle mě do postele.

A čím déle jsem poslouchala píseň, tím více mi padala čelist k zemi. Snažil se mi tím něco říct nebo ho jen pohltila inspirace z té noci? Měla jsem plno otázek a jedna věc mi nebyla jasná – jak jsem se zatraceně měla dozvědět pravdu?

Jen co píseň dohrála, kamarádka pouštěla další. Všechny milovala a milovala i jeho.

 

V jednom ale měla pravdu – byly to nejlepší jeho písně, které kdy složil, a já jsem nakonec mohla být hrdá, že jsem mohla být jeho inspirací. Poslechly jsme si s Judy celé cd a já měla o čem přemýšlet.

„Po těch jeho písničkách mu mám chuť napsat, jak jsou úžasné,“ vřískala.

„Napsat?“ překvapila mě svým smýšlením. Nejradši bych mu také napsala…

„Jo, minulý týden v jedné show řekl, že k celému cd ho inspirovala jedna neznámá žena, kterou by určitě někdy zase rád potkal, a že bude rád, když se mu někdy ozve.“

„Zmiňoval jméno té ženy?“

„Ne, na to odpověděl, že dotyčná ví, a že by byl nerad, kdyby ji ostatní ženy chtěly ukamenovat. Mluvil o tom docela s vtipem a já osobně si myslím, že dotyčná je hloupá, pokud se mu neozve.“ Její slova mě dostávala do rozpaků. Myslel tím mě? A jak se mám zatraceně ozvat?

„A co když je to nějaká neznámá, která neví, jak se k němu přihlásit?“

„Prosím tě, každá jeho pořádná fanynka ví, že má webové stránky, kde najdeš jeho mail.“ A začala automaticky hledat. „Kam můžeš napsat a určitě si to tam někdo přečte, pokud to bude něco srozumitelného, předá mu to. Takhle totiž odepisuje na některé fanouškovské dopisy,“ vysvětlovala mi.

Adresu mi vyhledala a já pečlivě pozorovala každý její pohyb, abych mohla adresu později získat.

Druhý den večer:

Seděla jsem nervózně před počítačem a přemýšlela nad tím, jestli mu mám napsat. Netušila jsem jaká je šance, že si můj mail přečte, ale lákalo mě to.

Jenže čím déle jsem tam seděla, tím více mě ten nápad odrazoval. Co jsem tam měla napsat? Něco v takovémto smyslu?:

Drahý Briane,

Moc se mi líbilo tvoje nové cd. Jsem zvědavá na Tvé další výtvory.

Ta, co s Tebou spala na maškarním plese.
Zoufale jsem nakonec zaklapla notebook, protože jsem si ani nemyslela, že by si na tu noc pamatoval. S kolika ženami asi takhle spal? A která se doopravdy stala jeho inspirací? To byly otázky, které mě odrazovaly. Nechtěla jsem se stát tou šílenou fanynkou a celou situaci jsem se rozhodla pro dnešek nechat být. On nebyl můj osud.

Pokračování - Tajemná neznámá